Unwell - Kapitola 28

4. října 2014 v 11:20 | yellow |  Kniha první
"Zdivočelý vězeň"


Frederick pohlédl z okna na slunce a setřel si pot z čela. Byl jenom únor, a přesto měl pocit, jako by byl na pláži za nejteplejšího dne roku. Na druhou stranu, po tom všem zvedání, šoupání, přesouvání a barikádování, které během posledních několika hodin musel udělat, jen aby se dostal do malého domu, by se měl potit jak prase.
Rozhlédl se po kuchyni, kde jeho důstojníci svědomitě shromažďovali důkazy. Konečně, po šedesáti letech dostali drogový kartel století. Někdo po desetiletí prodával v různých částech Evropy různé typy nepovolených drog. Droga, která neměla medicínské jméno, protože v sobě měla látku, kterou nedokázali odhalit ani nejlepší výzkumníci, byla velmi nebezpečná. Braná ve velmi malých dávkách, dostávala člověka do stavu euforie. Avšak víc než nejmenší špetička člověka přivedla k trvalému šílenství, nebo mohla zabít.
Našli prodejce drog v Polsku, který prodával nevyčíslitelné množství růžového prášku jako cukr. Muž, který mluvil s ruským přízvukem, však neřekl ani slovo, co je to za drogu, kde byla vyrobena, nebo jakoukoli jinou informaci. Zalepil si pusu a od svého uvěznění neřekl ani slovo. Avšak tím, že umístili jeho fotku na různé zpravodajské stanice, nakonec dostali několik zpráv, že byl viděn v oblasti Burgdorf. Ze všech míst právě Burgdorf. Takové malé, zapadlé městečko… perfektní místo na výrobu a balení drog. Nikdo by nikoho z Burgdorfu nepodezíral.
Dříve toho rána tu v domě našli čtrnáct lidí. Tři dokázali zatknout, ale zbytek uprchl… nějak. Dům byl obklíčen.
Pokusili se zatknout nějakého starého muže, kterému bylo přinejmenším sedmdesát nebo osmdesát. Přinejmenším se tomu postavil čelem. Avšak měl pohyblivost šestnáctiletého kluka a unikl. Jeho identitu pořád zjišťovali. Frederick, po mnoha letech práce, věděl, že to bude jenom otázkou hodin, dnů a týdnů.
Avšak několik satelitních snímků tohoto místa z toho udělalo mnohem větší případ než drogový kartel. Na zahradě bylo několik vykopaných jam. Jenom o několik chvil a německých ovčáků později, vytáhli z částečně naplněných jam lidské kosti. Stovky a stovky lidských kostí. A to bylo jenom v těch jamách - také byly roztroušené po celé obrovské zahradě. Chlívek vzadu byl právě kontrolován, ale Frederick si nedělal marné naděje, že by tam nenašli žádné krveprolití.
Ale co by osmdesátiletý Němec a padesátiletý Rus, mimo jiné, chtěli dělat s drogami a mrtvými těly? Obě věci jsou zločinné, ale většinou nejdou ruku v ruce. To byla záhada, na jejíž rozluštění čekal celý svět - a celý případ spočíval na Frederickových ramenou.
Přízemí domu bylo docela normální. Ano, byly tam různé druhy zvláštních kelímků a výparů stejně tak jako v každé místnosti domu, ale ty byly rychle sbaleny a vzaty na další prozkoumání. První patro bylo stále prohledáváno, stejně jako sklep. Frederick doufal, že jediné, co na obou místech najdou, budou jenom další drogy - poté, co našli částečně rozloženého muže nacpaného do pračky, nevěděl, kolik toho ještě snese, než ho postihne nějaký panický záchvat. Nebylo to tak, že by v Německu najednou zmizelo ohromné množství lidí, ale odkud pak byla všechna ta těla?
"Ach, Bože!" z chodby vyrazil mladý muž, oči vytřeštěné. "Těla! Těla! Stovky těl! V přístěnku!"
Frederick vešel do chodby k přístěnku pod schody, kde již trénovaní muži měli situaci pod kontrolou. Kupodivu nikde v domě nebyl cítit žádný zápach. Ne v přístěnku, ne na zahradě… nikde. Dokonce i chlívek, plný čtyř set librových prasat a bahna, vůbec nesmrděl. Bylo to docela zvláštní.
Sledoval, jak dělali další fotky, tentokrát přístěnku pod schody a jeho obsahu. "Kolik?" zeptal se.
"Je plný," odpověděl někdo. "Vypadá to, že jsou tak dva, tři měsíce staří. Ten nejblíž dveřím možná dva týdny. Abychom si byli jisti, musíme udělat pitvu."
Frederick kývl. Nedovoloval si cítit žádné emoce k lidem, kteří zemřeli za záhadných okolností. Kdyby si dovolil cítit lítost, smutek, vztek, nemohl by dělat práci, kterou dělá. Musel se od obětí distancovat, distancovat od lidské přirozenosti potřeby truchlit. Během let se to stalo jednodušší. Avšak, tento strašlivý případ byl…
"Schmidte? Dole, ve sklepě. Je tu někdo živý," ozvala se jeho vysílačka naléhavě.
Sundal ji z pásku. "Prodejce?"
"Ehm, to si nemyslím. Vězeň, aspoň myslím, nebo tak něco. Budeš sem muset přijít."
Frederickovi se rozbušilo srdce. Někdo je naživu? Možná by jim ta osoba mohla objasnit, co je to přesně za drogu, a kam zmizel ten starý muž. Možná by jim ta osoba mohla říct, kdo jsou všichni ti mrtví lidé, nebo jak zemřeli. Nebo přinejmenším by tu osobu mohli zachránit před smrtí.
***
Schody do sklepení byly špinavé a praskaly s každým jeho krokem. Byl to ten typ schodů, kterým člověk nevěřil, u kterých jste si byli zcela jisti, že se pod vámi každou chvíli proboří.
Pokoušel se nemyslet na to, co leželo pod nimi. Údajně pod schody do sklepení našli nacpaných několik těl. A nebyl si zcela jistý, jestli už začali odklízet pozůstatky. Za svoji kariéru viděl stovky mrtvých těl, ale nikdy se to nestalo jednodušším.
Odér ve sklepení byl prapodivný. Smrdělo plísní, rzí, železitým pachem krve a nezaměnitelným pachem spáleného lidského masa. Jak jednou člověk tento zápach cítil, nikdy ho nezapomněl.
Frederickovi se zvedl žaludek, ale pokračoval po schodech, dál do chladného sklepení.
Lidé ve sklepení byli všichni shromážděni v levém vzdáleném roku docela prostorného sklepa. S výjimkou občasného zašeptání stáli mlčky.
"Co se děje?" zeptal se Frederick a proplétal se shlukem lidí, kteří se naštěstí rozestoupili, aby mohl projít.
Jeho spolupracovník ukázal do rohu. "Zdá se, že je šílený. Bojí se k němu přiblížit."
Frederick si od svého spolupracovníka vzal pochodeň a zasvítil jí do tmavého roku, mhouře oči, aby něco, skrze matné světlo zastaralých pochodní na zdi, viděl. Dokázal ve stínech rozeznat schoulenou postavu, která se škubavě třásla.
"Žena nebo muž? Mluví to?" Jeho otázky byly směřované na spolupracovníka, který tomu ve sklepení velel.
"Ještě jsme se nedostali blízko natolik, abychom to zjistili. Neodpovídá na naše dotazy."
Frederick udělal opatrně krok k osobě. "Ahoj," řekl tiše, aniž by ze schouleného těla sjel pohledem. "Co tady dole děláš?" pokoušel se udržet lehký tón. Ale byla to docela hloupá otázka. Byli to důstojníci a vyšetřovatelé, kdo vtrhl do soukromého prostoru té osoby, schoulené v rohu. Ta by měla klást tuto otázku.
Když se dostal o několik kroků blíž, byl schopný rozeznat dlouhé kostnaté nohy vedoucí ke stejně kostnatému tělu. Osoba byla pokryta tržnými ranami a její nahé, špinavé a zbité tělo pokrývalo mnoho dalších bolestivě vypadajících šrámů a pohmožděnin. Osoba se na Fredericka podívala vytřeštěnýma černýma očima, ze kterých vyzařoval strach. Její vlasy byly na temeni zašmodrchané do hnízda - vypadaly jako černé, ale kvůli špatnému osvětlení, a tomu, že osoba byla tak špinavá, to nebylo možné s jistotou říct.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Frederick tiše, jako by mluvil s kamarády své pětileté dcery. "Rozumíš mi?"
Neodvažoval se přiblížit. Byl tak osm kroků od té osoby - muže - a nechtěl příliš tlačit na pilu. Měl dostatek zkušeností, aby očekával neočekávatelné. Bude lepší, když to vezmou pomalu, než aby to uspěchali.
Promluvil, aniž by se otočil od postavy. "Zavolejte ambulanci," řekl koutkem úst. Ať se tu stane cokoli, budou potřebovat záchranáře, aby tuto osobu uklidnily a prohlédly. Bez pochyby utrpěla jak fyzické, tak psychické trauma.
Postava se trochu pohnula. Frederick rozeznal něco, co na mužově levém stehnu, zápěstí a dlani vypadalo jako bolestivé spáleniny. Byly rudé, plné puchýřů, čerstvé. To by bez pochyby vysvětlovalo ten pach spáleného masa, ale ne absenci zápachu rozkládajících se těl.
"Je to tu bezpečné. Můžeš sem jít," pokračoval Frederick v mluvení na muže. Přítomnost všech těch lidí ho pravděpodobně znervózňovala, ale Frederick s tím v tuto chvíli nic moc nemohl dělat. "Je to tu bezpečné. Postaráme se o tebe, umyjeme tě, dáme ti nějaké oblečení, jídlo."
Muž začal nesouvisle blábolit a jeho doširoka rozevřené oči pozorně sledovaly každý pohyb ve sklepení. Frederick dokázal zachytit několik slov, které rozeznal jako angličtinu, ale nic, co by mohl přeložit jako něco smysluplného.
"Mluví někdo z vás anglicky?" zavolal za sebe. Ale to byla chyba - zvýšený hlas vyvolal reakci muže v koutě, který si ještě pevněji přitáhl kolena k hrudi a přitiskl k nim čelo. Z tenkých a strašně bledých rtů uniklo tiché zakňourání.
Frederick se kousl do rtu, když si všiml obojku poutajícího muže za krk ke stěně. Byl připoutaný ke stěně jako nějaké psisko. Ani kdyby rozuměl němčině, kterou na něj Frederick mluvil, nemohl by přijít blíž, ani kdyby chtěl.
"Jméno?" zkusil to znovu a přisunul se trochu blíž. "Jméno? Máš nějaké jméno?" mluvil tiše a doufal, že muže vytáhne z jeho fetální pozice. Viděl, jak z mužova těla vylézají kyčle a každé žebro je skrze kůži, která viděla mnoho hrubého zacházení, ale žádné slunce, zřetelně vidět.
Muž začal nesrozumitelně naříkat. Frederick začal vážně pochybovat, že by mu rozuměl, dokonce i kdyby mluvil anglicky. Je ten muž příčetný, je si vůbec vědomý svého okolí? Co se mu stalo, že vypadá takhle? Byl vždy tak zlomený?
"Má tu někdo sušenku?" zavolal ke skupince lidí za sebou, která se nerozptýlila. "Sušenku? Oplatku? Něco, čím bych ho mohl nalákat?" Věděl, že muž k němu nebude moc přijít, ale možná nechá Fredericka, aby se k němu přiblížil, když bude mít jídlo. Frederickovi to sevřelo srdce, když si pomyslel, že tímto způsobem dává každý měsíc svému psovi lék na odčervení. Tak, že mu ho zabalí do hamburgeru.
Někdo se přiblížil a vtiskl mu do dlaně krekr, a pak zase odspěchal. Frederick ho držel v natažené ruce, jak se centimetr za centimetrem blížil a zůstával v přidřepu, přestože to bylo nepohodlné. "Chtěl bys krekr?" zeptal se mile. "Je dobrý."
Vypadalo to, jako by s příchodem krekru na scénu, ožily mužovy smysly. Frederick nevěděl, jak muž zjistil, že dostal jídlo, ale vypadalo to, že je ho schopen cítit na dálku. Muž se podíval na krekr, na Fredericka, a pak se schoulil víc do stínu, jestli to bylo ještě víc možné. Ale pohledem od Fredericka neuhnul.
Frederick rozlomil krekr na půlky a okázale předváděl, jak si jednu polovinu strká do pusy. "Mmmm," řekl, zatímco žvýkal a hladil si břicho, doufaje, že to uvězněný Angličan pochopí. Trochu se přiblížil a v natažené ruce mu nabízel půlku krekru. Možná si ho muž vezme. Ví ten muž vůbec, co je to krekr? Jak dlouho tu byl? Podle zarudlých značek na zápěstích a kotnících se v minulosti potýkal s častým připoutáváním.
Frederick si začínal zoufat. Budou se muset uchýlit k sedativům a svěrací kazajce?
Mužovy nozdry zaplály, když se Frederick - a krekr - přiblížili. Muž začal bojovat proti těsnému obojku a řetězu a zoufale se pokoušel dostat z rohu - a pryč od Fredericka.
Dav pracovníků zalapal po dechu a nevědomě o několik kroků ustoupil.
"To je v pořádku. Pomůžeme ti," říkal Frederick tiše a přestal se pohybovat. Oči měl soustředěné na nelidského muže, který byl jako vyděšené zvíře, připravený utéct při jakémkoli znaku nebezpečí.
Frederick udělal další krok vpřed. To byla pro muže v rohu zřejmě poslední kapka. Z jeho těla se vyvalila vlna světle modrého světla, která Fredericka a ostatní ve sklepení odstrčila takovou silou, že spadli na zem.

Co se stalo potom, si Frederick nikdy nebude pamatovat. Ve skutečnosti si nikdy nebude pamatovat případy vražd, drogový kartel… nic z toho. Nikoho, kdo o tom slyšel. Frederick bude mít do konce života noční můry o výbuchu světle modrého světla, ale nikdy nebude vědět, odkud se vzalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama