Unwell - Kapitola 32

4. října 2014 v 12:02 | yellow |  Kniha druhá
"Vítejte v Düsselheimu"


Schoulil se do sebe, co nejvíc to šlo, pevně k sobě stiskl oči a pokoušel se nezanaříkat. Naříkání obyčejně znamenalo, že to pak z nějakého důvodu bolelo ještě víc. Ale někdy si prostě nemohl pomoc. A to ani nemluvě o tom, že upozornit na sebe pánova psa bylo vždy špatné - když pánův pes slyšel, že Severus dělá příliš hluku, přišel do stodoly a začal na něj štěkat. Nebo ho napadat. Nebo na něj skákat. A Severus byl příliš unavený, než aby se s ním potýkal. Alespoň rychle zjistil, že když si lehne a nenaváže s ním oční kontakt, pes na něj skáče znatelně míň.
Vše ho bolelo. Celý den, od svítání do západu slunce strávil prací na přímém slunci. Měl spálený krk, záda a nohy. Byl na to již zvyklý, ale přesto to nebolelo míň. Přál si, aby mu pán natřel lektvar nebo to napravil, nebo nechal Severuse, aby si lektvar aplikoval sám, ale nikdy to neudělal. Pán se také spálil. Severus viděl, že má spálené paže, obličej a temeno plešatící hlavy, ale nikdy se se spáleninami neobjevil další den, takže se jich nejspíš zbavil lektvarem. Severus věděl, že pán nemá důvod, použít lektvar na něj, Severus měl prostě jenom přežít. Jeho bolest pro pána nic neznamenala, a proč by taky měla? Ale přesto mu to nezabránilo doufat, že možná jednoho dne se pán smiluje a pomůže mu.
Vztáhl ruku ke krku, ignoruje bolest, která mu projela lopatkami, když se pohnul, a upravil si obojek, který byl silný a stříbrný, trochu těsný a příliš těžký. Musel stát jmění. Severusův pán měl od pohledu na farmu velmi málo peněž, ale ten obojek byl dobrá investice, doopravdy. Byl stříbrný a velmi silný - přežije déle než Severus.
Baldur, pánův pes vešel do stodoly a začal chlemtat vodu z misky, kterou sdílel se Severusem. Severus mohl jenom ležet a pozorovat ho - doopravdy toho psa nenáviděl. Poté, co Baldur dopije, se určitě vrátí ven a usadí se na stráž přímo před stodolou. S trochou štěstí. Baldur byl zároveň pánův pes a mazlíček, až na to, že nebyl magický. Baldur byl nad Severusem a Severus na něj nemohl řvát, nebo mu nějak ublížit. Z toho důvodu ho radši ignoroval a doufal, že ho Baldur bude také ignorovat.
Když se Baldur otočil a zamířil před stodolu, Severus vypustil dech, o kterém ani nevěděl, že zadržuje. Baldur mu dokonce nechal nějakou vodu, kterou si možná vypije později. Již vypil svůj příděl před hodinou, kdy ho pán přivedl do stodoly a připoutal ho, jako to dělal každý večer. Ale mohli s Baldurem tu vodu vypít, dokud můžou. Pán ji měnil každý den ráno a večer a mohli vypít vody, kolik chtěli.
Podíval se na pánovy koně, kteří spokojeně stáli ve svých stáních a spali. Nevěděl, jestli mají nějaká jména, protože pán nikdy nemluvil anglicky (Severus mohl jenom předpokládat, že anglicky nemluví), ale byl si zcela jistý, že na ně nahlíží stejně jako na Severuse - jako na pomoc, ne jako na přítele nebo rodinu nebo něco takového.
Ale Severus nedostal stání. Všichni koně měli svá vlastní stání a Baldur měl před stodolou boudu. Severus byl jen připoutaný uvnitř stodoly. Nepotřeboval stání nebo nějaký druh úkrytu, ale bylo by hezké, kdyby nějaký měl. Nedaleko místa, kde byl připoutaný, bylo velké mraveniště rezatých mravenců a ve zdi chybělo prkno, takže dírou procházel studený vzduch. Ale studený vzduch byl vítaný, kdykoli ochladil Severusova zranění a šrámy.
Každý den ráno naplnil pán misky na vodu a žrádlo, které Severus sdílel s Baldurem. Severus se vždy pokoušel dostat k misce s jídlem před Baldurem, protože ten mu jen málokdy něco nechal. Pán je krmil zbytky jídla nebo něčím jiným, co Severus považoval za krmení pro zvířata. Pak pán Severuse odpoutal ode zdi a společně s ním se přemístil na nějaké místo na rozlehlé farmě. Vždycky Severuse připoutal ke kolíku zaraženému v zemi, aby nemohl utéct (což Severus shledával za zcela zbytečné - proč by se pokoušel uprchnout?). Severus pak strávil den různými pracemi jako sázením nebo pletím nebo rozstřikováním lektvarů na půdu. Mudlovským způsobem. Pán mu nedal jeho hůlku a Severus si byl docela jistý, že ji má stále Monstrum, nebo že ji možná zlomil, nebo ztratil. Ale stejně to nebyla 'jeho' hůlka. Ve skutečnosti 'jeho' nebylo nic.
Pán mu obvykle v poledne přinesl studenou vodu, o kterou se nemusel dělit s Baldurem, pokud nebyl někde nablízku. A pak další práce, až do té doby, než byla příliš tma. To ho pán přemístí zpět do stodoly, připne řetězem ke zdi a odejde. A o chvilku později se vrátí, aby naplnil misky vodou a jídlem a zase odejde. Až do rána, kdy vše začne nanovo.
Může kouzelník chytit blechy? Severusova kůže začínala strašně svědit a on nevěděl, čím to je. Čistící kouzlo nebo něco podobného na něj nebylo použito od té doby, co byl prodán svému novému pánovi. A sprchu nebo koupel neměl od té doby, co byl prodán Monstru. Dávalo smysl, že ho kůže svědila, ale přál si, aby tomu tak nebylo.
Pozitivní na tom bylo, že ho pán nikdy nechytal za vlasy. Severusovy vlasy totiž byly špinavý zamotaný chumel na temeni hlavy. Bylo tomu tak od Monstra a nikdo s tím nic neudělal. Ale jemu to nevadilo, měl díky tomu míň bolestí hlavy.
A navíc, čím špinavější byl, tím byla menší šance, že ho pán použije. Severus si nemyslel, že by to po takové době udělal. Nevěděl, jak dlouho ho pán vlastní, ale muselo to být několik měsíců. Nějakou dobu tu byl sníh, který nedávno zmizel. Takže to nemohlo být zase tak dlouho, ale jestli ho chtěl pán použít, už by to udělal.
Severus si myslel, že má pán rodinu, ale nevěděl, kdo to je. Občas, ale jen velmi zřídka, slyšel z venku děti. Nikdy je neviděl a pochyboval, že je kdy uvidí. Ale pravděpodobně to byly pánovy děti. Nejspíš měly zakázáno přibližovat se ke stodole, nebo k němu. Nebo se možná nechtěly přibližovat ke stodole, nebo k němu. Ale na tom nezáleželo. Bylo dostatečně složité pochopit, co pán chce, když mu to přikazoval jazykem, který Severus neovládá a více lidí by to ještě více zkomplikovalo. A Severus neměl komplikace rád.
Obvykle usnul docela rychle. Během několika minut, ale z nějakého důvodu dnes nemohl. Po tak dlouhém dni, byl téměř příliš unavený na spánek. A byl tak spálený, že se chvěl. Nevěděl, jestli to dává smysl, nevěděl, jestli hodně jeho myšlenek dává smysl, ale neexistoval způsob, jak to zjistit. Nepromluvil… jak dlouho? Nedokázal si vzpomenout. A neměl brk a pergamen, aby si mohl své myšlenky zorganizovat. Nebo hůlku, myslánku, nebo něco podobného. Prostě nechával své myšlenky plout sem a tam, aniž by se pokoušel něco si zapamatovat nebo o něčem příliš přemýšlet. Takhle to bylo jednodušší. Proč to tak nedělal dřív?
Dnes to bylo jiné. Nevěděl, čím, ale bylo to jiné. Bylo příliš… ticho. Ve vzduchu se vznášelo něco, co se mu nelíbilo, čemu nedůvěřoval. Ale nevěděl, co to je, a ani neexistovalo nic, co by mohl udělat. Bylo to jako čekání na rozsudek. Věděl, že se stane něco důležitého a pravděpodobně špatného, ale nemohl s tím nic udělat. Jenom čekat.
***
Harry kdysi slyšel, že angličtina je jedním z nejtěžších jazyků, protože mnoho slov bylo převzato z řečtiny, nebo latiny, nebo francouzštiny, nebo… nebo prostě z nějakého jiného jazyku. Ve světě jazyků byla "nováčkem".
Ale poté, co přijel do Německa, musel změnit názor. Němčina je s určitostí ten nejsložitější jazyk na světě. Vypadalo to, že každý, kdo jí mluví, musí doopravdy využívat krk - nezpůsobí to po chvíli bolesti v krku? A zatímco čekal v jedné hospodě v Berlíně, až bude dostatečně silný na přemístění se do Düsselheimu, bavil se nějakým chlápkem a zjistil, že má asi různých jedenáct slov (ztratil přehled) pro "on" nebo "ona". No dopr… Harry by se musel zbláznit, kdyby se měl někdy učit německy. Každému, kdo se o to pokusí, popřeje "hodně štěstí" a věnuje mu soustrastný pohled. A pokud doopravdy uspěje, nominuje ho na Merlinův řád.
Düsselheim byla malá farmářská komunita. Podle vší té techniky si uvědomil, že asi převážně mudlovská, ale ne zcela, protože se mu dostalo několika úklon, potřesení rukou a nesrozumitelných monologů, kdy se mohl jenom usmívat a pokyvovat, protože německy nerozuměl ani slovo.
Byla tu malá knihovna, jednotřídka pro kouzelnické děti od pěti do deseti let, kde, jak se dozvěděl, se učily číst, psát, počítat a základní dějiny, dokud nebyly připravené na kouzelnickou školu. Nevěděl, jestli má Německou nějakou kouzelnickou školu, jak se jmenuje, nebo jak je 'prestižní', ale bylo mu to docela jedno. Bradavice byly považovány za nejlepší školu na světě, a to bylo vše, co potřeboval vědět.
Snapeův majitel se podle Percyho a německého ministerstva kouzel (které mu neumožnilo nahlídnout do Snapeovy složky - zřejmě jim bylo natolik jedno, že je Harry Potter, aby se ani nepokusili mluvit s ním anglicky) jmenoval Müller. Podle všeho to bylo docela běžné jméno. A moc nepomohl ani fakt, že jeho křestní jméno bylo "Joseph". Každý znal nějakého Josepha.
Harry se zastavil v malé kavárně a pokusil se získat směr (a absolutně se mu to nepodařilo. Možná se měl naučit alespoň základy němčiny, aby mohl fungovat. Možná proto König neodpověděl na žádný z jeho dopisů - pravděpodobně nemluvil anglicky. Harry byl občas takový tupec.). Strávil hodně času tím, že se jen potloukal po okolí, vděčný za zmenšovací kouzla, díky kterým mohl mít kufr v kapse a netahat se s ním. Düsselheim byl malý svou populací, ale byl rozlehlý. Bylo tu několik ohromných farem. A nepomáhalo ani to, že tu žilo mnoho 'Müllerů'. Zřejmě to v Německu bylo běžné jméno? Kdo ví?
Stavil se na poště a dokázal poslat zprávu Ronovi a Hermioně, že se v pořádku dostal do Düsselheimu. Na poště neměl žádný větší problém - ten chlapík v hospodě v Berlíně mu řekl, že galleony, srpce a scvrčky platí v Británii, Německu, Polsku, Francii, Švédsku, na Fidži a v Kanadě. Takže stačilo jenom podat správný obnos peněž usmívající se paní za přepážkou, která byla pravděpodobně ráda, že může obsloužit toho Harryho Pottera, přivázat jeho dopis na sovu a odeslat ji. Doopravdy nevěděl, jak ty sovy vědí, kde najít Rona s Hermionou, ale sovy jsou v tomto ohledu chytré. Hedvika vždy Siriuse našla, i když se schovával pravděpodobně někde na Bahamách, daleko od ministerstva. Nejspíš to bylo tím, že byly doopravdy magické. A chytré. Chytřejší než on. Ne že by to bylo příliš těžké ho překonat (co sis myslel, psát Königovi dopisy v angličtině, tupče?).
Potřeboval zjistit adresu Josepha Müllera, aby se tam mohl zastavit, podívat se, jak se Snapeovi daří a s trochou štěstí nabídnout, že ho koupí. Od několika dobře smýšlejících lidí v Düsselheimu získal několik adres, ale vypadalo to, že žádná z nich není toho správného Josepha Müllera. Tím si byl docela jistý. Ten chlápek musí být kouzelník, takže by pravděpodobně poznal jméno 'Severus Snape', když už ne jizvu na Harryho čele. Začal litovat, že si nenašel tlumočníka.
Byl připravený zaplatit v podstatě jakýkoli obnos peněz. Byl boháč a mohl říct 'řekněte si cenu'. Strýc Vernon vždy říkal, že za peníze si člověk koupí všechno a během let se Harry rozhodl, že pokud si za lásku nemůže koupit to, co absolutně potřebuje, peníze mu v tom hodně pomohou. A ten zbytek… no, odvaha, odhodlání, moudrost a zatraceně hodně štěstí přinesou zbytek.
Doufal, že Snape, ať byl kdekoli, byl chytrý a odhodlaný. Harry si prošel prvních několik stránek Hermioniných knih o uzdravení a doopravdy doufal, že ti lidé přehání. Ze zjišťování informací o otroctví věděl, že Snape pravděpodobně prošel nějakým tím fyzickým násilím a nejspíš také slovním (ale to druhé si Snape s největší pravděpodobností zasloužil - nemohlo to být horší, než co roky říkal Nebelvírům). Ještě Ronovi a Hermioně neřekl, že Weston Snapea znásilňoval, ale překvapilo ho, když viděl, že v Cestě za uzdravením byly kapitoly o sexuálním zneužívání. TA kniha byla obsáhlá a mluvilo se v ní o některých velmi vážných případech poškozené mysli - Harry, jak Hermiona řekla, není terapeut. Rád pomáhal… ale ta kniha v něm vyvolala obavy, že je toho na něj moc. Ale neměl jinou možnost - musel z toho Snapea vytáhnout.
Jestli byl Snape moudrý a odhodlaný, možná by dokázal vyřešit své problémy sám. Navíc si nemyslel, že by Snape chtěl, aby mu Harry pomohl s uzdravováním, kdyby to potřeboval. Bude Harryho nenávidět za to, že ho koupil? Dokonce, i když mu tím zachránil život? Jo, asi jo, ale byla by to nějaká novinka? Stejně Harryho nenávidí; tentokrát by pro to mohl mít alespoň dobrý důvod.
Harry Potter toho díky čistému štěstí zvládl v životě hodně. V jednom roce přežil díky své mamce a štěstí vražednou kletbu. Díky krevní ochraně a čirému štěstí přežil Dursleyovy. Díky čirému štěstí v prvním ročníku porazil Voldemorta tím, že se dotýkal Quirrella. Vytažení Nebelvírova meče s Moudrého klobouku? To bylo díky Brumbálovi, Fawkesovi a… štěstí. Že ho ve třetím ročníku nepokousal Remus? Jenom díky Siriusovi. Že ve třetím ročníku vyčaroval patrona? To bylo díky Remusovi. Avšak na konci třetího ročníku bylo také důležité být ve správný čas na správném místě, což se rovnalo… jo, správně, čirému štěstí. Čtvrtý ročník byl díky zásahu Bartyho Skrka juniora o hodně nervech a troše štěstí. A pátý ročník? Dobře, během pátého a šestého ročníku vlastně vůbec štěstí neměl, ale jak říkají mudlové, 'nemůžeš mít všechno'.
Spoléhal na štěstí víc, než by asi měl. Ale to bylo v pořádku, protože štěstí, stejně jako problémy, ho mělo tendence vyhledávat. Připisoval to svému štěstí, že prvního večera v Düsselheimu, 5. května 1999 se pomalu vznášel nad dlouhou špinavou silnicí a lenivě hledal adresu, kterou získal, když před sebou náhle uviděl tabuli před něčím vjezdem, která hlásala 'Müller Eier. Preiswert. Biologisch. Die besten Eier in ganz Norddeutschland. Kommen Sie her, kaufen Sie ein Dutzend und finden Sie heraus, ob wir die Wahrheit sagen (wir sagen sie)' a pod německými slovy bylo trochu menším písmem, 'Müllerova vejce. Levná. Přírodní. Nejlepší vejce v celém severním Německu. Přijeďte si koupit tucet a zjistíte, že říkáme pravdu (a to říkáme)'.

Autorčina poznámka: Jméno 'Düsselheim' vypůjčeno z Karlík a továrna na čokoládu (1971). Podle toho, co vím, je to fiktivní město.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama