DI - Kapitola 20 2/2

3. listopadu 2014 v 13:17 | yellow |  Desiderium Intimum
Pomalu zvedl ruku a dotkl se jich. Byla široká a hrubá. Fascinovaně sledoval, jak se mezi nimi objevila vráska, ta vráska, kterou viděl tolikrát, ale stále pro něj byla nezvyklá. Dotkl se jí. Cítil její nerovnosti, jako byla vyryta tisíci myšlenek a pocitů, jež mužovi proběhly hlavou, a ona byla jedinou věcí ukazující jejich sílu a intenzitu.

Harryho pohled putoval dolů. Aniž by věnoval pozornost srdci bušícímu tak rychle a tak silně, že ho téměř slyšel, zcela ponořený do prozkoumávání každého centimetru toho neuvěřitelného obličeje, dotkl se výrazného nosu. Pomalu přejel prstem po celé jeho délce a opájel se jeho texturou a každým vyklenutím. Ostrý, zahnutý. Byl to dokonalý doplněk Severusova obličeje. Dodával mu nebezpečný výraz dravce. Byl… perfektní.
Začal se mu zrychlovat dech, ale byl tak zabraný a okouzlený, že si toho nevšiml. Přišlo mu, že z mužových rtů utekl téměř neslyšitelný vzdech, když se jemně dotknul chladné tváře. Severusova kůže byla hladká, měla nažloutlý matný odstín, jako by byla až příliš často vystavena výparům z lektvarů, ale čím déle se na ni díval, tím víc byl přesvědčen, že tak to má být. Nedokázal si představit nic krásnějšího. Jemně pohladil tvář. Jednou, dvakrát. Jako by nemohl přestat. Jako by se bál, že to vše je jen jeho představa a Severus zmizí. Jako iluze, která se každou chvíli může rozplynout. Jeho ruka se zastavila a pak mu prsty sklouzly dolů a zastavily se na bledých, úzkých rtech, které se pod jeho dotekem pootevřely. Tolikrát z těch rtů slyšel ostrá, zraňující slova. Tolikrát je slyšel sténat… V těch chvílích vypadaly jemněji, plněji, vlhce… Naplnilo ho bolestí, když si uvědomil, že jsou částí Severuse, kterou nikdy nebude mít, nikdy už je neochutná, nikdy nepocítí jejich texturu a měkkost… Nikdy je nedostane. Měl jenom vzpomínky a touhy, které ho spalovaly na popel. Touhy, které nic nedokázalo uhasit. A také rychlý, nečekaný a náhlý útok na ty vždy sevřené rty, kdy málem explodoval pocity, které ho v tu chvíli naplnily. Útok, za který určitě později zaplatí bolestí.
Tak málo.
A tak příliš.
To vědomí bylo jako led. Vniklo mu do vědomí jako jasné světlo otevřenými závěsy a probralo ho z jeho letargie. Několikrát zamrkal. Nevěděl, kde je a co se stalo. Vrátil se zpět do reality a čas se opět rozběhl.
Podíval se na Severuse a byl zasažen jeho výrazem. Neskonalé překvapení smísené s nevírou. Něco, co v jeho obličeji viděl jen jednou - když si vzal lektvar Desiderium Intimum. A přestože ten pohled byl bez pochyb velmi vzrušující, bledl v porovnání s rozpaky, které se mu pomalu vkrádaly do mysli. Pochopil, co udělal a jak to vypadalo… Úplně zapomněl na okolní svět přemožený pocity, o nichž si byl jistý, že se mu zrcadlily ve tváři. Co na ní Severus mohl vidět? Bál se na to vůbec pomyslet.
Zahanbeně se zadíval na podlahu. Očekával, že Snape něco řekne, ale byl zřejmě stejně ohromený a rozpačitý jako Harry. I když popravdě si Nebelvír ani nedokázal představit, že by Severus mohl kdy být rozpačitý.
Ne, musí být první, kdo přeruší ticho. Aby se zbavil této husté, napjaté atmosféry, která se do něj pomalu vkrádala. Odkašlal si a pokoušel se najít svůj hlas, jenž byl zřejmě tak zahanbený, že se schovával v nejvzdálenějším rohu jeho krku.
"Děkuji za to, co jsi mi řekl," zamumlal tiše s pohledem upřeným na své ruce. "To, že mě nepovažuješ za zbabělce. Doopravdy to pro mě hodně znamená."
"To jsem si zvládl všimnout," prohlásil Severus a v hlase se mu chvěl ironický podtón.
Harry sebou trhl a pohledem zalétl ke Snapeovi. To bylo zvláštní prohlášení. Čeho si všiml? Co když viděl něco, co Harry nechtěl, aby viděl? Nebo si možná ani sám nebyl jistý, co se děje v jeho duši? Cítil se ztracený. Zmatený a otřený. Celý den byl tak únavný…
Harry uhnul pohledem a ztěžka si povzdechl. Pokoušel si vyčistit mysl od všech myšlenek a prostě žít touto chvílí.
Pak ucítil na bradě lehký dotyk, který zvedl jeho hlavu. Jeho oči se zaklesly do Severusova vábivého pohledu, jemného a přesto pevného.
"Co má ten výraz znamenat?" zeptal se. Jeho hlas obalil Harryho příjemným teplem. "Když jsi se mnou, strachování ti není povoleno. Je to jasné?"
Harry přikývl a vyvalil na Severuse oči. Byl těmi slovy překvapený. Snape se zamračil a řekl: "Dokázal Věštec něco, co se nikomu jinému předtím nepodařilo? Zlomit slavného Chlapce-který-přežil? Asi bych jim měl poslat gratulaci."
Harry se zamračil. Neměl rád zesměšňování.
"Nezlomili mě! Jen…"
"Jen ti to v hlavě tak pomotali, až ses rozhodl, že nejsi ničeho schopný. Zbabělec, zrádce, egoista," dořekl za něj Snape. "Abych pravdu řekl, přidal bych několik věcí, které Věštci unikly, ale proč bych se namáhal, když stačilo pár vymyšlených řádek od těch nekompetentních idiotů, aby slavný Potter zabředl do deprese."
Harry sevřel rty.
"Nezabředl jsem do deprese," zavrčel. Snapeova slova ho přiváděla k nepříčetnosti jak rudý hadr býka. "Není to příjemné, když tě někdo nenávidí a tahá tě bahnem. Zvlášť pokud ten "někdo" je celý kouzelnický svět."
"Ach, takže to je důvod, aby ses složil. V tom případě jsem už dávno měl skončit u Svatého Munga." Snapeův sarkastický hlas donutil Harryho zamrkat. "Od kdy píše Věštec pravdu, Pottere? Jestli někteří idioti věří těm nesmyslům, co píší, pak mají inteligenci na úrovni Longbottoma. Mám tomu rozumět tak, že jsi tomu také uvěřil?"
"Samozřejmě že ne!" popřel to rychle Harry. Nechtěl, aby byl přirovnáván k Nevillovi. I když ho měl rád. "Ale…"
"Ale přesto se bojíš, že tomu všichni budou věřit?" přerušil ho Severus. Vypadalo to, jako by mu četl myšlenky. "Včetně tvých přítelíčků? Jestli ano, tak ti gratuluji k jejich výbornému výběru, Pottere. Není nic lepšího, než si brát k srdci to, co si myslí banda tupců. Nic nedokáže zvýšit sebedůvěru lépe než tohle," dokončil muž ironicky a znechuceně si odfrkl.
"Vůbec mi nezáleží na tom, co si o mně myslí!" vybouchl Harry. Snapeova slova v něm zažehávala oheň, který celý den doutnal. "Mohou si myslet, co chtějí! K čertu s nimi! Záleží mi jen na tom, co si myslíš ty!"
"Ale ty víš přesně, co si myslím," zavrčel Severus zamračeně a probodl ho ostrým pohledem.
"Ano, vím," přitakal Harry, a pak zaváhal. Chtěl dodat něco, co by Severusův názor na jeho chování vyvrátilo, ale všechny argumenty zmizely. Snape je všechny rozcupoval. "Máš pravdu," řekl nakonec. "Byl jsem hloupý, když jsem se kvůli těm výmyslům stresoval."
Viděl, jak Snape vážně přikývl A v očích mu něco problesklo.
"Takže doufám, že až příště vyjde takový článek, nebudeš se chovat jako úplný idiot bez kousku sebeúcty a zase na celý den nezalezeš do nějaké díry s ocasem staženým mezi nohy jako nějaké nakopnuté vyděšené štěně."
"Dobře, to stačí," zamumlal Harry. "Pochopil jsem."
"To rád slyším," pousmál se Severus křivě. Harrymu se sevřel žaludek. Najednou mu to došlo. Samozřejmě! Nakonec, je to očividné. Vše, co Snape řekl… řekl to, protože chtěl… Byl příliš ohromený, než aby ze sebe dokázal vymáčknout slovo. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Nevěděl proč, ale najednou se cítil úžasně. I přes knedlík v krku mu v srdci zavládly radost a mír a smyly všechny jeho problémy a obavy.
Severus se o něj bál. Doopravdy se bál. To proto mu řekl všechny ty věci. Nedokázal snést, že je Harry smutný… A i přes jeho zřejmou nezkušenost s utěšováním se Harry díky jeho péči cítil lépe. Bylo to tak… dojemné. Nedokázal tomu zabránit, ale při pohledu na Severuse se mu obličej roztáhl do širokého úsměvu a oči mu svítily jasněji než hvězdy ve dnech své největší slávy. Stále nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Všiml si, že mužovi trochu zacukaly koutky.
Nevěděl jak, nevěděl kdy, ale cítil, že se mu podařilo překonat další překážku. Získal něco, co ještě nedávno vypadalo zcela mimo jeho dosah. Ještě nedávno… byly Harryho pocity tou poslední věcí, která by zaměstnávala Severusovu mysl. Mysl muže, jenž mu svými slovy nebo jednáním tolikrát ublížil a Harryho bolest ho při tom vůbec nezajímala. A nyní…
Harry si vzpomněl na všechny myšlenky, které mu zabránily v útěku po vypití Veritaséra. Tehdy ty myšlenky vypadaly jako nesplnitelné sny: Teď to nemůžeš vzdát. Svou oddaností ho dokážeš zlomit. Nakonec zvítězíš.
Kdyby se tehdy vzdal… tak by teď neseděl Snapeovi na klíně a necítil se jako ta nejšťastnější osoba na světě. Nedíval by se do těch neuvěřitelných očí, necítil by dotek jeho ruky. Necítil by jeho teplé, pravidelné dýchání… Neexistoval by.
Harry si k obličeji přitáhl Severusovu ruku a několikrát políbil štíhlé ohnuté prsty. Nemohl odolat. Nemohl se zastavit.
"Děkuji," zašeptal mezi polibky a zavřel oči. Nepotřeboval vidět, nejdůležitější věcí byla jeho schopnost cítit.
A cítil žár. Planul v něm oheň, jasný a silný. Cítil ho uvnitř i všude kolem sebe a věděl, že tentokrát ho nezhasí žádná bouře…
Harry si povzdechl a položil si hlavu na Severusovo rameno. Přitiskl se obličejem ke Snapeově klíční kosti. Cítil se jako obalený jeho příjemnou vůní.
Ach, proč to vždy nemůže být takové? Tady, s ním… cítil se v bezpečí.
"Buď… tady pro mě," zašeptal tiše. Svým horkým dechem se mazlil se Severusovým ramenem, a pak se k němu přitiskl ještě pevněji. "Navždy…"
Žádná odpověď. Místo toho cítil, jak se kolem něj ovinuly mužovy paže, přitáhly ho blíž a přitiskly ho k černě oděnému, po zázvoru vonícímu tělu mistra lektvarů.
Harry se s blaženým úsměvem nadechl.
Ještě před chvílí se cítil jako pták s polámanými křídly. Nyní se díky Severusovi cítil, jako by dostal nová, lepší a krásnější křídla, která mohla porazit jakoukoli bouři a vzít je oba někam, kde budou konečně v bezpečí
***
Cestou do společenské místnosti, schovaný pod svým neviditelným pláštěm, se nedokázal přestat usmívat. Dokázal si se Snapem domluvit na sobotu setkání a navíc mu Severus slíbil, že k němu bude "milý". Zítra odpoledne se vyplíží do Prasinek. Všechno bude skvělé. A nakonec v sobotu bude speciální den - Severusovy narozeniny. Harry věděl, co mu darovat. Věděl, co má muž rád, a přestože to od něj vyžadovalo obrovskou dávku kuráže, byl odhodlaný překonat svůj strach a dát Severusovi dárek, na který nikdy nezapomene.
Usmál se pro sebe.
Ale to vše až v sobotu. Teď měl před sebou boj. Musí tomu čelit. Ale přinejmenším má kolem sebe ochrannou bariéru. Byl připravený na vše, co by mohl od svých bývalých kamarádů čekat.
Díky Severusovi.
Před portrétem Buclaté dámy si stáhl plášť, zhluboka se nadechl a vstoupil. První věc, kterou uslyšel, byl výkřik, a pak byl jeho výhled zakryt kaštanovými vlasy.
"Harry!" vykřikla Hermiona a objala ho takovou silou, že mu téměř zlámala žebra. "Tolik jsme se o tebe báli. Kde jsi byl? Všichni tě hledali! Jak jsi mohl jen tak zmizet? Na celý den! Nenapadlo tě, že budeme šílet hrůzou?"
"Pusť ho, Hermiono, nebo ho udusíš a nic se nedozvíme," vynořil se za ní Ron. Hermiona se od Harryho odtáhla a Rona počastovala pohledem, který obvykle používala paní Weasleyová, když Fred s Georgem něco provedli.
"Potřeboval jsem být chvilku o samotě," řekl Harry tiše a mnul si krk. "Byl jsem v komnatě nejvyšší potřeby."
"Vidíš? Říkal jsem ti to," prohlásil Ron hrdě. "Říkal jsem jí, že jsi v pořádku," otočil se na Harryho. "Ale víš, jaké jsou holky."
"Omlouvám se, že jste se kvůli mně báli," řekl Harry měkce a pokoušel se nevnímat zvědavé pohledy, které po něm vrhali všichni v nebelvírské společenské místnosti. Na několika tvářích se objevil výsměch. Někteří studenti v ruce drželi výtisk ranního Věštce.
"Co jsi udělal, bylo nezodpovědné a lehkomyslné, Harry!" napomenula ho Hermiona hlasitě, jako by chtěla mít poslední slovo. Poté se narovnala a rozzlobeně se rozhlédla po místnosti, jako by chtěla vyzvat na souboj kohokoli, kdo by s ní nesouhlasil.
"Můžeme si promluvit nahoře?" zeptal se Harry.
"Samozřejmě, kámo," odpověděl Ron a vyrazil přes místnost. Několik studentů jim uhnulo, když je míjeli, ale než došli ke schodům, Harry uslyšel Seamusův hlas: "Takže co, Pottere? To jsi doopravdy takový srab, že ses celý den schovával v nějaké díře, protože ses bál ukázat se před námi? To se nedivím, že se bojíš setkání s Ty-víš-kým. Jestli utíkáš před námi…" roztáhl ruce a ukázal na studenty kolem sebe, kteří se na Harryho dívali se směsicí opovržení a lítosti.
Harry zavřel oči. Očekával to… Pak se otočil a tvrdě se na Seamuse podíval. "Ty jsi ten článek nečetl pořádně, Seamusi, že? Co když se k Voldemortovi brzy připojím? Takže buď opatrný, protože si nemyslím, že bys mě chtěl mít za nepřítele."
Nebelvír zbledl a vzteky zaťal zuby. Harry se rozhlédl po místnosti, jako by hledal někoho dalšího, kdo by mu chtěl něco říct, ale nikdo nepromluvil. Když však stoupali po schodech, zaslechl za nimi několik rozhořčených a naštvaných přízvisek.
"Nedělej si s nimi starosti, Harry," konejšila ho Hermiona, když vstoupili do ložnice. "Nakonec je to omrzí a přestanou s tím."
"Jo…" zamumlal Harry a posadil se na postel. "Asi tak jako loni, když mě nazývali lhářem."
Hermiona sebou trhla.
"Možná to tentokrát nebude tak zlé," zamumlal Ron.
"My tě podpoříme, Harry," dodala Hermiona. "Že ano, Rone?"
Zrzek něco zamumlal v odpověď.
"Díky," povzdechl si Harry. "O co jsem dneska přišel? Byli profesoři hodně naštvaní?"
Hermiona okamžitě zvážněla. "McGonagallová šílela. Říkala, že co jsi udělal, bylo nezodpovědné a dětinské, a jakmile se ukážeš, tak ti máme říct, abys za ní zašel."
Harry se ošil. "To nezní moc dobře."
"Co jsi čekal?" odsekla rétoricky. "Ale Tonksová, Binns a Prýtová jsou v pohodě. Nic neříkali."
"A Snape tě taky hledal," dodal Ron.
"Snape?" pokoušel se Harry předstírat nezájem.
"Jo, hned po první hodině. Taky byl naštvanej, žes zmizel. Je to zvláštní, protože dneska jsme neměli lektvary."
"Drbali mě hodně?" zeptal se Harry, který chtěl rychle změnit nebezpečné téma. Ron smutně přikývl a Hermiona se kousla do rtu.
"Hlavně Zmijozelové a Nebelvíři. Někdo dokonce vytvořil odznaky, které mají někteří studenti v úmyslu nosit. Něco že jsi "smradlavej zbabělec" nebo tak nějak," řekl Ron smutně. "Vypadá to, že se zase rozhodli tě mučit. Jako by neměli nic lepšího na práci."
Harry přikývl. Ron měl pravdu. Již předtím si všiml, že jakmile se o něm v novinách objeví něco nelichotivého, celá škola propadne hromadné hysterii a spojí se ve společné touze mu ublížit. To se stalo před dvěma lety, přímo před Turnajem tří kouzelnických škol, a minulý rok, když ho všichni považovali za lháře. Také se to stalo před méně než dvěma měsíci, když zjistili, že největší touhou Harryho Pottera je všemi nenáviděný mistr lektvarů. Chovali se, jako by za každou cenu chtěli Chlapce-který-přežil ponížit. Snížit ho na jejich úroveň a zničit ho. Jako by mu záviděli. Jako by bylo něco, co by mu mohli závidět…
"Snažili jsme se, aby McGonagallová zasáhla, ale byla na tebe příliš naštvaná, než aby něco udělala," řekla Hermiona.
"Zmijozelové o tobě složili písničku. Zpívali ji u večeře a celou dobu se ti vysmívali a Snape tomu vůbec nevěnoval pozornost!" dodal Ron rozhořčeně.
V Harryho mysli něco zapadlo. "Snape byl na večeři?" zeptal se ohromeně.
"Samozřejmě, že byl," řekl Ron. "A neuděl nic, aby je utišil."
Najednou ho pochopení udeřilo silou vrby mlátičky. V hlavě mu zněla Severusova slova: Nebyl jsem na večeři… jeden ze skřítků mi to přinesl… nemám hlad… můžeš si to vzít…
Harry cítil, jak mu srdce zaplavilo příjemné teplo.
Snape pro něj připravil jídlo. Nechtěl, aby měl hlad. Bylo to tak… tak…
"Harry, jsi v pořádku?" zeptala se s obavami Hermiona. "Proč ses najednou začal tak zvláštně usmívat?"
Nebelvír si odkašlal a okamžitě zvážněl.
"Omlouvám se, jsem jen trochu unavený. Půjdu za McGonagallovou. Nemusíte na mě čekat." Zvedl se a přehodil přes sebe neviditelný plášť, aby se dostal co nejrychleji pryč a mohl si užít ten neuvěřitelný pocit, který se mu vkrádal do srdce.
***
McGonagallová na něj byla doopravdy naštvaná a měla velmi dlouhou a velmi pobouřenou řeč o chování vhodném pro Nebelvíra, ale nakonec ji Harry dokázal natolik obměkčit, že mu neudělila další trest. Když se trochu uklidnila, přiznala, jak ji ten článek také velmi pobouřil, a že hned jak se vrátí Brumbál, pošlou dopis do Věštce s žádostí o omluvu. A Harry by se tím neměl stresovat, měl by se vrátit k učení a samozřejmě už nikam neutíkat. Chlapec jí slíbil, že už se to nikdy nestane a celá aféra skončila docela přátelsky.
Ale další den mu přinesl jenom spoustu nervů. Podle předpokladu se pro něj pátek změnil v utrpení. Na každém kroku se setkával s šikanou, zlomyslnými poznámkami a provokacemi. Nejprve se jim pokoušel čelit, ale po chvíli si uvědomil, že to nemá smysl. Nechtěl mrhat svým zdravím a nervy. Když se totiž nechal vtáhnout do nějaké výměny názorů, útoky na něj zintenzivnily, a ani když se snažil, neměl šanci vyhrát. Po každé takové situaci upadl do hlubšího smutku a dokonce ani Ronova a Hermionina podpora příliš nepomohly. Několikrát zahlédl odznaky se svým jménem a vulgárními nápisy. Seamus se na něj během dne díval s takovým nepřátelstvím a nenávistí, jako by jeho jediným snem bylo smést Harryho z povrchu zemského.
Naštěstí Harry v tom boji nebyl sám. K Hermioně a Ronovi se jako obvykle na jeho stranu postavili i Neville s Lenkou. A k jeho překvapení také Ginny, která mu paradoxně pomohla nejvíc a vytáhla ho z deprese, do které upadl po další výměně s partou Zmijozelů zpívajících o něm urážlivou písničku. Byla to ona, kdo společně s dvojčaty zdědil pokřivený smysl pro humor a přesvědčil Harryho, aby se všem, kdo ho šikanovali, pomstil vychytralým způsobem. A nadšený Nebelvír s ní souhlasil.
Během přestávky začal najednou v nejfrekventovanější chodbě Harry křičet a popadl se za ruku. Ginny k němu doběhla jako první. Zbledla a chvějící se se zeptala: "Co se děje, Harry?"
"Povolání…" zasténal Harry natolik hlasitě, aby to všichni slyšeli. "Od Ty-víš-koho."
Než bys řekl švec, kolem nich vše ztichlo a vyprázdnilo se.
Při další přestávce byl Harry zastaven zděšenou profesorkou McGonagallovou, která ho informovala o navštěvě mnoha studentů s neobvyklou zprávou, že má Harry znamení zla. Když Harry vyjádřil své ohromení, požádala ho, aby si vybral méně okázalý způsob, jak se bránit a odešla za lítostivého potřásání hlavou.
Když o tom Harry, který se nemohl přestat smát, řekl Ronovi a Ginny, rozesmáli se natolik, že sotva popadali dech. Hermiona naproti tomu řekla, že to bylo dětinské a opravdu nevkusné. Neville se Harryho s obavou zeptal, jestli doopravdy má znamení zla a Lenka byla příliš zaneprázdněná pronásledováním muchlorohých chropotalů, aby jim věnoval pozornost. Jenom prohlásila, že půjde něco sníst.
Před poslední hodinou dne - lektvary, byl Harry vzhledem k okolnostem v docela dobré náladě.
Nicméně Snape byl známý svou schopností zkazit každému náladu velmi rychle. Když přišli na hodinu, zadal jim neohlášený test v podobě vaření extrémně náročného lektvaru. Harry seděl s Hermionou, která vše dělala tak pečlivě, jako by na výsledku závisel její život.
Harry ten lektvar nechtěl zkazit. Věděl, že by se na něj Snape naštval a on ho chtěl zítra v dobré náladě, aby vše, co měl v plánu, vyšlo. Soustředil se na svůj úkol jako nikdy. O chvíli později začal Snape procházet po učebně a nahlížet do kotlíků. Harry byl na svůj lektvar velmi pyšný, protože měl v této fázi téměř dokonalou barvu a strukturu. Jediné, co teď musel udělat, bylo přidat poslední přísadu. Odešel do skladu přísad pro kořen valeriánu, a když se vrátil a podíval do svého kotlíku, málem ho upustil. Jeho lektvar, který měl ještě před chvílí jahodově plavou barvu, byl nyní hnilobně zelený. Harry se naklonil k Hermioně a zašeptal: "Něco se mi stalo s lektvarem. Před chvílí bylo vše v pořádku, a když jsem se vrátil - podívej se sama."
Hermiona se podívala do kotlíku a zbledla. "Nevím, co se stalo, Harry. Celou dobu jsem se soustředila na svůj lektvar. Nic jsem neviděla," zašeptala rozrušeně.
"Někdo ho zničil naschvál," zašeptal Harry a cítil, jak se jeho nervozita přetavila ve vztek. Tak moc se snažil!
Rozhlédl se po místnosti a uviděl Seamuse, který seděl dvě lavice za ním a pomstychtivě se na něj šklebil. Harry cítil, jak v něm vztek začíná bublat a uvolňovat toxické výpary zuřivosti.
Než stihl zareagovat, viděl, jak Seamus něco píše na kousek papíru, rychle ho roluje a posílá mu ho. Harry vzkaz chytil, otevřel, a aniž by věnoval pozornost Hermioně, která se mu pokoušela nakukovat přes rameno, četl: Takže teď se taky ukážeš jako zbabělec a nahlásíš to Snapeovi? Nebo přijmeš porážku se ctí a dokážeš, že jsi nakonec statečný?
Harrymu se před očima objevily rudé fleky. Chtěl jenom jednu věc - zabít Seamuse. Rozdrtit ho na prach.
Na jeho dobrém výsledku toho tolik záviselo. Tak moc nechtěl Snapea zklamat. Chtěl, aby zítřek byl jedinečný…
"Co napsal?" zasyčela mu Hermiona do ucha a vytrhla mu papír z ruky. Když si ho přečetla, zrudla vzteky. "Jak mohl? Prohnaný bastard! Koneckonců jste bývali přáteli!"
"Na tom nezáleží," řekl Harry tiše a pokoušel se jí vzkaz sebrat. Ale byla rychlejší a odstrčila mu ruku.
"Jak, na tom nezáleží? Zničil tvůj lektvar. Ty to tak necháš?"
"Já jen chci, aby mi všichni konečně dali pokoj. Nemá smysl vyprovokovat ještě větší válku. Jsem pro ně zbabělec a nic to nezmění, ale nebudu na ně donášet, protože pak zůstaneme nepřáteli navždy."
"Dobře, tak to nahlásím já!" zasyčela Hermiona, a než Harry stihl zaprotestovat, zavolala na učitele, který se zrovna nakláněl nad Zabiniho kotlíkem: "Profesore Snape!"
Severus se narovnal a probodl ji podezřívavým pohledem. "Co se děje, slečno Grangerová?"
"Hermiono, ne!" zasyčel Harry tiše a očima ji prosil, ať přestane. Když Snape přišel k jejich lavici, zkusil to Harry naposledy. "Nedělej to, vše je v pořádku."
Hermiona vytrhla ruku z jeho sevření a zavrčela: "Nenechám tě zničit si lektvar jenom kvůli tvé hloupé pýše!"
Snape povytáhl obočí, když ta slova slyšel a podíval se na Harryho, který upřeně zíral na lavici.
"Tady," podala Hermiona Snapeovi vzkaz a řekla: "Viděla jsem Seamuse, jak to poslal Harrymu. A ještě předtím Harrymu někdo zničil lektvar. Byl to určitě on!"
Harry vzhlédl a viděl, jak se Snapeův obličej měnil, zatímco četl zprávu. Černé oči se zaleskly vztekem, jeho rysy ztvrdly a obočí se stáhla k sobě. Snape se podíval na Harryho lektvar, a pak na Seamuse, který se marně pokoušel tvářit sebejistě.
"Lže!" zakřičel lámajícím se hlasem, při snaze si za každou cenu zachránit kůži.
"Pane Finnigane, Nebelvír kvůli vám přijde o třicet bodů," řekl Snape a hlas mu přetékal ledovým vztekem. "Lektvar, který jste zničil je nyní váš, dávám vám za něj "troll". Dojděte si za profesorkou McGonagallovou kvůli svému trestu. Vezměte si své věci a ven z učebny. Hned!"
Když Snape skončil, ve třídě bylo mrtvolné ticho. Všechny oči se stočily k Seamusovi, který byl bledý jako duch. Otevřel a zavřel pusu, jako by nemohl uvěřit, co se stalo. Když viděl Snapeův výraz, rozhodl se již déle nečekat. Sbalil si věci a doprovázen zvědavými pohledy studentů, spěšně opustil učebnu.
"Zpět do práce," zaburácel Snape, když se zabouchly dveře. A pak se otočil k Harrymu: "Vy, pane Pottere, se přidáte ke slečně Grangerové a lektvar dokončíte společně. Je to jasné?"
Harry jenom přikývl, příliš ohromený, než aby odpověděl. Před chvílí v něm vřel vztek jako voda v konvici, hvízdající a pohazující víčkem, ale nyní cítil takovou úlevu a štěstí, jako by přinejmenším získal ze všech NKÚ "vynikající".
Naklonil se k Hermioně a zašeptal: "Děkuji. Teď už vím, proč Ron tak často opakuje, že tě miluje."
Nebelvírka zrudla a uhnula pohledem: "Ale neříkej to v jeho přítomnosti, nechci, aby žárlil."
Harry se usmál a musel s ní souhlasit. Také by rád poděkoval ještě jedné osobě…
Podíval se na Severuse, který právě dával studenou sprchu Nevillovi kvůli jeho lektvaru a cítil, že zítřek bude jedinečný…
Jeho myšlenky byly přerušeny ranou. Nadskočil a spolu se zbytkem třídy se podíval ke zmijozelskému stolu. Ze Zabiniho kotlíku, který se kašlající chlapec pokoušel odsunout rukou, vycházel kouř. Snape došel ke zmijozelově lavici a zíral na pokažený lektvar. " Zabini, proč jste nenahlásil, že Finnigan zničil také váš lektvar?"
Zmijozel vykulil oči, jako by nevěděl, co se děje, ale rychle se chytil. Zamračil se a pohlédl na Hermionu a Harryho: "Nechtěl jsem kňourat, pane," prohlásil nevinným hlasem.
"Chvályhodné," odpověděl mistr lektvarů a povytáhl jedno obočí. "Deset bodů pro Zmijozel a Nebelvír ztrácí dalších třicet bodů."
Nebelvírská strana popuzeně zamumlala. Harry jen zíral, neschopný věřit takové zjevné nespravedlnosti.
"Utište se a zpátky do práce!" štěkl učitel, pak se otočil a došel ke katedře.
Harry zaťal pěsti. Ne, Snape se nikdy nezmění…

* "Alright" by Reamonn
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saskya Saskya | 3. listopadu 2014 v 15:39 | Reagovat

:D čo čakal? :D peklo ešte nezamrzlo, je to predsa Severus :)
a to ako sa choval predtým, veľmi pekné :)
pekná kapitola, ďakujem za ňu a teším sa na pokračovaniu :)

2 pajka pajka | E-mail | 3. listopadu 2014 v 19:55 | Reagovat

Opravdu, moc pěkná kapitolka, Severusovo chování je občas pro něj typicky netypické :-D , ale jen on sám ví, jaké má ke všemu, co dělá, důvody. Moc díky za překlad a těším se na další dílek. :-)

3 Abequa Abequa | E-mail | 4. listopadu 2014 v 3:32 | Reagovat

Noooo tak musím říct že jsem dneska tuto povídku přečetla celou a nestačím se divit... Sevík je tady docela schizofrenní a Harry trošku více labilní... Docela se děsím toho, jakou moc má nad Severusem Voldemort, co je ta jeho zlatá maska a jaktože Brumbál nikdy o ničem neví? A jak docela zvědavá jak bude Severus čučet na Harryho až mu dá narozeninový dárek a hlavně doufám že Harry vybere něco normálního a nedostane se cestou do průseru... :-D

4 Cora Cora | 4. listopadu 2014 v 23:33 | Reagovat

DI je povídka, která mě pohltila tak moc, že jsem ji před půl rokem přečetla celou pomocí on-line překladače v polštině. Nicméně... čeština je čeština. A já jsem NESKONALE vděčná, že díky tobě mohu napsané náležitě ocenit i v rodném jazyce. A že je v čem si libovat - tvůj překlad teče krásně plynule a nekrkolomě, je to balzám na duši. Podle čísla kapitoly jsme ani ne ve třetině, je to opravdu běh na dlouhou trať, tahle fanfikce - hlubokosklon nad tvou překladatelskou trpělivostí, smekám až k zemi!!! S potěšením se sem budu vracet, děkuji za překlad minulý i budoucí, je to na metál :-)

5 scully scully | 8. listopadu 2014 v 13:41 | Reagovat

Jsem zvědavá co Harry vymyslí na narozeniny.Moc děkuju za překlad a těším se na další dílek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama