Začít znovu {2}

23. srpna 2016 v 11:10 | you-kNow-Who |  Začít znovu
Je to až trapné... po takové době... ale je to tady. Omlouvám se za to. Uvidíme, kam mě vítr dovane.

Začít znovu {2}



Melodie vznikající pod obratnými prsty se změní a Matyáše to vytrhne ze vzpomínek. Nechce přemýšlet nad tím, co ho k neznámému pianistovi přitahuje. Jako by to byl magnet minulosti, kterou sdílel se stejně nadaným hudebníkem. Nevědomky otočí zlatým kroužkem na svém prsteníčku. Myslel si, že už se přes to přenesl, ale nejspíš tomu tak nebylo.

Nerozešli se s Louisem ve zlém. Nikdy neměl důvod se na něj zlobit, i když to v začátku mohlo vypadat jinak. A zlobil se, jenže postupem času zjistil, že to nebyl vztek, co ho tak ničilo.

"Jsi tak šokovaný, že se ani nehýbeš?" Ozve se vedle Matyáše melodický hlas. S mrknutím upře svůj pohled na obrýleného muže před sebou. Na rtech má stále ten známý úsměv. A potom brýle zmizí a on má možnost si muže prohlédnout.

Dívá se do pronikavých očí, které mu pohled laskavě oplácí. Mohl by říct, že se v nich doslova utápěl. Nechápal to. Byl najednou jako uhranutý tím pohledem.

Pohledem, který znal.

"Ahoj Maty." Hlas bolestně známý, stejně jako ten pohled.

Louis.

Čas jako by se na okamžik zastavil, ale on běží neúprosně dál. Trhne sebou. Jejich oční kontakt se náhle přeruší a jsou to jeho nohy, které ho nesou velmi rychle pryč. Utíká, jako by viděl ducha.

Nebyl to duch? Mohl by být tak paranoidní, že by si Louise představoval? Ne, byl z masa a kostí. Viděl to.

Zastaví se až před budovou své firmy. Srdce mu splašeně tluče do hrudního koše. Až nyní mu dojde, co vlastně udělal. Utekl od člověka, kterého celou dobu miloval. Uvědomí si, že po celou dobu svého přemýšlení kroutí kroužkem na svém prsteníčku. Dělával to, když byl nejistý a roztěkaný. Sevře chvějící se dlaně a rozejde se do budovy. Čeká na něj místnost plná lidí, měl by se co nejrychleji uklidnit. Jen srdce zůstalo v dlani muže za jeho zády.

***

"Matyáši, dneska jsi doopravdy mimo. A to ti říkám jako tvoje kamarádka, ne asistentka. Vypadáš, jako bys potkal ducha."

Matyáš zvedne k tmavovlásce pohled, aby mozek lépe zpracoval přijaté informace. Nemůže přestat myslet na to, co udělal ráno. Jen netušil, že to na něm je až tak vidět. Za ty roky se přeci naučil skrývat své emoce. "Já ho viděl, Karin." Povzdychne si a natáhne se pro složku, kterou mu asistentka podává.

"Ano? A kde, prosím tebe? Že bych se zašla taky podívat." Zní trochu pobaveně její hlas, ale v očích se odráží starostlivost o muže, kterému organizovala diář.

"V parku u piána. Louis se vrátil." Složí zničeně hlavu do dlaní, složka nesložka. Je bledý a připadá si slabý jako moucha.

"Louis?" asistentka se zatváří zmateně, ale potom jako by jí svitlo. Pohled automaticky sklouzne na novinový výstřižek na zdi, na kterém je muž přebírající hudební cenu. "Tenhle Louis?" Neznala ho, nikdy se s ním neviděla. Nastoupila až pár let poté, co se cesty těch dvou rozdělily. Matyáš o tom nemluvil, ale slyšela párkrát mluvit ostatní, co je znali ještě jako pár. Stačilo jí to však, aby si spojila souvislosti.

"Jaký máme dnes program?" povzdychne si Matyáš, když lehce přikývne na její otázku. Nechce to rozebírat. Sám je z toho zmatený a neví, co si o tom myslet. Potkal u piána Louise už několikrát a nepoznal ho.

"Dvě schůzky se stávajícími klienty a oběd s Markem." Oznámí mu tmavovláska hbitě. Jeho diář studovala každé ráno, i když ho plánovala, aby byla schopná odpovědět bez lovení informací v diáři, který měla paradoxně stále u sebe.

"Zruš to, prosím. Řekni jim, že jsem nemocný a přelož je na příští týden." Musí jít domů, tady dnes nebude nic platný. Za celé roky tady strávil každý pracovní den, jeden den volna si vzít může.

"Ve skutečnosti nebudu ani lhát, vážně nevypadáš dobře. Můžu pro tebe ještě něco udělat?"

Matyáš zavrtí hlavou. Sám netuší, co by v tuhle chvíli potřeboval. Snad mu chvilka o samotě přinese odpovědi.

***

Vejde do ztichlého domu. Už to bylo dávno, co mu připadal tak prázdný. Zvykl si, že ho nikdo nevítá, že jediný zvuk, který uslyší, bude ten, který udělá. Dnes mu to přijde jiné, jako by vzdálenost mezi stropem a zemí byla menší. Kdyby ho dům najednou pohltit, nepřekvapilo by ho to. Cítí se apatický vůči všem pocitům, které v něm bublají. Ani jeden nemá navrch. Je to překvapení, vztek, úzkost a… láska. Láska k někomu, s kým se rozešel.

Vybaví si Louisovu tvář. Vypadal jinak než si ho pamatoval. I v novinách vypadal odlišně. Teď byl starší, vlasy měl delší, na čele přibyly nějaké vrásky. Ale oči… ty oči byly pořád stejné, pronikavé. Musel mu vidět až do žaludku. V tom byl Louis dobrý. Stačilo mu pár chvil, aby poznal, jak se daný člověk cítí, na co myslí. Vždycky ho za to obdivoval. Snažil se to naučit, ale nikdy to nezvládl tak jako on. Prý za to mohla hudba. Tóny a vibrace, které dokázal Louis vnímat. Byl zkrátka citlivější.

Už chápal, proč měl ty brýle. Nejspíš nechtěl, aby ho Matyáš poznal hned. A tak ho překvapil. Matyáš by ho čekal kdekoliv jinde, jen ne ve městě, ve kterém spolu žili. Pohled mu padne na botník, na kterém stojí miska na klíče. Vybíral ji Louis. A Matyáš ji dodnes používal. Vzpomene si, jak se při jejím vybírání pohádali. A jak sladké bylo následné usmiřování. Byly to jen útržky, ale i to stačilo, aby jej to znovu rozhodilo.

Dveře za ním bouchnou, když vyběhne z domu. Netuší, kam ho nohy nesou. Jen musí na vzduch.

***

Ocitne se na lavičce v parku, do kterého chodíval běhat, když nevyrážel za město. Pohled upře na jezírko před sebou, kde je pár kachen. Moc to však nevnímá. Myšlenky má zmatené a nejednotné. Svěsí poraženě ramena, opře se lokty o kolena a prsty vklouzne do svých vlasů. Kdyby ho v téhle pozici viděl některý z jeho klientů, snad by ho ani nepoznali. Vždy vystupoval tak civilizovaně, skoro až nadřazeně. Ale v pozici, na které se nacházel, to ani jinak nešlo. Právě teď si však připadal jako troska. A stačilo mu k tomu setkání s člověkem, o kterém si myslel, že uvidí už jen v televizi nebo novinách.

"Ach, Louisi." vzdychne si tiše do dlaní. Myslel si, že už se přes to dostal, ale opak byl pravdou. Nikdy se přes to nedostal, jen žil dál.

Trhne sebou, když se vedle něj někdo posadí. Vyplašeně zvedne pohled, aby se podíval na přísedícího.

"Myslel jsem si, že tě najdu tady." Čeština je podbarvená neustálým používáním angličtiny a francouštiny. Matyášovi to na okamžik přijde opravdu roztomilé. "Nezměnil ses."

"Za to ty ano." hlesne potichu a odvrátí od svého bývalého životního partnera pohled. Nedokáže se na něj dívat. Bojí se toho, co k němu stále cítí. Nechce znovu zažít měsíce a roky prázdnoty.

Na chvíli se mezi nimi rozhostí ticho.

"Proč jsi tady?" Prolomí mlčení Matyáš nakonec.

"Budu tady mít koncert."

Zní to tak jednoduše, nepostřehne v tom ani náznak lži. Je to odpověď, jakou by měl po deseti letech očekávat. Už dávno nesledoval místa, ve kterých Louis koncertoval. Bral to tak, že pořád vystupuje. Neslyšel o žádných skandálech, mluvilo se o něm jen dobře, což bylo možná trochu nezvyklé, ale Louis byl vždycky takový. Klidný a nenáročný. Úsměvy mohl rozdávat všem. Stejně jako radost z hudby. Zlehka přikývne. Tomu rozumí. Jen nechápe ten kontakt s ním.

"A taky jsem tě chtěl vidět."

Ta dodatečná věta Matyáše pobaví. Jeho mysl se přijetí té informace brání tím, že to řekl jen tak, nic v tom přece hledat nemůže. Bylo to deset let. Louis byl slavný hudebník, už dávno musel někoho mít. I kdyby skrytého veřejnosti. Louis nebyl ten skandálový typ. Soukromí si střežil velmi dobře.

"Tak jsi mě viděl." Pousměje se konečně k němu zvedne pohled. Najednou se cítí paradoxně volně. Opravdu to řekl tak klidně? Pocity zatlačí do podvědomí.

"Jak se máš?"

Otázka, která je jen na udržení konverzace, aby mezi nimi nebylo trapné ticho. Matyáš to pozná. "Jo, dobrý. Bylo i líp." Pokrčí rameny. Chová se jako blbec, ale netuší, co má dělat. Jedna jeho část by se nejraději na Louise vrhla, ta druhá ji drží striktně v pozadí, aby se neponižoval. Možná proto nenachází vhodná slova. "A ty?"

"Fajn, jako ty. Je hezké být zase doma."

"Oba víme, že ve skutečnosti tohle nikdy nebyl tvůj domov." skočí mu Matyáš do řeči. Zarazí se, řekl to nahlas. Potvrzením mu je Louisův zvláštní pohled.

"Hotel se domovem nazývat nedá." Koncertoval hodně. Nemělo smysl kupovat si byt nebo dům. Stejně by zel prázdnotou. Tak přebýval tam, kam ho dovedl koncert. "Kdysi bylo doma tam, kde jsi byl i ty."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 23. srpna 2016 v 20:25 | Reagovat

Jsem zvědavá jak to bude dál a Matyáše mi je líto. :-D  :-(

2 weras weras | 24. srpna 2016 v 6:38 | Reagovat

Myslela jsem si,že konečně potkal někoho,kdo vyplní jeho prázdnotu,že bude moct začít znovu.A on zatím potká muže,který ho do té prázdnoty dostal,Jak je vidět,celoživotní láska přece jen existuje. A teď jsem zvědavá,jak s tím vším naložíš.Ale líbí se mi to a moc!!!! Jenom když budeš pokračovat tímto tempem,vychází to na tři ne moc dlouhé kapitoly za rok. A to je velká škoda!!!Tak se budu těšit a doufat,že to příště bude dřív. Velký dík za kapitolu!!! :-)

3 barbor barbor | 24. srpna 2016 v 21:22 | Reagovat

páči sa mi to, veľmi sa mi to páči... je to ako dobre rozohraná skladba... teším sa na pokračovanie ;)

4 katka katka | 25. srpna 2016 v 21:50 | Reagovat

Možná tohle bolestivé setkání pomůže Matymu se posunout dál . přála bych mu to a děkuji těším se na další díl :-)

5 dag dag | 18. září 2016 v 17:46 | Reagovat

Matyáš má přijmení štěpán, nebo je to překlep?
(Je to v třetím odstavci)
jinak se to pěkně rozjíždí, jsem zvědav jak tohle "shledání po letech" dopadne :)

6 Voldy Voldy | 22. října 2016 v 23:47 | Reagovat

[5]: Děkuji za upozornění, už je to v pořádku. Připletla se mi tam jiná postava. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama