Život v oblacích - 7. Kapitola

1. listopadu 2015 v 19:32 | you-kNow-Who |  Život v oblacích
No vidíte, půl roku volna je pryč a hned po týdnu máme aktulku. Třeba to půjde, ale nezakřikněme to. :-) Děkuji Vám za komentáře, jsem ráda, že tu pořád ještě jste. Užijte si čtení.

7. Kapitola


Matyáš za sebou zavřel dveře hotelového pokoje. Tašku nechá u dveří, kroky ho vedou rovnou k oknu. Byl v patnáctém patře hotelu pro letecký personál. Měl neskutečný výhled. A jen dvanáct hodin na to, aby si odpočinul a zase letěl zpátky. Nyní si však dovolí luxus na chvíli zastavit a nepřemýšlet. Před ním se vyjímalo celé město. Dívá se na ruch pod sebou. Auta, lidé… a jeho pokoj byl tak tichý. Pousměje se.

Srdce mu zaplesá radostí. Na letišti nebyl čas nad něčím přemýšlet, protože se chtěl dostat co nejdřív do hotelu, ale teď…

Splněný sen. Los Angeles. Amerika.

Kam se bude chtít posouvat dál? I pro stevarda to byla dlouhá cesta. Ale bylo to teprve první místo za oceánem. Bude jich víc, přislíbí si v duchu. Proto to dělal. Aby procestoval celý svět, i když by si někdo zaťukal na čelo. Procestovat svět a nedostat se jinam než na letiště a do hotelu? Mohlo to být frustrující, ale nepochyboval o tom, že se najde chvíle, kdy bude moct na pár hodin navštívit nějaké centrum a prozkoumat města blíž. Stačilo být jen trpělivý.

***

Matyáš se po probuzení z postele nehrnul. Bylo mu pohodlně. Postel byla dokonalá, povlečení mazlivě měkké, a kdyby ho nezačal tlačit čas, ležel by nejspíš ještě nyní. Ale chtěl se projít po ulici před hotelem, aby se nadechl místního ovzduší. Proto nyní kráčel kolem malého městského parku, ve kterém byla spousta lidí. V ruce držel madlo svého kufru, který dostal k uniformě mezinárodních letů. Po vydatném spánku a dlouhé sprše se cítil odpočatý a nabitý na další let.

"Matyáši?"

Matyáš nejdřív nereaguje, ale když jeho jméno zazní podruhé a jasněji, ohlédne se. Teprve potom mu dojde, že ho ten dotyčný oslovil českou formou jména. Nevěřícně pohlédne na muže v jeho věku. Okamžik mu trvá, než se zorientuje a zařadí ten obličej.

Překvapeně zamrká.

"Marku?"

"Jsi to ty. Já bych tě v tom kvádru ani nepoznal."

Kolem ramen obejmou Matyáše silné paže bývalého spolužáka ze základní školy. "Já bych tě tedy nečekal v Los Angeles." Přizná Matyáš. Čeština mu najednou přijde tak zvláštní v téhle končině. Na jazyku ho svrbí přechod na angličtinu, ale nakonec se přemůže.

"No, pravda." Zářivý úsměv donutí Matyáše, aby se na Marka pořádně podíval a prohlédl si ho. Na srazy se nikdy nedostavil. Ve třídě byl za outsidera, proto se tam moc nehrnul. Neměl potřebu ukazovat se lidem, kteří s ním zametali podlahu. Ne že by jim to vyčítal, možná díky tomu se nakonec stal odolným vůči určitým typům lidí. Proto Marka nepoznal mezi lidmi. Nečekal ho a z jeho tváře si pamatoval jen dětské rysy. Nyní před ním stál dospělý muž. Neoholené strniště dodávalo jeho tváři na mužnosti. Vypadal opravdu dobře. Matyáš musel uznat, že před ním stál člověk s charismatem. A plátěné tenisky, tmavé džíny a košile s ležérním sáčkem tomu dodávaly na správném efektu.

"Rád bych ti řekl, že bychom si mohli zajít támhle na roh do kavárny, ale jak na tebe koukám, tak to vypadá, že máme stejnou cestu." Ukáže Marek na svou tašku a pokyne bradou na Matyášův kufr.

"Já se omlouvám, jsem trochu zmatený, že jsem někoho potkal zrovna tady." Matyáš se omluvně pousměje a pokusí se vrátit zpátky na zem z překvapení. "No, mířím na letiště." Podívá se na zápěstí s hodinkami. "Za hodinu musím být u odbavení."

"Já si nebyl jistý. Ten oblek a celkově ty… zkusil jsem to a trefil se." Matyáš je vystaven zkoumavému pohledu. Markův pohled se zastaví na odznáčku letecké společnosti. Matyáš má tak jedinečnou možnost sledovat výměnu emocí v Markově tváři a očích. Z pohody přes zkoumavě zvědavý pohled až po neskrývané překvapení. "Děláš u letecké společnosti?"

Matyáš se ušklíbne, ale přikývne na souhlas. Hrdě se narovná, ale nijak to nepřehání. Nechce vypadat namyšleně, i když na sebe byl hrdý, ale byl to teprve jeho první let. Nerad by si to zakřiknul. "Ano, a mířím na letiště do práce." Překvapivě. "Tys byl na dovolené?"

Na okamžik si vymění role, kdy to byl prvně Matyáš, kdo překvapeně hleděl. Nyní to byl Marek. Chvíli mu trvá, než se vzpamatuje. "To také, ale spíš na pracovní dovolené. Sbíral jsem tu nějaké informace do firmy, kde pracuju." Mávne dlaní neurčitě kolem sebe, jako by to bylo naprosto jasné. "Ale dovolená končí, musím se vrátit domů."

"Říkal jsi, že jdeš na letiště?"

Marek mu otázku odkývá. "Za chvíli mě tu má vyzvednout taxi, svezeš se?"

Matyáš zavrtí hlavou. "Omlouvám se, ale já mám ještě čas, tak si to trochu užiju na zemi." Usměje se omluvně. Neměl ponětí, jestli by si měli vůbec o čem povídat. Napřáhne k Markovi ruku. "Rád jsem tě viděl, i když to bylo dost neočekávané."

Svým jednáním Marka překvapení, ale dotyčný nezůstane pozadu. Lehce Matyášovi stiskne dlaň a usměje se. "To i já. Je to příjemné. A paradoxní, když se normálně nepotkáme, ale tisíce kilometrů od domova ano."

"To už tak bývá." Pousměje se Matyáš. Věnuje Markovi ještě jeden pohled, než rozpojí jejich dlaně. Vážně by ho nepoznal, kdyby nehledal přesně jeho tvář. "Měj se, Marku."

***

Nastoupí do letadla, aby pozdravil celou posádku. Od Marie převezme seznam pasažérů, které bude za chvíli kontrolovat před vstupem na palubu a vydá se do útrob jejich stanoviště, aby pomohl připravit sedadla. Bylo potřeba zkontrolovat všechna místa. Mihne se kolem něj Tony s úšklebkem, který se Matyášovi vůbec nelíbí. Neříkala Marie, že tady nemá vůbec být? Ohlédne se po něm, když k němu utrousí svůj pozdrav, ale než stihne něco říct, zpoza plenty vystoupí Marie se svým typicky neoblomným pohledem. Jak ale Matyáš při jejich prvním společném letu stihl zjistit, používá ho jen v určitých chvílích. A to byla právě tahle.

"Říkala jsem ti, že tady nemáš co dělat, takže čelem vzad a zpátky na svojí pozici, Tony." Ukáže mu nesmlouvavě paží k místu, odkud se Tony vynořil. A k Matyášově velkému překvapení dotyčný ani neprotestuje. Když po něm zbude jen vůně jeho silného parfému, otočí se Matyáš zvědavě k Marii.

"Co provedl?"

"Není to něco, čím by se mohl chlubit, a já nejsem nikdo, abych to mohla rozhlašovat. Jen ho nechci vidět v téhle části letadla."

A Matyáš ví, že už se k tomu tématu víc nedozví.


Zkontroluje poslední palubní lístek muže, který stál ve frontě. Sklouzne pohledem na hodinky a hned poté do seznamu cestujících. Ještě chyběli tři lidé. Překvapeně zamrká, když si uvědomí, že jedno jméno zní až příliš česky. A dokonce ho i zná. Zachová chladnou tvář, ale uvnitř se baví. Marek poletí s ním. Asi nebyl na ledajaké pozici. Zajímavé je, že ho nenapadlo se do seznamu podívat nebo se zeptat Marka samotného, když se potkali.

V tu chvíli se dotyčný objeví v chodbě. Jen s malým příručním zavazedlem a doklady v ruce. "Dobrý… eh… ahoj."

"Ahoj Marku. Tvoje doklady, prosím." Promluví na něj anglicky. Musí. A díky bohu za angličtinu, která nerozlišuje vykání a tykání. Spisovně Matyáš mluvil na všechny.

"No jasně… jo… promiň. Jsem trochu překvapený." Marek na něj česky, Matyáš anglicky. Groteskní situace, ale Matyáš si udržuje svou profesionální tvář. Vezme si od něj doklady, aby je zkontroloval jako u všech pasažérů. "Ani mě nenapadlo, že bychom mohli letět stejným směrem."

"To mě asi mělo, ale nenapadlo. V pořádku." Usměje se Matyáš a podá všechny doklady zpátky Markovi. "Vítej na palubě. Své místo najdeš u okýnka hned vpravo." Naznačí pohybem ruky směr.

"Díky, najdu to."

Matyáš si dovolí ohlédnout se a prohlédnout si tak Marka odcházejícího do útrob letadla i zezadu. Slušelo mu to, to musel uznat. Marek byl ve třídě vždycky za frajírka. Odfrkne si sám nad sebou. Nad čím to přemýšlel?

"Dobrý den…"

Matyáš se vzpamatuje, otočí hlavu prudce zpátky, do tváří se nahrne krev. "Promiňte, zamyslel jsem se. Dobrý den. Vaše doklady prosím." Tak to byl trapas. V téhle části letadla by se mu to nemělo stávat. Byl to příliš tenký led. A chyby nechtěl dělat.


Matyáš se ohlédl zpátky do kabiny, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Střetně se pohledem s Markem, který se na něj díval přes tablet, který měl rozložený na klíně. Je mu věnovaný úsměv, který lehce opětuje. Teprve poté zmizí za závěsem u Marie, aby jí předal seznam nápojů na přípravu pro osazenstvo kabiny.

"Ten muž na ef sedmičce z tebe nemůže spustit oči." Promluví na něj Marie klidně. Matyáš si na její vystupování stále zvykal, ale líbila se mu. Byla tak klidná a přitom si uměla zjednat pořádek. Když ji srovnal s Katy, nebyl mezi nimi moc velký rozdíl, ale Katy si ráda povídala.

Vezme do rukou cukry a přitáhne si vozík, kam všechny nápoje bude chystat. "Je to můj spolužák ze školy. Neviděli jsme se přes deset let." Vysvětlí jí s úsměvem. "Ale nemusíš mít strach, vím, že jsem v práci." Protokol znal velmi dobře. A Marek si nejspíš uvědomoval, že není dobré teď Matyáše rušit, takže se omezili jen na klasické fráze.

"To jsem ráda." Přikývne Marie souhlasně. Matyáš věděl, že Marie mu bude psát hodnocení do deníku pro leteckou společnost. Přece by si to nepokazil. Dřel dost tvrdě, aby se sem mohl dostat.


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 medvídek medvídek | 2. listopadu 2015 v 7:55 | Reagovat

Dobré ráno,Voldy, přeju Ti hodně síly a energie do dalšího psaní... a nám brzké pokračování ;-)

2 yellow yellow | 2. listopadu 2015 v 13:19 | Reagovat

Ty jsi samé překvapení. :) Těch chlapů se tam začíná motat nějak moc. :D

3 katka katka | 2. listopadu 2015 v 20:46 | Reagovat

Marek mi je sympatický ,snad se neviděli naposled ;-) budu jim tiše držet palce díky :-D

4 Karin Karin | 4. listopadu 2015 v 20:42 | Reagovat

Také se mi zdá že je jich hodně ale povídka paráda. :-P  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama