Unwell - Kapitola 27

4. října 2014 v 11:13 | yellow |  Kniha první
"Ministerstvo kouzel"


"V žádném případě," řekla McGonagallová pevně. "Nedovolím vám dvěma vyrazit během školního dne do Londýna."
Bylo to dalšího rána, jasného a časného, před snídaní. Ron, Hermiona a Harry vytvořili jednoduchý plán; jít na ministerstvo, dát o sobě vědět Kingsleymu, aby získali víc než jednoduchou 'návštěvnickou propustku', pak jít do čtvrtého podlaží na Odbor regulace a kontroly kouzelných tvorů, divizi bytostí. Tam budou mluvit s lidmi, prohledávat složky, zjišťovat, co se stalo se Snapem. Podle knih, které Hermiona přečetla, všichni otroci, kteří žili bez ohledu na dobu za posledních tisíc let v Británii, mají záznam. Pokud je jejich majitelé podle zákona zaregistrovali na ministerstvu. Snape tam určitě bude.
"Naší poslední hodinou jsou lektvary a na ty chodíme za školu, vzpomínáte si?" připomněl Harry McGonagallové. "A zeptali jsme se profesora Kratiknota, jestli můžeme vynechat lektvary a on řekl, že pokud si to dostudujeme, tak 'ano'. Dnes je pouze přednáška."
Pokoušet se přemluvit svou vedoucí koleje o dovolení odejít ze školy během školního dne, bylo těžší, než si Harry myslel. Linie v obličeji McGonagallové byly napjaté - vypadalo to, že svádí boj sama se sebou, aby nevybouchla jen z té představy, že ji studenti žádají, aby mohli na celý den odejít. Ale Harry se z toho přece nechystá udělat pravidlo.
"Nicméně jste tu studenty. Neděláme…"
Ron do Harryho drkl. Harry věděl, co to znamená. Znamenalo to 'jsi zlatý chlapec - mluvíš'.
"Podívejte, profesorko, nežádali bychom o to, ale je to velmi důležité. Půjdeme pouze na ministerstvo a zpět - vrátíme se před večerkou. Je to důležité." Skrze brýle se na McGonagallovou prosebně podíval. "Je to něco, co musím udělat. Není to jako loni, kdy jsme se ztratili. Naučil jsem se rozložení ministerstva nazpaměť."
McGonagallová si je dlouho prohlížela. Harry si dokázal představit, co jí běží hlavou. Pravděpodobně to bylo něco jako 'chudák chlapec musel tolikerým projít. Jenom se pokouší pomoc chudákovi Severusovi…' a něco, co šlo ruku v ruce s 'Potter musí mít každý rok nějaké dobrodružství'.
"Pane Weasley, nevidím důvod, proč byste měl jít s Potterem," řekla nakonec.
"Ehm, no…" zakoktal Ron. "Jsem jeho nohsled, víte? Hrdina nikdy nikam nechodí bez svého nohsleda. Je to něco jako… ochrana. Bodyguard. Jsem jeho bodyguard." Důležitě se vytáhl, což bylo sotva nezbytné, protože i tak byl mnohem vyšší a robustnější než Harry.
McGonagallová se obrátila na Harryho: "Je to nezbytné, Pottere? Jsem si jistá, že stačí ministrovi Pastorkovi poslat sovu a…"
Harry zavrtěl hlavou. "Bude to zahrnovat procházení složek a kladení různých otázek skupině lidí. Hermiona již celý plán připravila. Nechceme Kingsleyho vyrušovat od jeho práce nebo něčeho." Ve skutečnosti to mělo spíš spojitost s tím, že toho mohli víc dokázat bez Kingsleyho v cestě než s ním.
Ředitelka nevypadala přesvědčeně. "Pottere, proč to děláte?"
To byla otázka, kterou neočekával. "Nevím, co myslíte, profesorko."
"Proč jste tak odhodlaný Severusovi pomoci?" Oči za brýlemi se přimhouřily. "Neměla jsem dojem, že jste si byli velmi blízcí."
"My jsme… ehm… nebyli," připustil Harry. "Ale poslal mi dopis, kde mě žádá o pomoc. Říkal jsem vám o tom. Musím mu pomoci, profesorko. Já… Musím."
"Zvažoval jste možnost, že by ten dopis mohl být past?" zeptala se jízlivě. "Pokud by Severus měl něco takového zakódovat, udělal by to mnohem sofistikovaněji."
"S výjimkou…" řekl Harry pomalu, "s výjimkou, že by ten dopis byl pro mě. A všichni víme, co si o mně Snape myslí. Potřeboval to udělat jednoduše, abych si toho všiml." Nevšiml. Hermiona si toho všimla.
"Předpokládám, že teď nemá cenu připomínat vám nazývat ho 'profesor Snape,' řekla unaveně a posadila se do křesla za stolem. Její oči prozrazovaly její věk. Vzhlédla k Harrymu. "Pottere, nedokáži popsat, co jsem viděla na té aukci, ale přísahám, že Severus už není tím mužem, jakého jsme znali. Je pryč."
"Pryč?" opakoval Harry nevýrazně. Co ta žena mohla myslet tím pryč? Věděli, že je pryč - věděli to měsíce! O to se Harry snaží - snaží se ho najít!
"Pottere, nebyl tam. Fyzicky, ano. Ale ne tady," zaklepala si na čelo. "Vypadalo to, že sotva vnímá své okolí, jako by si stěží pamatoval, kdo je, jako by se mě bál." Zavrtěla hlavou. "Nevím, co se mu stalo, jaké kletby na něj použili, ale v tuto chvíli by bylo ještě krutější, pokoušet se…"
"A co tady?" promluvil nakonec Ron a položil si ruku na hruď na místo srdce. "Dokonce i pokud se zbláznil, profesorko, se vší úctou, nemůžeme ho jen tak opustit. Potřebuje jemnou, láskyplnou péči, jak to ráda nazývá mamka. I pokud se nás bojí, přinejmenším bude v bezpečí. Nechat ho šíleného s lidmi, kteří kontrolují každý jeho pohyb… no tak, profesorko. Nemůžeme ho tam jen tak nechat. Co se stalo s nebelvírskou ctí? Loajalitou? Potřebuje pomoc, pokud můžeme, proč ne? Může to jenom pomoci."
Harry na Rona zíral s otevřenou pusou, aniž by věděl, jestli se ho zeptat, jestli je to mnoholičný lektvar, nebo jestli ho má sevřít do žebra-lámajícího objetí. Nečekal, že by Ron kdy pronesl takovou řeč… a obzvlášť ne na Snapeovu obranu.
McGonagallová vypadala stejně překvapeně. Ale rychle se otřepala. "Víte, před několika týdny tu byl Lucius Malfoy."
Harry přimhouřil oči. "Co chtěl?"
"Vypadá to, že ví, že po Severusovi pátráme. Přišel a prosil mě, abychom se neobtěžovali, že Severus je pro něj jako mladší bratr, a že to nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je nechat ho zemřít v míru. Že už si prožil dost bolesti."
"To zní jako něco, co by udělal Zmijozel," zamumlal Ron, ale Harry do něj žďuchl loktem, aby ho umlčel. Ve skutečně to dávalo smysl. Jestli někdo byl ve velkých fyzických bolestech, bylo by laskavější, nechat ho zemřít, než se ho pokoušet udržet při životě. Za některých okolností.
"Musím přiznat, že má pravdu." McGonagallová zavrtěla hlavou. "Téměř celý Řád to vzdal, samozřejmě s výjimkou vaší rodiny, pane Weasley. Vypadá to jenom správné…"
"Co, profesorko?" zeptal se Harry. "Nechat ho trpět? Protože jsem slyšel hodně o tom, že Snape je ve fyzické i psychické bolesti, ale nikdo se nezmiňoval o tom, že fyzicky umírá." Nezmínil se o sexuálním zneužívání, o kterém věděl - o tom ještě neřekl nikomu. Ne Hermioně, Ronovi, Ginny… nikomu. Jestli z toho Snapea nedokáže dostat, alespoň na něj budou mít lidé poslední vzpomínku… no, jak byl odveden z Velké síně, ale jako někdo, kdo se bránil, dokud ho neporazilo několik bystrozorů. Nepotřebovali v hlavách takový nedůstojný obraz.
Vzhlédla k Harrymu. Harry viděl, že hrozí, že se jí z očí vylijí slzy. "Zklamali jsme ho, Harry," řekla, užívaje poprvé jeho křestní jméno. "Zklamali."
Harry zavrtěl hlavou. "Nezklamali, dokud to nevzdáme, profesorko. A Nebelvíři se nevzdávají. Nikdy."
***
Harry cítil, jak jím projelo zachvění, když se blížili chodbou ke kanceláři Kingsleyho Pastorka. Nemohl si pomoci a nepřemýšlet o tom, co mu tyto chodby způsobily za necelých osm let, co věděl o kouzelnickém světě. Starostolec, pak Umbridgeová, pak Sirius… a to nemluvě o tom pekle, kterým prošel v loňském roce…
"Hej, kámo, to je v pořádku." Ronův hluboký hlas Harryho při chůzi tiše a nenápadně uklidňoval. Položil ruku Harrymu na rameno. "Jsme tu jenom, abychom navštívili Kingsleyho. Žádné hony za přízraky, žádní mrtví… jen Kingsley."
Harry se usmál a kývl. Doopravdy měl štěstí, že má tak starostlivé přítele. "Jo, vím," řekl. Odkašlal si a Ron spustil ruku. "Takže plán je jít nejdřív do Kingsleyho kanceláře a požádat ho o znaky, které nám umožní přístup na většinu míst v divizi bytostí."
"Dobře," odvětil Ron, když zahnuli za roh. "Pak půjdeme do toho patra a najdeme osobu, jejíž jméno nám Kingsley možná dá. Někoho, kdo by nám mohl pomoc najít to, co hledáme." Odmlčel se, když je míjela skupina jeptišek, která byla zřejmě ztracena. "Jediné, co potřebujeme vědět, je jméno Snapeova majitele, že Harry?"
Harry kývl a podíval se na kousek pergamenu, na kterém byly jasně napsané Hermioniny jednoduché instrukce. Neviděla důvod, proč by všichni měli jít na ministerstvo. Měla ten den důležitý test z aritmetiky. Ale přinutila je slíbit, že jí okamžitě pošlou sovu, kdyby se něco neobvyklého stalo, nebo kdyby zjistili něco důležitého, dokonce ještě předtím, než se přemístí zpět do Bradavic.
"Promiňte," stoupl si Ron za malého muže, který mu nedosahoval výš než k bokům. "Můžete mi říct, kde najdeme ministrovu kancelář?"
Malý muž otevřel ústa a vyšel z nich překvapivě hluboký hlas. "Seš přímo před ní, omezenče."
Ron zrudl a vykvikl "Díky!"
Harry položil ruku na Ronovo rameno. "Ehm… dobře. Takže jenom… zaklepeme?"
Zaklepali na velké dubové dveře, které se rozlétly. Odkryly jednoduchou místnost s béžovými zdmi, jednoduchým kobercem, se stolem uprostřed, který byl pokrytý dopisy a pergameny. Za stolem seděla mladá žena a zuřivě škrábala brkem.
"Omluvte mě," řekl Harry. "Ehm…" Myslel jsem, že je to Kingsleyho kancelář? Nervózně koukl po Ronovi. "Je tu ministr?"
"Je zaneprázdněný," štěkla na Harryho.
Někdo tu má problém s přístupem. Vyměnili si pohledy s Ronem, který pokrčil rameny. "No, můžete mu říct, že jsme se zastavili?"
Mávla rukou do vzduchu, jako by ji to nemohl zajímat míň.
Musíš něco říct! Cokoli! Musíme vidět Kingsleyho! "Jde o to, víte, že jsem jeho přítel a…"
"Vy a všichni další, troubové," řekla lehce. "Víte, kolik lidí tu každý den mám, co chtějí vidět ministra?"
Vypadalo to, že Ron už to není schopen snést. "Ale on je Harry Potter!"
Sekretářka se mu vysmála. "Jako bych to neslyšela každý druhý den…" vzhlédla, vypadaje, že se chce vrátit ke své práci, ale její pohled se zarazil. "U Merlinovy brady, to je!" zalapala po dechu a s doširoka otevřenýma očima se zvedla od stolu. "Ach, pane Pottere! Omluvte mé chování! Myslela jsem, že jste…"
"To je v pořádku, v pořádku," ujistil ji Harry. Štíhlá žena byla vysoká přinejmenším šest stop, což způsobovalo, že se nad Harrym tyčila o mnoho palců.
Žena si začala uhlazovat své černé vlasy a mrkat očima. "Pane Pottere, nemohu ani říct, jak moc jsem se vámi chtěla setkat. Jste…"
"Máte něco v oku?" zeptal se Harry a natočil hlavu, aby jí lépe viděl na oči.
Ron ostře šťouchl Harryho do žeber, zatímco žena se falešně rozesmála. "Ach, jste vtipálek, pane Pottere. Můžete mi říkat, Melanie," usmála se široce.
Harry neohrabaně kývl. "Melanie. No… je ministr uvnitř?"
Její oslněný výraz zmizel a kývla. "Skrze ty dveře," řekla tiše a ukázala na dveře, které v její kanceláři před chvíli nebyly.
"Díky." Harry se váhavě usmál a s Ronem po boku se vydal ke dveřím. Melanie si dramaticky povzdechla, když šli ke dveřím.
"U Merlinovy brady, Harry, letí na tebe všechny holky!" ozval se Ron nadšeně, když za sebou zavřeli dveře. "Viděls ji? Doslova se mohla přerazit, aby se s tebou mohla setkat!"
"Vážně? Nevšiml jsem si," řekl Harry nepřítomně a rozhlížel se po prázdné kanceláři, kde je statný, černý člen Řádu. Kde je? Je tu jeho stůl, jeho židle… cedulka na stole s nápisem Kingsley Pastorek - ministr kouzel… kde je?
"A co bylo to: 'Máte něco v oku'?" rozesmál se pobaveně Ron. "Harry, dělala na tebe oči! Aby sis jí všiml!"
"Co?" zeptal se Harry, když usoudil, že Kingsley možná odešel na časný oběd.
Ron zavrtěl hlavou. "Harry, jestli si chceš najít pořádnou přítelkyni, budeš muset dávat větší pozor."
"Hmm," bylo jediné, na co se Harry cítil. Byl si vědomý svého "problému s dívkami", ale sotva si teď mohl dovolit soustředit se na něj. Vždycky si může dát stranou nějaký "čas pro Harryho" na později. Teď je čas pomoci někomu jinému.
Vypadalo to, že se to děje často.
"Hej, ty myslíš, že nás ta kočka podfoukla?" zeptal se Ron, jako by si právě všiml, že tu Kingsley není. Zvedl těžítko a převrátil ho v rukou. "Možná to není Kingsleyho kancelář. Možná je to…"
"Ne, je to Kingsleyho kancelář," řekl Harry. "Musí to být. Možná…"
"No, Harry! Rone! Jaké překvapení," zaduněl za nimi Kingsleyho hlas.
Dva teenageři se otočili, aby se ocitli tváří v tvář ministrovi a členovi Řádu, který stál za nimi, před krbem a oprašoval si z hábitu saze. Přišel skrze letax.
"Omlouváme se, že jsme přišli bez ohlášení, Kingsley," řekl Harry rozpačitě. "Měli jsme trochu naspěch, abychom tě našli."
Kingsley přimhouřil oči. "Doopravdy? Co se děje?"
"Nic!" odpověděli Harry s Ronem unisono.
"Tak?" pozvedl Kingsley obočí, když si sedal za stůl.
"No, přinejmenším nic, co by vyžadovalo souboje a proklínání," ustoupil Harry a posadil se naproti. Ron vklouzl do druhého křesla. "Víš, včera jsme od Snapea dostali tenhle dopis."
"Je to tak?" Kingsley si položil ruce na stůl, jeho pozornost plně na Harrym.
Harry kývl. "No, já jsem ho dostal. A měl v sobě zvláštní kód, kterého si všimla Hermiona," rozhodl se nezmiňovat, že ten dopis byl "údajně" napsán panem Westonem.
"Zvláštní kód?" opakoval Kingsley.
"No, jo," promluvil Ron a vytáhl z hábitu kus pergamenu, který podal Kingsleymu. Byla to verze dopisu, který Hermiona přepsala na jiný kus pergamenu, a na který použila jednoduché kouzlo. "Vidíš? Všechny písmena, který jsou napsaný špatnou velikostí, nesou zprávu."
"'Omlovámes'?" prohlížel si Kingsley dopis a ústa mu neslyšně formovala slova, předtím než je vyslovil nahlas. "Co znamená 'omlovámes'?"
Dobře. "Ehm, domysleli jsme si, že to znamená 'omlouvám se'. Je to jen chyba," řekl Harry spěšně.
"'Pomozte, prosím. Omlouvám se'?" Podíval se na Harryho. "A tenhle dopis byl adresovaný tobě?"
Harry kývl. "Víš, já se Snapem se tak nějak navzájem nenávidíme. No, nenáviděli jsme se - může mě pořád nenávidět, ale já už k němu nenávist necítím. Ale tak nějak si myslím, že proto říká to 'omlouvám se'. Protože je zoufalý, víš, a potřebuje moji pomoc."
"Na to přišla Ginny," zdůraznil Ron zbytečně.
Kingsley ho ignoroval. "Protože Severus by si jinak o pomoc neřekl."
No… ne," odpověděl Harry pomalu. "Chci říct, on není ten typ, víš?"
Kingsley si povzdechl. "Nevěřím, že ten dopis je od něj, Harry."
Zelené oči téměř vyskočily z lebky. "Co? Co tím myslíš? Je to jeho písmo! Musí to být od něj!"
Ministr kývl. "Ale ty jsi neviděl, co jsem viděl já, Harry. George Weasley mě nechal podívat se na svoje vzpomínky z noci před aukcí a z aukcí. Severus nebyl…"
"Já vím, vím. Nebyl tou samou osobou jako předtím," protočil oči.
"Pak vidíš nepravděpodobnost svého argumentu."
"Ne, nevidíme," zasáhl opět Ron. "To bylo před měsíci, a víme, že večer předtím měl jeden z těch lektvarů, co způsobí, že spíš jak mrtvej. Možná se teď dostal do bodu, kdy prosí o naši pomoc."
"Tak jak vysvětlíte ten dopis, co jsme dostali před několika týdny, kde nám říkal, že naši pomoc nepotřebuje?"
"Ehm… Weston mu řekl, ať to napíše?" nadhodil Harry.
"Severus má svou vlastní hlavu, Harry. Neudělal by něco, co by mu někdo řekl, kdyby mu to mělo ublížit. Kdyby ti někdo řekl skočit z útesu, udělal bys to?"
Harry se musel ušklíbnout. "Udělal? Já bych byl pravděpodobně ten, kdo by šel příkladem."
Ron si odfrkl, ale nevypadalo to, že Kingsley by v té poznámce viděl humor a pravdu. "Neříkám, že ten dopis nemůže být od Severuse, nebo od někoho, komu záleží na Severusově dobru, ale zajímá mě, proč je ten dopis adresován ze všech lidí právě tobě. Proč by ti pan Weston chtěl ublížit, když vezmeme v potaz, že nechal ten dopis napsat s tímhle kódem?"
Harry si pohrával s myšlenkou, že by Kingsleymu řekl, že Snape už Westonovi nepatří, ale zamítl to. To by určitě způsobilo problémy. Kingsley by Westonovi věřil víc než nějaké neznámé osobě.
"Nechtěl," odpověděl. "Zrovna včera jsem s ním měl dlouhý rozhovor. Ví, že Snape ten dopis napsal, ale o skryté zprávě nevěděl." Ve skutečnosti Harry nevěděl, jestli je to pravda, ale říct, že pan Weston o tom dopisu neví, by jistě nedopadlo dobře. Kingsley je přehnaně paranoidní.
"Ve skutečnosti, vše, co jsme s Harrym chtěli, bylo jít do čtvrtého patra a přečíst si Snapeovu složku. Podívat se, jestli si nevšimneme něčeho, čeho jsme si nevšimli předtím," řekl Ron.
"Pochybuji, že tam něco bude," řekl Kingsley. "Sám jsem ji prošel. Přísahám, že kdyby tam byly nějaké skuliny, ně…"
"Já jsem já," připomněl Harry Kingsleymu. "Vždycky najdu skuliny."
***
"Tohle je směšný," zamumlal Ron, když je bezpečnostní stráže skenovaly před oddělením bytostí. "Když si nevšimli žádných zbraní, když nás skenovali naposledy, nebo předtím, tak proč…"
"Zmlkni, Rone," zamumlal Harry, když jim dali propustku. "Nechceme, aby nás z něčeho podezírali," řekl Harry, když trhnutím otvíral dveře. "Víš, že bezpečnost je po tom všem s Voldemortem mnohem důležitější."
Ron se mu vysmál. "Dobře. A proč bysme prostě nemohli z kapsy vytáhnout chomáč bavlny a přeměnit ji na nůž, kdybysme chtěli někomu ublížit? Nebo použít smrtící kletbu?"
Harry pokrčil rameny. "Vyhrál jsi. Ale kdy dávalo ministerstvo smysl?"
"Tušé," řekl Ron. Chodba, kterou šli, oblast ministerstva kouzel vyhrazená pro oddělení regulace a kontroly kouzelných tvorů, divize bytostí, byla jednoduchá. Podlaha byla vykachlíčkovaná nahnědo a zdi měly bledou nemocničně zelenou barvu. Byly tam hnědé dveře, které pravděpodobně vedly do kanceláří, nebo hůř, do dalších chodeb.
Kouzelní tvorové… Harry zavrtěl hlavou. Nazývají lidi tvory. To je… odporné. Hermiona mu od druhého ročníku tisíckrát řekla, že otroci a domácí skřítci nejsou považováni za lidské bytosti, ale za věc, která má pocity, nebo zasloužené emoce, ale nikdy to pro něj nic neznamenalo, dokud se neudálo to se Snapem. Domácí skřítci jsou jedna věc - mají to v krvi, chtít sloužit svému pánovi. Bylo to pro ně druhou přirozeností, jako dýchání a magie pro kouzelníky. To ale neznamenalo, že nečestné jednání s nimi je správné, ale S.P.O.Ž.Ú.S. s tím mohl sotva něco udělat.
Ale otroci… to je něco zcela jiného. Byli viděni jako kouzelníci a otroci, jako plemeno, stejně jako byl Harry viděn jako kouzelník a člověk. A možná pro některé z nich je to v pořádku, dumal, zatímco mizeli chodbou, aniž by doopravdy věděli, kam jdou, protože Kingsley jim nikoho nedoporučil a neřekl jim, kam jít. Ti s kletbami, aby museli poslechnout pána na slovo, jako domácí skřítci… nejsou doopravdy lidé… nebo jsou? Harry nevěděl. Nezapamatoval si všechno, co mu Hermiona řekla. Ta kletba se ke Snapeovi nevztahovala, takže ji Harry pustil jedním uchem tam a druhým zpátky. V tom se za ty roky s Ronem stali velmi dobří.
"Proč se nezastavíme a někoho se nezeptáme?" zeptal se Harry a jeho hlas se rozléhal chodbou.
Ron zbledl. "Myslíš, že bysme měli? Zeptat se na směr, myslím."
Harry pokrčil rameny. "Proč ne?"
Jeho kamarád si odfrkl. "Protože by si mohli myslet, že jsme blbý?" Na Harryho zmatený pohled to rozvedl. "Muži se neptají na směr, Harry."
Jenom tápají, ztracení a vypadají… hloupě?" zavrtěl hlavou Harry. "Myslím, že jsem ten manuál 'jak-se-chovat-jako-muž' minul. Tobě ho možná k sedmnáctinám doručili domů, ale já měl o těch svých příliš práce s Priori Incantum a s tím, že moji známí umírali, abych se po něm sháněl."
Ron zavrtěl hlavou a pousmál se. "Žádný manuál není, Harry. A neboj se Harry - vůbec nejsi zženštilý. Jen neznáš některý pravidla."
"Takže si nemyslíš, že této ženě bude vadit, když se jí zeptám?" Harry zvedl ruku, aby zaklepal na dveře. "Jistě pochopí můj nedostatek… vědomostí."
Vypadalo to, že Ron splynul se zdí. "Ach, pro Merlina, Harry. Ať se nedozví, že jsem tu, dobře? Bude si myslet, že se taky ptám na směr."
Harry se jenom zasmál. "Máš přítelkyni, Rone. Nemusíš si dělat starosti s děláním dojmu na jiné dívky." Přesto na svého nejlepšího přítele použil zastírací kouzlo, jen tak pro zábavu.
"Vstupte," zavolal zaneprázdněný hlas.
Harry pootevřel dveře a strčil dovnitř hlavu. "Dobrý den, slečno. Uvažoval jsem…"
"Počkejte. Jen chvilku." Osoba sedící u stolu zvedla hlavu od hromady složek. "Ach, dobrý den, pane Pottere. Jak vám mohu pomoci?" Žena se zvedla, potřásla si s Harrym rukou a několikrát se hluboce uklonila. Zachovala klidný hlas, přestože se k Harrymu chovala jako k spasiteli. Což, jak řekla Hermiona, technicky byl, přestože se tak necítil. Jak se měl spasitel cítit?
"Hledám informace o otrokovi," řekl Harry vážně. Odmlčel se, "lidském otrokovi." Pokračoval: "Ale… ale nejsem si jistý, kde hledat."
"Ach, samozřejmě!" prohlásila žena. "A jste majitelem toho otroka?"
Harry zavrtěl hlavou. "Ale doufám, že jím brzy budu. Je to… trochu komplikované." Pohrával si s odznakem připnutým na hrudi. "Kings… ministr Pastorek mi dal volný přístup do archivů." Nedokázal si pomoci, ale byl na sebe pyšný. Nebylo mnoho lidí, kteří dostali volný přístup do jakýchkoli archivů.
"No, v tom případě, budete chtít mluvit s Marcelem. "Ukázala zpět do chodby, odkud právě přišli." Asi tak o šest dveří zpět, nalevo. Jenom mu řekněte to, co jste řekl mně. Pravděpodobně se bude chtít letaxem spojit s ministrem nebo jeho sekretářkou, aby ověřil vaše povolení, a můžete jít." Podívala se na své nohy. "Pane Pottere, chci vám poděkovat. Můj… můj manžel byl zabit Vy-víte-kým, ale naše děti… naše dvě děti přežily. A to jenom díky vám!" Sevřela mu vděčně ruku.
Harry kývl a trochu při té chvále zrudl. "Děkuji vám, paní, ale ve skutečnosti byste měla poděkovat mé mamce. A Severusi Snapeovi. To oni udělali všechnu těžkou práci."
***
"Accio složka Snape, Severus." Marcel, Asiat s šedivějícími vlasy líně namířil hůlkou na skříň. Šuplík označený 'S' se trochu otevřel a vyklouzla z něj složka, za kterou se šuplík opět zavřel. Složka přistála v Marcelově ruce.
Marcel si Harryho a Rona pečlivě prohlížel. "Nevím, jestli bych vás měl nechat podívat se na něj."
"Ministr řekl, že můžeme," řekl Ron a přesunul váhu na levou nohu, snaže se, aby ji lépe zakryl hábitem, Zastírací kouzlo, i když to byla docela legrace, na té noze ještě zcela nevyprchalo.
"Toho jsem si dobře vědomý," řekl Marcel. "Ale víte, kolik času jsem řazením těchto spisů strávil?"
No, s použitím magie… maximálně tří minuty. "Ne pane, ale jsem si jist, že jste odvedl dobrou práci," řekl Harry a odhrnul si ofinu, pokoušeje se při tom vypadat nonšalantně. Nefungovalo to.
"Ano, pane Pottere, vím, kdo jste," štěkl muž. "A abych pravdu řekl, nezajímá mě to. Toto nejsou vaše složky, abyste je mohl procházet."
Ron s Harrym si vyměnili pohled. Jako nejlepší z nejlepších přátel, si občas dokázali vyměňovat zprávy i bez řeči. Tu, kterou si vyměnili, jasně říkala;
No, Harry, to nevyšlo. Vypadá, že tvému kouzlu nepodlehl.
Věděl jsem, že to nebude fungovat na všechny! Teď zmlkni a vymysli plán!
"Ehm… víte, toto je záležitost životního dluhu," řekl Harry, pokoušeje se ponořit do svých zmijozelských schopností, které v něm byly hluboce utopené. Hluboce utopené. Někdy byly tak hluboko, že je s výjimkou hadího jazyka, mohl klidně popřít. "Někomu dlužím životní dluh, a pokud nezískám informace, které potřebuji, nemůžu vyrovnat dluh a…"
"Je to dluh svázaný s neporušitelným slibem?" vyštěkl Marcel.
Harry s sebou trochu cukl, překvapený otázkou. "Uhm… ne, ne…"
"Pak přežijete," prohlásil Marcel chladně.
"On možná ne," prohlásil Ron, že se na něj Marcel s Harrym překvapeně podívali.
Nebelvír odvážně pokračoval. "Víte, existuje dlouhá historie životních dluhů mezi Potterovic rodinou a touto další… osobou." Ron si odkašlal. "Víte, ani já ten příběh neznám přesně, takže nevím, kdo zachránil koho jako první, ale mám dojem, že jednou Potter zachránil této osobě život, takže tato osoba mu dlužila životní dluh, chápete. A on to trochu přehnal, takže teď Harry má životní dluh vůči této osobě," pokrčil rameny Ron. "Tato osoba a Harry mají oba velmi silnou magii. Vím, že normální životní dluhy nezabíjejí, ale Harryho a Sn… této druhé osoby… no, řekněme, že Harrymu pomáhám, protože nechci být znám jako osoba, která se postavila do cesty životního dluhu, který nakonec zabil Harryho Pottera."
Byla to největší lež, jakou Harry kdy slyšel. Ale docela to pomohlo.
Marcel přimhouřil oči. "Uvědomujete si, že informace v této složce jsou vysoce důvěrné."
Harry kývl. "Podívejte, nechci vidět nic, co má co dočinění s něčím účtem u Gringottů nebo něčím takovým. Jenom chci vidět… chci jen katalogizační list otroka, doopravdy."
"Katalogizační list?"
"Jo, víte, kde žije, kdo ho vlastní, kolikrát byl prodán, jestli je stále naživu…" Harryho hlas se vytratil. "A tak dále."
Marcel otevřel složku a beze slova Harrymu podal pergamen. "Nepomačkejte ho," vyštěkl, když po něm Harry šáhl.
___
Jméno: Severus Tobias Snape
Datum narození: 9. ledna 1960
Datum zotročení: 2. srpna 1998 (Smrtijed)
Jazyky: angličtina, latina
Současný majitel: Christoffer König - Burgdorf, Německo (vlastněný pod jménem Severus Tobias Snape)
Minulí majitelé: Richard Weston, Christina Weston - Londýn, Anglie (vlastněný pod jménem Severus Tobias Snape)
Nigel Mering - Surrey, Anglie (vlastněný pod jménem Severus Tobias Mering
Ministerstvo kouzel, Británie
Identifikační číslo: 73682759378429031960
___
Na tom listu pergamenu bylo víc informací, než Harry čekal. Kdo věděl, že Snape mluví latinsky? Dostal 'T' z jasnovidectví (přestože uspěl ve všech dalších předmětech)? Má italské předky? Že má hůlku s jádrem z dračí blány, kterou koupil 20. července 1971?
"Podívej, je zvěromág. Havran," ukázal svému příteli vzrušeně. Měl slabost pro všechno zvěromágské. Doufal, že se to někdy naučí, ale nikdy nenašel čas. Jeho otec byl jelen a jeho kmotr hrozivý pes. Jejich přítel, kterého Harry považoval za náhradního kmotra, byl vlkodlak, takže na sebe nebyl schopen vzít zvěromágskou podobu."
"A taky neregistrovaný," ukázal Ron na další místo na pergamenu. "Přinejmenším dokud z něj neudělali otroka? Myslíš, že se pokusil ulítnout?"
"Nevím," kousl se Harry do rtu. "Zajímalo by mě, jak ho chytili."
"Otroci nejsou lidé - mohou být přivoláni stejně jednoduše jako kousek pergamenu. Jmenovitě ten ve vaší ruce," řekl Marcel netrpělivě.
"Počkejte, už jsme téměř hotovi," zamračil se Ron. "Jeho současný obojek, vidíš? Jolt XR 3000. Co to je?"
"Nevím, jestli to chci vědět," řekl Harry stísněně. "Budu mu muset nějaký sehnat, že?"
"Pokud ho s nějakým neprodají, jo. To je zákon," odpověděl Ron s pokrčením ramen. "Myslíš, že bysme si něco z toho měli opsat?"
Harry kývl, z kapsy vytáhl volný kousek pergamenu, a když si z Marcelova stolu vypůjčil brk, s čímž Marcel podle vydaného zvuku nesouhlasil, začal psát. Co si opsal, bylo jednoduché: Christoffer König - Burgdorf, Německo.
"Děkuji vám, pane Marceli," řekl Harry a podal mu pergamen zpět. "Doopravdy si toho vážíme."
"Tohle je to, čemu dlužíte životní dluh?" zeptal se Marcel a listoval složkou ve svých rukách.
Harry kývl, necítil se moc dobře. "Jo, proč?"
Marcel pokrčil rameny. "Nepěkná věc, že?"
"Máte obrázek?" zeptal se Ron a jeho zrzavé obočí povylezlo vzhůru.
Harry přešel za Marcela a nahnul se mu přes rameno. Ve složce byla momentka Snapea. Měl na sobě své obvyklé černé oblečení, klečel na podlaze v pozici, kterou Harry rozpoznával jako jednu z jedné z mnoha knih, které prošel. V pozici úplného podrobení, se sklopenou hlavou, klečící na roztažených kolenou, ruce sevřené… jen z toho pohledu se Harrymu dělalo špatně.
Marcel fotografii zvedl a četl něco na její zadní straně. "Vyfoceno 2. září 1998. Ten den, kdy se stal otrokem, ne?"
Harry kývl. "Ano, ten den."
Marcel pokrčil rameny. "No, to je něco, z čehož vám můžu udělat kopii. To nemůže vadit. Chcete ji?" nabídl fotku Harrymu.
Osmnáctiletý mladík s vrtěním hlavy couvl. "Ehm, ne díky. Nechte si ji. Díky," řekl a vystřelil z Marcelovy kanceláře, protože měl pocit, že brzy vybouchne.
Harry Potter ve svém životě viděl již mnoho věcí. Mnoho krve, krveprolití, mnoho smrti. Prožil mnoho bolesti, jak fyzické, tak psychické, a věděl, co je to trpět. Snil o tom, že svého profesora uvidí v mnoha pozicích, třeba šest stop pod zemí nebo prosícího Albuse Brumbála o prominutí, že ho zavraždil… ale nikdy v životě se mu ani nesnilo, že uvidí Snapea tak bezbranného. Vidět tak hrdého muže, vzdát se tolika… Teď Harry rozuměl, proč Řád dělal takový humbuk kvůli Snapeově změněné osobnosti na aukci. Ale jako u správného Nebelvíra, to u něj jenom posílilo snahy toho muže nalézt.
***
Čas. Kontinuum zkušeností, ve kterém události plynuly z budoucnosti, skrze současnost a do minulosti. Časová lhůta považovaná za zdroj pod něčí kontrolou a dostatečná, aby bylo něčeho dosáhnuto…
Pro něj čas sotva existoval. Jediný čas, který pro něj existoval, bylo tehdy, když se schovával a pokoušel se spát, nebo když byl znásilňovaný a mučený. Nic jiného nebylo. Nic jiného neexistovalo. Jenom bolest. Žízeň - již před dlouho dobou zapomněl na hlad, protože jeho žaludek už nebyl jako by se měl obrátit, když nedostane jídlo. Byl jenom… Prázdný.
Bolest. Žízeň. Krev. Temnota. Bolest. Únava. Strach. Prázdnota. Bolest. Chlad. Pot. Slzy. Bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama