Mezi dvěma světy - Část desátá

20. prosince 2015 v 15:57 | you-kNow-Who |  Mezi dvěma světy
Mezi dvěma světy
Část desátá


Uplynulo několik dní od chvíle, kdy Damián osaměl. Najednou mu svět kolem něj připadal strašně zvláštní. Rozhlížel se kolem sebe a hledal známky… čeho vlastně? Stopy andělů a démonů? Byl paranoidní, když si myslel, že je spatří. Měl hned pochopit, že andělé se neukazují jen tak. Midael se o tom přece zmínil. A to, že se zjevil jemu zrovna strážce andělské brány… byla jen nešťastná shoda náhod.

Už několik hodin se převaloval v posteli s pocitem, že neusne, i kdyby chtěl. Nakonec s povzdechem vstane. Nebude mu nic platné, když se bude válet a snažit se. Udělá si krátkou procházku na vzduchu a potom to třeba půjde lépe. Oblékne si přes své spací tričko mikinu, do které se zachumlá, a na nohy navlékne kalhoty a ponožky. S sebou mu stačí jen klíče a mobil. Kdyby náhodou. Vyjde z domu a shledá, že svěží letní noc je jako pohlazení pro rozpálenou pokožku jeho těla, jak se nutil ke spánku.

Prochází pomalu parkem a přemýšlí nad tím, jak by se dal anděl poznat i bez toho, aby o něm nevěděl a neměl křídla. Midael mu řekl, že křídla mohou zmizet, pokud anděl chce, aby zapadl mezi lidi. Na okamžik se zarazí ve svých myšlenkách, když si uvědomí, že není v parku sám. Postava sedící na lavičce, na kterou dopadá světlo. Nevšiml by si ho, kdyby si neuvědomil, že se kolem něj pohybuje cosi zvláštního. Skoro jako by měl kolem sebe zlatavou auru.

Zastaví se v půli kroku a odolá nutkání protřít si oči. To by stejně nepomohlo. Dojde mu vzápětí, když se postava před ním nepatrně pohne. Zůstane stát na místě, zadrží dech. Snad aby osobu na lavičce nevyrušil. Co když to byl jen nějaký pobuda?

Ale byla by tady ta záře?

"Hodláš tam stát dlouho? Nemám rád, když ti, co mě vidí, stojí za mými zády." Hlas je hluboký, pronikavý. Zařízne se Damiánovi pod kůži, ale je na něm něco… laskavého. Udělá krok blíž. Vynoří se tak ze tmy rozsvícené lampy.

Vydechne, když si uvědomí, na koho se dívá… a kdo se upřeně dívá na něj. Velké tmavé oči jsou zářivé a plné jemnosti. Tak odlišně působí oproti celému vzezření. Černé kalhoty, černá košile… černé vlasy i tmavé oči, jejichž barvu nedokáže takhle ve tmě posoudit.

"Ty jsi… Nadanniel?"

Jmenovaný sebou trhne. "Kde jsi slyšel to jméno?" zazní ledově, ale ne tak, aby to Damiána vyděsilo. Spíš je to jen… obrana?

"Někdo mi ho řekl." Odpoví lehce vyhýbavě. Pohlédne muži hluboko do očí a strne, když se jeho tělem rozvibruje chvění. Nezdálo se mu to. Kolem muže cosi poletovalo. Nejspíš doopravdy aura, ve kterou nechtěl uvěřit. Ale teplo a světlo… světlo? Damián se zahledí do vlasů, které nyní jakoby… zářily. A stejně tak pokožka.

"Odpovím na tvou otázku, když ty odpovíš na tu mou." Usměje se Nadanniel jemně. Už po těch letech dokázal vypozorovat, jak se má chovat, když se chce něco dozvědět. Pousměje se znovu svému vlastnímu nápadu.

"No… na jakou?" Damián si připadá jako blbec bez slovní zásoby. Normálně uměl být výřečný až až a teď… před jedním člověkem?

"Odkud znáš to jméno? A chci znát pravdu."

Sotva Nadanniel domluví, usadí svou mysl ke stěnám Damiánovy, aby našel skulinu a mohl do ní vklouznout.

"Potkal jsem anděla."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 20. prosince 2015 v 20:37 | Reagovat

Honem další dílek prosíííííííííííííííííím :D

2 katka katka | 21. prosince 2015 v 17:32 | Reagovat

zvláštní setkání, vrtá mi hlavou co z toho vzejde díky ;-)

3 market market | 28. prosince 2015 v 19:53 | Reagovat

Pěkná povídka, moc se těším na pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama