Unwell - Kapitola 58

31. ledna 2018 v 13:09 | yellow |  Kniha druhá
Kapitola 58:
"Dva kuřecí speciály"



Severusův pán vypadal nemocně. Nejenom nemocně, vypadala absolutně žalostně. Severus to nemyslel jako výraz neúcty ke svému pánovi, a ani by mu nikdy neřekl, jak strašně vypadá (samozřejmě pokud by na to nedostal přímou otázku). Pánovy vlasy už překrývaly uši a trčely do všech úhlů jako nikdy předtím. To samo něco dokazovalo, protože pánovy vlasy si žily svým vlastním životem. Pánovy zelené oči už nezářily jako safíry v měsíčním svitu, ale vypadaly téměř prázdně. A kvůli kruhům pod očima vypadal vážně vyšťaveně. Unaveně. Vyčerpaně.
Severus nemohl udělat nic, aby jeho pán vypadal a cítil se lépe. Mohl být jen dobrým otrokem. Přinejmenším by si to jeden mohl myslet. Ale Severus si začínal myslet, že to, že je dobrým otrokem, je bezpředmětné. Vypadalo to, že pán není rád, když je dobrým otrokem. Avšak nelíbilo se mu, ani když byl Severus špatným otrokem.
Téměř jako kdyby byl nejraději, kdyby se Severus vůbec nechoval jako otrok. Ale ta myšlenka byla směšná. Byl otrok. A vždy jím bude. Raději by zemřel, než aby se přestal chovat jako otrok… ne že by v té záležitosti měl na výběr. Ale tak to mělo být.
Nevěděl, jak se chovat jinak než jako otrok. Možná s výjimkou zvířete. U pána Müllera se jako zvíře choval, protože to tehdy vypadalo, že to jeho pán chce. Když se na to teď zpětně díval, vypadalo to docela zvláštně, ale nevybavoval si, že by mu to v té době tak přišlo.
Ale jeho současná situace nebyla o nic méně podivná. Koneckonců nebylo to právě u pánů obvyklé, aby brali svého otroka do mudlovské restaurace. A ještě zvláštnější bylo, aby ten otrok seděl na židli naproti svému pánovi. Aby seděl ve stejné výšce jako svobodní lidé. Bez jakéhokoli rozdílu.
Severus zašoupal nohami. Poprvé, co pamatoval, měl boty. Připadalo mu, jako by měl k chodidlům připevněná závaží, které je drtila, omezovala, způsobovala jejich pocení. Pán trval na tom, aby si je Severus do mudlovského zařízení vzal, ale slíbil mu, že je nebude muset nosit příliš často. Pán své sliby vůči Severusovi podle Severusovy zkušenosti obvykle držel, přestože nemusel.
"Jste připraveni?" přišla mladá servírka s bločkem v ruce.
"Ehm, ano. Mohli bychom dostat nějaký nápoj s bublinkami a vodu?" zeptal se pán. "Oboje bez ledu, prosím."
"Jistě." Servírka Severusovi nevěnovala nejmenší pozornost a naškrabala si pánovu objednávku.
"Ehm, a pečený kuřecí speciál," prohlásil pán a vrátil jí obě menu.
Číšnice si je však zpět nevzala. "Sdílení není dovoleno. Oba si musíte něco objednat." A s připravenou propiskou se otočila na Severuse. "Co byste si chtěl objednat, pane?"
Pane. Pane. Severus na ni jen zíral, jako by ho někdo zaklel matoucí kletbou. Nazvala ho 'pánem'. Zcela jistě jí nemohl na její chybu upozornit, protože by to bylo špatně. Ale to, že ho tak oslovila - a obzvlášť před jeho pánem - bylo…
"Ehm, máte nějaká dětská jídla s kuřetem?" zeptal se pán.
Vypadala velmi netrpělivě. "Ano, ale je to dětské jídlo. Pro děti."
Pán předstíral, že se urazil. "Je mi devatenáct."
Ale servírka mu to nežrala.
"Ehm, dobře." Pán prolétl pohledem menu. "Mohli bychom tedy dostat další kuřecí speciál, prosím? Ale se salátem místo hranolek?"
Zamračila se. "To si objednáváte za svého otce?"
Chudák pán. Toto prostředí mu nevyhovovalo. Obvykle bylo považováno za hrubost, když otrok promluvil, aniž by byl osloven, ale také bylo jeho povinností pána chránit.
"Není to můj syn," promluvil Severus opatrně. "A já jsem velmi nerozhodný," odmlčel se a přemýšlel, jestli bude třeba ještě něco říct, aby nechala jeho pána na pokoji. A uvažoval, jestli by se odvážil. "Je součástí firemní politiky vyslýchat své hosty?"
Pánovi unikl zvláštní přidušený zvuk. Severus na něj pohlédl, aby se ujistil, že je v pořádku, a že se nezlobí za poznámku, kterou by dobrý otrok nikdy neudělal.
Nevypadal, že by se zlobil.
Když číšnice odešla, Severus se zhluboka nadechl. Proč se stará o to, co dělá jeho pán? Dávalo smysl, že jim nedovolí objednat si dětské jídlo, ale aby se chovala hrubě… Škoda, že Severus nemohl mudlovské ženě vysvětlit svou pozici. Kdyby si byla vědoma Severusova submisivního života, nikdy by nepředpokládala, že by si mohl sám objednat jídlo.
"Díky, že ses za mě postavil, Seve," naklonil se pán přes stůl a poklepal Severuse po ruce. "Doopravdy si toho cením. Víš, udělalo mi to velkou radost."
Severus se zadíval do klína. Nebyl si jistý, co říct. 'Ano, pane' by nebylo v mudlovském světě moudré.
Pán odtáhl svou ruku, protože číšnice donesla objednané pití. Ale jakmile odešla, pán pokračoval. "Nevím, jestli si to uvědomuješ nebo ne, ale před několika lety bys v této situaci řekl přesně to samé."
Severus počkal, než se pán napije svého perlivého nápoje, a až pak se napil chladné vody. "Nevzpomínám si, pane." Pane. To slovo nebylo pro mudlovské prostředí zrovna nejlepší volbou. "Prosím, obvykle takto s lidmi s autoritou nemluvím. Avšak cítil jsem potřebu bránit vás, a protože jsme v mud…" Zarazil se.
"To je v pořádku. Takže když používáš Nitroobranu tak, jak ji používáš, kolik si toho z minulosti pamatuješ?" Vypadalo to, že pán necítí stejnou potřebu být opatrný na kouzelnické reference. "Pokud ti nevadí, že se ptám."
Samozřejmě, že to Severusovi nevadilo. Jeho pán ho vlastnil, koupal, oblékal, znal téměř každou jeho část. Severus nic neskrýval, netoužil nic skrývat.
"Tolik, kolik si přeji pamatovat," vysvětlil Severus. "Právě teď si nevybavuji téměř nic. Avšak když jste zmínil ty kousavé poznámky, nebylo to pro mě překvapením, protože vím, o čem mluvíte. Jednoduše si to nepamatuji." Nitroobrana se velmi těžko vysvětlovala. Severus krátce zauvažoval, jak se ji naučil.
"Ach," prohlásil pán. "Takže není to matoucí? Chci říct, kdybych zmínil myslánku v pátém ročníku? Víš, o čem mluvím? Ach, sakra - špatný příklad. Doufám, že ne - mohl by ses na mě naštvat, kdyby sis to pamatoval."
"Nikdy na vás nebudu, jak jste řekl, "naštvaný", pane," ujistil Severus svého pána upřímně. Bojoval, aby udržel své vzpomínky v pozadí. "A mám pocit, že bych věděl, o čem mluvíte, kdybych si o tom dovolil přemýšlet." Zaváhal. "Měl bych?"
"Teď ne," přispěchal pán s odpovědí. "Až budeš chtít, budeme na nějakém soukromém místě a já budu u tebe."
"Rozumím, pa…" Severus se kousl do rtu.
"Hej, nech si ten ret," varoval Severuse pán a podal mu bílý ubrousek. "Takže, řeknu ti jen to, že když ses mě pokusil naučit Nitroobranu, nezvládl jsem to. Byla to moje chyba, a kdybych ti řekl, jak moc bych si přál, abych mohl vrátit čas a změnit to, nejspíš bych začal blábolit a brečet. Brečet jako dítě, takže radši se tomu vyhněme."
Severus se osobně domníval, že pán blábolil docela často, ale to byla obvykle Severusova chyba, protože zřídkakdy na pánova slova odpovídal.
"Každopádně jsi vložil své vzpomínky do myslánky a já se na ně podíval. Bylo to dost intenzivní. Hodil jsi na mě… to je jedno. Nitroobrana. Moc jí nerozumím a učebnice jsou pro mě jako španělská vesnice. Bolí to, když tak dlouho bez přestání používáš Nitroobranu? A jak dlouho ji používáš na to, abys však víš, o ničem nepřemýšlel."
Pán se Severuse zřídkakdy takhle vyptával. Severus si téměř stiskl ret, jak ho to stresovalo, ale včas si vzpomněl. "Nebolí to, pane. Je to pro mozek dost únavné, ale dávám přednost vyčerpání před pamatováním si." Na pánovu druhou otázku neodpověděl. Věděl, že to začal dělat u pána Meringa, ale proč, to nevěděl. Jen věděl, že přemýšlení o svém minulém životě je špatný nápad. Měl pocit, že by to bolelo, přestože si nebyl jistý proč.
Neměl pocit, že by o tom měl přemýšlet.
"Ach," prohlásil pán a šáhl do hnědé papírové tašky, kterou s sebou donesl do restaurace. "Něco jsem ti přinesl."
Severus vyvalil oči, když pán z tašky vytáhl malý předmět. Byla to Rubikova kostka. Přesně taková, na které pracoval v kanceláři u doktorky Brownové. Byla vytažená z mudlovského obalu a zcela rozházená.
"Vím, že jsi na ní rád pracoval u doktorky Brownové a myslel jsem, že bys rád zkusil tuhle," usmál se pán nesměle. "A omlouvám se. Budeš muset začít znovu, což je škoda. Já vím. A nemusíš ji používat. Jen jsem si myslel, že bys ehm, mohl. Máš Gik a svou učebnici francouzštiny, ale myslel jsem, že něco dalšího…" nedokončil pán.
Pán si není jistý, uvědomil si Severus. Je nervózní. Není si jistý, jestli dělá tu správnou věc.
To uvědomění na Severuse dopadlo jako hromada cihel.
Vše, co pán dělal, mělo být správně. Pán měl mít vždy pravdu. Ale pokud si pán nebyl jistý, že jedná správně, co to znamenalo? Jednal pán správně, když mu dal tu Rubikovu kostku nebo ne? Mohla být obě rozhodnutí správná?
Severus si sotva všiml číšnice, která donesla dva talíře s jídlem. Byl příliš zaměstnaný snahou normálně dýchat. Neroztřást se tak, aby spadl ze židle. Bojoval, aby se choval normálně, aby nepřitáhl pozornost mudlů.
Nebyl si jist, jestli se mu to dařilo.
Zavřel oči a pokoušel se zablokovat zmatení a obrazy, které se mu míhaly myslí.
"Co jsi?" Pán Mering na Severuse namířil hůlkou.
"Bývalý špeh," odpověděl Severus idiotsky.
"Crucio!"
Výkřiky.
"Co jsi?"
"Člověk. Na rozdíl…"
"Crucio!"
Výkřiky.
"Co jsi?"
"Otrok." Lapání po dechu.
"Čí otrok?"
"Tvůj otrok."
Zlomyslný smích. "Co máš dělat?"
Rozechvělý dech.
"Crucio! Odpověz svému pánovi! Co je smyslem tvé existence?"
"Poslouchat svého pána! Prosím, můj pane! Prosím…" hlas se zlomil. "Prosím…"
Smysly mu pronikl zkažený dech. Teplý dech. "Proč?"
Proč? "Poslouchám vás, protože… protože…"
"Crucio! Protože tvůj majitel je moudrý! Chytřejší! Zodpovědný! Má vždy pravdu!"
Můj pán má vždy… vždy pravdu."
"Severusi? Seve? Haló?" zamával pán Severusovi před očima. "Kámo? Jsi v pořádku? Sakra, věděl jsem, že je to špatný nápad."
Otrok měl svému pánovi odpovědět kdykoli to bylo možné. Severus procházel něčím jako šokem, ale stále měl své hlasivky a jazyk a očekávalo se od něj, že je použije.
"A-ano, pane," zachvěl se Severusovi hlas. "D-d-děkuji vám za tu kostku, pane. Mož-možná to teď budu schopen vypilovat, když tomu budu moci věnovat víc času."
"Jo!" usmál se pán. "A možná mě můžeš učit."
"Ano, pane." Severus se nabral sousto, když to udělal i pán.
Pán Mering ho trénoval. Trénoval ho, udělat bez otázek cokoliv mu jeho majitelé řekli. Přesvědčil ho, že je Severus pouhý otrok, který nic neví, a že jeho pánové jsou vždy moudřejší, že mají vždy pravdu. Severus vzdoroval, protože to bylo nelogické; občas lidé dělali špatná rozhodnutí. Avšak bolest se stala nesnesitelnou a v určitou chvíli, skrze všechny majitele a rozhodnutí udělaná za něj někým jiným, to přijal jako slovo boží.
Několik minut jedli v tichu, když pán opět promluvil. "Můžu ti něco říct? Něco, o čem si nejsem jistý, že bych ti měl říkat?"
Není si jistý. Protože nemá vždy pravdu. To způsobilo, že Severus se začal ještě více než dřív děsit toho, že by ho měl někdo vlastnit.
"Můžete mi to říct, pane, ale je to vaše rozhodnutí." Severus nevěděl, co se mu pán obává říct. Byl jenom otrok.
Pán si povzdechl. "Dobře. Pamatuješ si Richarda Westona? Pána Westona? Před nějakou dobou tě vlastnil."
Severus si bude pána Westona vždy pamatovat. Měl toho muže docela rád, a ačkoli měl současného pána rád, stále mu vzpomínka, jak ho pán Weston prodal, působila bolest. Ze Severusových bývalých pánů byl jeho ze všech nejoblíbenější.
"Pamatuji si ho dobře, ano."
"Dobře. Právě je v nemocnici," prohlásil pán pomalu. "U Svatého Munga. Je v pořádku - byla to jen, ehm nehoda. Bude v pořádku. Bylo to v novinách a tak. Myslel jsem si, že bys to chtěl vědět. Severusi?"
Pán Weston je v nemocnici. Ten hodný a dobrý pán, který Severuse hladil. Který mu šeptal do ucha takové věci. Který Severuse nechal číst knihy. Který Severuse jednou nechal sedět u stolu a jíst s ním. Který se o něj tak dobře staral…
Ale pán Severuse také občas hladil. Pán mu nikdy nešeptal takové věci, ale říkal je nahlas, aby je mohli všichni slyšet. Pán, který koupil knihy přímo pro něj. Který právě v tuto chvíli seděl naproti němu. Který nejenže se o Severuse staral, ale který také říkal, že mu na Severusovi záleží.
Znamenalo to, že pánovi Westonovi na něm záleželo jenom jako na investici? Znamenalo to, že pánovi na něm jenom jako na investici nezáleželo?
Pán Weston uzdravil vnitřní zranění, která mu způsobil. Pán se pokusil uzdravit vnitřní zranění, která nezpůsobil.
"Pane, toto je pro mě velmi matoucí den." Severus cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Nevšiml si, že začal brečet.
"To si dokážu představit," odpověděl pán jemně a podal Severusovi další ubrousek.
"Můžeme jít?"
"Dobrý nápad, Severusi. Mám pocit, že se nás stejně chystají vykopnout."

Příště - Kapitola 59: Vánoce 1999
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ch Ch | 2. února 2018 v 1:00 | Reagovat

Uuu, po dlouhé době kapitola plná naděje. Poprvé je vidět trochu pokrok, super

2 weras weras | 2. února 2018 v 16:14 | Reagovat

Myslela jsem si,že není možné,aby se Severus stal opět tím,co byl. Ale dnes zjišťuji,že záleží jenom na něm,kdy odstraní blok,který zakrývá jeho vzpomínky. Začíná to být nadějné i když vím,že to nebude vůbec jednoduché. Skvělé,velký dík za to,že už nemusíme tak dlouho čekat na každou kapitolu.Myslím,že se toho konce přece jen dočkám. Dík!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama