Unwell - Kapitola 54 I/II

9. prosince 2017 v 22:32 | yellow |  Kniha druhá
Kapitola 54
"Vyšetření"

Severus fascinovaně sledoval své bosé nohy na chodníku. Jeho chodidla šlapala do velkých kaluží. Padající déšť však na jeho nohou nepřistál, ale jednoduše se jim vyhnul. Ta trocha slunečního světla, která se prodrala přes mraky, se odrážela na mokrém chodníku, a přesto Severus nebyl ani trochu mokrý.
Před odchodem na něj pán seslal kouzlo, kterým zajistil, že se Severus v tom všem dešti nezamočí. Severus byl vystrašený, protože v devíti případech z deseti, když na něj byla namířena hůlka, to nedopadlo dobře. Poslední dobou, kdykoliv zahlídl špičku hůlky, byl tak ochromený vzpomínkami a myšlenkami, že osoba třímající hůlku ji zase sklonila. Ale pán mu slíbil, že to kouzlo je jenom obyčejné kouzlo, a že mu ani trochu neublíží. Měl pravdu, majitelé mají vždy pravdu.
Nejúžasnější na tom bylo, že to kouzlo vůbec použil. Který ze Severusových bývalých majitelů se kdy s takovým kouzlem obtěžoval? Vždy se spokojili s tím, že na něj nakonec použili sušící kouzlo, když začal znečišťovat jejich koberce, nebo když ho chtěli použít. Nikdy to kouzlo nepoužili, a i kdyby, Severus pochyboval, že by ho bývali chtěli udržet v suchu pro jeho dobro. Měli by pro to nějaký postranní motiv.
A kdo řekl, že pán ho nemá? Co tě vede k myšlence, že tě pán nechrání před deštěm jen proto, že tě chce později použít? Nebo proto, že nechce, abys ho přiváděl do rozpaků tím, jak z tebe bude odkapávat voda? Proto, že nechce, abys nastydl, aby nemusel utrácet peníze za lektvary pro svého otroka?
Ta první možnost nebyla až tak směšná. Dávala perfektní smysl a mohla, podle toho, co Severus věděl, být i možná. Ale přišlo mu to nepravděpodobné. Pokud měl pán v úmyslu Severuse použít, už to mohl udělat. Proč by tak dlouho čekal. Žádný z předchozích pánů nečekal. Pro vlastnictví otroka existovala spousta dalších důvodů. Nejen ten, že mají funkční penis, který je mimo jejich kontrolu, nebo že jsou ochotni následovat příkazy.
A ta druhá možnost dávala ještě větší smysl. Každý by si všiml člověka, ze kterého by při vstupu do obchodu kapala voda. Pána by zesměšnilo, kdyby z jeho otroka odkapávala voda na podlahu v celém obchodě, zvlášť kdyby k tomu nebyl žádný důvod. Severus si byl docela jistý, že to je ten důvod, proč na něj pán ono kouzlo seslal. Koneckonců ta třetí možnost nedávala vůbec smysl. Nachlazení bylo důsledkem slabého imunitního systému, ne chladu. A se všemi těmi výživnými lektvary, které Severus pravidelně bral, byl jeho imunitní systém v naprostém pořádku. Pán byl ochoten utratit tolik peněz na drahé výživné lektvary. Co byl v porovnání s nimi jednoduchý lektvar proti nachlazení?
Ale ať už bylo tím důvodem jeho tělo, jeho zdraví, nebo ostuda, kterou by způsobil, pán udělal něco, za co mu byl Severus vděčný. A co víc. Dal Severusovi další šanci jít s ním na veřejnost. Po tom incidentu v knihkupectví Severus uvažoval, zda ho pán ještě někdy vezme ven, Weasleyů dům nepočítaje. Zvlášť poté, co byl Severus tak dlouho sám ve svém pokoji s Gik, když šel pán ven.
Tentokrát svého pána potěšíš. Nezostudíš ho. Byl odhodlaný.
S perfektním načasováním vystřelil vpřed, aby pro svého pána otevřel těžké dřevěné dveře. Zvládl to tak, že se vůbec nedostal před svého pána, pouze po jeho bok, což bylo v případech jako otevírání dveří přijatelné. Když se na něj pán usmál a potěšeně mu řekl 'děkuji', rozechvěli mu žaludek motýlci.
Byli v čekárně. Místnost byla naplněna židlemi a nízkými stolky. V jednom rohu si s hnědými kostkami hrála malá skupinka dětí. S výjimkou dveří, kterými přišli, odtud vedl pouze jediný další potenciální východ. Ten vedl do dlouhé chodby přehrazené jednoduchými dveřmi.
Všechna křesla s výjimkou jednoho byla obsazena. Byla obsazena muži, ženami a dětmi. Muži vysmrkávali lepkavý zelený hlen do papírových kapesníků, ženy se na svých sedadlech vrtěly, jako kdyby se pokoušely ulevit svému nepohodlí a děti ječely.
Pán si zřejmě nevšiml, jak to vše bylo znepokojující. Přešel před čekárnu, usmál se na děti, když kolem nich přecházel a posadil se na prázdnou židli.
Severus ho následoval, aby si mohl kleknout k pánovým nohám. Pak všichni v místnosti uvidí, jakého dobrého otroka Severusův pán má a pán bude potěšený.
"Jeremy!" zasyčela žena na mladého chlapce sedícího vedle pána. Plácla ho přes ruku. Severus věděl, že to nebolelo, protože on dostával mnohem větší rány. "Zvedni se, ať si může tento muž sednout!" Omluvně se na Severuse usmála. "Omlouvám se. To víte, puberťáci."
Severus nevěděl, co na to říct. Věděl, že teenageři občas bývají vzpurní, ale co to má co společného s ním, a proč ta žena nutí svého syna opustit svou židli? Severus nemohl sedět na židli. Otrok nikdy nemohl sedět na židli nebo využívat nábytek jako by byl lidskou bytostí. Byl by docela spokojený na podlaze.
"Severusi," zašeptal pán. "Sedni si vedle mě. Na židli."
Na židli? Ale ten chlapec - mladý pán Jeremy - byl výše postavený než Severus! Severus nemohl sedět na židli, zvlášť když tu byli výše postavení, kteří seděli na zemi! A bylo jich mnoho, všech velikostí a ras, kteří seděli na zemi. Od mladého pána Jeremyho po batolata hrající si s kostkami. Sednout si na židli, zatímco oni jsou na podlaze, bylo špatné. Bylo to nezdvořilé. Bylo to neetické. Šlo to proti všemu, čím Severus byl.
A přesto… Pán to přikázal, tak si Severus sedl. Tělo se mu třáslo tak, že to stěží zvládl.
Sedadlo bylo neznámé. Nepohodlné. Tvrdé. Bolelo to. Cítil svou páteř proti opěradlu, jeho kostrč se tlačila proti sedátku. Bolelo to, ale co pán chce, to pán dostane. Severus si stěžovat nebude.
Z očí se mu vyvalily slzy. Sklonil hlavu, aby se je pokusil ovládnout, než je ostatní uvidí. Věděl, že svého pána ztrapňuje tím, že ukazuje jakékoli emoce, ale sám nevěděl proč pláče. Ano, byl zklamaný a trochu vyděšený z toho, že dělá něco tak nevhodného, když si přísahal, že bude dobrý. Ale uposlechl rozkazu svého pána. A ta židle byla strašně nepohodlná, ale přežije to. Žádná z těchto věcí nebyla důvodem pro pláč, a přesto slzy přišly.
Pán podal Severusovi kapesník. "To je v pořádku," zašeptal potichu, ale přesto si Severus byl jist, že ho ostatní v místnosti slyšeli. Jak je to žalostné, že pán cítí potřebu utěšovat svého otroka. "Dnes si vedeš velmi dobře - jsem na tebe velmi pyšný."
Pán byl pyšný. To bylo dobré. Ale jestli si Severus vedl dobře, musel mu předtím dát velmi špatný příklad.
"A víš co? Tito lidé jsou… nevědí, že je mezi tebou a mnou rozdíl. Je to v pořádku."
Rozdíl mezi pánem a Severusem? Proč, to bylo přece tak zřejmé. Severus byl ničím, zatímco pán byl vším. Severus byl slabý a pán byl silný. Pokud se člověk podíval blíže, mohl si všimnout nyní bílého, velmi vybledlého a téměř neviditelného obrazce na Severusově čele, který z něj dělal otroka. A vůbec jste nemuseli být pozorní, abyste si všimli té strašné jizvy na pánově čele, která z něj dělala krále. Severus měl na sobě jednoduché černé kalhoty a košili s vysokým límečkem, aby skryla jeho obojek. Ten ho společně s kouzly poutal k pánovi. Pán měl na sobě mudlovské kalhoty a tričko a mohl ukazovat, cokoli chtěl, protože byl svým vlastním pánem.
Byli dokonalé protiklady - jak by si toho mohl někdo nevšimnout?
"Alan." Zpoza dveří vykoukla žena s nadváhou v široké květované haleně a přečetla jméno z desek. "Alan O'Hara?"
Zvedl se muž se strašlivým chrčivým kašlem a následoval ženu za zavřené dveře.
Proč si ten muž nevzal jednoduše lektvar. Existovalo mnoho těch, které by mu mohly pomoci. Pokud…
Pokud o nějakých věděl. Pokud věděl, že lektvary existují. Tito lidé… mnoho z těchto lidí je nemocných a žádné lektvary neberou. Nikdo na sobě nemá hábit nebo špičatý klobouk. Nikdo zde nemává hůlkou a nesnaží se zabavit své děti jiskrami a obrázky - děti si hrají s kostkami. Nikdo se kolem pána netlačí, neklade mu otázky, neděkuje… a nevidí rozdíly mezi pánem a mnou, rozdíly, které by byly tak patrné každé magicky nadané osobě, která by byla natolik drzá, že by je dva vůbec srovnávala…
Jsou to mudlové.
Severus nevěděl, jestli má cítit úlevu nebo stud. Ulevilo se mu, protože přestože jsou mudlové ve skutečnosti výše postavení než on, existovalo pravidlo 'co nevědí, jejich srdce nebolí'. Nevěděli, že je Severus otrokem a mělo to tak zůstat, dokud Severus nedostane jiné instrukce. Pokud to mělo znamenat, že si má vzít nabízené místo, bylo to v pořádku.
Ale také se cítil zahanbeně, protože to bylo tak zřejmé! Měl si to uvědomit již před dlouhou dobou! Všichni byli v mudlovském oblečení a pán trval na tom, že si dnes Severus musí vzít všechno oblečení mudlovské. S výjimkou bot, protože pán stejně jako všichni Severusovi pánové zřejmě zastával názor, že otroci si boty nezaslouží. A venku byla auta, ale Severus byl tak ponořený do toho, aby svého pána potěšil, že si toho ani nevšiml.
Co byl za idiota.
"Ty nemáš boty, kámo?" Mladý muž se podíval na Severuse. "Cos dělal? Ztratils je?"
Ne, Severus je neztratil. Neměl je. Nebylo mu dovoleno je nosit. Nebylo to nic, za co by se musel stydět. Mnoho otroků nesmělo nosit boty, tak to prostě bylo. Ale nevěděl, jak to tomu mladému mudlovskému chlapci vysvětlit. Že nechce boty, že kdyby dostal boty, mohl by se cítit jako domácí skřítek, když dostane oblečení.
Pán se natáhl a jemně položil dlaň Severusovi na koleno, čímž způsobil, že Severus nadskočil. "To je dlouhý příběh. Přemýšlej o tom, uvažuj, proč by tomu tak mohlo být a napiš o tom knihu. Vsadím se, že by to byl bestseller."
"Severus?" Dáma byla zpět v celé své květované slávě. "Severus Snape?"
Pán se zvedl a Severus okamžik po něm. Jak pána následoval a opatrně si vybíral cestu kolem dětí, zaslechl několik žen šeptat si o 'masochistech', 'homosexuálech', 'trestech', 'BDSM' a o 'otrokovi a pánovi'. Vrhaly na pána a Severuse nenápadné pohledy. Severus uvažoval, co ty mudlovské ženy vědí.

Místnost, do které dáma pána a Severuse uvedla, byla jednoduchá. Zdi byly bílé a stejně tak byla bílá i dlažba na podlaze. Byla vybavena dvěma jednoduchými židlemi, pultem a postelí, která vypadala docela zvláštně, protože místo prostěradly byla povlečena papírem. Severus nikdy předtím v takové místnosti nebyl.
Když si všiml mučicích nástrojů na pultě a na zdech, klesl na roztřesených nohou k podlaze. Pán nespecifikoval, kam půjdou, ale Severus předpokládal - jen předpokládal - že to bude v pořádku. Pán nevypadal jako někdo, kdo by někoho mučil. Nebo svého otroka na mučení vzal.
"To je v pořádku," zašeptal pán, když si sedal na jednu z židlí. Natáhl se a prsty pročísl Severusovy vlasy. "Vedeš si dobře."
Severus sebou trhl, ale jakmile na ně dáma pohlédla, zaujal pozici perfektního ponížení. Severus svého pána před touto mudlovskou ženou nezostudí.
"Severusi?" oslovila dáma ne Severuse, ale pána.
"Ehm, ne. Já jsem Harry. Harry Potter. Tohle je Severus," pokynul pán k Severusovi. "Dnes má schůzku on."
"Rozumím," odvětila žena. "A vy jste?"
"Kamarád," prohlásil pán. "Ehm, máme se setkat s doktorkou Smithovou."
"Doktorka Smithová provede prohlídku. Já jsem sestra a potřebuji získat jeho údaje," odpověděla dáma.
Doktorka. Sestra. Jsi u doktora. Mudlovského doktora. Nejsou to mučicí nástroje, ale nástroje, které mudlové používají při diagnóze nemocí. Severus si vydechl. Ani si neuvědomil, že zadržuje dech.
Pán se zavrtěl. "Jo, dobře, nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Víte, Severus je doopravdy… cítí se s většinou lidí nepříjemně. Myslím, že by bylo lepší počkat na doktorku Smithovou, aby udělala vše."
"Zabere to pouze několik minut," slíbila sestra. "Tak, Severusi, mohl bys mi přinést vzorek moči a počkat na mě na chodbě…"
Vzorek moči? Chtěla vzorek Severusovy moči? Proč? To znělo docela barbarsky. A bizarně. Jak to chtěla otestovat?
Severus vzhlédl ke svému pánovi a hledal v jeho očích souhlas.
"Jdeme na to," zvedl se pán. "Pojď, Severusi - následuj mě."
Severus následoval pána z vyšetřovny do chodby. Slyšel vzlykat nějaké dítě. Nebyl to ten typ breku, který značil špinavou plínku nebo že je dítě unavené, ale byl to pláč plný bolesti.
Nechtěl být kdekoli, kde ubližovali nevinnému, svobodnému miminu. Jestli ublížili něčemu tak křehkému, tak nevinnému a bez následků, tak co potom udělají Severusovi?
Následoval pána do koupelny. Vypadala téměř stejně jako koupelna doma, ale chyběla vana.
Pán podal Severusovi papírový kelímek. "Dobře, takže do tohohle, a ne moc."
Proč? Co s tím budou dělat? Severuse zneklidňovalo, že mudlové budou mít jeho vzorek. Zneklidňovaly ho věci, co by mu doktoři mohli udělat.
Ale nekladl žádné otázky. Stáhl si kalhoty a uposlechl příkazu.
"Je to v pořádku, doopravdy. Tahle doktorka je velmi dobrá - doopravdy pečlivě jsem hledal nejlepšího doktora v Londýně, který by byl zároveň mudlou a věděl o našem světě. Došlo mi, že bys radši šel k ní, než k léčiteli. Hůlky a to všechno, napadlo mě, že bys mohl vyšilovat."
Pán měl pravdu, Severus by nechtěl být vyšetřován léčitelem. Bylo to od pána uvážlivé, milostivé. Severus si tak dobrého pána nezasloužil.
Severus zaváhal. Nevěděl, co s kelímkem s močí udělat.
Pán ho od něj klidně převzal a položil ho do maličkého okýnka. "V pořádku? Hotovo? Dobře, než půjdeme zpět, pamatuj na to, že ta sestra neví, že jsme kouzelníci. Neoslovuj mě tam jako svého pána."
"A jak vás tedy mám nazývat, pane, pokud se mohu zeptat?" zeptal se Severus s pohledem přilepeným na své nahé prsty u nohou.
"Neoslovuj mě nijak. Nebo víš co, pokud to bude absolutně nezbytné, použij 'pane Pottere'. Celou dobu budu s tebou. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil, nebo se tě dotkl jakýmkoli nevhodným způsobem." Pán se odmlčel. "Věříš mi?"
Věřil Severus svému pánovi? S čím mu měl věřit, a měl nějakou jinou možnost? "Ano, pane."
"Dobře." Pán se otočil, ale otevřel dveře, ale zarazil se. Obrátil se zpět a usmál se. "Vedeš si velmi dobře, Severusi, jen tak dál. Jsem na tebe velmi pyšný." A otevřel dveře.
Severus následoval chodbou svého pána zpět. Minuly až morbidně tlustou ženu. Pocit nahých chodidel na chladné vykachlíkované podlaze byl úžasný, na míle vzdálený utrpení, které občas zažíval na koberci.
Vstoupili do místnosti o velikosti komory, kde už na ně čekala žena v květované haleně.
"Hotovo?" zeptala se.
"Ano," odpověděl pán.
"Dobře. Severusi, mohl by sis prosím stoupnout na váhu, abych tě mohla zvážit?" pokynula k zařízení.
Severus se ohlédl na pána pro potvrzení.
"Ehm, ehm, stoupni si tam," ukázal pán.
Severus se postavil na vratké zařízení. Cítil, jak se pod ním pohnulo, jak se pod jeho váhou otočila ozubená kolečka. Věřil pánovi, a proto věřil tomu zařízení.
Ale nelíbilo se mu.
Žena začala na zařízení něco nastavovat. "Dobře, vážíš…" odmlčela se. "Padesát devět kilogramů." Něco si zapsala do své složky. "Držel jsi dietu, Severusi?"
"Ehm, ne. Vidíte, to je důvod, proč jsem chtěl, aby celou prohlídku udělala doktorka Smithová," prohlásil pán. "Severus se dostal do velmi komplikované…"
"Omluvte mě, pane Pottere, ale doopravdy nerozumím tomu, proč tu jste. Ptala jsem se Severuse."
Severus nenáviděl, když byl v místnosti, kde docházelo k jakékoli konfrontaci. Vždy to skončilo tak, že tím, kdo dostal ránu, byl on. "Ne, paní," odpověděl tiše.
"Dobře, posaď se tady. Změřím ti tlak," ukázala mu na židli a začala mu utahovat něco kolem nadloktí.
Stálo ho obrovské úsilí, aby sebou při jejím doteku netrhl.
"Ehm, dělá to hluk?" zeptal se pán.
"Hlasitě to zabzučí, ano, ale není žádný důvod dělat si starosti," odpověděla žena a zněla trochu popuzeně.
"A velmi pevně to sevře jeho paži, že? Severusi, ta věc, co ti obmotala kolem paže udělá hlasitý zvuk a doopravdy pevně tě sevře, ale slibuji, že je to v pořádku. Nebude to bolet nebo tak něco. Prostě zůstaň v klidu a dýchej, dobře?"
Severus samozřejmě poslechl, ale bylo to složité. Velmi složité.

"Když si vezmeš tuto košili, bude pro doktorku prohlídka snazší, než kdybys měl své obvyklé oblečení." Pán velmi volně zavázal jinak otevřenou nemocniční košili, kterou si Severus navlékl.
Severus nechápal, proč by jednoduše nemohl být po čas celé prohlídky nahý, protože to by jistě vše usnadnilo, ale nic neřekl. Pán byl člověk, který nerad urážel to, co bylo jeho, takže pravděpodobně ten důvod nezmínil - fakt, že by se doktorka nechtěla dívat na jeho nahé tělo víc, než to bylo nezbytné.
"Poté, co se jí ukloníš, až vstoupí do místnosti, sedneš si na lehátko," pokynul pán k lehátku pokrytému papírem. "Tam tě prohlédne." Pán se posadil zpět do jednoho z křesel. Severus zůstal stát, ruce sepnuté za zády, hlavu hluboce skloněnou.
"Ehm, už roky jsem u mudlovského doktora nebyl, ale doktorka Smithová mi řekla, co očekávat. Podívá se ti do krku, aby se ujistila, že je v pořádku. Dál se ti podívá do očí, uší a nosu. Bude si chtít poslechnout tvé srdce a, ehm… no, víš, nikdy se mi tohle nestalo, protože mi bylo deset, když jsem byl naposledy u doktora, ale ehm…"
"Víš, bude ti šahat na varlata a tak. Nebude to nic hrozného! Nic hrozného, slibuji. Víš, doktoři vidí denně stovky lidí - nemáš nic, co by ještě neviděli, neboj se."
Neboj se. Nic, co by ještě neviděli. Všechno bylo jednou poprvé.
"Bude to v pořádku, přísahám. Potom co se ti stalo, se chce jen ujistit, že jsi neutrpěl nějaké hrozné zranění nebo tak něco. Všichni chlapi, kteří jdou k doktorovi, tou prohlídkou tam dole musí projít - slibuji, že to bude v pořádku."
Pokud pán říká, že to bude v pořádku, pak to bude v pořádku. Nebude to dobrý, úžasný, výborný, ale v pořádku. To bylo lepší než "hrozné" nebo "příšerné".
Je to žena, přinutil se Severus k uvolnění. Nebude o tebe mít zájem. To ženy zřídkakdy mívají. Kdyby ho vyšetřoval muž, byl by to zcela jiný příběh - muži se téměř vždy rádi Severuse nejen dotýkali, ale dotýkali se ho nevhodně. Nebo to za nevhodné mohlo být považováno. Ve skutečnosti jenom používali to, co jim patřilo.
Ozvalo se bryskní zaklepání na dveře a vstoupila žena, která se představila jako doktorka Smithová.
Severus si klekl na podlahu a byl si moc dobře vědomý, že se košile rozhalila a celého ho odhalila. Pokud pán řekl, že to bude v pořádku, tak to bude v pořádku.
"Už se můžeš postavit, Severusi," oznámil mu pán.
Severus se zvedl a posadil se na něco, co pán nazval vyšetřovacím lehátkem. Nebylo to příliš pohodlné; stejně jako v případě židle z něj Severuse bolely kosti.
"Již dlouho jsem se na setkání s tebou těšila, Severusi," řekla paní Smithová. "Harry mi toho o tobě hodně vyprávěl - již nějakou dobu se pokoušíme domluvit ti schůzku, ale jak jsi mohl vidět v mé čekárně, můj rozvrh je nabitý." Podala pánovi desky s papíry na vyplnění. "Takže Harry, mohl bys vyplnit ty formuláře, o kterých jsme se bavili. Nechtěli jsme, aby to dělal v čekárně, Severusi - chtěli jsme tě mít v ordinaci co nejrychleji."
Severus němě přikývl a uvažoval, proč paní Smithová cítí potřebu mu to vše sdělovat. Pán ho vzal k doktorovi, protože se obával o zdraví svého majetku. To nebyla Severusova starost, ale pánova. Možná si toho paní Brownová jako mudlorozená není vědoma.
Vytáhla jeden z jejích "mučicích nástrojů" a něco k němu připevnila. "Dobře, Severusi, kdyby ses podíval doleva, abych se ti mohla podívat do ucha…"
Severus se otočil k jejímu stolu a pevně zavřel oči, když se ho začala dotýkat a strkat mu svůj mučicí nástroj do ucha. Nebolelo to, ale bylo to velmi nepříjemné.
"Velmi dobře. Teď druhé. Zůstaň v klidu, neublížím ti. Podívej se doprava, Severusi."
Severus se otočil ke dveřím a opět zavřel oči. Neucukne, až mu položí ruku na rameno a tou druhou mu strčí do ucha ten cizí předmět. Dál se bude snažit potěšit svého pána. Ukáže té mudle, jakým dobrým otrokem se snaží být.
"Dobře. Hotovo."
Severus otevřel oči. Skončila? S celou prohlídkou? Proč, to netrvalo vůbec dlouho. Nepodívala se mu do očí, nebo do nosu, ani se ho nedotýkala tak, jak říkal pán.
Ve chvíli, kdy začala vyměňovat nástavec na svém mučicím nástroji, si uvědomil, že myslela s ušima.
"Nyní ti tohle světlo bude svítit do očí, ale nebude to bolet," varovala ho paní Smithová. "Jestli chceš, dívej se do leva, ale nehýbej hlavou, Severusi. Dobře."
Může mi číst myšlenky? Mají mudlové svou vlastní formu nitrozpytu? Umožňuje jí tento nástroj vědět, co si myslím? Chce pán, aby to věděla? Měl bych ji nechat dívat se mi tak zblízka na oči? Severus zavřel oči, aby už jí nedovolil se do nich dál dívat.
"Severusi," upozornil ho pán. "Prosím, nech ji, ať se podívá."
"To je v pořádku, jsem hotova. Vypadá to, že ti v určitou chvíli popraskaly žilky v očích. Víš, jak se to stalo?"
"Nevím, pa-paní." Nyní, když s jeho očima skončila, dával si pozor na to, aby je držel sklopené. "Prosím, odpusťte mi, p-pane. Ne-nechtěl jsem…"
"To je v pořádku," přerušil ho pán. "Bude z toho mít nějaký problém? Jsou jeho oči v pořádku?"
"Jeho zrak není takový, jaký by mohl být - možná bude potřebovat brýle na čtení, podle toho, co naznačoval test zraku. Ale nemělo by to způsobit žádné dlouhodobé poškození." Dalším nástrojem se mu podívala do nosu.
"Mohl bys otevřít ústa?" Pán říkal, že se mu bude chtít podívat do pusy a nevypadal, že by mu to vadilo, takže Severus poslechl a otevřel ústa, jak to šlo.
Posvítila mu malým světýlkem do krku. "Ach," povzdechla si tiše, vypnula světlo a začala si něco zuřivě zapisovat do papírů.
Severus zůstal s otevřenou pusou, protože mu nikdo neřekl, aby ji zavřel. Co si to zapisuje? Co v jeho ústech viděla, co tam neviděl ani on, ani pán?
"Co se stalo s jeho zuby?" zeptal se pán? "Byl pryč jenom deset měsíců. V první řadě si nemyslím, že by se o ně dobře staral, ale i tak by to bylo velmi rychlé, aby mu všechny vypadaly.
"Některé z jeho zbývajících zubů jsou zle poškozené nebo zlomené," prohlásila. "Můžeme to probrat za chvíli, ale jistě si dokážete představit, že jen tak nezmizely a nevypadaly." Pokračovala ve psaní. "Doporučila bych zubní náhradu, pokud vaši lidé nemají nějakou alternativu."
Utrácel by pán peníze za zubní náhradu pro svého otroka? Byla doopravdy nezbytná? Severus nevěděl, ale zůstal potichu a poslouchal. Doufal, že z toho rozhovoru vytěží veškeré možné informace a zároveň doufal, že to co dělá, nebude považováno za poslouchání cizích rozhovorů.
"Severusi," ozval se najednou pán. "Už můžeš zavřít pusu."
Severus zavřel ústa.
Vytáhla plochou tyčinku, špachtli, jak věděl. "Vlastně kdybys ji mohl ještě na chvilku otevřít… křičíš často, Severusi?"
Pán si odkašlal. "Ehm, doktorko Smithová? Můžeme si o tom promluvit?"
"Samozřejmě." Poznamenala si něco do poznámek. "Teď můžeš zavřít ústa. A kdyby ses položil…"
Severus se zhluboka nadechl a položil se na vyšetřovací lehátko. Zíral na bílý strop. Nad hlavou se mu houpala dekorace v podobě jasně zelených, žlutých a fialových látkových motýlů. Avšak nelevitovali - mudlové levitaci nepoužívali. Byli připevněni na rybářském vlasci.
Stáhla mu košili z ramenou. Najednou ho zahalil chlad místnosti. Pokoušel se nechvět.
"Vedlejší místnost má sovy," prohlásila doktorka Smithová ve vztahu k motýlům, zatímco mu jedním ze svých mučicích nástrojů - velmi studeným - poslouchala srdce. "Máš rád sovy, Severusi? Dýchej zhluboka."
Severus mělce dýchal. Snažil se dýchat normálně nebo se zhluboka nadechnout, ale vypadalo to, že v tuto chvíli zvládne jenom mělké nádechy. Točila se mu z toho trochu hlava.
"N-n-ne, paní," odpověděl a na mysli mu vytanula sova, která mu u Monstra téměř vyklovala oči. Přinejmenším si myslel, že to byla sova. Zapomněl na to, dokud se mu včerejší noci nezdála ta noční můra… nebo se to možná nikdy nestalo. Možná to byla jen noční můra.
"Ach, opravdu?" Přesunula ten nástroj na jeho břicho. "Měla jsem dojem, že ve vašem světě mají všichni sovy rádi."
Severus nevěděl, jak na to odpovědět. Věděl, že tu byla jedna bezpečná odpověď, ale také věděl, že se s tím mučicím nástrojem dostává nebezpečně blízko jeho klína.
"O-o-o-o-omlouv-v-vám se, pa-paní," začaly mu jektat zuby. "Prosím odpuste mi. J-j-j-j-j-j…" zarazil se a pokusil se opanovat. "P-p-p-p-p-p-požád-d-d-dám p-p-p-p-p-p…"
"Hej." Pánův obličej se objevil nad ním. Oči za brýlemi vypadaly ustaraně. "Hej, Severusi, to je v pořádku. Nadechni se zhluboka. Vidíš? Není to lepší?"
Severus sklopil oči, aby se pánovi nedíval do očí. Následkem toho mohl sledovat, jak paní Smithová prstem sleduje dlouhou jizvu na jeho podbřišku. Šíleně to lechtalo.
"Podívej se na mě," přikázal mu pán tiše. "Je to v pořádku. Slíbil jsem ti, že to bude v pořádku, nebo ne? Hej… Hej… dýchej zhluboka. Dobrá práce. Hluboké nádechy. Jsi v pořádku. Je to v pořádku. Slibuji."
Pán přestal šeptat uklidňující slova až ve chvíli, kdy paní Smithová natáhla košili zpět na jeho ramena a pomohla mu do ní. To vše aniž by košile sklouzla ze Severusova klína.
"Dobře," prohlásila. "Jsme téměř hotovi. Pokud mi povolíš nadzvednout spodní část košile a vyšetřit tvá varlata."
"Počkejte," přerušil ji pán. Vyhoupl se na lehátko a položil si Severusovu hlavu do klína. "Dobře."
Ale začala. Stála a beze slova se dívala na Severuse.
Proč se díváte na mě? Pán řekl "dobře". Jestli to máte udělat, prosím udělejte to, ať to máme za sebou! Severus se nestyděl ukazovat své tělo - za minulý rok strávil nahý tolik času, že by bylo směšné, kdyby se nahý necítil stejně pohodlně jako oblečený. Trenky nenosil tak dlouho, jak si se vztyčenými nitrobrannými štíty pamatoval. A stejně dlouho nenosil ponožky nebo boty.
Co mu bylo nepříjemné, bylo to, že se ho měla dotýkat tam dole. Věděl, co očekávat, když se ho tam dole dotýkal při večerní koupeli pán, ale v tomto případě neměl tušení.
"Severusi?" pobídla ho.
Zeptala se tě, jestli může, čeká na tvoji odpověď. Mohl bys říct "ne, není mi to příjemné". Až na to, že pán řekl, že může. Až na to, že je nad tebou a viditelně chce, takže musíš poslechnout. "Ano, paní."
"Podívej se na mě," instruoval ho pán tiše. "Tam u stropu je pestrý motýl, že? Vsadím se, že Teddy by takového chtěl ve svém pokoji. Možná bychom ho sehnali v obchodě. Líbil by se ti taky jeden?"
Nijak zvlášť. Severus chtěl sevřít v náruči Gik, vlézt si do skříně ve svém pokoji a nikdy nevylézt. Nechtěl tu být.
"Až se vrátíme domů, můžeš si číst své knihy a trochu se prospat," navrhl pán. "A cestou pro Teddyho k Weasleyům bychom se možná mohli stavit na zmrzlinu. Zasloužíš si odměnu za to, že sis dnes tak dobře vedl."
Severus cítil, jak ho žena chytila za penis - její dotek ho přinutil k výkřiku, který nestihl zadržet.
"Šššš." Pán otřel slzy, které se Severusovi koulely po tvářích. "Jen se chce ujistit, že jsi tam dole v pořádku. Máš tam hodně zjizvené tkáně. Ale teď na to nemysleme - pojďme myslet na něco pěkného. Možná bychom mohli odpoledne jít ven a hrát si na trávě. Líbilo by se ti to? Venku je tak pěkně."
"Severusi?" přerušila ho paní Smithová, která v dlani pevně svírala jeho varlata. "Mohl by ses prosím odvrátit od svého pána a zakašlat?"
Jaký absurdní požadavek. Ale Severus přesto otočil hlavu doprava a zakašlal, doufaje, že dělá to, co po něm chtěla.
"Dobře. Děkuji, Severusi," řekla a pokračovala ve své práci.
Pán zvedl ruku, aby Severusovi odhrnul vlasy z čela. Při tom zavadil o jeho čelo.
Když se jeho čelo střetlo s pánovou dlaní, vybouchl v něm ohňostroj. Spodní polovinu těla mu polilo horko. Ze rtů mu unikl sten, a pak najednou ten pocit zmizel.
"Dobře," prohlásila paní Smithová. "Jdu zkontrolovat výsledky testů moči. Vrátím se, abych ti vyšetřila prostatu, a pak si popovídám s tvým pánem. Za chvilku budu zpět." A urychleně opustila místnost.
Severus se na pánův pokyn posadil.
"Omlouvám se, Severusi," omlouval se pán. Severus byl natolik všímavý, že si všiml osamocené slzy kanoucí z pánova oka. "Omlouvám se, že jsem se takto dotknul tvého čela. Nechtěl jsem tě takhle zmanipulovat. Prostě… se to stalo. Ehm, máš, ehm…" zarazil se.
Severus sledoval pánům pohled do svého klína. Byl zakrytý košilí, ale přes tenkou látku se zřetelně rýsovala jeho erekce.
Severus měl pocit, že to musí vysvětlit. "Omlouvám se pane. T-to se mi přihodí, když se mě někdo dotýká zároveň tam a na čele. Není to vaše chyba, pane. T-to je moje chyba."
"Nemůžeš za to. Nemůžeš to ovlivnit. Měl jsem na to myslet," řekl pán a setřel si slzu. "Snažím se tě tam nikdy nedotýkat, ale prostě…"
Severus nechápal, proč z toho pán dělá takovou tragédii. Ano, pan se dotknul Severusova čela, což byl pocit, který Severusovi chyběl a vítal ho. Ano, Severus měl erekci, kterou nevěděl, jak napravit. Ale to za pánovy slzy nestálo.
Jak jsi pána rozrušil? Hanba ti.
"Odezní to ehm, samo? Nebo to, však víš, potřebuje… však víš."
Severus stáhl košili a podíval se dolů. Horká pulzující erekce se dožadovala toho, aby se o ni někdo postaral, ale Severus věděl, že je špatné, pokud se otrok dotýká sám sebe, aniž ho o to jeho pán požádal nebo mu to povolil.
A Severus nechtěl, aby se o jeho problém musel postarat pán. Jen to ne, pro Merlina.
Ale musel říct pravdu. "B-b-b-budu se o to muset postarat, pa-pane," zakoktal se. "Po-po-kud vy-vy-vy-vy nechcete…"
Pán vypískl. "Ehm, ne. To je v pořádku. Myslím, že to máš, ehm, pod kontrolou. Ehm, myslím, že se prostě otočím… vlastně ne. Musím na záchod. Mohlo by mi to chvilku trvat. Ehm, prostě, však víš. Támhle jsou papírové ručníky, však víš, a támhle je umývadlo… ukliď po sobě, až skončíš. Za chvilku jsem zpátky." Pán vyrazil ke dveřím, ale zastavil a otočil se zpět na Severuse. "Pokud… můžeš se o to postarat sám, nebo ne?"
Severus se tam dole nedotýkal za účelem jakéhokoli potěšení od té doby, co ho o to požádal pán Weston, aby se mohl s přáteli dívat. Ale věděl jak - otrok nebo ne, byl si jist, že každý muž dost starý na to, aby cítil slast, věděl, jak na to.
"Ano, pane."
"Dobře, vrátím se. Bav se. Sakra, chtěl jsem říct… sakra," zrudl pán. "Za chvilku jsem zpátky." Odspěchal pryč a nechal Severuse o samotě.
Z pána se rychle vyklubal ten nejvíce matoucí, a přesto nejzajímavější pán, kterého Severus kdy měl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuza zuza | 17. prosince 2017 v 21:21 | Reagovat

:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama