6. Kapitola

23. června 2017 v 15:33 | you-kNow-Who |  Sic erat in fatis
Ahoj všem. Už se radši neomlouvám, nevymlouvám a podobně... jsem tu, neopustila jsem Vás. Takže... co kdybychom si trochu osvěžili paměť? :-)

6. Kapitola


Viktor využil boxovací pytel jako záminku pro zbavení se přebytečné energie. Od zvedání činek přešel pomalu k pytli. Většinou to tak dělal. Činky ho lehce unavily a pytel potom nedostal tolik zabrat. Téhle práci škodilo, když byl člověk přemotivovaný. Zavánělo to problémy a o ty Viktor nestál. Zastaví se v pohybu a otočí se na Valentýna. Už si zvykl, že počáteční rozhovory a smích byly jen zástěrka před pravým Valentýn. Ten skutečný se totiž tak moc nebavil. Viktor ho dokázal pochopit. Chtěl se ukázat v jiném světle. Alespoň měl takový pocit. "Nic se neděje, jen obvyklé věci." Pokrčí rameny a obrátí se zpět proti boxovacímu pytli.

Bůhví proč mu na to Valentýn neskočí. Viktor byl čitelný jako kniha. I když se snažil zakrýt svoje pocity, tak se mu to nedařilo. Alespoň ne před Valentýnem. A že měl Valentýn v tomhle dost zkušeností. Sám se bránil lidem, takže poznal kohokoliv s podobným úsmyslem. "Ať už ti ten pytel udělal cokoliv, tohle si rozhodně nezaslouží." Poukáže na fakt, že Valentýnova přítomnost poblíž Viktora vyvolala intenzivní údery.

"Chceš se s ním snad vyměnit?" zahučí Viktor podrážděně, ale jako by ho to postupně opouštělo. Valentýn se snažil ho vyvést z míry. Což se mu dařilo, ale tím pozitivním směrem. Viktor se začínal uklidňovat. Poslední rána a otočení zpátky. Přes spánek mu steče kapka potu a on ji nešetrně setře předloktím. "Jen blbej den."

Valentýn kývne hlavou. Jen byl rozdíl v tom, že se nejednalo o jeden den. Začalo to už před několika. Takže to nebyla zase tolik pravda. "Máš nějaký problémy?" zeptá se ho přímo.

Viktor se uchechtne. Problémy měl od té doby, co se vrátil z mise. Ale sám se sebou. A s tím se musel popasovat bez pomoci. "Jsem doopravdy v pohodě. Špatná nálada není trestná, ne?" Podívá se na Valentýna, který jen vědoucně zakroutí hlavou a beze slov se zase vzdálí. Viktorovi se uleví, protože nemusí vysvětlovat detaily. Drobnosti vyvolávaly další otázky a on nebyl připravený s Valentýnem o tom mluvit, i když byl jeho parťák. Vždyť ani Valentýn nechtěl mluvit o tom, proč je tady on. Jen Miloš mu naznačil, aby z něj nic nepáčil. Vypadal u toho tak vážně až si Viktor říkal, že to přehání, ale když později zlehka vyzvídal u ostatních, došlo mu, že ani oni toho moc neví. Jen z pátrání… musí si někdy udělat čas a taky se Valentýna trochu proklepnout soukromě. Nemůže být přeci tajemný jako hrad v Karpatech.

Podívá se na Valentýna zkoumajícího radar problikávající na monitoru v technické části hangáru. Na jednu stranu mu to bylo jedno, ale něco mu říkalo, že Valentýnova odtažitost není jen tak. Viděl, jak kolem něj všichni chodí skoro po špičkách. Respektive… bavili se normálně, ale Valentýn nebyl zrovna upovídaný. A potom fakt, že když byl například v kuchyni, tak se všichni klidili z úzkého prostoru mezi pracovními plochami pryč. To se normálně nestávalo. Oblast kolem kuchyně a společenské místnosti byla nejvytíženější ze všech. Viktor na to přijde. A pokud chce Valentýn něco vědět o něm… něco za něco.

***

Valentýn se dál Viktora neptal. Zdálo se, že mu uvolnění energie pomohlo, ale v jeho očích pořád četl stejný výraz. Takže to bylo jen částečné. Na chvilku. Ale všiml si něčeho jiného. Když seděl v jednom z křesel s otevřeným lékařským časopisem a zrovna do něj byl celkem začtený, ucítil na sobě Viktorův pohled. Nikdo jiný v dohledu nebyl, takže to musel být on. A nebylo to jen jednou. Ba právě naopak. Viktor ho začal pohledem propalovat nějak často. "Takže... co máš na srdci?" řekne nakonec, když se Viktor usadí vedle něj a pohled díky tomu zintenzivní. Valentýn má na chvíli pocit, že kdyby to bylo možné, propálí mu díru do časopisu. Složí si ho na klín a ukáže tak Viktorovi, že ho bere na vědomí.
Viktor na něj překvapeně mrkne. Neočekával, že by byl až tak průhledný, ale jak to tak vypadalo, Valentýn byl doopravdy všímavý. "Tak jsem si říkal... co kdybych já řekl něco tobě o sobě a ty mě o tobě?" zeptá se konverzačně.

"Tím myslíš úmluvu oko za oko?" řekne Valentýn celkem chladně. Něco podobného očekával. Lidská zvědavost byla někdy špatná vlastnost.

"Něco na ten způsob." přikývne Viktor a zahledí na Valentýna. V tuhle chvíli vypadal naprosto... nedosažitelně. Jako by tam s ním vůbec nebyl.

"Ne." řekne Valentýn prostě. "Já nemám problém, se kterým bych se chtěl svěřit. Ale zdálo se, že ty ano. Proto jsem za tebou šel." Vysvětlí mu stručně Valentýn a začne zpátky listovat rozečtený článek.

Na okamžik je překvapený Valentýnovou reakcí, ale nenechá se zastrašit. Zvykl si, že Valentýn se nerad baví, umí být i pořádně chladný... "Řekni mi, jak je možné, že se člověk s tvojí vizáží takhle straní ostatním? Víš... stačilo by říct něco jako :hele, Viktore, prožil jsem si těžký chvilky, protože... a doplnit stručný důvod. To tvoje ne vyvolává mnohem víc otázek..." pokrčí Viktor rameny a rtech mu hraje úsměv, jak Valentýna dostal. Minimálně do chvíle, než si všimne, že Valentýn se vůbec neusmívá a tentokrát mu ztvrdl i pohled, který byl normálně na úrovni... obyčejného ledu.

"Mělo by ti stačit to, co víš. Nic." Odvětí Valentýn chladně a pohledem zanořeným do časopisu naznačí Viktorovi, že se o tom nehodlá dál bavit.

***

"Mohl byste nám popsat přesně to, co se během té události dělo? Poté, co přišli vojáci?"

Tuhle větu a jí podobné slyšel už tolikrát, že by ho neměly překvapovat, ale on se pokaždé stáhl do sebe, aby nevyjekl poraženě nahlas. Vraceli ho neustále zpátky. Měl pocit, že jeho nenávist k sobě sama se tím jen prohlubuje. Připadal si... špinavý. Poznamenaný navždy. Bez možnosti opustit kruh, který se kolem něj uzavřel. S každou takovou větou jako by se hřebíček nořil hlouběji a tím mu tak stvrzoval osud.

***

Valentýn vyplňoval veškerou dokumentaci opravdu precizně. nechtěl být na čemkoliv nachytám, takže si kontroloval co zapisoval. Většinou do detailů, které jeho kolegové vynechávali. Ale Valentýn znal lidi, kteří se soudili kvůli věcem, které oni údajně způsobili. A i přes dobré právníky... proč ztěžovat práci, když jde pár slovy navíc vyjádřit aktuální situace. Nikdo si na to nestěžoval, tak pokračoval.

"Tak dobře. Skončil jsem u armády, protože jsem vyhořel. Totálně."

Valentýn zvedne pohled od svých slov a podívá se na Viktora sedícího vedle sebe v kokpitu. Přes zvuk vrtulí by se moc neslyšeli, ale díky sluchátkům a jejich komunikační vlně to bylo víc než ostré. Nepobídne ho, aby pokračoval. Pokud bude chtít říct víc, řekne. Ale už teď mu v hlavě naběhnou veškeré informace, které znal o syndromu vyhoření. Pamatoval si, jak ho psychologové i psychiatři zkoušeli, zda on neprochází něčím podobným, ale ne. Valentýn měl blok někde úplně jinde.

Prohlíží si Viktorovu tvář staženou soustředěním na řízení. Na vyhoření byl dost mladý, muselo se udát něco opravdu silného, co ho zasáhlo. Nebo to bylo špatným výběrem povolání? Ne, to by tady nepracoval. Nelítal by dál… Valentýn znal sezení s psychology a psychiatry příliš osobně, než aby si naivně myslel, že by tu Viktor byl po vyhoření nedobrovolně.

"Měli jsme… měli jsme na misi nehodu. Zůstala tam celá moje posádka."

Valentýn slyší chvění ve Viktorově hlase, i když se snaží o pevný tón. Mohl by to svést na sluchátka, ale Viktorova čitelná tvář mluví za své.

"Doktoři mi tvrdí, že se to ve mě muselo formovat mnohem déle… ale znáš to… doktoři." Ohlédne se Viktor s pokřiveným úsměvem na Valentýna.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 23. června 2017 v 23:02 | Reagovat

Zajímavý díl, díky za něj.

2 Jan Jan | Web | 24. června 2017 v 9:15 | Reagovat

Dobrý, díkes!

3 Karin Karin | 24. června 2017 v 20:44 | Reagovat

Viktor se otevírá jsem zvědava na Valentýna. :-P

4 Sis Sis | 5. září 2017 v 21:43 | Reagovat

Hohohoooo kdo je tu kdo? You! :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama