Unwell - Kapitola 31

4. října 2014 v 11:54 | yellow |  Kniha druhá
"Vzpomínky"


"Accio otrok!" zahulákal někdo, jeho hlas suchý a chraplavě znějící.
Severus cítil, jak se vznesl do vzduchu. Cítil, jak letí hrozivou rychlostí dozadu. Nevěděl kam, nevěděl, kdo ho přivolává. Byla to ta nejděsivější věc, na kterou dokázal přijít - nic se tomu v tuto chvíli nedokázalo vyrovnat. Přesně s tohoto důvodu neměl létání nikdy rád - nesnášel vznášet se ve vzduchu a rychle se pohybovat, když rychlá chůze, běh, přemístění nebo přenášedlo by udělaly tu samou práci. U létání hrozilo, že si zlomíte vaz a přesto teď létal každý den. Ne na koštěti nebo z vlastní vůle. Otroci jsou pouze předměty a jako takoví mohou být lehce přivolatelní jako list pergamenu.
Přistál v prachu, na špičku ostrého kamene. Vykřikl bolestí, ale neměl by. Byl za to odměněn kopancem do hrudi.
"Nemluv v přítomnosti Temného pána, špíno!" napomenul ho ten, kdo ho kopl.
Má se Severus omluvit? To by zahrnovalo mluvení. Ale neomluvit se, by bylo hrubé. Klekl si na kolena a sklonil hlavu do prachu. Nos měl natolik velký, aby se také dotýkal prachu - jestli bude dýchat nosem, naplní se prachem. Jestli bude dýchat ústy, bude ho mít plné plíce. Bylo by lepší mít špínu v nose - jestli má někoho orálně uspokojit s prachem v ústech… to by udělal jenom špatný otrok bez mozku. To by vůbec nebylo příjemné.
"Omluv se, špíno!" Dostal prudký kopanec do zadku. Tentokrát se kousl do rtu, aby v sobě zadusil výkřik. Jeho konečník byl stále citlivý od posledního použití. Nemohl si vzpomenout, kdo ho naposledy použil a co to obnášelo, ale muselo to být hrubé a trvat hodiny… což pravděpodobně znamenalo, že ho použilo několik lidí za sebou. Mužů, nebo by jeho konečník tak nebolel. Pokud ho nemučili nebo se neoddávali nějakému fetiši, používali hůlky nebo něco takového. Kdyby to nebylo surové nebo to netrvalo hodiny, tak by ho to nyní tak nebolelo. Byl zvyklý na to, že byl používán. Bylo to docela ponižující, aby ho to v tuto chvíli bolelo.
Zadržel kašel a promluvil. Prach, který se mu dostal do plic, zřejmě stačil. "Omlouvám se, můj pane," řekl. "Prosím, potrestejte mě…"
"Můj pane?" zeptal se suchý chraplavý hlas měkce. "Nazval mě ten otrok právě svým pánem?"
V tu chvíli si Severus uvědomil, že udělal něco obrovského. A pravděpodobně také hloupého. Severus nevěděl, jestli je to určeno jemu nebo ne, tak se rozhodl neodpovídat. Bylo mu řečeno, že nemá mluvit v přítomnosti Temného pána, s výjimkou omluvy.
"Odpověz, špíno!" Další kopanec, tentokrát do boku.
"Ano, můj pane!" vykřikl Severus ta slova předtím, než je dokázal přeměnit ve způsob řeči bez emocí, který pochytil již před takovou dobou. Ještěže tak, protože to byl pro otroka nejlepší způsob mluvy.
"Podívej se na mě!" zazněl suchý hlas pronikavě.
Pocit chladu, který naplnil Severusovu hruď a hrdlo byl děsivý. Ten příkaz sám o sobě byl děsivý. Nemůže se podívat na Temného pána. Ne na něj. Ne pouhý otrok. Nic ho nedělalo hodným…
Ale kletba Imperius je na něj bezcenná. Ve skutečnosti, kdy by na něj byla použita, pálení v čele by mu pravděpodobně přivodilo bezvědomí. Pro otroky byla kletba Imperius, společně se zabitím pána, tou největší ostudou, která se mu mohla stát. Protože otrok nepotřebuje Imperius - je povinen dělat to, co mu bylo řečeno.
Vzhlédl na Temného pána. Muž s bledým obličejem měl rudé štěrbiny na oči, oči, které mohly nahlídnout do Severusovy duše. A Severus věděl, že mu Temný pán právě nahlíží do duše. Severusova mysl a Severusova duše… patřily jeho pánovi, který stál po levici jeho pána, a zároveň patřily také Temnému pánovi. A to znamenalo, že Severus před Temným pánem nemůže schovat žádnou svoji myšlenku, své nejistoty - jeho pán mu jednou řekl, že musí poslechnout všechny na světě, pokud jejich příkazy nejdou proti jeho. A to znamenalo, že musel Temnému pánovi dovolit všechno vidět.
Rudé oči se ještě víc přimhouřily, jestli to vůbec bylo možné. "Crucio!" pronesl hlas Temného pána.
Neexistoval způsob, aby si Severus mohl být zcela jistý, ale byl docela přesvědčený, že neexistuje žádný způsob, jak necítit bolest poté, co je vaše noha odmrštěna metr pryč. A přesto stále dýchal a svíjel se v prachu, křičíce jak kletba procházela jeho tělem.
"Omlouvám se, pane!" Severus nevěděl, že už ho nemá nazývat Temným pánem. "Omlouvám se! Omlouvám se!" Samozřejmě že tyto omluvy byly směšné - omluva byla vždy s něčím ve stylu 'prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné'. Temný pán to rovnou dělal.
"Omlouváme se?" Temný pán kletbu ukončil a dokonce připevnil zpět Severusovu nohu. Kdyby byl Severus více při smyslech, zděsil by se, že všechna špína, která byla na pahýlu jeho nohy, byla teď uvnitř.
Ale Severus vůbec nepřemýšlel. Byl pokrytý ledovým potem a výkaly, které vyloučil, zatímco byl pod vlivem kletby, a ve kterých se válel, neschopný ovládat své tělo. Mohl sotva dýchat - když otevřel oči, tančily mu před nimi hvězdičky. Křičel tolik, že nyní zněl jeho hlas stejně chraplavě jako hlas Temného pána.
"A-a-ano, p-p-pane." Severus si byl relativně jistý, že s 'panem' se nikdy nemůže mýlit - pán Mering vždy říkal, že když si není jistý, ať použije 'pane' nebo 'paní' (nebo 'slečno' - na tom tak nezáleží). Vždycky existovala malá šance, že mluvíte s transsexuálem, ale většina z nich pro to měla pochopení a v kouzelnickém světě jich bylo stejně jenom velmi málo. Pán Mering řekl, že se kvůli tomu obvykle nezlobí.
"Pokud se doopravdy omlouváš, nebude ti vadit, pokud budeme v trestu pokračovat." Temný pán se otočil k muži po své levici: "Nigele, prokážete mi tu laskavost?"
Oči pána Meringa se rozšířily. "Pokud si tím jste jistý, můj pane, bylo by mi ctí."
Temný pán se zasmál. Smíchem, který měl Severu jednou potěšení slyšet, protože to byl Severus, který se o něj zasloužil." "Samozřejmě."
A tak začala série kouzel a trestů. Mezi lízáním bot do čista, bytím používán holí s hroty, hodinami visení ve vzduchu na tyči a vydloubnutýma očima, bylo pro Severuse mnohem větší úlevou než kdy předtím, když poslední Cruciatus Temného pána konečně způsobil…
Severus zakňoural a prudce se posadil. Jeho nahé tělo bylo chladné - několik hrstí špinavé slámy, kterou našel v dosahu, bylo rozházených všude okolo, místo toho, aby je měl na nohách, aby je udržel v teple. Chvilku byl překvapený, že vidí - nevydloubl mu Temný pán oči rozštěpeným bambusem? Byly plné prachu, ale byly tam.
Zamrkal a uvědomil si, že na něj křičí jeho pán, který na sobě má obnošený koupací plášť. Ale Severus nebyl odpoutaný - skrze otevřená vrata stodoly za pánem Severus viděl, že je příliš tma na to, aby bylo ráno.
Pán na něj poslal žihadlovou kletbu, obrátil se na podpatku a odpochodoval pryč.
Byla to jen noční můra, ujišťoval se Severus, když si přitáhl kolena k hrudi a pevně je objal, pokoušeje se udržet co nejvíce tepla. Jen další noční můra.
***
Harry cpal do tašky, co mohl, ve skutečnosti ani nevěnoval pozornost, co do ní hází. Neviditelný plášť, čisté spodní prádlo, klíč od Gringottů… bude potřebovat jídlo. Jídlo. Půjde do kuchyně a vezme si tam nějaké ovoce nebo něco. To mu na den nebo dva vydrží. Vždycky si může koupit něco ve Francii. Nebo Německu. Nebude tam dlouho - maximálně týden. Kdyby následoval Hermioniny instrukce, zabralo by mu den nebo dva dostat se do Dusselheimeru, kde žil Snapeův majitel. Kde byl pravděpodobně Snape. Ale Harry Hermioniny instrukce sledovat nebude - vážně, měla by to radši vzdát.
"Harry!" vyhekl Ron a pokoušel se popadnout dech, když se s Hermionou přiřítili do chlapecké ložnice. "Pro Merlina, mysleli jsme, že - že už jsi odešel." Prudce oddechuje, se pokoušel popadnout dech. Na Harryho postel položil košík jídla plný sendvičů, sušenek a plechovek dýňového džusu.
"Díky" řekl Harry, dávaje jídlo do košíku. Obrátil se k Hermioně, která mu do tašky strkala hromádku knihy. "Ty jsou k čemu?"
"Ke studiu," prohlásila pevně, pak mávla hůlkou a zamumlala několik latinských slov, než pokračovala: "Právě jsem upravila tvou tašku jako minulý rok svou. Teď se ti tam vejde spousta věcí, aniž…"
"Jo, podívej, budu v pořádku." Zašmátral Harry v tašce a vytáhl knihy. "Chci říct, nebudu pryč dlouho, maximálně týden. Za předpokladu, že mi McGonagallová dovolí vrátit se do školy…"
"Zlatý chlapec," zavtipkoval Ron, užívaje Snapeovu nenávistnou přezdívku pro Harryho. Připomněl jim tak, jak McGonagallová a Brumbál nechávali Harryho obcházet pravidla.
"Tak budu schopný bez problémů dokončit své předměty včas před OVCEmi. Jsou až v červnu." Podíval se na knihy. "Co to sakra je? To nejsou učebnice! Cesta za uzdravením? Přežití následků?" Tázavě se podíval na Hermionu, která si rozmrzele odfrkla.
"Nemyslíš si, že profesor Snape bude stejný jako vždy, že ne?" Při pohledu na Harryho zaražený výraz protočila oči. "Ty si myslíš, že ho jenom koupíš a on ti rovnou začne nadávat do tupců, že se pravděpodobně nebude ani obtěžovat s poděkováním za tvoji pomoc, že se k tobě bude chovat jako k otravnému hmyzu, bzučícímu mu u ucha?"
"Uhm…" na to Harry doopravdy neměl odpověď. O vánocích mu pan Weasley vysvětlil, co se stalo u Hendersona, ale řekl, že to bylo z větší části navozené lektvarem. Harry si představoval, že… no, jo, že Snape bude v podstatě stejný. Že to, že byl někým vlastněný, ho nepřipraví o jeho tvrdohlavý a zlomyslný charakter, a že to, že bude vlastněný synem svého největšího nepřítele, pro něj bude značně rozčilující a Snape mu to zaručeně dokáže.
Jeho kamarádka jenom protočila oči v sloup a vrátila knížky zpět do tašky. "Profesor Snape, kterého známe, by ti nikdy nenapsal o pomoc - právě tobě ze všech lidí - pokud by nebyl zoufalý. Zoufalý a zcela vyděšený." Povzdechla si. "Harry, toto je v prvé řadě důvod, proč tě Řád nenechal pomoc. Nejsi připravený pomoci někomu psychicky nevyrovnanému."
"Snape byl vždycky psychicky nevyrovnaný," rýpl si Ron. "Nevypadalo to, že by to byl problém, když…"
"Profesor Snape měl právo být takovým, jakým byl!" štěkla Hermiona. "Představ si, že se probouzíš každý den, abys vyučoval nebezpečnému předmětu děti, které o něj obvykle nemají nejmenší zájem. Že jdeš velmi pozdě do postele poté, co jsi oznámkoval všechny jejich úkoly a testy a ujistil se, že jsou ve svých pokojí, abys byl v tu chvíli povolán nebezpečným zlým kouzelníkem? Pravděpodobně fungoval jen na základě několika hodin spánku a úroveň stresu, pod kterým byl, mohla soupeřit s tou předsedy vlády! Je zázrak, že jenom to mu nevyvolalo infarkt dávno předtím, než válka vůbec začala!
Harry s Ronem na ni jenom ohromeně zírali s ústy dokořán. Obhajuje Snape… chci říct, už to dělala předtím, ale … wow. Věděl, že Hermiona má na otroctví názory, které mnoho lidí neoceňovalo, názory, které často otevřeně prezentovala, ale způsob, jakým o Snapeovi mluvila teď, dával znát, že jí na něm doopravdy záleží jako na osobě, ne jako na hrdinovi, nebo lidské bytosti, ale jako na… příteli nebo tak něco.
Avšak Harry si nebyl jistý, jestli s ní souhlasí. Snape neměl právo chovat se tak. Neexistuje způsob, jak omluvit hrozbu otrávení žabáka malého chlapce.
Její přítel však nebyl tak jemný. Ron nikdy nebyl jemný. "Ty Snapea obhajuješ?" zeptal se ohromeně.
"Ano," vyštěkla Hermiona znovu a trochu zčervenala. "Vypadá to, že si ani jeden z vás neuvědomuje závažnost celé situace! Řád si myslí, že je pro profesora Snape lepší, když zůstane, jak je, než aby musel projít vysoce bolestivým emocionálním ozdravením."
"S tím přece nemůžeš souhlasit," zeptal se Harry nevěřícně. Hermiona by nikdy nikoho nenechala v nebezpečí, pokud by tomu mohla zabránit.
Povzdechla si. "Samozřejmě, že s tím nesouhlasím, Harry! Jen se chci ujistit, že víš, do čeho jdeš, než to uděláš! Bylo by kruté zachránit profesora Snapea a ještě mu víc ublížit. Musíš být opatrný, Harry. A připravený na všechny možné druhy chování. Proto ty knihy."
O tom Harry neuvažoval. V jeho představách se vždy všechno okamžitě vrátilo do normálu. No, ne okamžitě, ale během několika týdnů… Harry věděl, že Snape nebude chtít sloužit svým bývalým studentům, takže se proti tomu bude vzpírat, a vše bude jako předtím rychleji než řekne 'famfrpál'. Jasně, určitě bude pěkně naštvanej, že ho v té pozici nechali tak dlouho a možná bude mít mírné problémy s depresemi… ale kdo je nemá?
"Přečti si ve volném čase ty knihy, Harry," doporučila mu Hermiona tiše a natáhla se, aby mu shrnula pramen divokých vlasů za ucho. "Děláš doopravdy úžasnou věc, ale chci se ujistit, že víš, do čeho jdeš."
Harry kývl. Dívka k němu udělala krok, objala ho a vtiskla mu polibek na temeno. "Buď opatrný, Harry!"
Ron důrazně přikývl, viditelně ani trochu znepokojený projevy lásky své přítelkyně vůči Harrymu. Harry je oba považoval za sourozence a oni to moc dobře věděli. "Jo, buď opatrnej. Pokoušel jsem se přemluvit Hermionu, aby mě nechala jít s tebou, ale řekla, že mi odčaruje koule a naservíruje je baziliškovi k čaji."
Harry vyprskl smíchy a Hermiona krvavě zrudla. "Zmlkni," odvětila a schovávala opatrný úsměv. Ale rychle se jí vrátil vážný výraz. "Harry, seš si jistý, že je to dobrý nápad? Kvůli Teddymu a tak? Nevíš, jak být rodičem a nejsi terapeut, takže…"
Harry ji přestal poslouchat. Doopravdy o tom nechtěl přemýšlet.
Ráno se vzbudil s dopisem na hrudi, který mu tam zanechala nějaká sova, o které neměl tušení, jak se dostala k němu do pokoje. Dopis byl z ministerstva a byl kvůli Teddymu.
Matka Tonksové zemřela a Teddy měl žít s Harrym. Harry souhlasil s tím, že pokud by Andromeda z nějakého důvodu zemřela, vezme si Teddyho k sobě, ale nikdy si nemyslel, že se to doopravdy stane. Přinejmenším ne brzy. Tonksová byla velmi mladá, a tím pádem i její rodiče. Kouzelníci a čarodějky žili průměrně dvě stě třicet let. Takže neměla zemřít. Ještě ne.
Ale takové věci se vždy dějí Harrymu Jamesi Potterovi. Vždy v tu samou chvíli. Nemůžou přijít jednotlivě nebo pomalu za sebou. Musí přijít ve skupinách a rychle. Tak trochu jako dívky, když o tom tak přemýšlí.
"Má toho i tak dost," bránil Harryho Ron. "Jdi, než tě chytí McGonagallová."
Kývl a oba je, k Ronově nechuti, objal. "Pamatujte, nevíte, proč jsem odešel," usmál se na ně slabě, než se otočil a vyběhl ze dveří. Nevěděl, proč z toho dělá takovou vědu… bude pryč jenom několik dní. Každý rok bez nich přežil dva měsíce v tahu. To v něm nevyvolávalo takové emocionální a…
Tohle je tvoje první velká akce bez nich, uvědomil si, zatímco sbíhal po schodech a přestože to bylo beznadějné, doufal, že si ho nikdo důležitý nevšimne a nezačne se ptát, proč není ve třídě. Od té doby, co jsi je potkal, jste spolu každý rok prožili alespoň jedno velké dobrodružství. Každý rok. No, v šestém ročníku ne tolik, ale tak trochu… Ale tohle vše bylo špatné. Nebyl konec roku, jako obvykle, když probíhala jejich dobrodružství. A tentokrát nikdy není ve smrtelném nebezpečí. Nebo alespoň doufal, že není.
***
Harry neměl tušení, proč se je madam Hoochová obtěžovala na první hodině létání učit to, co je učila - natáhnout ruku nad koště ležící na zemi a zvolat 'vzhůru'. Košťata jim pak měla vletět do ruky. Ale připadalo mu to zbytečné. Nestačilo by jednoduché "Acio"? A nikomu neuškodí ohnout se a koště zvednout - dávalo by to smysl pro někoho jako, řekněme Hagrid, kdo byl tak daleko od země, že by ho to stálo hodně energie zvednout koště, nebo pro někoho starého, ale pro jedenáctileté děti? Zbytečné, absolutně zbytečné, zvlášť pokud jste vlastnili dobré koště, protože pak bylo nepředstavitelné, že byste ho nechávali ležet na zemi. Tato košťata byla řádně uložena, aby na ně nikdo nešlápl, aby na nich nebyla otisky prstů a podobně.
Něžně se rozhlédl po bradavických pozemcích. Jasně zelená tráva se komíhala ve větru. Na květen byla docela zima, ale Harrymu to nikdy nevadilo - počasí ve Skotsku bylo vždy úžasné, jednoduše proto, že to nebyla Zobí ulice. Láskyplně pohlédl na vrbu mlátičku, vázalo se k ní tolik vzpomínek. Vzpomínek na létající auta, Siriuse a Remuse, na závěrečnou bitvu… a pak tu bylo famfrpálové hřiště. Hrál v prvním, druhém třetím a šestém ročníku. Vedl si doopravdy dobře - něco na létání způsobovalo, že se cítil doopravdy svobodný.
Rozhlížíš se, jako bys to už neměl nikdy vidět. Bože, Harry - přestaň být tak sentimentální. Kdyby Ron věděl, co ti právě běží hlavou, nazval by tě teploušem.
Ale měl pocit konečna. Nemohl to vysvětlit, prostě… věděl, i přes své hrozné známky z jasnovidectví, že jeho studia ve Škole čar a kouzel v Bradavicích už nikdy nebudou stejné. Protože se už jako student nevrátí.
***
Grimmauldovo náměstí 12 bylo prázdné, když tam přišel. Bystrozoři již pravděpodobně dokončili odstraňování temné magie. Bylo jí v domě tolik, že dokonce ani Řád se s ní neodvažoval vypořádat. V tomto ohledu byli nejnadanější Tonksová, Brumbál, Snape a Kingsley, ale nikdy neměli čas vypořádat se s nebezpečími číhajícími ve sklepě nebo místnostech, které Řád nepoužíval.
Klesl na pohovku a pokoušel se nemyslet na to, kde právě je. Grimmauldovo náměstí s sebou přinášelo tolik vzpomínek, vzpomínek, které by mohly být technicky klasifikované jako "dobré", ale zároveň to byly vzpomínky, které bolely. Sirius sedící na této pohovce, objímající Harryho, zatímco Harry usínal… Remus vyprávějící Harrymu právě v této obývací místnosti všechny možné příběhy o jeho rodičích. Brumbál stojící v kuchyni a řídící setkání Řádu… Fred a jeho žertíky různě po domě, které…
My o vlku, pomyslel si Harry s nechutí a vytáhl zpod polštářku weasleyovský výrobek. Byl to jeden z dřívějších modelů, bez pochyb z roku 1995. Když si pomyslím, že ho Fred držel v ruce a pyšně ho ukazoval Remusovi se Siriusem, kteří okamžitě začali plánovat neškodné vtípky na členy Řádu… dokud jim to Tonksová nerozmluvila…
Mrkáním zahnal slzy. Není to správné - teď kvůli tomu nemůže brečet. Válka skončila již před dlouhou dobou. Dvanáct měsíců byla podle Harryho dlouhá doba. Připadalo mu to jako celá věčnost. Nemůže kvůli tomu teď brečet. Čas na smutek je pryč.
Neplakal, když zjistil, že Remus zemřel. Nebo Fred. Nebo Tonksová. Nebo kdokoli jiný. Miloval je všechny, Remus pro něj byl občas jako druhý kmotr, Fred jako starší bratr, Tonksová jako neskutečné cool sestřenice, a tak dále, tato osoba jako… ale nebyl schopný plakat. Ostatní na jejich pohřbech plakali a potřebovali rameno, na kterém by se mohli vybrečet. A protože Harry měl dvě… vždy se našli lidí, kteří se o ně opřeli a zmáčeli mu rukávy slzami. Nemohl tehdy plakat. A co dobrého by mohl pláč přinést? Sakra, ani pořádně neobrečel Siriusovu smrt. Siriuse, svého kmotra, jedinou osobu, kterou miloval víc, než kohokoli jiného. Byl sklíčený, rozmrzelý, v depresi. Hodiny zíral na stíny na stropě. Bez pohybu, aniž by o čemkoli přemýšlel, ale nebrečel. Harry Potter prostě nepláče.
Tak se rozhodl v létě po smrti Cedrica Diggoryho. Uvědomil si, že v životě uvidí hodně smrti. Již mu přímo před očima zemřeli tři lidé, přestože první dva si nepamatoval, takže jistě uvidí další. Musí se pochlapit a udržet to v sobě. Kdyby se složil a brečel, Voldemort by to proti němu využil. Jasně, několikrát od té doby plakal, zvlášť té noci, kdy zemřel Sirius, ale nemyslel si, že to ze sebe dostal, protože pokaždé, když na něj pomyslel, sevřely se mu vnitřnosti, svět se začal hroutit a on chtěl zůstat v posteli a brečet, dokud ho nepřestane bolet žaludek, což by se asi nikdy nestalo. Takže si nemohl dovolit začít.
Mladík s havraními vlasy se zhluboka nadechl, lehl si a opřel nohy o opěradlo starodávného gauče. Neměl příliš dobrý čich, dobře, měl průměrný. Přál si, aby dokázal Siriuse cítit ve vzduchu, možná byl v domě dostatečně dlouho, aby tu jeho vůně zůstala trvale. Sirius, poté, co se vrátil na Grimmauldovo náměstí vždy voněl jako skořice a mokrý pes. Harry dřív neměl rád pach mokrého psa, ale teď ho miloval. Přinášel mu vzpomínky na kmotra.
Remus také vždy voněl po skořici. Harry nevěděl proč. Možná žvýkali stejnou značku žvýkaček nebo tak něco. Ostatní neznal tak dobře, aby věděl, jak voněli, ale i tak by to bylo pěkné, mít na ně nějakou připomínku. Být v domě, kde strávili tolik času a nemít na ně žádnou připomínku, bylo těžké. Kraťoučce zatoužil, aby byl vlkodlakem. Remus měl vždy velmi dobrý čuch. Možná sem tak za deset let přivede Teddyho, aby zjistil, jestli cítí svého otce. Za pokus by to stálo.
Harry si dal ruce přes oči a zatlačil dlaněmi, až viděl zelená a růžová kolečka. Přál si, aby se mohl přemístit přes kanál hned. Uvědomoval si, že je to náročné přemisťovat se přes něco takového, že si potřebuje odpočinout, aby se mu "dobilo" magické jádro, ale bylo to těžké. Měl pocit, že musí jít hned.
Proč jsi tak chtivý Snapeovi pomoc? ozýval se hlásek v jeho hlavě. Jasně, zachránil ti život. Bylo to proto, že byl až po uši zamilovaný do tvojí mamky. Tak je to. Nenávidí tě, nenávidí tvé přátele, nenávidí tvou rodinu, nenávidí všechny, kteří se k tvojí rodině kdy přiblížili… podle všeho nenávidí všechny s výjimkou tvé mamky.
Ale to je přesně to, hádal se Harry. Pomohl mi, přestože mě nenávidí. A co, že miloval mamku. Jsem si jistý, že ji milovalo hodně lidí. Byla úžasná. Podle obrázku, který viděl, byla.
A, dodal v hádce proti sobě samému, to je dobře. Víš, kolik živých lidí může tvrdit, že byli dobrými přáteli s jedním z mých rodičů? McGonagallová byla jenom jejich učitelka, pravděpodobně na ně nemá žádné zvláštní vzpomínky. Filch si je nejspíš ani nepamatuje, a kdyby, tak by na ně neměl žádné dobré vzpomínky. Madam Pomfreyová má možná jejich zdravotní záznamy, ale to je vše… Vypadá to, že Snape znal moje rodiče dobře, i když taťku nenáviděl. Vsadím se, že by mi toho o nich mohl říct spoustu.
Miloval své rodiče. Miloval je tak, až to bolelo. Chyběli mu tak moc, že občas bolelo dýchat. A přesto si nemohl vzpomenout, že by je kdy viděl. Celý život pro něj byli dvojrozměrní, jako mudlovská animovaná pohádka. Ale kdyby o nich slyšel od někoho, kdo je doopravdy znal, stali by se mnohem skutečnějšími.
Remus se Siriusem to samozřejmě zkoušeli, ale pokaždé, když Sirius začal vyprávět nějaké příhody, pohled se mu zastřel a začal Harryho oslovovat "Jamesi". Remus mu řekl, že Sirius v srdci vidí rozdíl mezi Harrym a jeho otcem, a že je občas jen zmatený. Remus se mýlil v mnoha věcech, ale Harry si myslel, že v této má pravdu. Věděl, že Sirius ho miloval.
A Remusovy historky… dobře, byly to pěkné příběhy, ale on neznal Jamese tak dobře jako Sirius. James a Sirius byli podle všeho jako bratři. A Remus měl asi blíž k Siriusovi než Jamesovi… což je samozřejmě v pořádku. Na ničem z toho už teď stejně nezáleží. Všichni jsou v nebi a Harry doufal, že se tam spolu dobře baví. Doufal, že se tam mohou přeměnit do své zvěromágské podoby i přesto, že Remus žádnou nemá. Ale ten je pravděpodobně rád, že už nemusí žádné další přeměny podstupovat. Nebo při nejmenším nejsou jeho přeměny bolestivé. Přeměnil by se i v nebi?
Pravděpodobně připravují mnoho žertíků na Harryho mamku, které je nejspíš plácne přes hlavu a rozesměje se. Pak se všichni dívají dolů přes mraky a sledují Harryho. Sirius a Harryho taťka jsou nejspíš zhnuseni tím, že se chystá pomoci Snapeovi a Remus je k tomu asi lhostejný. Harry si všiml, že přestože neměl Snapea rád, vždycky se k němu snažil chovat slušně. A Harryho mamka… ta je pravděpodobně pyšná. Nebo ne? Přestože spolu po tom incidentu z myslánky moc dobře nevycházeli, možná jí na něm pořád záleželo jako na kamarádovi…
Doufal, že jsou na něj pyšní. Doufal, že ať jsou kdekoli, ať dělají cokoli, že až umře, bude s nimi. Samozřejmě se nechystal zabít se nebo tak něco, ale sakra, byl tak blízko tomu, aby s nimi mohl být. Tak moc po tom toužil. Ne natolik, aby se zabil nebo promeškal to, co mu může budoucnost nabídnout - to by je zklamalo - ale i tak se těšil na smrt. Ne tím morbidním způsobem, ale… bylo to nepopsatelné.
Jedno věděl. Jeho rodiče, Sirius a Remus ho milovali proto, kým byl, ne proto, že byl spasitelem světa. Vědí, že mu teď tak říkají? Měl pocit, jako by ho všichni měli alespoň částečně rádi právě kvůli tomu. Samozřejmě že ne Ron s Hermionou, přestože Ron občas žárlil. Weasleyovi ho měli rádi, protože byl Ronův kamarád… i když občas měl pocit, že Ginny je do něj stále zamilovaná jako fanynka, než že ho má doopravdy ráda kvůli němu samotnému. To byl jeden z důvodů, proč se s ní chtěl rozejít, přestože jí to neřekl. Bože, kdyby to vyslovil, zněl by jako úplný vůl. Nebyla fanynka… ale bylo to, jako by mezi nimi bylo něco špatného.
Hagrid ho měl rád jako Harryho, to byla pravda. Hagrid ho doopravdy miloval - když na to Harry pomyslel, musel se usmát. Ale všichni ostatní… zavrtěl hlavou. Nemohl si být jistý. Zvlášť u Brumbála. Viděl ho Brumbál jako nástroj nebo dítě? Vojáka nebo osobu?
To bylo alespoň u Snape dobré, dumal. Vždycky dal jasně najevo, co si o něm myslí.
Přemýšlel o vzkazu, který mu Snape poslal. 'Prosím, pomozte mi. Omlouvám se. Prosím.' Za to, jak se k Harrymu ty roky choval? Že řekl profesorce McGonagallové, že nechce být zachráněn, a že pak během měsíce změnil názor? Za to, že žádá o pomoc? Harry nevěděl a bylo mu to jedno. Volání o pomoc pro něj bylo běžné a on nemohl jinak než odpovědět. Bylo to pro něj přirozené.
Jeho záchranářský komplex se stal zřejmým, když mu bylo jedenáct, pokud ne předtím. Pamatoval si, že když mu bylo šest, tak našel na okraji silnice mrtvou veverku. Byla studená, ztuhlá a vylézaly jí oči z důlků. Harry si neuvědomoval, že je ve skutečnosti mrtvá, takže strávil hodiny na předních schodech Zobí ulice č. 4 a pokoušel se ji přivést zpět k životu. Teta Petúnie se doopravdy naštvala, když s ní Harryho našla. Sešvihala ho páskem strýce Vernona a na dva dny ho zavřela do přístěnku. Zřejmě se z toho nepoučil, protože o deset let později dělá to samé.
Jenomže tentokrát, když budeme mít štěstí, bude Snape pořád naživu, pomyslel si, pokoušeje se být pozitivní. Pak se převalil na bok a pevně zavřel oči. Budík na jeho hůlce ho vzbudí za tři hodiny - potřebuje do té doby co nejvíce spát. Pak se přemístí přes kanál, hodinku nebo tak si odpočine a přemístí se jinam. Pak se přemístí do Německa, i když mu Hermiona říkala, ať si přes noc odpočine… Nejdříve se přemístí do Berlína, a pak do Burgdorfu. Může si rovnou promluvit s německým ekvivalentem pro Odbor pro regulaci a kontrolu magických zvířat, oddělení bytostí, aby zjistil, co se stalo se Snapem.

Dobře, Snape. Po tomhle bude můj dluh konečně splacený. Příště seš na řadě ty, abys mi zachraňoval zadek, byla jeho poslední myšlenka, než usnul nepokojným spánkem, během kterého se mu zdálo o jelenu, obrovském černém psovi a vlkodlakovi, jak si vesele hrají a pobíhají po velkém, bílém oblaku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama