Flashback {1}

23. října 2016 v 0:33 | you-kNow-Who |  Sic erat in fatis
Pro Vás všechny, kteří sem ještě chodíte. A také pro ty, kteří v poslední době komentovali i starší povídky. Pročítám si svá díla i Vaše komentáře a moc mi to pomáhá. Ráda bych se k Vám vrátila.

Sic erat in fatis
Flashback {1}



Déšť byl jako vysvobození. Lidé se před studenými kapkami schovávali. Ulice byly najednou prázdné. Nerozdělal deštník, který svíral v ruce. Prsty měl bílé, jak bylo sevření křečovité. On zůstal stát na místě. Bezradný, co si počít. Jeho srdce bylo prázdné a duše bolela. Ten pocit byl nepopsatelný. Neexistoval lék na duši.

Nebe plakalo za něj.

Nepřemýšlel nad tím, co bude. Byly tady myšlenky na to, co se dělo nyní. Vydechne. Nastaví tvář nebi, aby smísilo své slzy s jeho. Nechtěl ukázat svou porážku veřejně, proto mu déšť nevadil. Nikdo ho nedovázal pochopit. Po tolika dnech v temnotě… po dnech, kdy ztrácel veškerou naději na záchranu. Po dnech plných bolesti přišlo vysvobození a další rána.

Byl sám. Tady, na konci světa.

Uzavřel se do sebe. Lékaři dokázali opravit tělo. Fungovalo skvěle. Jako švýcarské hodinky. Nemohlo to být dokonalejší. Všichni byli spokojení. Až na něj a jeho psychiatra. Ten muž mu chtěl předepsat léky, aby mu pomohly utlumit bolest i strach. Nechtěl. Léky nic nevyřeší. Jen oddálí neřešitelné.

Pohlédne na své ruce. Jeho dlaně byly čisté, ale připadal si, jako by je pošpinil navždy. Navždy bude nést tíhu na svých bedrech, tíhu, kterou nedokážou jeho ruce sundat. Raději odvrátí pohled zpátky k nebi. Jeho myšlenky víří v mysli jedna přes druhou, žádnou nedokáže pořádně uchopit. Nikdy s tím neměl problém, ale jeho soustředěnost byla zlomena společně s ním. Mohl by v nebi najít odpověď? Jedině, že by andělé existovali a jeho blízcí se převtělovali do nich, aby mu ukázali cestu.

Andělé mezi námi.

***

"Tady na andělské se ti bude líbit, věř mi."

A on věřil. Proč by neměl věřit, když už neměl co ztratit? Tohle místo byla jeho poslední šance před totálním kolapsem. Záchranka, která ho měla zachránit. Přijal nabízené místo všemi deseti. Alespoň neměl čas přemýšlet. Myslet na něco, co člověk nedokázal změnit, to byl trest. A on už se trestat nechtěl. Zbláznil by se z toho. Práce bylo to jediné, co mu v životě zůstalo. Nenechá si ji vzít. Ne bez boje.

Přál si zase žít.

***

Díval se do zářivých očí, které ho pohlcovaly do svých hloubek. Vnímal energii, která vyzařovala z druhého těla. Každým pohybem… slovem… On příliš nemluvil, většinou jen naslouchal, občas přikývl. Byl pohlcený do toho, co si tolik let dobrovolně odpíral. Nedokázal jít dát a najednou… Měnil mu život.

Naděje.

***

Byly chvíle, kdy ztrácel naději na změnu. Jeho život šel jedním směrem. Ráno se probudil, nasnídal, šel do práce… nebylo to tak pokaždé, protože směny se mu střídaly, jak bylo v práci potřeba. Někdy tam byl i dva dny v kuse. Taková už byla jeho práce. Až se jednou objevily dvě dětské ruce omotané kolem jeho nohou a mladý muž, který svou neteř hledal. Vybrala si ho jako oběť pro hru na schovávanou. Až dokud strýček nezasáhl. Nepřišlo mu to nijak zvláštní. Děti se občas chovaly nevypočitatelně.

Ten den se jeho život začal měnit. Jako by se zastavená kolečka dala znovu do pohybu. Nejdřív však bylo třeba dostat pryč vrstvy prachu, které na nich ulpěly. Byla to těžká práce.

Nyní tu byly i chvíle, kdy viděl svou budoucnost. Kdy ji chtěl vidět po boku jednoho jediného člověka, který mu porozuměl. Chtěl ho chápat. A pochopil. Otevřel se mu. Jeho život nebyl o lžích. Když se nikdo nezeptal, neřekl nic. A když nechtěl, odpověděl v hádance. Ale to bylo dřív. S ním bylo všechno jiné. Najednou existovaly i barvy… jiné než černá a bílá. Jak mu jednou řekl… nejsou to barvy.

***

Stál kousek od skupiny bavících se lidí. Byla už tma a všichni se bavili v altánu ověšenými barvenými lampiony. Sledoval z dáli rodinnou pohodu. Nechtěl se hned vracet mezi ně. Odtud měl skvělý výhled na všechny, přesně tak, jak mu to vyhovovalo. Pousměje se, když hlava rodiny něco energicky vysvětluje a zbytek se tomu směje. Být tam, smál by se jistě také. Oči se rozběhnou po známých tvářích, hledaje nejmladšího mužského člena. Není s nimi.

Dotek na dlani, prsty proplétající se s jeho, ho ujistí, že je s ním. Přitiskne se k němu, vklouzne druhou rukou do vlasů. Vtiskne polibek na čelo, horké rty… až poté se mu podívá do očí. Hlubiny ho objímaly, konejšily, plné pocitů. Opětoval je.

Už nepřežívá. Žije.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbor barbor | 23. října 2016 v 17:32 | Reagovat

len som to dočítala a chcem viac :D to vo mne vyvoláva tvoje písanie... len by som to čítala a čítala a čítala ;)

2 Karin Karin | 23. října 2016 v 20:38 | Reagovat

Nádherně napsané  moc pěkně píšeš. :-)

3 mael mael | 23. října 2016 v 21:22 | Reagovat

Super chcem ešteeee :)

4 Marta Marta | 23. října 2016 v 21:29 | Reagovat

To je tak krásné. Usmívám se a nemohu přestat. Díky za to. :-)

5 Profesor Profesor | 23. října 2016 v 22:42 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Nádherně matoucí, člověk neví, o koho se jedná. Čte krásu, ale tuší  i něco jiného...
Pěkné,moc.

6 sisi/ctenar sisi/ctenar | 24. prosince 2016 v 19:49 | Reagovat

Přemýšlím co ti napsat, jak tě nahodit, který druh elektrošoku tě nezabije... :D Kecám :D Dneska je štedrý den, mám tě ráda a přeji ti krásného ježíška. Neodešla jsi, stále jsi tu. Jen potřebuješ tu správnou vlnu. :-) Ona příjde a pak se zase my všichni povezeme! :D PS: Já se pořád vezu ještě na té staré.. :D :-D  :-D  :-D

7 Voldy Voldy | 25. prosince 2016 v 14:44 | Reagovat

[6]: Ne, neodešla jsem, stále jsem tady. :-) Jen není inspirace psát dál, opustila mě, snad s Novým rokem přijde zpět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama