Začít znovu {1}

24. dubna 2016 v 2:05 | you-kNow-Who |  Začít znovu
Už je to dlouho, co jsem vydala nějakou povídku. Ráda bych se Vám omluvila za svou neaktivitu, ale nevím jak. Není to tak, že bych nechtěla psát, ale pracovní život je diametrálně odlišný od studentského... Snad se tu najde ještě někdo, komu udělá moje povídka radost. Jsem stále tady a nekončím. :-)

Začít znovu {1}


Městský park rozkvetl do barev duhy zasázených květin. Tmavovlasý muž oděný do tmavého obleku procházel tím místem každý všední den již několik let v kuse. Zastavil se u stánku s kávou, kde mu usměvavá servírka automaticky podávala jeho kávu. Nemusel ani čekat, už s ním počítala. Přijal ji s úsměvem a předal ji hotovost, na kterou nechtěl nikdy vrátit. S přáním hezkého dne vyrazil dál. Po stezce lemované stromy, jejich větve postupně odhalovaly letošní listy v zářivě zelené barvě. Líbil se mu ten pohled, jak každý den byl vždy stejný a zároveň jiný v závislosti na ročním období.

Ten den však bylo něco jinak. Něco narušilo jeho rozjímání. Vlastně to byl spíš někdo. Mladý muž sedící u zdi s piánem. Prsty se ladně dotýkaly kláves, vytvářely příjemné tóny. Matyáš nebyl jediný, koho tóny zastavily a vyrušily z rozjímání. Ve skutečnosti, když se rozhlédl kolem sebe, tak si uvědomil, že zvuk upoutal všechny kolemjdoucí. Melodie narušila jejich pravidelný rituál. Vytrhla ze stereotypu.

Byl však tím, kdo zůstal až do konce.

Uběhlo už několik let od doby, kdy naposledy slyšel tóny piána. Dokonce bylo stále ukryté pod plachtou v jeho domě. V místnosti, kterou nepoužíval od doby, co se s Louisem rozešli. Po jeho odchodu jako by přestala existovat. Bylo to jeho místo. A Matyáš nikdy nenašel odvahu něco měnit. Chtěl zapomenout a přitom sám sebe trápil.

Očima sledoval nejen pohybující se paže, ale vnímal i jemné pohupování těla do rytmu melodie, jak se pianista vcítil do hudby. Jako by procházela celým jeho tělem. Připomnělo mu to minulost, když stával opřený o veřeje a díval se na člověka, kterého si vzal.

Trhne sebou, když se ozve potlesk od několika lidí a najednou je konec. Lidé se vracejí do svého stereotypního světa a Matyáš si uvědomí, že stále zaraženě stojí na místě. Až nyní si uvědomí, že mladý muž už dávno nesedí na stoličce, ale zvedá se a tak si ho může prohlédnout pozorněji. Bílá košile, jejíž rukávy jsou pečlivě zapnuté manžetovými knoflíčky a sako, jenž si muž musel sundat před hrou. Zdá se to jako banalita, ale právě manžetové knoflíčky ho zaujmou na okamžik více než zbytek. Nejsou klasické, ani kulaté nebo hranaté. Spíš jako nějaké zvíře, ale je příliš daleko, aby je dokázal identifikovat přesně. Zvedne pohled, aby se podíval muži do tváře a s překvapením zjistil, že může být stejně starý jako on… a že se dívá přímo jeho směrem. Rty zvlněné do pobaveného úsměvu. Na očích však tmavé brýle, které by, podle Matyáše, v tuhle ranní dobu ještě nemusel mít. Díky nim tak nevidí, zda se opravdu mladý muž dívá na něj nebo někam jinam. Může jen odhadovat.

Najednou je příjemnému vytržení ze stereotypu konec. Jak náhle přišel, tak i odchází.

Pípnutí Matyášovaova mobilu v náprsní kapse saka, ho probere dokonale. Vytáhne mobil z kapsy tak obratně, jako by to dělal každý den… vlastně to není daleko od pravdy. Opozdil se, za chvíli jim bude začínat ranní porada týmu. Musí přidat do kroku, aby ji stihl. Kávu v jedné ruce, aktovku přehozenou přes rameno a mobil v ruce druhé s prsty obratně píšícími odpověď kolegyni, že do pěti minut je na místě. Ostatně… bez něj stejně nezačnou.

Realito, vítej.

***

Skoro by i zapomněl, že se na jeho každodenní trase do práce stalo něco neočekávaného. Jako by to byl jen sen, který si vysnil, aby se stal. Aby jej stereotyp nepohltil. Když se však o týden později ve stejnou dobu a na stejném místě rozezní tóny veřejného piána, jako by procitnul. Melodie byla nová, neznal ji. Možná něco moderního, znělo to tak… propracovaně. Dokonale.

A Matyášovi nezbylo nic jiného, než se zase zastavit a vychutnat si to. Jako by prsty mladého muže ani nepatřily do tohoto světa. Bylo to tak odlišné od poslouchání nahraných desek. Člověk mohl vnímat jednotlivé tóny, nechávat se procházet tělem… zarazí se. Doopravdy se na ulici rozplýval nad hrou na piáno? Uvědomí si svůj vlastní postoj. S lidmi kolem sebe se potkával každý den a většinu z nich neznal. S některými se pozdravili, popřáli si hezký a úspěšný den, a zároveň s tím pokračovali dál do svých prací. S nikým z těch lidí nebyl v bližším kontaktu a spojovalo je pouze jedno sociální pouto, žádné organizované skupiny. Jen cesta do práce.

Udělá krok dopředu a zarazí se. Už jen to, že se zastavil, bylo moc. A poté zvuk kláves utichne, ozve se potlesk od kolemjdoucích a situace je podobná jako před týdnem. Opět se muž ohlédne jeho směrem a rty zvlní jemný úsměv. Oči ukryté za tmavými skly brýlí, takže si Matyáš tajemného pianistu nemůže prohlédnout detailně. Rád by viděl jeho oči. Stačí však mžik, aby viděl už jen vzdalující se záda.

***

Uvědomí si vzrušení, které se plíží jeho tělem jako mrazík, jež staví chloupky na zátylku do pozoru. Třetí týden přišel muž k piánu znovu. Matyáš se díval do dálky už od svého příchodu na stezku. Vyhledával ho pohledem. Chtěl ho znovu spatřit. A sotva převzal svou kávu, byl tam. Tóny se nesly ulicí, plíživě objímaly každého, kdo je chtěl alespoň trochu vnímat.

Dosud neměl možnost potkat ho jindy. Netušil, proč mu to přišlo líto. Viděl toho člověka se vším všudy pouze dvakrát a to na malý okamžik, kdy z části stejně nevnímal nic než hudbu.

Muž je opět v bílé košili, sako přehozené přes piáno, prsty hladící klávesy. A pro Matyáše neznámá melodie, která v něm vyvolává mrazení. Aniž by si to uvědomil, sevře kelímek s kávou pevněji, než u něj bývá zvykem. Jen se štěstím se kelímek nezkroutí a neopaří ho horká tekutina.

Jako by mu byly ruce i pohyby těla povědomé. Louis byl vždy pečlivý. Piáno bylo jeho životem, věnoval mu veškerou svou péči kdykoliv mohl. A vždy když hrál, bylo to pohlazení na duši.

Matyáš měl díky tomu přehled a to, že se mu zdál povědomý… spousta pianistů vystupovala takhle. Navíc… Louis byl na druhé straně světa a koncertoval… nahrával desky… žil odlišným životem než Matyáš. Proto se jejich cesty nakonec rozdělily. I přesto Matyáš nosil jejich snubní prsten. Nikdy ho nesundal. Ani po rozchodu. Možná celou dobu doufal, že se Louis vrátí? Nyní jako by ho prsten pálil na prsteníčku. Nejspíš to byla jeho naivní představa, když v ruce svíral horkou kávu.

Vše se změnilo, když začal koncertovat a odjíždět na mnohadenní, někdy i týdenní cesty a žili proto odděleně. Odcizili se, každý šel jiným směrem. Podepsáním rozvodových papírů se v klidu rozloučili, Louis si sbalil své věci, a když se za ním zavřely dveře, už se neozval.

Do očí mu vyhrknou slzy, které nestihne zastavit ani ruka, která vystřelí k tvářím, aby je setřela dřív, než si najdou svou cestu. Příliš vzpomínek. Velké množství emocí. Jedna slza mu unikne po tváři, aby na bradě opustila jeho tvář a vsákla se do hrubé látky obleku.

Matyáš neví, co vede jeho kroky ke stánku s kávou, ale najednou překvapené servírce diktuje ještě jednu objednávku. Najednou zpocené dlaně hledají v aktovce peněženku, aby zaplatil cappuccino. Vede ho instinkt, roztěkanost, ale cítí, že to musí udělat. Nápoj o chvíli později nese k piánu, kde muž stále hraje, jenže Matyáš melodii nevnímá. Ztratil se ve svých vzpomínkách. Soustředí se jen na pohyb muže před sebou. Je zmatený. Možná přepracovaný a měl by si dát volno. Neuvažuje vůbec uvolněně. Je mu jedno, že jeho počínání sleduje několik párů očí.

Vyruší pianistu ze hry, když nápoj položí na piáno vedle saka. A je to on, kdo děkuje. Ne pianista. Odejde z místa rychleji, než by ho stihl kdokoliv zastavit.

Pokračování příště...
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 24. dubna 2016 v 12:16 | Reagovat

Juch, juch, juch, Voldíček je zpět.

2 Marta Marta | 24. dubna 2016 v 18:14 | Reagovat

Hezké :-) Krásný začátek a zároveň pěkné zde zase něco číst :-)

3 Krisis Krisis | 27. dubna 2016 v 11:31 | Reagovat

Ja som tak rada že si spät :) a poviedka je nadherna, dakujem.

4 katka katka | 28. dubna 2016 v 13:50 | Reagovat

Možná tahle chvilka , možná ty slzy umožní Štěpánovi se posunout dál a přenést se přes rozvod , děkuji jsem ráda že jsi tu :-D

5 Karin Karin | 28. dubna 2016 v 20:25 | Reagovat

Začíná to moc pěkně. :-)

6 weras weras | 29. dubna 2016 v 8:35 | Reagovat

Jsem ráda,že opět píšeš. Po tolika ff,které čtu(někdy pořád dokola)je tvoje povídka tak reálná,kterou si může opravdu prožít mnoho lidí. Začátek se mi moc líbí,dává tušit,jak by se příběh mohl rozvíjet.Moc se těším na pokračování.Jenom nás, prosím,nenechej dlouho čekat.Velký dík!!!!! :-)

7 barbor barbor | 8. května 2016 v 11:45 | Reagovat

chvíľu mi trvala, kým som sa k tomu dostala. nie že by som to nevidela hneď, videla, lebo poctivo to tu kontrolujem. začína to úžasne. ja len dúfam, že sa ti podarí nájsť nejaký rytmus, aby si nás týmto mohla obdarovávať ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama