Unwell - Kapitola 39

4. října 2014 v 12:34 | yellow |  Kniha druhá
"Pan Malfoy, Sr."


Tohle je muž, který téměř zabil Ginny. Muž, který nějakým způsobem unikl trestu pro Smrtijedy, jak Azkabanu, tak otroctví. Muž, o kterém Harry přísahal, že ho dostane za mříže. Muž, kterého Harry dostane za mříže… jakmile bude mít čas se do toho pustit.

"Pane Pottere," pronesl Lucius vyrovnaně, hlasem plným falešné přívětivosti. "Jsem rád, že vás opět vidím - mohu dovnitř?" Pokusil se o to, ale Harry zablokoval dveře.

"Co tu děláte?" zasyčel. Jak Lucius Malfoy zjistil, kde Harry žije? Proč přišel? Aby Snapea mučil? Jen přes Harryho mrtvolu.

"Jen jsem se stavil na návštěvu," zvýšil Lucius hlas, aby ho všichni v přízemí slyšeli. Harry jen doufal, že ho neuslyší nikdo v prvním patře - jmenovitě Snape. "Upustil jsem od mnoha důležitých věcí, jen abych mohl přijít. Neměl jsem tušení, že jste… zaneprázdněný." Naklonil hlavu.

"Mám pohovor," řekl Harry a cítil, jak se mu zrychluje tep. Uvědomil si, že v nějakém bodě musel vytáhnout hůlku a namířit ji na muže. "Jste…"

"Ach, skončili jsme," zavolala slečna Fieldsová z obývacího pokoje. "To je váš přítel, pane Pottere? Přiveďte ho - bude pěkné si s ním také popovídat."

Harry zuřivě zíral na Luciuse. "Není to…" Ale Lucius se kolem něj prosmýkl do domu.

"Giselle," zahlaholil Lucius, když si všiml slečny Fieldsové, která upřímně, byla těžko přehlédnutelná. "Je úžasné tě zase vidět. Musím říct, že jsem si vybral perfektní den."

Harry měl pocit, že bude zvracet z mužova falešného… no, všeho. Popadl Teddyho do náruče, právě když se slečna Fieldsová zachichotala Luciusovým slovům - nechtěl, aby se Teddy nacházel v blízkosti Luciuse Malfoye.

"Pane Pottere, neměla jsem tušení, že se přátelíte s panem Malfoyem," zasmála se slečna Fieldsová. "Měla jsem vědět, že se s ním taková významná osobnost jako vy bude přátelit."

Harry otevřel ústa, aby na tu poslední větu odpověděl, ale pak si uvědomil, že slečna Fieldsová mluvila s Luciusem. Významná osobnost? Hovno.

"Věnoval jste poslední dobou nějaký velký dar na znevýhodněné děti, Luciusi?" zeptal se sarkasticky a otočil se tak, aby se Teddy nemusel na Luciuse dívat. Nepotřeboval vidět muže, který byl nepřímo zodpovědný za smrt Remuse a Tonksové - jako "bývalý" Smrtijed byl. Protože nic takového jako "bývalý" Smrtijed neexistovalo. S výjimkou Snapea. Buď jste jím byli, nebo ne, a když ano, tak to bylo navždy.

"Obrovsky nám to pomohlo," rozplývala se slečna Fieldsová. "Nemohu vám dostatečně poděkovat."

Harry protočil oči v sloup. Jak to že se tak trefil? Avšak v tu samou chvíli mu z toho přeběhl mráz po zádech. Protože proč by se Lucius Malfoy tak moc snažil udělat si u slečny Fieldsové dobré oko?

Lucius musí odejít. Okamžitě. Ale jak ho dostat pryč, aniž bych ztratil přízeň slečny Fieldsové?Upřímně, co se to stalo s Harryho páteří? Tak zoufale potřeboval přízeň slečny Fieldsové, ale zároveň… Lucius určitě něco šije. Možnost, že jeho dnešní příchod byl náhoda, prostě neexistovala.

"Malfoyi, odejděte," řekl a volnou rukou ukázal na dveře. "Nevím, co chcete, ale…"

"Právě jsem se chystala požádat pana Pottera, aby mě provedl po domě." Slečna Fieldsová si strčila desky pod paži. "A myslím, že teď bych si ráda dala ten šálek čaje."

Jestli ho pošleš pryč, vrátí se nebo se tě pokusí sabotovat později - a bude vzteklejší. Nejlepší je nechat ho udělat, co má v plánu, před tebou, kde na něj můžeš dát pozor, podotklo Harryho zmijozelské já. Ale to by fungovalo, jenom kdyby drže Luciuse co nejdál od Snapea a Teddyho.

"Už jste mluvila s otrokem?" zeptal se nenuceně Lucius, když ruku v ruce se slečnou Fieldsovou následoval Harryho do kuchyně.

"Otroka?" zeptala se slečna Fieldsová, když si sedala ke stolu.

Do prdele. Do prdele. Do prdele. Harry doufal, že se téhle maličkosti dokáže vyhnout. Snape v žádném případě nebyl schopen pohovoru. Harry čekal, že se slečna Fieldsová na Snape rychle podívá při prohlídce domu, když se dostanou do jeho pokoje, ale to bude všechno. Ach, bože. Tohle je špatné.

"Luciusi," pokoušel se rozptýlit muže, když mu ze špičky hůlky nalíval horkou vodu do hrnku. "Řekněte mi víc o vašem dar - mohl bych mít zájem také přispět."

Vypadalo to, že na slečnu Fieldsovou, která začala aktivně vyjmenovávat různé druhy organizací a způsoby, jak přispět, to zaúčinkovalo. Jako by díky svému nadšení pomoci dětem byla jednoduše ovlivnitelná… A vypadalo to, že Lucius toho, z nějakého důvodu, využil. No, tahle hra je pro dva hráče.

***

'Špína! Nic než bezcenná špína!'

'Takový hodný mazlíček'

'Máš štěstí, že je s tebou takhle dobře zacházeno!'

'Je velmi zábavný - určitě víc, než ti ostatní, které jsme mohli koupit. Čerstvě vycvičený.'

'Považuješ se za hodného jíst mi z ruky?'

'Takový hodný mazlíček.'

Severus pevněji zavřel oči a přitáhl si kolena blíž k hrudi. O ničem z toho právě teď nechtěl přemýšlet. Soustředil se, dokud o tom nepřestal přemýšlet. Bude muset doufat, že mu jeho nový pán nezakáže nitrobranu - kdyby mu ji nezakázal, znamenalo by to, že ji Severus může dělat a všechno by bylo v pořádku.

Stěny pokoje byly natřené světle zelenou a byly holé, nic na nich nebylo. Vypadalo to, soudě podle předchozí noci, že pán chce, aby tu Severus spal. Proč? Proč nenajde přístěnek, kde by Severus spal, nebo proč ho nenechá spát v kuchyni na podlaze, pokud bude vzhůru a z cesty, když se pán vzbudí? Neměl by si pán raději schovat ložnici pro nějakého hosta, někoho nad Severusem a mnohem důležitějšího?

Slyšel v domě hlasy, ale s použitím nitrobrany, odfiltroval, co říkají. Pán nejspíš poslal Severuse do pokoje, protože nechtěl, aby Severus přišel do kontaktu s návštěvníky, dokud se nezlepší. Ale bylo to jen pravděpodobné - mohlo to být z jakéhokoliv jiného důvodu. Severus odmítal pána špehovat - bylo to neuctivé.

"A taky je otrokův pokoj." Pánův hlas byl přímo za dveřmi. "Poslal jsem ho sem po dobu, co tu budete - jsem raději, pokud kolem sebe nemá mnoho lidí."

Ha, takže Severus měl pravdu. Je s ním něco špatně, co se musí zlepšit, ale nebyly to jeho odhadovací schopnosti.

"Nebyla jsem si vědoma, že vlastníte otroka, pane Pottere," pronikl skrze zavřené dveře ženský hlas. Přestože Severus neměl poslouchat, bylo to těžké, když stáli přímo za dveřmi - a jeho hlava začala za trest pálit.

"Je to novinka," vysvětlil pán.

Severus se rozhlédl po pokoji. Na krku se mu naježily chlupy. Měl pocit, že je něco špatně. A ať je to cokoli, on za to zaplatí.

Začal lézt ke skříni, snaže se o to i přes černý hábit, který kolem něj visel. Byl velmi nepohodlný a příliš velký, ale pán mu řekl, ať si ho vezme.

A právě v čas - právě ve chvíli, kdy si Severus sedl vzadu ve skříni a radoval se s faktu, že přestože dovnitř proudí světlo z místnosti, takže ve skříni není až taková tma, nikdo ho uvnitř skříně neuvidí, protože v ní byla stále tma, pán otevřel dveře do ložnice.

"Vidíte, tady. Nic zvláštního." Jeho hlas byl naplněný obavami.

Severus pevně stiskl oči, pálení v hlavě se dostávalo na novou úroveň. Všechno v něm chtělo vylézt a poklonit se pánovi, ale nemohl - 'Jsem raději, pokud kolem sebe nemá mnoho lidí', řekl pán. To byla docela jasná instrukce, aby zůstal schovaný.

"Je mi líto, ale musím si pohovořit se všemi v domácnosti, včetně otroků a domácích skřítků," prohlásila ta žena.

Domácí skřítek? Pán má domácího skřítka? Úžasné! Severus nikdy nežil v domácnosti s domácím skřítkem. Možná je brzy uvidí; uvažoval, jestli ho budou mít rádi.

Pozorně naslouchal dlouhému tichu a očekáváním zadržoval dech. Věděl, že ta zvláštní žena, kterou zahlédl u dveří, byla z Kouzelnické péče o rodinu - pán říkal, že přijdou.

"Severusi?" prolomil nakonec pán ticho.

Neznělo to, jako by byl pán naštvaný nebo rozzuřený. Z nějakého důvodu zněl jinak. Byla tu Kouzelnická péče o rodinu, takže se na ně pán zřejmě pokouší zapůsobit - možná to vysvětluje tu laskavost v pánově hlasu.

Severus vylezl z přístěnku. Oči měl upřené na bílý koberec, hlavu sklopenou. Když vylezl dostatečně daleko, sklonil hlavu ještě níž, takže se dotýkala podlahy - pálení na čele s dotekem koberce zesílilo.

"Pane," zamumlal. Také oslovil ženu jako 'slečno', protože neznal její jméno.

"Je tu, aby pomohla, aby tu Teddy mohl bydlet," pokynul pán k ženě, jejíž kůže byla tak tenká, že to vypadalo, jako by i ona byla modrá.

Mladý pán Teddy tu nebydlí? Vypadalo to, že ano.

Severus zvedl hlavu ze země a pohlédl na dítě, které pán posadil na podlahu. Vlezl pod postel a hlava mu vyčuhovala ven - jeho vlasy byly jasně tyrkysové. Severus začal uvažovat, jestli si z něj jeho oči dělají legraci.

"Ano, pane," odpověděl Severus. Nebyla to jeho starost, aby věděl, proč Kouzelnická péče o rodinu přišla kvůli pánovu vlastnímu dítěti… ale počkat. Pán říkal, že to byly pouhé měsíce, co byl u pána Meringa - pán si za tu dobu nemohl pořídit dítě. Adoptoval mudlovské dítě? Nebo možná jenom nějaké bez příbuzných - to bylo od jeho pána hezké - bylo těžké pochopit, že jeho pán je hodný, jestli má být tím, kdo bude Severuse znovu cvičit.

Nikdy nebyl krutý, když jsi ho znal. Severus potlačil své myšlenky. Vzpomínání na jeho minulý život bylo špatné - proč to pořád dělá? Pálení v hlavě zesílilo a on se kousl do rtu, aby to na sobě nedal znát. Nebylo od něj správné, aby před pánem nebo jeho hostem vyjadřoval své emoce. To mohl, jenom když byl sám, nebo možná když měl to privilegium, že byl se sobě rovnými.

"Ehm, můžete se posadit na postel," řekl pán slečně Fieldsové. "Musím jít zkontrolovat… no, víte, že ne…"

"No ne, není to Severus Snape, oblíbený Smrtijed Temného pána." Chladný hlas způsobil, že Severusovi naskákala husí kůže po celém těle. Všechny vzpomínky na noční můry, bolest, vztek, nenávist se k němu při zvuku toho hlasu vrátily.

Pomalu zvedl oči ke dveřím. Měl v úmyslu udělat přesně to, co vždy dělal. Zvednout oči přesně tak vysoko, aby osobu zahlédl, a pak je odvrátit zpět k zemi - obvykle to dělal bez přemýšlení. Ale pohled na osobu u dveří způsobil, že ztuhl.

"Mou odměnou za pomoc při chycení jednoho z nejnebezpečnějších přisluhovačů Temného pána je, že se budu dívat, jak trpíš." Dlouhé blonďaté vlasy, pečlivě učesané tak, aby ani pramen nebyl tam, kam nepatří.

Zamaskovaná postava, která mu lila špinavou odpadní vodu do krku - Severus si byl docela jistý, že ten muž u dveří, muž s ostrými špičatými rysy tam byl jenom v jeho nočních můrách. Nebyl u Monstra, když se to doopravdy stalo.

Muž se usmíval úsměvem, který odhaloval až příliš zubů. Byl to falešný úsměv, nucený. V šedých očích nebyla ani troška tepla.

"Severusi!" Pánův hlas ho přinutil přestat ve zkoumání toho muže a sklonit hlavu zpět k podlaze.
"Pane Malfoyi," zamumlal muži na pozdrav.

***

Harry by ho zabil. Řekl slečně Fieldsové, že má důvod, proč ho tu nechce. A je to tady - vyhazuje Luciuse. K čertu s dobrým okem u slečny Fieldsové.

"Luciusi," pokoušel se udržet hlas klidný kvůli zbytku pohovoru, dítěti nezaujatě si hrajícímu pod postelí a Snapeovi. "Měl jsem důvod, požádat vás, abyste zůstal v obývacím pokoji. Jestli nejste schopný řídit se v mém domě mými pravidly, musím vás požádat, abyste odešel. Pěkný den, pane Malfoyi - můžete použít krb - věřím, že víte, kde je?"

Až na to, že tam není žádný letax. Idiote.

Stočil svou pozornost na Snapea, který klečel na podlaze a třásl se jako osika. Místo toho, aby při tom pohledu byl jako obvykle ochromený vinnou a lítostí, byl plný vzteku. Vzteku namířeného na ty idioty zodpovědné za Snapeovu bolest a vzteku namířeného na Luciuse, který podle všeho během Snapeova života udělal nebo řekl něco, co způsobilo, že se Snape takhle choval. Alespoň Harryho poznámka setřela ten úšklebek z Luciusova obličeje, který se tam objevil, když se mu Snape poklonil.

"Omlouvám se - myslel jsem, že byste mohl chtít vědět, že se vrátila vaše sova, a je zraněná." Lucius by byl skvělým hercem, jeho hlas byl tak naléhavý… až na jednu věc. "Hedvika zemřela tu noc, co jste mě vy a zbytek vašich 'kolegů' pronásledovali do Vydrníku sv. Drába," řekl Harry ploše. "Takže, pořád nevím, proč tu jste, ale okamžitě odejděte!" Nahmatal v kapse hůlku. Kdyby ji namířil na Luciuse, slečna Fieldsová by si mohla myslet, že tato domácnost je příliš nebezpečná, než aby tu žilo dítě.

"To nedorozumění mě velice mrzí, pane Pottere-" Lucius krátce sklonil hlavu. "Nezapomeňte se zeptat otroka, kolik nevinných dětí mučil, slečno Fieldsová - myslím, že to bude pro váš pohovor to nejprůkaznější."

Proč Lucius nezavře zobák? Nyní už bylo Harrymu zcela jasné, proč Lucius přišel - aby sabotoval jeho pohovor, a aby to vypadalo, že Snape je Harryho velkým mínusem. "VEN!" zařval Harry vztekle, ztráceje všechnu rozvahu.

"Pěkný den," kývl Lucius na pozdrav, otočil se na podpatku a odešel z místnosti - a snad i z domu.
Harry se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a otočil se zpět ke Snapeovi, který doslova hyperventiloval. "Je pryč."

Otočil se ke slečně Fieldsové, která si ho prohlížela s tázavým výrazem - také možná byla trochu naštvaná.

"Řekl bych… řekl bych, že jste tu asi skončila." Povzdechl si a zvedl do náruče Teddyho, který začal plakat. Byla doba jeho spánku, takže byl trochu mrzutý. "Omlouvám se, ale nechci Luciuse Malfoye v Teddyho nebo Severusově blízkosti. Vím, že vaší organizaci přispěl hodně peněz, ale nemáme spolu příliš dobré vztahy. Nenechám ho, aby Teddymu nebo Severusovi ublížil. Za to to nestojí."

Nyní vypadala doopravdy zmateně. "Skončila?" zeptala se. "Ráda bych si promluvila s vaším otrokem, pokud si myslíte, že je toho schopný, a možná bych vám položila pár dalších otázek."

Harry si oddechl, když pochopil, co tím myslela a otočil se zpět ke Snapeovi. "Severusi, cítíš se na to, abys odpověděl na pár otázek?"

Odmlka a pak: "Ano, pane." Snape se trochu narovnal, aby mohl pořádně odpovídat.

"Severus, že ano?" Slečna Fieldsová se usadila na posteli a připravila si brk - který byl, samozřejmě, modrý. "Odkud jsi a jak jsi starý?"

Snape si přežvykoval ret, zvyk, kterého si Harry předtím nevšiml. "Jsem kousek od Manchesteru, slečno." Alespoň, že trefil tu "slečnu".

"Kousek od Manchesteru?" Slečna Fieldsová vypadala překvapeně. "Můj bývalý švagr je z Manchesteru - ty nemáš vůbec přízvuk."

Neřekl toho dost, aby si mohla udělat obrázek o jeho přízvuku, ale slečna Fieldsová měla pravdu - Snape nezněl, jako by byl z Manchesteru.

"Když jsem vyrostl, snažil jsem se tomu pečlivě vyhýbat," vysvětlil Snape. Při bližším pohledu si Harry všiml, že na Snapeově špinavé kůži zasychají slzy. "A k mému věku, nejsem si jistý. Omlouvám se - požádám svého pána, aby mě potrestal, až mu to čas dovolí."

Nejspíš nepochopil, co jsi mu předtím řekl, o těch měsících, uvědomil si Harry. "Je ti třicet devět," informoval Snapea, když si vzpomněl, že to zahlédl v nějaké z těch obsáhlých složek, které dostal poté, co Snapea koupil a pomyslel si "je mu méně než čtyřicet!" V hloubi duše to samozřejmě věděl, ale občas Snape vypadal o tolik starší.

Otočil se ke slečně Fieldsové, aby jí to vysvětlil. "Vlastně jsem ho koupil včera. Chovali se k němu hrozným způsobem. Proto je tak špinavý - jedna koupel na to nestačila a no… je to dlouhý příběh."
Psala do své složky. "Zajímavé… to odpovídá na moji otázku, jak dlouho žiješ v Potterovic domácnosti. Co si myslíš o Theodorovi, Severusi?"

Dlouhá odmlka. Právě když Harry otevřel ústa, aby Snapea popohnal, Snape odpověděl. "Vypadá jako dobře vychované dítě, na kterém pánovi záleží - všiml jsem si, že jeho vlasy mění barvu."

Slečna Fieldsová se zasmála. "Je to metamorfágus," řekla pomalu, jako by mluvila s někým Teddyho věku. "To znamená, že může svou vůlí měnit svůj vzhled. V tomto věku to není schopen ovládat, ale brzy bude. Je to velmi vzácná schopnost."

Harry věděl, že to Snape ví - Snape také znal Tonksovou. Ale Snape přikývl, jako by to pro něj byla novinka. "Ano, slečno," odpověděl.

"Tak, Severusi, a co si myslíš o tom, že tu Teddy bude žít natrvalo?"

Snape nenápadně pohlédl na Harryho, než odpověděl. "Myslím, že…"

Byl přerušen jedním z Teddyho pronikavých zavřeštění - vycházejícího věřte tomu nebo ne ze čtvercových úst. "Půjdu ho, uhm, uložit. Za chvíli jsem zpět," pronesl Harry neobratně.

Doufal, že se věci během té chvíle, co bude pryč, drasticky nezhorší. Doufal, že slečna Fieldsová nebude Severuse vyslýchat tak jako jeho. Doufal, že Lucius doopravdy odešel a nepřeměnil se ve stínítko lampy nebo něco a neschovává se v obývacím pokoji, aby mohl udeřit, jakmile slečna Fieldsová odejde. Doufal, že si Teddy lehne jako hodné dítě a nebude dělat moc problémů.

Ale štěstí nebylo na jeho straně a Teddy do postýlky nechtěl. Dokonce ani, když Harry zapnul pohyblivý kolotoč nad jeho postýlkou (který uklidňujícím způsobem vystřeloval ohňostroj) a dal mu hrneček plný vody. Prostě ječel, dokud nebyl rudý v obličeji a vlasy mu nezčernaly, aby ladily s jeho náladou.

Slečna Fieldsová si bude myslet, že jsem ten nejhorší opatrovník, pomyslel si, když za sebou zavřel dveře od Teddyho pokoje. Čas, aby zkontroloval Luciuse mu nezbyl - Snape se nejspíš sám ve svém pokoji potýká se slečnou Fieldsovou. V Cestě k uzdravení Harry četl, že objeti sexuálního zneužívání se velmi často cítí nepříjemně, pokud jsou sami s jinými lidmi - Harry bude muset Snapeovi zdůraznit, že Weston byl také špatný, a že jenom málo lidí mohlo Snapeovi takhle ublížit.

"O tom řekl, že už nebude tak shovívavý?" slyšel, jak se slečna Fieldsová zeptala, když se dostal se Snapeově pokoji.

"Ano, paní Fieldsová." Snapeova odpověď byla stejná jako vždy. Od té doby, co Harry odešel, se nepohnul - stále seděl na patách, hlavu hluboce skloněnou, přestože ne až na podlahu. K podlaze ji sklonil, když Harry vstoupil do místnosti, pak ji ale opět narovnal a pokračoval v odpovídání na otázky slečny Fieldsové.

"Když to řekl, co si myslíte, že tím myslel?"

Snape vyslal Harryho směrem další nervózní pohled a ještě víc se kousl do spodního rtu. "Nejsem si jistý."

Slečna Fieldsová si povzdechla a zřejmě se rozhodla změnit taktiku. "Byly slova pana Malfoye pravdivá? Byl jste doopravdy následovník Vy-víte-koho?"

Ne. Tohle ne. Jestli musí Snape projít pohovorem, aby Harry získal Teddyho opatrovnictví, dobře, ale tahle otázka byla až příliš moc podobná otázkám Věštce.

"Takovéto otázky mu nebudeme klást." Harry se zvedl z tvrdé židle vedle Snapeovy postele.

Slečna Fieldsová se na něj obrátila s bolestivým výrazem. Nevěděl, jestli byl bolestivý kvůli tomu, že ji přerušil, nebo kvůli něčemu jinému.

"Uvědomuji si, že je to pro Severuse obtížné, ale poté, co jsem slyšela pana Malfoye, jsem ze zákona povinná, se ho na to zeptat."

K čemu byl ten zákon vlastně dobrý? Harryho učitel na základní škole minimálně dvanáctkrát nahlásil, že je s největší pravděpodobností týraný. To nejhorší, co se kdy stalo, byla návštěva nějakých lidí, kterým musel Harry na rozkaz Dursleyů lhát. Nikdy se nevrátili, jak slíbili - teď když o tom uvažoval, napadlo ho, jestli to nebyla Brumbálova práce. Dobře, možná ten zákon k něčemu je.

"Když jsi byl Smrtijed, zabil nebo mučil jsi někdy dítě?" její hlas už nebyl měkký, jako by mluvila s malým dítětem, ale vzteklý.

Snape se kousl ještě víc, pak se podíval na Harryho, jako by čekal na nějaké znamení. Zašoupal koleny po koberci, chvíli potom mu kůže na rtu praskla. Po bradě mu začala skapávat krev, ale zuby neuvolnil.

"Snape!" vyskočil Harry ze židle.

A to byla zřejmě chyba; Snapeovy oči se rozšířily ve výrazu, který mohl být popsán jenom jako čistá hrůza, začal se krčit na podlaze a koktat omluvy, které již byly pěkně ohrané.

"Severusi," řekl Harry tiše a nevšímal si zuřivého škrábání brku slečny Fieldsové. "Nikdo tě nepotrestá - jen odpověz téhle hodné paní na její otázku." Nyní to byl on, kdo s ním mluvil jako s tříletým dítětem.

Snape na něj pohlédl a narovnal se - ze rtu mu pořád proudila krev, která stékala na koberec.

"Ano, slečno," zašeptal. Nebo přinejmenším to znělo jako šepot, protože měl chraplavý hlas.
Harry cítil, jak mu spadlo srdce do kalhot. Snape vraždil malé nevinné děti? Malé děti, které měly rodiny, které je milovaly…

Počkat. V hlavě se mu rozsvítilo varovné světlo. 'A co moje duše, Brumbále? Moje?'… Snape se před Brumbálovou vraždou obával, že se mu vraždou rozdělí duše - jeho vzpomínky to dokazovaly. Snape předtím nemohl nikoho zabít - přinejmenším chladnokrevně - jinak by jeho duše byla již roztržená…

Slečna Fieldsová se s lítostivým výrazem zvedla. "Obávám se, že tímto moje návštěva končí, pane Pottere."

Ne. "Ne, počkejte - posaďte se," ukázal Harry na místo, kde původně seděla.

Přiblížil se ke Snapeovi a klekl si před ním na jedno koleno. Všiml si, jak se Snape schoulil, ale nevěnoval tomu pozornost. "Severusi, co myslíš tím 'ano'? Zabil jsi někdy nějaké dítě?"

Snape zavrtěl hlavou. "Ne, pane."

Harryho zaplavila úleva. Udělal na sebe svou vlastní dedukcí docela dojem. Takhle se Hermiona cítila pořád? "A říkáš pravdu?"

Snape se na něj na chvíli podíval. Přestože s Harrym nenavázal oční kontakt, viděl Harry v jeho očích ublíženost. "Nikdy bych svému pánovi nelhal, pane."

"Ale mučil jsi je, že?" Slečna Fieldsová se vrátila na své místo. "Mohl bys nám o tom říct víc?"
Ticho a pak: "Pán Brumbál řekl, abych udělal, co musím, abych přesvědčil Temného pána o své loajalitě."

Tohle Brumbál řekl? Harry nevěděl, co si o tom myslet - Brumbál ve jménu většího dobra vědomě povolil mučení? To vypadalo docela kontraproduktivně, nebo přinejmenším ironicky.

"Brumbál ti to řekl, že?" Harry se chytil posledního stébla naděje, které zbývalo. "Jestli mu to nakázal Brumbál, jde o období mezi lety 1995 a 1998." Harry se cítil jako matematik. "Je trestaný pouze za roky, kdy byl Smrtijedem z vlastní vůle - mučil jsi v té době nějaké děti?"

"Ne, pane."

"Zabil jsi v té době nějaké děti?"

"Ne, pane."

"Vidíte?" vydechl si Harry a zvedl se ze země. "Byl očištěn za vše, co udělal v období, kdy byl špeh - to mučení dětí se nepočítá."

Slečna Fieldsová s pokýváním dokončila, ať už to bylo cokoli, co psala do své složky. "Dobře, myslím, že jsem tu skončila." Opět se zvedla a pokynula Harrymu ke dveřím, aby šel první.

Ne. Dejte mi ještě jednu šanci. Změním ten komentář, že pošlu Teddyho do mudlovské základní školy - najdu si čas, abych ho učil doma. Zdráhavě vyšel z místnosti se slečnou Fieldsovou v patách a zavřel za nimi dveře.

"Pane Pottere, nebudu předstírat, že rozumím tomu, co je mezi vámi a panem Malfoyem," začala.
Tomu byste nevěřila, kdybych vám to řekl, pomyslel si.

"Shledávám ho okouzlujícím mužem s obrovským soucitem, ale když jsem viděla reakci vašeho otroka na jeho příchod do místnosti, přijde mi vaše reakce zcela přiměřená." Zalistovala pergameny ve složce. "Trochu mě znepokojuje chování a minulost vašeho otroka - jste si vědom toho, že strávil značnou část svého dětství v sirotčinci?"

Ne, to Harry nevěděl. "Ano," zalhal. Nakonec si bude muset přečíst ty papíry o Snapeovi plné soukromých údajů. "Co to má s tím společného?"

Povzdechla. "Zatímco jste byl pryč, jsme se tomu chvíli věnovali. Ten sirotčinec, kde žil, se stará převážně o děti s poškozenou magií. Velmi málo kouzelnických dětí je zcela bez příbuzných, nebo lidí, kteří si je chtějí vzít. To prostředí je obzvlášť nepřátelské a většina dětí, která z něj vyjde, je zahořklá a má sklon dělat v dospělosti chyby."

Jako například přidat se k Smrtijedům. Věděl, co jenom naznačovala, ale neřekla. Přesto se jí zeptal, kam tím míří.

"Jenom vám připomínám, že je značně nevyrovnaný. A není to někdo, komu bych věřila v blízkosti malých dětí," vysvětlovala trpělivě.

Harry si nějak zvlášť nemyslel, že by Teddymu ublížil. Ale stejně to bylo jedno. "Dochází mezi nimi k nulovému kontaktu. Dávám na ně oba pozor - doopravdy, nikdy je nenechávám spolu samotné. Znám Severuse natolik dobře, abych věděl, že Teddymu neublíží, ale stejně se raději snažím držet je od sebe, když jsou sami."

Přestože to byla pravda, nebyl to ten důvod, proč chtěl, aby tomu slečna Fieldsová věřila. Harry je držel odděleně, protože Teddy by nebyl schopný Snapeovi pomoc, kdyby měl záchvat paniky, záchvat paniky, který by byl nejspíš způsobený příliš hlasitým řevem nebo tím, že by se k němu přibatolil a dotkl se ho. Snape by také nebyl Teddymu schopný pomoc, kdyby se začal dusit nebo tak něco… ne, ti dva dohromady a o samotě jsou cesta ke katastrofě.

Přikývla. "Protože jste mě přesvědčil, že vám na Theodorovi doopravdy záleží, a protože kdybych neodsouhlasila Harryho Pottera, můj šéf by mě zabil, schválím vás."

Jeho klesající srdce se zastavilo - přestalo klesat a přestalo tlouct. "Schválíte?"

"Ano, ale musím vám připomenout, že než to oddělení oficiálně schválí, může uběhnout několik dnů. Také vás musím upozornit, že Kouzelnická péče o rodinu může přijít kdykoli na neohlášenou návštěvu a inspekci. Osobně bych vám doporučila, abyste tohoto otroka prodal a koupil si jiného - stejně to nevypadá, že by byl užitečný."

On mi nemá být k užitečný. A navíc, kdo by si ho vzal, kdy ne já? Nejspíš by ho poslali do nějaké továrny na lepidlo.[1] Nevěděl, co to je, ale nejspíš to existovalo.

"Rozumím," přikývl a oddechl si. Možná že tohle je ta chvíle v jeho životě, kdy se věci začnou otáček k dobrému. Když teď má Teddyho, je to jako by měl skutečnou rodinu. A Severuse. Zatím nevěděl, co dělat, byl tak zmatený… ale nějak na to přijde. Jako vždy.


***

[1] Koně, kteří byli již příliš staří a neschopni další práce, byli v minulosti usmrceni a jejich pojivové tkáně a kopyta byly prodány do továren na lepidlo, kde se z nich vyrábělo živočišné lepidlo. Dnes už se takto lepidlo nevyrábí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Steve Steve | 4. října 2014 v 18:06 | Reagovat

Wow! Zase jsem měla husí kůži...tahle povídka je úžasná v tom, jak nás nutí toužit, aby to už konečně bylo v pořádku, sakra!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama