Unwell - Kapitola 63

16. března 2018 v 13:38 | yellow |  Kniha druhá
Kapitola 63: Části a kousky

Severus přihrnul zeminu k rostlině a pevně ji přitlačil. Ne však příliš, protože by nebylo dobré rozmačkat kořeny. Pracoval s pánem na zahrádce pro kuchyni, což bylo bizarní, protože byl únor. Rostliny, ponechané svému osudu, by v chladném počasí nepřežily. Ale nebyly ponechány svému osudu. Pán každou z rostlin a ji obklopující zeminu začaroval, aby měla teplotu vhodnou pro její přirozené prostředí. Což bylo dobře, protože si Severus nebyl jist, zda je zrovna toto ovoce možné v Anglii přirozeně pěstovat. A to i v žáru léta.
Stejně jako rostlinám, bylo i Severusovi díky pánovým kouzlům docela teplo. Pán na Severuse mířil hůlkou jen zřídkakdy, a vždy to bylo jen, aby na něj po vzájemné dohodě použil kouzlo nebo aby mu nějakým způsobem pomohl.
'Po vzájemné dohodě'… Jaké to zvláštní slovní spojení pro někoho Severusova postavení.
"Ach, sakra!" Pán jednu z rostlin zapálil. "Ach bože… ne! Aqua Erecto!"
Voda se Severuse ani nedotkla, proto docela v pohodě sledoval, jak zaplavuje jejich zahrádku. Pán by udělal lépe, kdyby použil Aguamenti, protože nemá tak prudký proud, ale bylo příliš pozdě, aby rozdával rady, a navíc to bylo nevhodné, protože se ho o to nikdo nežádal.
Severus začal s žárlivostí sledovat čarodějky a kouzelníky ve svém okolí. Měli hůlky, které mohli využívat, aby se bránili, aby vykonali různé úkoly, a dokonce aby si s nimi užili (soudě podle divné manipulace mezi pánem a paní D'Angelo, které byl Severus minulý týden náhodou svědkem). Hůlky působily strašné věci jako mučení, vraždy, násilí, ale také dobré věci jako teplo, ochranu nebo napomáhaly k zábavě. Vytvářely hlasité věci jako ohňostroje, ale vždy umožňovaly hluk tlumící kouzla.
Severusova hůlka byla pryč. Zmizela. Ztratila se. Vypařila se. Neviděl ji od té doby, co ho pán prodal Monstru. Většina kouzelníků by byla její ztrátou pološílená, ale Severus byl v první řadě otrok a v druhé kouzelník - mnohem více ho znepokojila ztráta jeho milovaného pána Westona než jeho hůlky.
Avšak nyní, když ta bolest vyprchala, chtěl by vědět, co se stalo s jeho hůlkou. Bylo možné, že ji Monstrum zlomilo nebo prodalo. Taky bylo možné, že mu ji Monstrum nacpalo částečně do krku nebo do zadku. Ale co se s ní stalo poté? Zůstala u Monstra nebo se s ním dostala až k pánu Müllerovi? Severusovi bylo jedno, jestli byla využívána k tomu, aby ho s ní mučili, chtěl k ní mít opět přístup.
S hůlkou by Severus mohl pro svého pána udělat mnoho domácích prací, aniž by přišel do přímého kontaktu s vodou. Mohl by pánovu zahradu udržovat v dobrém stavu, místo toho, aby na ní byla po většinu času mrtvá tráva. Byl by schopen svého pána, pána Teddyho a sebe bránit kouzly, spíše než aby se musel spoléhat na slova nebo fyzické násilí.
Aby byl zcela upřímný, stále si nebyl jist, že by dokázal magii správně usměrnit. Kdyby byla kouzla tak jednoduchá, že by stačilo držet hůlku a pronést 'Wingardium Leviosa', děti by nemusely chodit do školy, aby se je naučily. Byla to výzva i s jeho nitroobranými štíty…
"Teddy!" zavolal Severus na malé dítě. "Prosím, nedotýkej se toho." Pán Teddy byl znepokojivě blízko starému ostnatému drátu, který obklopoval jejich pozemek.
"Teddy! Ne, ne!" vykřikl pán a pospíchal zabránit tragédii.
Stále pána Teddyho v duchu nazýval 'pánem Teddym' a předpokládal, že tomu tak vždy bude. Dokázal pochopit pánovy důvody, ale pokud tu Severus bude, až bude dítěti šest, šestnáct nebo dvacet šest, užívání křestního jména nebude s největší pravděpodobností pokračovat. Pro dospělého muže by bylo zostuzením, kdyby ho otrok oslovoval křestním jménem. A Severus měl pána Teddyho hodně rád.
Miloval jeho široký úsměv, ochotu sníst cokoli, co ho nesnědlo jako první, stále se rozšiřující slovní zásobu a smích. Způsob jakým během chvíle dokázal změnit rysy své tváře, k čemuž ho obvykle inspirovalo nějaké zvíře, které objevil v obrázkové knížce. Teddy byl světlem pánova života a Severusova také. Neměl mnoho jiného k porovnání, protože nevěděl, jestli někdy předtím nějaké dítě miloval, ale předpokládal, že to byla pravda. Miloval pána Teddyho a nechtěl ho zostudit, až se z něj stane muž.
Severus pokračoval ve své práci. Pán řekl, že práce na zahrádce je dobrá pro ty, kteří utrpěli trauma, což byl důvod, proč byli venku. A když šlo o trauma, potřeboval Severus všechnu možnou pomoc.
Severusovi nebyl jeho mentální stav neznámý. Věděl, že je něco špatně. Normální lidé, ať už otroci nebo ne, neměli vysilující noční můry. Nebojovali s vodou jako Severus. Avšak normální lidé nezažili Monstrum.
Ach, měl noční můry o všech svých bývalých majitelích s výjimkou pána Müllera, kterého si sotva vybavoval. Jako by v té době byl jeho mentální stav tak špatný, že si ve skutečnosti nebyl vědomý sama sebe. Měl noční můry, jak ho Monstrum škrtí, aby ho poté uzdravil a začal znovu. Měl noční můry o tom, jak ho pán Weston prodal Monstru a dokonce dalším lidem. Měl noční můry, ve kterých byl poslán zpět k pánu Meringovi… a dokonce i za denního světla si byl občas docela jistý, že zacítil závan parfému paní Westonové.
Ano, byl si vědom toho, že i na otroka má problém. Také vnímal pánův záměr a jeho ochotu pomoci mu, přestože z jakého důvodu to chtěl, mu nebylo jasné - jen proto, aby zastavil jeho noční můry? Dobře, ale proč by teda na jeho pokoj nepoužil zvuk pohlcující kouzlo? Chtěl ze Severuse udělat lepšího otroka, aby jeho cena vzrostla?? Pán měl tolik galleonů, že se v nich topil, to Severus věděl, tak proč by mělo záležet na tom, jestli má jeho otrok hodnotu sto nebo tři sta? Bylo to proto, že doopravdy chtěl, aby se Severus uzdravil? Tomu by Severus v případě svého pána mohl snadno uvěřit… a cítil se kvůli tomu strašně. Nebyl ničím jiným než mrtvou váhou na ramenou toho nebohého muže. Ach, jak si přál být užitečný!
"Díky, Severusi," vrátil se pán a klekl si vedle Severuse. "Občas si přeji, abych měl oči i vzadu. Teta Petúnie mi říkala, že je tam mají všichni rodiče, ale myslím, že lhala."
"Nikdy jsem nic takového neslyšel," odpověděl Severus.
"Doopravdy? Tvoje mamka nikdy… to je jedno. Dnes je ale krásný den, že?"
Severus zvedl oči k pochmurnému nebi. Slunce bylo schované. Svítilo vůbec někdy v únoru? Měl Severus souhlasit se svým pánem, přestože si myslel, že dnes není krásný den? Jeho pán neměl vždy pravdu, ale záleželo na tom při hovoru?
"Doufám, že jste to myslel sarkasticky, pane."
Pán vybuchl smíchy, ale neodpověděl, takže se Severus cítil povinen pokračovat v rozhovoru sám. "Všiml jste si poslední dobou Gik, pane?" kývl Severus hlavou ke kočce, která právě vyšla ze dveří. "Začíná být docela obtloustlá."
Pán zbledl a oči se mu za upatlanými skly rozšířily. "Sakra. Ehm, nejsem si jistý, jestli je to dobře. Možná to není tím, že moc jí. Mohla by být… možná bych se měl zeptat také tebe… Jak poznáš, že kočka čeká koťata?
Severusovi vypadla z ruky lopatička. "Obtloustlá, vskutku."

Harry položil Teddyho, vybaveného džusem, do postýlky. "Dobře, teď zůstaň v postýlce, Teddy. Pokus se usnout."
"Teddy není ospavý!" protestovalo batole. "Teddy jít hlát ven!"
"Později, Tede, teď je čas na odpočinek."
"Ne, ven!" Teddy se pokusil vyhodit svůj džus z postýlky, ale kvůli ochranám kolem postýlky se mu to nepodařilo.
Harry ho nechal kňourat, dokud neusnul. Čím starší Teddy byl, tím víc s ním bylo problémů. Dostalo se mu ujištění, že to je u dětí jeho věku normální. Doufal, že je to pravda.
Nechal Severuse venku, aby to dodělal, zatímco uloží Teddyho. Poslední dobou bojoval s tím, aby mu nechával více prostoru, více času o samotě. Severus byl během týdne celé hodiny doma sám, ale Harry chtěl, aby to vnímal pozitivně. Chtěl, aby si myslel 'dobře, trochu klidu a míru' a ne 'pán mě opět opustil'. Nebylo snadné toho dosáhnout.
Harry si v duchu udělal poznámku, aby napsal Lence, jestli by mohla přijít a zkontrolovat Gik, jestli je doopravdy březí. Mohl by to udělat sám, ale věděl, že se Lenka pokouší stát kouzelnickou veterinářkou a chtěl jí všemi způsoby pomoc. Navíc mu kamarádka chyběla.
Nevěděl, jak mohla Gik ke koťatům přijít - moc často se ven nedostala. Samozřejmě tu byl ještě Křivonožka, ale Harry neměl dojem, že by spolu nějak dobře vycházeli. Také nebyla příliš stará - bylo jí plus mínus sedm měsíců. Mohou kočky čekat v sedmi měsících? Je to pro ně zdravé?
Harry chtěl zajít do kuchyně a uvařit dva hrnky čaje než dojde pro Severuse, ale když se zablýsklo a spustil se liják, okamžitě od toho nápadu upustil.
Zatraceně. Severus nenáviděl vodu i v malém množství ve dřezu. Žádat ho, aby snesl déšť, který ho kompletně promočí, bylo jako žádat hrnec zlata, aby nebyl spojován s koncem duhy - bylo to nemožné.
Vyřítil se ven s nadějí, že byl Severus ve chvíli, když začalo pršet, na verandě ve chvíli. Jeho naděje však byla marná, protože Severus byl stále na zahradě. Tmavě modrý hábit, který měl na sobě, deštěm zčernal a přilepil se na tělo. Vlasy mu visely do obličeje. Kolena měl pevně přitisknutá k hrudi a objímal si je pažemi. Buď se třásl, nebo se v bahně houpal. Z té dálky to Harry nedokázal rozeznat.
Jeden krok vpřed, dva kroky dozadu. Harry si klekl před Severuse a snažil se přehlušit déšť. "Severusi, je to v pořádku! Je to v pořádku! Je to jen déšť! Je to v pořádku!"
Severus vzlykal. Obličej měl schovaný mezi koleny, takže Harry nedokázal určit, jestli ho slyšel. Nemohl se ho dotknout, aniž by ho vyděsil natolik, že by vypustil náhodnou magii a proklel Harryho do dalšího kolena. Ale objetí je něco jiného, nebo ne? Není tak překvapující jako rychlý, nečekaný dotyk.
Jedním rychlým pohybem Severuse objal a snažil se ho vlastním tělem chránit před deštěm, uklidnit ho. Nejenom, že ho objal, ale svíral ho, jako by na tom záležel jeho život, protože Severusovy vzlyky rozechvívaly jeho tělo. "Je to dobrý, je to dobrý," mumlal mu do ucha. "Teď jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží. Je to jen déšť."
Severus se dávivě rozkašlal, ale dál hystericky vzlykal.
"Je to v pořádku. Zpomal trochu. Pokoušej se dýchat." Snape by mohl Harrymu za stále se opakující ujištění, jak je vše v pořádku, vynadat, ale Harrymu na tom nezáleželo. Nepřipravoval si, co bude říkat, ta slova z něj prostě plynula. A navíc tu profesor Snape nebyl. Byl tu Severus Snape, a ten byl vyděšený k smrti.
Harry ztratil pojem o čase. Nevěděl, jak dlouho tam klečeli. Anglické počasí bylo známé pro své časté změny. Bleskové přeháňky. Ještě štěstí, že na sobě měli ohřívací kouzla, jinak by nachladli.
Provazce deště začaly slábnout. Severusovy vzlyky se změnily v kňourání a z něj přešly jen v popotahování. A Harry ho stále držel. Konečně, s posledními kapkami se od něj Harry odtáhl. "Co kdybychom šli dovnitř a udělali si čaj, co ty na to? Převlečeme se a budeme upíjet čaj. Pěkně v teple a suchu.
Severus ztuhle přikývl, takže mu Harry pomohl dovnitř.
***
Severus stál nahý v obývacím pokoji. Nyní, když pán zrušil ohřívací kouzlo, se třásl, jak byl promrzlý od deště. Prohlížel si nový hábit, který mu pán před několika týdny objednal přes soví poštu, a který na sobě ještě neměl.
Tento, stejně jako ostatní nové hábity, měl jednolitou barvu. V tomto případě šedou. Rukávy zdobilo jemné šedé vyšívání a vysoký límeček zakryje (naneštěstí?) Severusův jednoduchý obojek. Hábit byl dostatečně dlouhý, aby zakryl Severusovy bosé nohy, kdyby neměl boty a dokonce k němu byl i ladící špičatý klobouk, kdyby nastala příležitost a Severus ho měl mít.
Ale to, co bylo na tom hábitu a dalších třech podobných, které pán koupil, nejzvláštnější, bylo to, že byly nové. Nebyly to staré odložené hábity, prodloužené a zúžené, aby seděly, záplatované a roztřepené. Nebyly to bavlněné hadry plné fleků od oleje a krve předchozího otroka, který je nosil. Nebyly to hadry, které sotva zakrývaly genitálie.
Byly to nové čisté hábity. Pro něj.
Severus do něj vklouzl, aby ho pán nenachytal ještě nahého a nepovažoval ho za nevděčného. Nebyl, byl ohromený pánovou štědrostí, měl pocit, že si to nezaslouží a nebyl si jist, jak muži poděkovat. Jestli majitelé nemají vždy pravdu, zcela jistě to znamenalo, že se pán mýlil, když mu koupil takové krásné hábity. Ale nebylo jeho povinností upozornit ho na to - to by bylo špatně. A co se týkalo těch hábitů, Severusovi se docela zamlouvaly.
Strčil hlavu do kuchyně a dával si pozor, aby bylo vidět, že se uklání. Kdyby mezi nimi nebyly dveře, poklek by byl nezbytný. "Mohu vstoupit, pane?"
"Samozřejmě," odpověděl pán, který k němu byl otočený zády a připravoval čaj. "Jinak bys ten čaj musel vypít v obýváku a náš kuchyňský stůl by se cítil opomíjený."
Severus nevěděl, jak na takový bizarní komentář odpovědět, takže považoval za moudré neodpovědět.
Pán se k němu otočil s hrnky v rukách. "Ach, dobře, vypadáš elegantně. Nevěděl jsem, jakou vybrat barvu, takže jsem poprosil Hermionu. Vybrala dobře, co myslíš? Posaď se, promluvíme si."
"Ano, pane." Severus si klekl vedle pánovy židle a připravil se, aby mu pán mohl podat hrnek. "Ehm, to jsem nemyslel, Severusi. Mohl by sis sednout na židli? Doopravdy si chci s tebou popovídat a to je docela těžký, když klečíš."
Severus se cítil vyčerpaně. Rozředěný, jako trocha ovesné kaše pro velkou rodinu. Poslední věc, kterou chtěl, bylo shromažďovat sílu, kterou potřeboval k tomu, aby si sedl ke stolu. Ale neměl na výběr. Zvedl se a posadil se ke stolu, čelem k pánovi.
"Děkuji," prohlásil pán upřímně a poslal mu přes stůl hrnek. "Vím, že jsi po tom, co se stalo, vyčerpaný a před několika měsíci bych tě dal na chvilku spát - a ještě to můžeme udělat, ale nejdřív si musíme promluvit."
Severus se pokradmu podíval ven z okna po své potenciálně březí kočce. Potřeboval ji, aby mohl spát. "Ano, pane." Pevně sevřel hrnek a čekal na další pánova slova. Rozhovor nikdy nebyl dobrým znamením. Nikdy nebylo dobrým znamením, když něčí nadřízený prohlásil 'musíme si promluvit'.
Vypadalo to, že pán také pevně svírá svůj hrnek. Klouby mu zbělely. "Severusi… víš, že mi na tobě záleží? Že ti chci pomoci, víš to? S tím, čím sis prošel u Meringa a ostatních, předpokládám, že jediný důvod, proč ses ještě nezbláznil je Nitroobrana. A to není urážka! Znamená to, že jsi silný. Mnoho lidí by v tvé kůži už zešílelo."
Pán nemá vždy pravdu, ale ví, co dělá, když přišlo na Severusův mentální stav, tím si byl Severus jistý. Vypadalo to, že když na to přišlo, vždy věděl, co dělá.
"Hodně mi na tobě záleží a chci ti pomoci. Chci, abys nepotřeboval nitroobranné štíty, abys byl v pořádku, aby zmizely tvoje záchvaty paniky. Nemusí to být zcela možné, ale chci to zkusit."
Severus natočil hlavu tak, aby se koukal z okna. Kdyby se díval do svého čaje, pán by to považoval za trucování a tiše by řekl 'podívej se na mě'. Severus se tomu scénáři chtěl vyhnout.
"Doktorka Brownová ti také chtěla pomoci. Měla tě ráda. Nebylo to nic, však víš, osobního, že to nedokázala. Prostě se necítila dostatečně kvalifikovaná na to, aby ti pomohla a nechtěla stát v cestě tomu, abys získal tu nejlepší možnou péči." Pán si povzdechl. "Myslím si, že jsme se dostali do bodu, kdy bychom si… měli promluvit. Hádám, že nejsem ta nejlepší osoba na světě, co by si měla hrát na terapeuta, taky jsem docela pomatený. Navíc nejsem moc výmluvný, pokud přijde na řeči o osobních problémech. Hermiona říká, že je to tím, že jsem muž. Což je problém, protože jsme oba muži."
To bylo bystré zjištění. Pán a Severus jsou oba muži - copak zázraky nikdy neskončí?
Severus zaťal zuby, když ho začalo strašně pálit čelo. Dělání si legrace z pána, posmívání se mu bylo strašný hřích. Až bude příště pobídnut, aby se přiznal ke své neposlušnosti, bude to muset naneštěstí pánovi vysvětlit a doufat ve vhodné potrestání.
"Takže, ehm, jestli chceš mluvit, umím poslouchat - jsem dobrý posluchač. To mi říkají všichni. Takže pokud máš něco na mysli… můžeš mi o tom povědět."
Mohl o pánovi říct, že má perfektní načasování. "Dnes jsem se vám v duchu posmíval, pane. Omlouvám se. Uvědomuji si, co jsem udělal špatně a prosím vás o…"
"Wow, počkej." Když Severus pohlédl na pána, uvědomil si, že vypadá ohromeně. "To… To jsem nemyslel. Chci říct, že mi můžeš před spaním říct, co jsi udělal špatně. To je v pořádku. Ale to teď nezkoušíme. Pokoušíme se mluvit o pocitech a tak."
Pocitech? Severus o pocitech nemluví. Nejenže to pro otroka nemělo smysl, ale také to bylo docela nepříjemné. Severusův pán na něj měl nárok, na celého a na vše, ale to neznamenalo, že by Severus chtěl, aby jeho pán věděl, jak se jeho srdce cítí.
Severus se kousl do rtu. "Obávám se, že nerozumím."
"A já se obávám, že si prokousneš díru do rtu. Tady máš," podal pán Severusovi žínku. "Kousej raději do ní. Jasně, máš strach, že nerozumíš - alespoň se někam dostáváme. Obavy jsou pocit, nebo ne? Strach?"
Severus předpokládal, že tomu tak bylo. "Ano, pane." Zakousl se do žínky, ale nemělo to ten samý efekt jako kousání do rtu.
"Takže, ehm, jak se cítíš ohledně vody?" zeptal se pán. "Hele, koukni ven, znovu prší! Dobře, že jsme v suchu a teple."
Jak se Severus cítí ohledně vody? Nenávidí ji. Nenávidí, co mu udělala. "Nenávist." Ještě víc se zakousl do žínky.
"Nenávist? Vůči vodě nebo něčemu jinému?"
Výslechy Severuse vždy znepokojovaly. "Ah… vodě, pane."
"Ehm, dobře… no… ehm, měl jsi ji někdy rád? Nemusíš kvůli tomu stahovat své nitroobranné štíty."
Severus k tomu necítil žádné nutkání. Opět se podíval z okna, a pak promluvil: "Nevybavuji si, že bych měl vodu nějak obzvlášť rád." Pevně zavřel oči a bojoval se vzpomínkami na Monstrum. "Pán Mering mě nechal dvakrát vykoupat. Neměl mýdlo."
"Ach, dobře, takže víš, proč ji nenávidíš?"
Severusovi se zrychlil dech. Myslí mu probleskovaly vzpomínky. Chtěl je udržet na obojku, ale to už dělal s třiceti osmi lety vzpomínek a víc už nebyl schopný udržet.
Žádný vzduch. Všude kolem voda. Bublinky, jak poslední zbytky vzduchu opouštěly vodu. Lapání po dechu. Pálení… pálení… v plicích. Pád, při kterém necítil žádné dno ani povrch.
Žádný vzduch. Pálení.
"Severusi, to je v pořádku," přetrhl pán vláček vzpomínek. "Slibuji, že v mém domě není s vodou nic špatného." Pán používá rozum, což je u muže jeho postavení v pořádku. Naneštěstí Severus od rozumu zcela upustil. Pro muže jeho postavení to bylo moudré, protože rozum vše komplikoval.
"Co se stalo, Severusi?" pánův hlas ztvrdl. "Udělal ti Weston něco?"
"Pán Weston mi udělal mnoho věcí." Severus se zadíval do svého plného hrnku. "Jednou za týden mě nechal vykoupat."
"Ach," pánův hlas byl stále napjatý. "A jaký jsi z toho měl pocit?"
Připadalo mu to strašně daleko. Pokaždé, když mu bylo dovoleno použít vanu nebo sprchu, se cítil… vděčně. Chtěl zůstat pod sprchou celý den a sledovat, jak z něj smývá tíhu a odnáší ji do kanálu. Uspěchaně. Jako by musel spěchat, aby se vrátil zpět do práce, aby potěšil svého pána a paní.
"Užíval jsem si to, předpokládám." Jak si měl pamatovat pocity z tak dávné doby?
"Takže když to nebyl Weston, ani Mering, ani Müller, tak nám zůstává… ach." Pán se trhaně nadechl. "Čínské mučení vodou?"
Severus si byl jistý, že nemá nejmenší tušení, o čem pán mluví.
"Severusi, můžeš mi říct, co se ti stalo?" zeptal se pán.
"Prosím! Ne… prosím! Budu dobrý! Budu dobrý! Ne!" křičel Severus, když se k němu přiblížilo Monstrum a odepnulo Severusův řetěz ze zdi. Táhl Severuse za obojek, dusil ho. Ostré ocelové hrany obojku se mu zařezávaly do kůže.
Severus poté nemohl mluvit. Nemohl prosit, žadonit o smilování - musel dýchat.
Z krku se mu vydral vzlyk. Sklopil hlavu a slzy mu stékaly do hrnku s čajem. Nechtěl, aby pán viděl jeho slzy - majitelé neměli o emocích svých otroků nic vědět.
"Dýchej, Severusi. Jestli o tom nechceš mluvit, je to v pořádku. Vsadím se, že nechceš. Když jsem byl malý, můj velký bratranec mi rozrazil hlavu o kohoutek u vany a pořád o tom nerad mluvím. Člověk potřebuje trénink, aby byl schopen mluvit o špatných vzpomínkách. Nemusíš mi nic říkat, nebo mi můžeš říct jen části a kousky, to by bylo pěkný. Jestli nechceš mluvit se mnou, chápu to. Pravděpodobně by bylo nejlepší, kdyby sis promluvil s někým jiným, protože já tě vlastním, takže bys mohl cítit povinnost mi to říct a sakra, no cítil bys ji. Ale můžeš si promluvit s nějakým jiným mužem. Dívky nám tak dobře nerozumí. Jsem si jistý, že George nebo pan Weasley by po práci rádi přišli. Pán Ron nemá moc času a je docela necitlivý, ale kdybys chtěl mluvit s ním, jsem si jistý, že bychom to nějak vymysleli."
Severus těžce polkl a otřel si oči žínkou. "Chci mluvit s vámi. Jste můj pán, znáte mě nejlíp. Víte o mně vše, takže se nebudu muset vracet moc do minulosti. "A také bych vás nechtěl zostudit tím, že bych někomu vyprávěl vše o vašem mentálně nemocném otrokovi. Bylo to trochu děsivé, že pán o něm věděl věci, které Severus nevěděl, protože se je přinutil dočasně zapomenout. Téměř si chtěl vše znovu pamatovat. Téměř.
"Mám ti ten čaj ohřát, nebo ho nechceš?" zeptal se pán.
Severus měl sucho v ústech a jako by mu do nich jazyk nepatřil. Avšak krk měl pláčem oteklý, takže si byl jistý, že by čaj nepolkl. "Jak považujete za vhodné," zakrákal.
Pán seslal na čaj ohřívací kouzlo. "Až budeš připraven…"
Jak měl Severus vysvětlit Monstrum, když mu sám nerozuměl? Jak měl vysvětlit to mučení, když nedokázal oddělit noční můry a realitu? Jak mohl vysvětlit bolest a temnotu, když tam neexistoval koncept dne a noci? Dobrý vypravěč vždy začínal od začátku. I když měl vyprávět strašlivý příběh. Ale kde tento příběh začíná? A kde končí?
Zkoumal si nehty, které od té doby, co se výživový lektvar stal doplňkem jeho stravy a ne základem, nebyly již abnormálně dlouhé a silné. "Když pán svěří otroku tajemství, a pak ho prodá, může Severus to tajemství vyzradit novému pánovi?"
"Nevím, Severusi. Co kdybychom koupili knihu o zákonech otroctví a zjistili, jaká jsou pravidla, která musíme následovat, a co jsou jen doporučení?"
Takže Severus nemůže začít svůj příběh v posteli paní Westonové a jak měla ráda, když ji Severus uspokojoval ústy. Nemohl vysvětlit tu skandální trojku v Paříži, která z jeho pohledu odstartoval ten strašný emoční otřes.
"Udělal jsem něco zlého a pán Weston mě prodal." V očích se mu leskly slzy, ale neskanuly. Nikdy nemluvil o bolesti, kterou mu způsobila zrada pána Westona. "Byla to moje chyba. Chápu, že to byla moje chyba. Ale já nechtěl! Pán mi to přikázal."
Pán chvíli mlčel. "Severusi, možná mi něco uniká, ale jestli ti řekl, abys něco udělal, jak to byla tvoje chyba? Musel jsi ho poslechnout. Neměl jsi na vybranou a on to věděl. Kdyby ti například řekl, abys skočil z útesu a ty to udělal, nespáchal bys sebevraždu, ale on by spáchal vraždu."
Kdokoli vlastnil otroka, ho mohl zcela legálně zabít, ale až na to dával pánův příklad smysl. Pán a paní Westonovi řekli, že to byla jeho chyba, ale nebyla to pravda. Byla to chyba pána Westona, protože ztratil pojem o čase a byla to chyba paní, protože požadovala, aby byl prodán. Vůbec to nebyla Severusova chyba - byla to jen a jen chyba pána a paní, protože to oni rozhodli.
Severus ztratil pána Westona pro nic. Opět ho to přinutilo k pláči, ale nevěděl proč, byl dospělý muž a ti by neměli tak často plakat.
"Pro-pro-prodal mě Mon-Monstru." Severus v přestávkách mezi řečí žvýkal žínku. "Ře-řekl, že-že-že mě už ni-nikdy nechce vi-vi-vidět."
"Monstru," přikývl pán. "Königovi. Proč mu tak říkáš?"
Severus si nebyl jistý, jestli si to pamatoval. "Nerozuměl našemu jazyku, nebo možná ano. Nejsem si jistý. A on byl jediným pánem skutečným pánem. Skutečným pánem. Skutečný pán, se chová k otrokům jako k otrokům. I když se k nim nechová dobře. Chová se jako pán. Monstrum…" Severus se zachvěl. "Monstrum se choval jako monstrum."
Mluvíš špatně o svém bývalém pánovi. Můžeš tak o něm možná uvažovat, ale mluvit o něm takovým způsobem…
"Promiňte mi prosím, pane. Je to ode mě špatné…"
"Ne Severusi, to je v pořádku. Můžeš mi říct cokoli o komukoliv. To je v pořádku." Tentokrát byla řada na pánovi, aby se kousl do rtu. "Ale podle tvé logiky… a oprav mě, jestli se mýlím, je skutečným pánem ten, kdo se k otrokům chová jako k majetku. Já se k tobě pokouším chovat jako ke kamarádovi. Takže kvůli tomu nejsem skutečný pán?"
Naznačil to Severus? Zcela jistě to neměl v úmyslu. Hlava mu najednou přišla strašně těžká a bylo složité přetavit myšlenky v slova. "To jsem nemyslel, pane! Já-já-já…" Povzdechl si. "Dnešek pro mě byl doopravdy matoucí. Omlouvám se za svá slova, pane. Přál bych si, abych je mohl vzít zpět."
Pán se natáhl přes stůl a stiskl mu ruku. "To je v pořádku. I pro mě to byl velmi matoucí den. Co kdyby sis zalezl do postele a trochu si odpočinul? A já dojdu ven a najdu Gik. Za chvilku budu u tebe."
Severus se nikdy v životě netěšil do postele víc. Nebo při nejmenším v životě, který si pamatoval.
Příště: Kapitola 64 - Kouzelná slůvka
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kankuro Kankuro | 16. března 2018 v 20:19 | Reagovat

Moc děkuju za další díl. Už hrozně a netrpělivě čekám na rozvoj vztahu mezi Harrym a Snapem.

2 Kon_Tiki Kon_Tiki | 19. března 2018 v 12:58 | Reagovat

Moc děkuju za překlad :-).

3 weras weras | 19. března 2018 v 13:12 | Reagovat

Vím,že tak jak byl popsán děj první poloviny povídky(té strašné)tak musí být posán děj druhé poloviny povídky. Je mi jasné,že léčení psychických problémů je zdlouhavé,ale přijde mi,že tím povídka stratila šmrnc.Je moc zdlouhavá a přivítala bych víc děje.Snad ale bude líp. Proto poctivě čtu,aby mi snad neušel ten zlom,na který asi všichni,co tuto povídku čteme,čekáme.Jenomže,pokud se Severus nezbaví těch otrockých pocitů,asi nebude líp ještě dlouho.Velký dík za to,že překládáš a moc se těším na další kapitolu!!!! ???

4 weras weras | 19. března 2018 v 13:14 | Reagovat

Tak nějaký spam mi pohltil můj koment.Tak nic,dík za kapitolu a těším se na další!!! :-(

5 sisi sisi | 22. března 2018 v 22:25 | Reagovat

Harry si nutně opřbuje promluvit s Lunou. Jako zvšrolékařka mu vysvětlí, že kočka nemůže být těhotná. Může být březí, nebo čekat koťata, ale těhotné bývají pouze lidské samice. :-! Jistě to není pro mladou kočku nic příjemného, podobně jako pro většinu samic ve světě savců, ale když si to odbude jako mladá kočka, bude mít později klid a třeba ji nechají Severus a Harry vykatrovat,aby už nelákala kočičí proutníky. :-D
Harry je dobrý v naslouchání, ale neslyší, co před ním Severus tají.
Děkuji za přaklad. :-)

6 yellow yellow | 22. března 2018 v 23:13 | Reagovat

[5]: No vida, a já si za boha nemohla vzpomenout. :D Zítra to opravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama