Unwell - Kapitola 74

26. července 2018 v 9:51 | yellow |  Kniha třetí
Kapitola 74 - Další kroky


"To je zajímavé. Nikdy by mě nenapadlo, že ten lektvar nechutná stejně hrozně jako smrdí. Moji rodiče ho vytáhli pokaždé, když byl jeden z mých sourozenců nachlazený. Byla jsem tak šťastná, že ho na mě nemohli použít," usmála se paní Brownová.
Severus se zadíval na své nehty. Z jejich sezení uplynulo pouze dvanáct minut a jemu už došly věci, které by jí mohl říct.
"Myslel jsi poslední dobou hodně na vaření lektvarů?" zeptala se paní Brownová. "Nevařil jsi od svého potrestání."
"Od svého zotročení." Věřil v nazývání věcí jejich pravými jmény, a pokud to znamenalo, že musel někoho opravit… sakra. Opět ho začala bolet hlava a nemyslel si, že by mohl dojít do čekárny a požádat pána, aby se ho dotkl.
"Ano," přitakala. "Co cítíš, když myslíš na vaření lektvarů?"
Severus ohnul prsty. U každého kloubu měl slabé viditelné jizvy. "První věc, která mě napadne, je to, jak jednoduše jsem už nemusel mít prsty, a jak by to ovlivnilo vaření lektvarů. Měl jsem štěstí, že je stále mám."
"Optimismus je dobrý. Nemůžu říct, že bych ho u tebe vídala často. Velmi dobře," pousmála se paní Brownová a zapsala si něco do svého bloku. "Ale co cítíš, když o tom přemýšlíš?"
"Nemůžu říct, že bych něco cítil. Byl to takový nezáživný bod mého života, učit. Netoužím se tam vrátit." Samozřejmě, že kdyby se Severus mohl vyhnout vší té bolesti a utrpení, kterými prošel, aby se stal mistrem lektvarů, jistě by to udělal.
"Myslíš, že bys teď zvládl uvařit lektvar?" zeptala se ho paní Brownová. "Kdybych teď ze stolu vytáhla pelyněk, pavoučí jed a křemelinový prášek a požádala tě, ať pro mě uvaříš lektvar, byl bys toho schopen?"
Severus pozorně sledoval její stůl. Nevypadalo to, že by mohla mít celý kabinet s přísadami v tak malém stole. Přece nemohl být vybavený rozšířeným prostorem.
"Byla to hypotetická otázka," objasnila to. "Nemám po ruce žádné přísady do lektvarů. A mohl by sis prosím zkusit vzpomenout, co jsme si říkali o tom, že se na mě máš dívat, když spolu mluvíme?"
Vzpomínal si. Zdravá osoba se dívá na toho, s kým mluví, nebo dokonce udržuje oční kontakt. Severus se zvládal dívat jen na své ruce nebo na podlahu, aniž by koktal. Byl vycvičen, aby se nikomu výše postavenému nedíval do očí. Nyní věděl, že to pravidlo může porušit, aniž by porušil zákon, a že to v něm nemusí vyvolávat provinění ani bolest. Ale to to nedělalo o nic lehčím.
Pokoušel se soustředit na akvárko za hlavou paní Brownové. "Nebyl bych pro vás schopen ten lektvar uvařit, paní Brownová. Ta kombinace přísad by mohla vytvořit žíravinu a potenciálně by mohla vést ke smrtelné explozi."
Pokoušela se udržet vážný výraz. "Rozumím. Avšak kdyby…"
"…ale ony jsou. Vždycky jsou."
"…byl bys schopen uvařit mi lektvar. Byl bys schopen dojít ke kotlíku a dalším nástrojům a byl bys schopný přísady nakrájet, odvážit je a tak dál?"
Na první pohled bylo zřejmé, že ta žena o tomto umění ví jen tolik, aby ji to dostalo do problémů. "Předpokládám, že ano. Rozumím teorii a fyzicky to jsem schopen udělat."
"Nepochopil jsi mě. Když jsem se ptala, jestli bys toho byl schopen, vím, že bys toho byl schopen fyzicky. Ale zvládl bys to emočně, mentálně? Myslíš, že by ses k tomu mohl vrátit, aniž by ses zhroutil?"
Představil si, jak se jeho ruka natahuje a obtáčí se kolem držadla nože. Viděl sám sebe, jak si přitahuje přísady a sklání k nim čepel nože. Ale než stihl říznout, začala se mu divoce třást ruka, takže nebyl schopen udělat přesný řez.
Severus sklonil pohled zpět do klína. "Přeje si to můj pán?"
"Víš, že nikdy neprozradím, o čem se s tvým pánem bavíme," prohlásila lehce. "Bez tvého svolení mu neřeknu nic, co mi říkáš a naopak."
Severus pochyboval, že mluvila pravdu o tom, co říká pánovi. Ne že by ho do znepokojovalo, byl pro toho muže otevřená kniha.
"Mohl bych to zkusit." Zhluboka vydechl a snažil se, aby se netřásl, protože si všiml, že začíná. Proč ho představa vaření lektvaru znepokojovala? Neměla by. Byla to ve skutečnosti velmi uklidňující aktivita. "Pokud by mě o to požádal pán, tak bych to samozřejmě zkusil. Udělal bych to, kdyby mě požádal."
Chvíli si něco zapisovala. "ale kdyby tě nepožádal, a ty jsi měl příležitost udělat to jen tak pro zábavu, tak bys to neudělal?"
Nedokázal si vybavit, že by vaření lektvarů byla někdy 'zábava', pokud do toho nebyla zapojena i Lily. "Ne."
"Tvůj pán vyjádřil obavu, že neděláš dost věcí jen tak pro zábavu. A ano, souhlasil, že se s tebou o tuto informaci můžu podělit," vysvětlila. "Jeho přesná slova byla ta, že 'nemáš žádný život'. Jak se kvůli tomu cítíš?"
Jak se kvůli tomu měl cítit. "Můj život patří mému pánovi. Již mnoho let jsem nedělal něco, co bych chtěl. Veškerou mou motivací byli moji pánové, Temný pán, pán Brumbál." Zřídkakdy o posledním muži mluvil a nazývat ho pánem znělo zvláštně, přestože jím starší muž mnoha způsoby byl.
"Jsou chvíle, kdy dělám věci, která dělám rád," pokračoval Severus. "Pokud jsem doma bez pána a přemýšlím, jestli bych chtěl číst nebo raději hladit Gik, je to moje volba, kterou mohu svobodně udělat. Tyto chvíle mě dříve znervózňovaly, ale nyní si jich buď sotva všimnu nebo se cítím svobodný to rozhodnutí udělat. Obtížně se to vysvětluje někomu, kdo měl vždy svobodu volby."
"Takže nemáš žádné záliby, ke kterým by ses chtěl vrátit? Přátelé, se kterými by ses rád spojil?" nedala mu pokoj.
Před několika lety se ho paní Hermiona snažila naučit plést. Říkala, že je to uvolňující záliba. Jediné, co zvládl, bylo strachovat se, že cokoli ho učí plést jako čepice, šála nebo ponožky, není jeho pánovi k užitku. Lekce pletení netrvaly dlouho.
"Vypadá to, že má schopnost navázat a udržet přátelství je špatná," prohlásil suše. "Jednou jsem měl u Monstra jako mazlíčka pavouka."
Předklonila se, zřejmě zaujatá novým vývojem v poznávání Severusovy psychiky. "Doopravdy? Pověz mi o tom."
"Monstrum ho rozmáčkl."
Nebylo to tak, že by Severus neměl paní Brownovou rád. Jistě, neměl rád nic z toho, o čem s ním chtěla mluvit, neměl rád, jak s ním chtěla probírat jeho pocity. Neměl rád, jak chtěla mluvit o jeho minulosti a stejně tak neměl rád, když chtěla mluvit o jeho budoucnosti. Neměl rád její zvyk popotahovat si silonky, když byla nervózní. Avšak jako osoba byla jistě úžasná, to si byl jist. Měl ji raději, když nebyl uvězněný v její ordinaci. Neuniklo mu, že je placena za to, aby se o něj starala.
Pán platil tyto nákladné terapie ze své kapsy. Britský zdravotní systém, který se vztahoval na všechny, se nevztahoval na otroky, stejně jako se nevztahoval na psy, hipogryfy nebo sovy. Severus se musel snažit, aby ty terapie měly úspěch, nejen aby mu to pomohlo, ale aby se ujistil, že pánovy peníze nebyly zbytečně promrhány.
A nebyly. Když se na sebe Severus podíval, viděl na sobě v některých věcech změnu. Maličkostí si ne vždy všiml, ale když mu je pán zmínil, zjistil, že je to pravda. Při koupeli se již netřásl jako list osiky a byl dokonce ve vodě natolik při smyslech, že se dokázal sám umýt. Stále koupele nenáviděl, ale už nadále nepřemýšlel, jak se jim vyhnout tím, že něco schová, nebo že svého pána rozptýlí. Když se pán rozzlobil, byl si schopen uvědomit, že ten vztek není namířený na něho, nebo pokud byl, uvědomoval si, že ho pán nezavře do přístěnku, ani ho nepřipraví o další jídlo.
Přesto změny, které od něj vyžadovala paní Brownová, občas vypadaly ohromně, nemožně a jen když o nich přemýšlel, bylo mu špatně. Věci, o kterých s ním chtěla mluvit, byly takové, které měl zasunuté vzadu v hlavě, a které tam měl v plánu udržet. Věděl, že mu to ztěžuje, aby měl jednodušší život, ale nechtěl, aby měl pocit, že je jeho život příliš jednoduchý. Vždycky se totiž něco stalo.
"To šlo rychle," poznamenal pán, když vyšli na chodník. Začal máchat rukama a přívětivě rozmlouvat. "Dokonce měli v čekárně nějaké nové časopisy, které nebyly o mudlovských celebritách a dalších nesmyslech."
Pán měl rád jenom časopisy o zahradničení a o zdraví, tedy časopisy, které se alespoň trochu vztahovaly k jeho životu. On, a stejně tak i Severus, měli pramalý zájem o mudlovské celebrity. "Všiml jsem si."
Pán se zastavil u stánku s rybou a hranolky, a začal jednat s mužem z ciziny, který ho vlastnil. "To šlo dobře, nemyslíš?" zeptal se a podal Severusovi papírovou krabičku s rybou, hranolky a trochou octa.
Severus počkal s odpovědí, dokud jeho pán nevyrazil dál. "Pokud vám to šlo dobře, jsem šťastný." Trávili u paní Brownové dvě hodiny týdně - jedno sezení pro pána, druhé pro Severuse. Bylo zřejmé, že pánovi jeho sezení pomáhají. Od té doby, co uschoval své strašlivé vzpomínky do lahvičky a skutečně i spal, neměl tak výrazné kruhy pod očima. Vypadal klidnější a viditelně ho méně bolela hlava. Celkově vypadal šťastněji.
"Co se stalo během tvého?" zeptal se pán, když míjeli dav turistů v oblečení s Union Jackem. "Pokud ti teda nevadí, že se ptám."
Severus se zadíval na své hranolky a přinutil se strčit si jednu do pusy. Ústa mu zaplavila slaná chuť a v reakci se mu sevřel žaludek. Cítil, jak se mu aktivuje dávivý reflex a pokouší se mu zabránit v polknutí. Ale byl naučený ho ignorovat, takže celou hranolku spolkl.
Zakašlal. "Řekla mi, abych každý den udělal něco, co mě děsí. Nic velkého a každý den to může být ta samá věc, ale přesto." Zvedl další hranolku. "Začal jsem jíst dřív než vy. Není to proti zákonům, ani jste mi neřekl, abych to nedělal, avšak není mi to příjemné."
Pán jen přikývl a chvíli nic neříkal. "To je dobře. Chápu, jak by ti to mělo pomoci. Jen nedělej nic hloupého, dobře? Vím, že tě třeba může děsit skočit ze střechy ve své lidské podobě, ale nedělej to."
"Nemám sebevražedné sklony." Severus tu narážku příliš neocenil, ale nic neřekl. Jeho pán to použil pouze jako příklad. Jistě věděl, že by si Severus nikdy život nevzal. Nebyl jeho, aby si ho mohl vzít. "Mám v plánu dělat nedůležitá rozhodnutí, aniž bych to s vámi zkonzultoval, nebo se možná vysprchuji."
"Době. My jsme hodně mluvili o tom procesu, však víš. O Malfoyových a jak moc je miluji." Pán hodil spálenou hranolku do nedalekého odpadkového koše. "Nechápe, proč je pro mě důležité nechat Luciuse Malfoye potrestat. Myslí si, že jsem zahořklý a vzteklý."
To znělo jako dobré zhodnocení. Po tom všem, co pán Malfoy udělal, měl pán právo být zahořklý a vzteklý. "Nemyslím si, že je to nezbytně špatně. Není to tak, že byste chtěl, aby trpěl krutým neobvyklým trestem. Chcete, aby se zodpovídal za své zločiny, i kdyby si Starostolec myslel, že za to může zaplatit něčím tak jednoduchým jako jsou veřejně prospěšné práce."
"Přesně." Pán zhluboka vydechl. Po očku koukl na Severuse. "Takže co si myslíš? Myslíš, že by měl být potrestán? Co si doopravdy myslíš, neříkej mi to, co si myslíš, že chci slyšet."
Během posledních týdnů o tom Severus hodně přemýšlel. "Myslím, že by měl být potrestán. Lidé, kteří spáchali mnohem méně ohavné činy, jsou potrestáni za to, co udělali. O jeho trestu nechci přemýšlet. Bude to buď otroctví, nebo Azkaban. Doufám, že Azkaban."
Pán se zastavil a nebylo to proto, aby vyhodil odpadky. "Nesouhlasíš o trestem otroctví."
Severus šel dál a s odpovědí počkal, dokud ho pán nedohnal. "Nebudu se vyjadřovat k tomu, jestli si ho právě já zasloužím nebo ne - pokud mě o to nepožádáte - protože to je něco jiného. Avšak to, čím jsem si prošel, bylo bolestivé, sadistické a změnilo to moje myšlení. Nejsem si jist, že má kdokoli právo takový trest zadat." Jeho řeč proti otroctví způsobila, že ho začalo pálit čelo, ale zaťal zuby a pokračoval. "Zlomení pána Malfoye je něco zcela jiného, než u mnoha dalších Smrtijedů, ze kterých se stali otroci. Je z vysokého rodu a je zvyklý na to, že je obskakován. Vidět ho plazit se by mohlo být podle mého názoru bolestné dokonce i pro paní Ginny."
"Myslím, že už ji překvapil pocit soucitu. Ale obávám se, že už to nebude dlouho trvat. Nezbývá už mnoho svědků, kteří by proti Malfoyovi svědčili." Pán se zamračil. "Většina z nich je mrtvá, v Azkabanu nebo se stala otroky."
Severus si dával záležet na tom, aby ani nepomyslel na to, co se stalo s dalšími Smrtijedy, kteří byli zotročeni. Měl pocit, že neměli takové štěstí jako on.
"Neměli byste vy a paní Ginny být výbornými svědky?" pokoušel se pomoci Severus. "A já jsem byl zasvěcený do tolika… pokud je pravda to, co si vybavuji, může být otroku pod Veritasérem povoleno svědčit." Byl svědkem toho, jak pán Malfoy zabíjel, mučil, dopouštěl se sodomie, pálil, plazil se u nohou Pána zla. Při nesčetných příležitostech slyšel pána Malfoye chvástat se kvůli té události s deníkem, který téměř stál životy studentů. Věděl věci, které mohly téměř s jistotou zajistit jeho usvědčení.
"Já vím, ale nikdy bych tě nepožádal, abys to udělal." Přiblížili se k místu na přemístění. "Necítíš se příjemně ani na setkání Weasleyů. Nikdy by ses necítil na to, abys před Starostolcem mluvil o Voldemortovi."
Nebylo to o tom, jestli je mu to příjemné nebo ne. Bylo to o tom udělat správnou věc. To nebylo něco, pro co by se Severus v bývalém životě často rozhodl, ale teď to chtěl udělat. "Pomohl bych vám, ale co je ještě důležitější, zajistilo by to, že pán Malfoy neunikne bez trestu. Myslím, že zvládnu hodinu, která mi nebude příjemná. Mohli bychom to považovat za statečnou věc dne." Pokoutně koukl na pána. "Nenecháte mě to udělat."
Pán si povzdechl. "Dobře, nebudu ti v tom bránit."
***
Harry se zamračeně podíval na pergamen. Měl pocit, jako by trávil každý večer hloubáním nad knihou nebo psaním něčeho. Avšak toto bylo mnohem důležitější než nějaká zpráva nebo esej. Až se stane bystrozorem, bude jeho život opakovaně vystavován nebezpečí. Kouzla, kterým se na cvičišti vyhýbal, byla neškodná, ale jednoho dne ze změní z omračovacích kouzel na záblesky zeleného světla. Byla jeho práce nebezpečným rozhodnutím? Absolutně ne. Byl nadaný na obranu a stával se stále lepším. Většina bystrozorů prožila dlouhý život. Moody a Tonksová byli výjimkami.
Jako otec měl vůči Teddymu jistou zodpovědnost. Nestačilo ho krmit, šatit a milovat ho. Existovaly i další věci, které musel udělat. Poslední vůli se pokusil vytvořit již tehdy, když si před několika lety Teddyho vzal. Ale když zjistil, že bude muset najmout advokáta a projít zdlouhavým zákonným procesem, nezodpovědně to nechal plavat.
Pro případ, že by se mu něco stalo, potřeboval zajistit, aby byl Teddy v bezpečí a milovaný. Pan a paní Weasleyovi se nabídli a souhlasili, že si Teddyho vezmou, pokud by měl takovou smůlu a potřetí by osiřel. Harry se jim to pokoušel rozmluvit - sotva potřebovali vychovávat další dítě - ale oni ho pokárali, že to je to, co rodina dělá. Harry předpokládal, že toho o rodině vědí víc než on a nehádal se. Byli dostatečně mladí na to, aby Teddyho mohli doprovodit nejen dětstvím, ale většinou jeho života. Byli stabilní a byli Harryho představou perfektních rodičů. Nebyl v pozici, aby je mohl odmítnout.
U paty schodů se objevil Severus. "Přál jste si mě vidět, pane?"
Harry rychlým kouzlem poslal dokumenty do svého stolu nahoře. Poplácal polštář pohovky vedle sebe. "Jo, sedni si."
Severus se posadil, kam mu bylo přikázáno. Z pod noční košile mu vyčuhovaly hubené kostnaté nohy. Velká spálenina na lýtku začínala bělat, ale kořínky chloupků byly natrvalo poškozené.
Kousl se do rtu. "Mohu pro vás něco udělat, pane?"
Harry zvedl hlavu, aby se s ním střetl pohledem a usmál se, jak doufal uklidňujícím způsobem. "Chtěl jsem si s tebou promluvit o nabídce, kterou jsi učinil odpoledne."
Severus viditelně zbledl. Odkašlal si. "J-já jsem u-učinil nějakou na-nabídku, pane?"
"Že budeš svědčit. Během soudu s Luciusem Malfoyem," připomněl mu Harry.
"Ach, ano," uvolnil se Severus. "Ano, ano, samozřejmě. Omlouvám se, pane. Měl jsem nahoře takovou chvilku, a když jste mě požádal, abych přišel domů, nedokázal jsem setřást strach, že byste mě mohl požádat o…" Severus zavrtěl hlavou a přinutil se usmát se. "Promiňte mi pane. Žiji ve stavu neoprávněné paranoi."
Harry sevřel Severusovu zpocenou ruku. "Je oprávněná, ale ne v mém případě."
Severusova ruka ztuhla, napjala se. Vypadalo to, že dny, kdy držení za ruku dokázalo Severuse zbavit všech starostí, byly pryč.
Harry se cítil jako nevychovanec. Odtáhl ruku od Severusovy a pokusil se zahnat podivný pocit, který cítil ve vzduchu. "Soud."
"Ano," Severus vypadal, že se mu ulevilo stejně jako Harrymu, když ten moment skončil. "Řekněte mi, co mám udělat."
"Musíš si být jistý, že to chceš udělat," prohlásil Harry. "Půjdou tvrdě po tobě, protože jsi můj otrok." Můj otrok. Slova, které dříve bylo tak těžké vyslovit, mu najednou splývala ze rtů stejně přirozeně jako ze Severusových 'pane'.
Severus přikývl. "Neexistuje nic, co bych se před vámi styděl pronést, avšak…" kousl se do rtu. "Styděl bych se to připustit před všemi těmi lidmi. Ne z nějakého falešného pocitu důstojnosti, ale kvůli vám."
Tohle prohlásil muž, který se před pouhým rokem cítil nejpohodlněji, když jedl z podlahy. "Nestyď se kvůli mně. Nestydím se kvůli žádnému detailu tvého osobního života."
Byla to vzácná chvíle, kdy Severus pohlédl Harrymu do očí, aniž by k tomu byl vyzván. "Není vám nepříjemné, že jsem umožnil, aby bylo zabito smrtícími lektvary mnoho lidí? Není vám nepříjemné, že jsem se považoval za poblázněného vaší matkou? Tyto věci při výslechu pod Veritasérem vyjdou na povrch."
Harry nepotřeboval dlouho dumat, aby přišel s upřímnou odpovědí. "Ne. Ty jsi ty lektvary vařil, nepodával jsi je. Sám jsi mi řekl, že jediný, koho jsi chladnokrevně zavraždil, byl Brumbál, a dokonce i to bylo na jeho žádost. A co se týče mé matky, nejprve mi to přišlo doopravdy divné, ale pak jsem si myslel, že jsi zemřel, a pak zemřel Voldemort. Věci se daly doopravdy rychle do pohybu, a když jsem tě opět viděl, zatýkali tě…" zaváhal. "Řekl bych, že když jsem měl příště chvilku o tom přemýšlet, už jsem nebyl v šoku. Myslím, že jsem dospěl natolik, abych poznal, že má matka byla úžasná žena, kterou pravděpodobně milovalo hodně lidí."
"To ano," přitakal Severus tiše. "Ovšem to mě nijak neomlouvá, možná byste rád věděl, že to, co jsem k ní cítil, se rychle přeměnilo z obdivu do obsese, abych ji udělal svou a nezískal ji James Potter. Miloval jsem ji, ale ne jako váš otec. Nemiloval jsem ji natolik, abych ji nechal jít."
Společné analyzování věci bylo něco, co Harry v průběhu let dělal s Ronem a Hermionou. A výjimkou nebyly ani Snapeovy city vůči Harryho mamce. Přesto Harry přikývl, jako by ta informace byla nová. "Nedělej si starosti, že mě při soudu rozčílíš. Nejspíš mě uvidíš vzteklého nebo rozčileného, ale nebude to na tebe. Bude to kvůli jiným věcem, způsobu, jak s tebou budou mluvit nebo kvůli dalším lidem v událostech, které budeš líčit."
Severus si odhrnul vlasy z obličeje a odhalil znamení na čele, které změnilo barvu z neviditelné bílé na zuřivě růžovou. "Možná se budete zlobit teď."
Harryho zalily obavy, ale dokázal je skrýt, když promluvil. "Co se stalo?"
"Když jste mě zavolal dolů, četl jsem. Vylekalo mě to a náhodnou magií jsem zapálil knihu. Oheň je uhašený, ale moje pokrývka může být ohořelá." Severus svěsil hlavu, ale Harry viděl, jak se mu škubají koutky úst.
"Může být?" zopakoval a úsměvem dal Severusovi najevo, že se nezlobí. Měl radost, že se nikdo nezranil.
Severus přikývl a konečně se uvolnil, když mu Harry přiložil ruku na čelo. "Je to velmi pravděpodobné."
Příště: Žít a nechat jít
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 26. července 2018 v 20:47 | Reagovat

Severus se pomalu ale hodně pomalu začíná měnit jen jsem zvědavá jak zvládne soud moc dík za povídku a za překlad. :-D  :-D  :-)  :-)

2 E E | 26. července 2018 v 21:47 | Reagovat

Děkuji za překlad

3 Damoneta Damoneta | 28. července 2018 v 23:43 | Reagovat

Kapitolka byla příjemnou oddechovkou. Už se těším na další. Díky za překlad. :-D

4 Kankuro Kankuro | 29. července 2018 v 19:56 | Reagovat

Super. A co na to Malfoy? :-)

5 Irena Irena | E-mail | 29. července 2018 v 22:08 | Reagovat

Děkuju. Prosím pokračujte. Irena

6 Irena Irena | E-mail | 7. srpna 2018 v 21:26 | Reagovat

Prosím pokračujte. Prosím. Irena

7 Kankuro Kankuro | 14. srpna 2018 v 6:07 | Reagovat

Přidejte prosím rychle další díl. Potřebuji tozčeření hladiny melancholie jenž mne v těchto letních dnech omývá. A tato povídka má přímo omlazujici účinky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama