Unwell - Kapitola 20

3. října 2014 v 22:37 | yellow |  Kniha první
"Trop de Pluie"


Rázoval sem tam kolem chrliče. Další věc, kterou na Brumbálově smrti nenáviděl, byly změny hesel do různých místností. Dříve mu stačilo vykřikovat "citronové bonbóny", "ledové myšky", "Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak bez příchutě zvratků", "peprmintové žabky", "arašídové hrudky", a podobně, dokud neuhádl správnou sladkost a portrét nebo chrlič ho nevpustili dovnitř. Neměl tušení, jaká byla hesla, když byl ředitelem Snape, protože ten rok nebyl ve škole, ale bylo to pravděpodobně něco jako "čistá krev" - i když Snape nebyl čistokrevný, musel udržovat svoje krytí.
Ale co by ze všech lidí právě McGonagallová zvolila za své heslo? Neměla žádného blízkého člena rodiny nebo mazlíčka, o kterém by Harry věděl, pravděpodobně neměla pojmenovanou svou zvěromágskou formu jako třeba jeho otec se svými přáteli… ale co jiného by si mohla zvolit za heslo? Náhodný výběr nesmyslných slov? To na McGonagallovou moc nevypadalo.
Bylo 4. ledna a v Bradavicích právě začínalo vyučování. Harry se do školy vrátil předchozího dne, protože strávil vánoce s Weasleyovými.
Potřeboval si promluvit s profesorkou McGonagallovou než praskne. Umíral touhou dozvědět se, jestli jsou od začátku vánočních prázdnin, které začaly 18. prosince, nějaké novinky ohledně mise Řádu. Věděl, že bylo setkání školské rady, a že se McGonagallová chystala žádat o koupi Snapea. Co Harry věděl, Snape mohl být klidně právě teď na hradě! Kdyby to byla pravda, spadla by mu z ramen obrovská tíha.
Samozřejmě, že to nebyla oficiální mise Řádu. "Řád" se rozpadl, s trochou štěstí navždy. Už nebyly žádné pravidelné schůzky, vášnivé diskuse a podobně, za což byl Harry vděčný. Přestože jako dítě nikdy nebyl členem Řádu, věděl, že jejich setkání byla hodně intenzivní.
Ne, tato mise zahrnovala Harryho, Hermionu, Weasleyovi, Lenku Láskorádovou, Nevilla Longbottoma, McGonagallovou, Kingsleyho Pastorka a pár dalších členů Řádu. Týkala se vysvobození Snapea z otroctví, což se zřejmě snadněji řeklo, než udělalo.
Když bystrozoři Snapea zatkli, Harry byl vzteklý. Ne, zuřil. Na ten školní rok se těšil jako nikdy předtím. Měl to být rok bez všech dobrodružství. Žádní Temní pánové. Žádné mise. Žádné viteály. Žádné porušování školního řádu, které by je mohlo stát život. Byl by takový, jaký by ostatní studenti považovali za "normální".
Také se těšil na interakce se Snapem. Snape zachránil Harryho život, Harry Snapeův. Byli vyrovnáni (přesto měl Harry stále pocit, jako by Snapeovi něco dlužil - ten muž se vzdal všeho, aby zajistil, že Harry přežije). Harry věděl, že Snape ho bude i dál nenávidět, ale možná by se mohl nechat obměkčit při tématu Harryho matky, o které toho zřejmě hodně věděl. A Harry o ní chtěl vědět všechno. Sirius a Remus o ní moc nemluvili, protože mnohem lépe znali Harryho otce. A kdo byl lepším zdrojem informací než někdo, kdo tvrdil, že ji miloval?
Poté, co Snapea odvedli bystrozoři, Harry okamžitě vstal od stolu a dosprintoval k profesorskému stolu, který již opouštěla McGonagallová. Zamířila do ředitelny, trojka jí byla v patách a okamžitě letaxovala Kingsleymu Pastorkovi. Nebo se o to přinejmenším pokusila. Nebyl v kanceláři, ani doma. Poslali mu sovu. Později zjistili, že byl na důležitém setkání s lídrem kouzelníků na Kubě. Když se dostali ke Snapeovi, bylo příliš pozdě.
Snape byl legálně předán muži jménem Nigel Mering, který trénoval otroky. Podle všeho je učil správnému vystupování, jak se chovat a podobně. Měl být "nejlepší v oboru", což doopravdy nebyla příliš utěšující myšlenka. Harry chtěl jít k Meringovi a dostat od něj Snapea klidně i násilím, ale to by bylo nelegální.
Snape podle všeho uvízl v programu otroků - Smrtijedů. Harry tomu mechanismu nerozuměl, a ani ho to nezajímalo. Věděl, že s někým se špatně zachází, a on nebude mít pokoj, dokud nedojde k nápravě.
Plán byl jít na aukci, kde bude Snape pravděpodobně prodáván a koupit ho. Harrymu ten plán připadal neprůstřelný; měl tisíce a tisíce galleonů (ve skutečnosti si nebyl tak docela jistý, kolik jich má. Ale předtím než Remus zemřel, ujistil Harryho, že si nikdy nebude muset lámat hlavu. Bylo toho hodně.) a věděl, že Kingsley je docela bohatý. Ale Řád udělal obrovskou chybu, když Harry nabídl své galleony na Snapeovu koupi. Nechtěli, aby Harry šel na aukci, což bylo pochopitelné, protože jen vědomí, že tam je Harry Potter, by vyhnalo ceny, ale proč nemohli použít jeho peníze? Kvůli Kingsleyho pitomé lesklé hlavě, která řekla, že nechce, aby Harry plýtval svými penězi na něco, co zvládnou dospělí.
Prdlajs, Harry je dospělý a nebylo by to plýtvání. Ale Kingsley ho prostě odřízl a zbytek Řádu následoval jeho příkladu. Netřeba říkat, že McGonagallová měla Kingsleymu co říct, když Snapeova koupě nevyšla podle plánu, a že Kingsleymu už nebylo dovoleno pomáhat při Snapeově záchraně.
Mysli jako Nebelvír, mysli jako Nebelvír, říkal si. Byl Nebelvír. Stoprocentní Nebelvír. Až na to, že měl schopnost manévrovat, což na něm bylo jistojistě zmijozelské… ale to bylo zřejmě kvůli tomu, že byl viteálem, ale nebyl si tím tak zcela jistý. Množství jeho vlastností (všechny temné) tomu bylo přisuzováno. Ale Voldemortův kousek duše v něm zemřel před mnoha měsíci, a on se pořád cítil stejně. Doopravdy nic se na něm nezměnilo.
"Pottere, chystáte se prošlapat díru do podlahy nebo máte důvod, proč jste tu a ne na lektvarech?" Objevila se za ním profesorka McGonagallová, její špičatý obličej přísně stažený.
"Chtěl jsem s vámi mluvit," řekl.
"Evidentně. Je to něco, co můžeme probrat na chodbě nebo musíme jít do mé kanceláře? Protože v tuto chvíli mám učit druhé ročníky Mrzimoru a Zmijozelu, a to je kombinace, která, Merlin chraň, by neměla být nechána o samotě ani na chvíli."
Harry s chvátající profesorkou vyrazil k učebně přeměňování. "Jen jsem přemýšlel, jestli jste udělali se Snapem nějaký pokrok."
Profesorka McGonagallová se zastavila a věnovala Harrymu příkrý pohled. "Myslím, že jsem vám řekla, abyste se do toho nemotal, Pottere."
"Je mi osmnáct. Mám právo vědět jakékoli novinky!" podotkl Harry. Už byl unavený z toho, jak ho nechávají tápat v temnotě. Strávil příliš mnoho let tím, že nechal Brumbála, aby ho nechal v temnotě. Znovu to nepřipustí, zatraceně.
"Ano, Pottere," povzdechla si a pokračovala v rychlé chůzi. "Zasedání školské rady nešlo tak, jak jsem doufala. Předložila jsem jim velmi rozumný plán a oni ho sestřelili. Jediný, kdo pro něj hlasoval, byl Lucius Malfoy."
Harry se zarazil. "Malfoy?" vyprskl.
"Ano, Pottere a zavřete pusu, než vám do ní vletí moucha," odpověděla McGonagallová, aniž by zpomalila. "Pak jsem napsala další dopis a dostala odpověď od Severuse. Dal mi zcela jasně vědět, že je v pořádku a přeje si být nechán na pokoji."
"Myslíte si, že odepsal doopravdy Snape? Ne ten bastard Weston?"
McGonagallová se na něj zuřivě podívala. "Pan Weston, Pottere. Ten muž neudělal nic nezákonného a dá se s ním domluvit. Ano, odepsal Severus."
"A řekl, že nechce naši pomoc?" posmíval se Harry. "To zní jako on. Takže jaký je plán? Ron a já máme volnou hodinu a…"
"Já jsem dělala váš rozvrh hodin, Pottere. Právě teď máte lektvary, to vím jistě."
Harry pokrčil rameny. "Chodím za školu. Trvale. Hermiona mi pomáhá se studiem teorie a tak, abych dokázal složit OVCE, ale v tý zatracený hodině se nic nenaučím."
"Pozor na jazyk, Pottere."
"Takže ten plán?"
Když vstoupila do učebny přeměňování, která se s jejím příchodem okamžitě utišila, McGonagallová se prudce otočila. "Promluvíme si o tom později, Pottere."
"Jen náznak? Ron a já bychom mohli jít do knihovny a vyhledat…"
"Slyšel jste, co jsem vám řekla, Pottere? Severus docela jasně řekl, že chce být nechán na pokoji."
Harrymu poklesla čelist "Ale nevzdáváte to?"
"Co očekáváte, že udělám?" zeptala se a najednou zněla na svých sedmdesát tři let. "Je to permanentní kouzlo a neexistuje způsob, jak jeho majitele přinutit prodat ho za obnos, který si můžeme dovolit. Školská rada nepřijala mou žádost na jeho koupi, dokonce ani s dobře připraveným kalendářem výnosů."
"Mohli bychom mu poskytnout spravedlivý soud!" prohlásil Harry. "Mohli bychom publikovat rozhovory ve Věštci! Mohli bychom přinutit ministerstvo přiznat, že udělalo chybu…"
"Ministerstvo nikdy nic takového nepřizná, dokonce ani s Kingsleym Pastorkem v čele, Pottere. Teď, když mě omluvíte, mám hodinu."
Ale Harry se nechtěl nechat odradit. "Mohla byste aspoň…"
"Ne, Pottere. Odebírám Nebelvíru pět bodů! Tato konverzace je u konce. Teď, kdybyste se prosím odebral z mé učebny…" Obrátila se ke třídě a začala je poučovat o přeměňování, Harry zcela zapomenut.
Harry se otočil a slepě proběhl skrze bludiště chodeb, vzhůru po různých schodištích, kolem spletitých chodeb… věděl, kam míří. Neprožil v Bradavicích šest let života, aby nevěděl, kam míří. Samozřejmě, vždy se mohl ztratit, ale nebylo to příliš pravděpodobné. Na to strávil příliš mnoho let s pobertovým plánkem.
Vřítil se do nebelvírské společenské místnosti, kde lenošil Ron a dalších několik chlapců ze sedmého ročníku (kteří byli všichni o rok mladší než on a Ron).
"Rone!" řekl hrubě, čímž způsobil, že zrzek překvapeně vzhlédl. "Musíme si promluvit."
Ron se nemotorně zvedl z podlahy. "Co se děje?" zeptal se tiše. V hlase mu zněla obava… starosti zbrázdily jeho čelo.
Harry zdolával schody do jejich ložnice, Ron ho následoval a vrhal k ostatním sedmákům varovný pohled, který jasně říkal "nechte nás o samotě, a ani nepřemýšlejte o ultradlouhých uších."
Harry sebou zoufale plácl na postel. "Musíme něco udělat. McGonagallová to vzdává."
"Snapea?" zeptal se Ron a sedl si na postel vedle Harryho.
"Jo." Harryho zelené oči plály vztekem, když si tvrdohlavě překřižoval ruce přes hruď. "Podle všeho od něj dostala dopis, kde jí řekl, ať ho necháme na pokoji, takže to jen tak nechá."
"Ach," řekl Ron zvláštně. "No… jestli je to to, co chce, tak…"
Zešíleli všichni? "Ne! To nemůže bejt to, co chce!" Harry se zvedl a začal přecházet. "Weston ho pravděpodobně přinutil napsat tyhle sračky. Tohle není Snape - Snape, kterého známe - by nikdy nebyl spokojený v otroctví. Nikdy."
Ron byl chvíli potichu. "Možná to není ten Snape, kterého známe, Harry."
"O čem to sakra mluvíš?" Harry pěnil. Okolnosti, ve kterých se Snape nacházel, byly podle Harryho jasné - Snape je v otroctví, otroctví je špatné, Snape si ho nezaslouží. Dostat ho z něj je jejich jediná možnost. Nemůžou ho jen tak nechat.
Ron pokrčil rameny. "Slyšel jsi, co taťka s Georgem říkali. Blábolil a byl vyděšený a…"
"Byl pod vlivem lektvaru na spaní!" vykřikl Harry. "Vím, že jsi nestrávil tolik času na ošetřovně jako já, ale musíš vědět, jak tyhle věci fungují. Vzbudíš se, jsi úplně grogy a začneš blábolit věci, který nemyslíš vážně…"
"Ale další den nebyl," poukázal Ron. "George a Bill říkali, že klečel, byl na řetězu a tak a nebojoval s tím. Žádný vzteklý pohledy, nic. No, s výjimkou sarkastické poznámky, říkal George. Ale to je to. Dokážeš si představit Snapea, kterého známe, jak se dobrovolně postaví na pódium a nechá se prodat? Protože ujišťuju tě, že já ne."
Harry zavrtěl hlavou. "Pravděpodobně to dělal jenom proto, že si myslel, že ho koupíme. Nebyl by prodán, kdyby nespolupracoval"
"Kdyby chtěl, abychom ho koupili, choval by se jako zmetek," poukázal Ron. "Prodal by se za mnohem nižší cenu, kdyby se nechoval tak dobře."
Ron měl pravdu, to musel Harry uznat. Snape by nikdy… "Ale pro to je nějaký důvod, jsem si tím jistý. Zatraceně, kdybysme jenom měli šanci promluvit si s ním… a zatracená McGonagallová! Zatracenej Řád. Mohli jsme si ho dovolit tisíckrát, kdybychom prostě použili nějaké ze Siriusových peněž!"
"Tvůj kmotr by se obracel v hrobě, kdybys na tohle použil scvrček z jeho peněz!"
"Nemá hrob," pocítil Harry potřebu podotknout.

"Zeptal ses jí, jestli bys ten dopis mohl vidět?" zeptala se Hermiona Harryho po večeři v knihovně. Jednou z podmínek spolupráce s Hermionou bylo jednoduše dostání se do jejího napjatého rozvrhu, protože si vzala mnoho, mnoho hodin a zřídkakdy měla volno, a když ho měla, využívala ho ke studiu. "Co kdyby tam bylo hodně skvrn od inkoustu? To by bylo známkou boje. Pan Weston ho pravděpodobně přinutil ten dopis napsat."
"Nechápu, proč prostě nemůžeme sundat ochrany," zasténal Harry a praštil hlavou o stůl v knihovně, brýle natlačené na obličej. "Když máme na svý straně Kingsleyho, proč prostě nemůžeme jít k Westonovi a…"
"Protože by to bylo porušení zákona," odpověděla Hermiona pohotově. "Prostě tam nemůžeme jen tak přijít a vzít si Snapea. Ať je to nehumánní, Snape je legálně majetkem pana Westona." Její obličej prozrazoval znechucení.
"A paní Westonové," dodal Ron. "Nezapomínej - oni oba jsou registrovaní jako jeho majitelé," Ron se na moment odmlčel. "Hej, mám nápad!"
"Co to je, Ronalde?" povzdechla si Hermiona. Ronovy nápady byly nepříliš časté a jeho dobré nápady byly ještě méně obvyklé.
"Proč jim prostě sami nenabídneme, že ho koupíme? McGonagallový za zády, víte?" zeptal se. "Řád se mohl zbláznit, když jsi to nevrhl, Harry, ale teď, když to všichni vzdali…"
"Nemůže to udělat, Rone," hádala se Hermiona. "Ty peníze mu nechali jeho rodiče a Sirius. Potřebuje je."
"Nene," zamumlal Harry proti stolu.
"Proboha, Harry! Co jsi to říkal?" zeptala se Hermiona frustrovaně.
Harry zvedl hlavu ze stolu jen tak, aby mohl mluvit. "Ne, nepotřebuji je," opakoval.
Hermiona na něj nevěřícně zírala. "Co tím myslíš, že nepotřebuješ?"
Pokrčil rameny. "Nepotřebuji je všechny. Stejně budu bystrozor, a ti vydělávají hodně peněz. A nemohl bych utratit dědictví po Siriusovi, i kdybych chtěl - mohl bych si koupit milion Snapeů, a pořád by mi zůstalo třikrát víc peněz, než kdy prošlo jinde u Gringottů." Nevytahoval se - jeho přátelé věděli, že mu na penězích nezáleží, i když to občas způsobovalo, že Ron trochu žárlil.
Ron si odfrkl. "Jo, to je to poslední, co potřebujeme. Milion Snapeů. Takže, když ho koupíš, co s ním budeš dělat, Harry?" Oči se mu rozzářily. "Zatraceně, to bys nad ním měl úplnou kontrolu. Musel by tě oslovovat 'pane' a…"
"Drž zobák, Rone!" střelila po něm Hermiona. "Nic takového neudělá! Choval by se ke Snapeovi stejně, jako vždy předtím."
Ron se zasmál. "No, Snape by mu i tak musel doslova líbat nohy pokaždé, kdyby ho viděl. Není pomsta sladká?" povzdechl si zasněně.
"Já tomu nemůžu uvěřit! Ten muž zachránil Harryho život - je to válečný hrdina! Kdyby nebylo jeho, asi bychom byli všichni mrtví!" vřískala Hermiona na svého přítele.
"No, roky se k nám všem choval jako totální parchant. Myslím, že by to…"
"To je neuvěřitelný! Jak by ses cítil, kdyby…"
"Ticho!" zavřel Harry s prásknutím jednu z mnoha knih o otroctví. Ačkoli udělali pořádný průzkum, nemohli najít způsob, jak tu zotročovací kletbu zrušit. Byla to prastará kletby, která byla zdokonalena, aby v ní nebyly žádné skuliny. Byly zcela nezvratná. "Jdu do postele."
"Harry - je jenom půl osmé," připomněla mu Hermiona tiše, kývaje hlavou směrem k velkým hodinám na zdi knihovny.
Pokrčil rameny. "Nevadí - prostě potřebuji nějaký čas na přemýšlení, dobře?"
Zatímco se plahočil zpátky do svého pokoje, mysl mu vířila myšlenkami. Tak trochu Snapea nenáviděl. Ron měl pravdu, Snape byl parchant celých šest let, co Harryho učil. Nenáviděl Harryho od chvíle, co mu na něj padl pohled. Každou hodinu, každou chvíli si našel způsob, jak urážet Harryho, jeho otce a zbytek pobertů, jak Harryho ponížit… ale to bylo jen krytí, ne? Ve skutečnosti Harryho ne-nenáviděl. Jen to muselo vypadat, že je špehem pro Řád…
Ne. Nenáviděl Harryho. Doopravdy, doopravdy ho nenáviděl. Nenáviděl Harryho, protože ten vypadal jako jeho otec. O tom to bylo. Jen málo to mělo společného s Harryho osobností, vůní, známkami, tím, že bych chlapcem-který-přežil… bylo to založené jenom na jeho vzhledu. Pochyboval, že to mělo něco společného s představou, že Harryho mamka umřela kvůli Harrymu - Harryho mamka by té noci stejně asi byla zabita.
Ale i přesto, že Harryho tak nenáviděl, mu při několika příležitostech zachránil život. A kdyby nebylo jeho, válka by se mohla vyvinout zcela jinak. Sakra, možná by to ani nemuseli dokázat. Přinejmenším za to si Snape zaslouží alespoň trochu respektu. Harry si nedokázal představit, pod jakým stresem musel Snape být, když se pokoušel špehovat a to všechno okolo.
Kolem dokola, Harry prostě cítil, že Snapeovi něco dluží. Snape toho pro něj tolik udělal, přestože zdráhavě, tak udělal. A teď byl v něčem mnohem horším než jen ve srabu, mnohem horším než na prokletém koštěti… Harry se mu musel přinejmenším pokusit pomoci.
Jsi Harry Potter, sakra, uvědomil si, když si v oblečení lehal do postele a zatahoval kolem sebe závěsy. Profesorka McGonagallová vždy zdůrazňovala, že Weston má rád konexe, že jediným důvodem, proč je slavný, je to, že zná tolik slavných lidí. Prostě mu nabídni, že Snapea koupíš. Řekni "určit si svou cenu" - pravděpodobně ho prodá, když to žádá Harry Potter. Ne Bradavice, ale Harry Potter.
Zřídkakdy rád využíval své slávy, toho, že mu svět něco dluží, a tak dále, a tak dále, ale občas to mohlo být užitečné. Na jedné straně postele roztáhl závěsy a zvedl svoji školní brašnu. Z ní vytáhl pergamen, kalamář a brk. Na chvilku se zamyslel a začal psát.
4. ledna 1999
Harry James Potter
Bradavická škola čar a kouzel
Vážený pane Westone,
Zarazil se. Nejlepší bude začít lichotkami. Lichotky. Řekne panu Westonovi, jak moc obdivuje jeho… jeho… Podíval se na obrázek, který měl ve složce, kterou mu dala Hermiona, kde měl také kopie novinových výstřižků o Snapeovi, kopie Snapeova rodného listu a dalších úředních záznamů… čehokoli a všeho, co mělo něco společného se Snapem a jeho zotročením.
Jak moc obdivuji váš knír? Jak moc vás obdivuji za to, že vlastníte nějakou nepřesvědčivou firmu, jejíž jméno nedokážu ani vyslovit? Zavrtěl hlavou.
Mnoho jsem toho o Vás slyšel, pane. Vaše práce ve vaší společnosti je ohromující. Ve druhém ročníku jsem o tom psal referát. Měli jsme dělat referáty o velmi vlivných společnostech a podobně, a já si vybral Vaši. Je to čest, psát vám.
Ušklíbl se. Neexistuje důkaz, že by o mužově společnosti nedělal referát. Většina učitelů vracela eseje se známkami studentům. Harry první pololetí prvního ročníku zapaloval svoje staré eseje, dokud ho při tom nepřistihla Hermiona a nedožadovala se toho, aby ji nechal zaarchivovat je. A taky to udělala… ale vždycky může lhát a říct, že to ztratil.
Slyšel jsem, že jste si pořídil nového otroka jménem Severus Tobias Snape. Ve skutečnosti to v Bradavicích způsobilo značný rozruch, pane. Snape tu pracoval jako mistr lektvarů, učitel obrany proti černé magii a ředitel.
Zastavil se. Co s tím udělá teď? Nemůže to nechat znít, jako by Snapea chtěl moc… ale musí to vyznít, že ho chce dost…
Sundal si brýle a začal si zuřivě protírat své zelené oči. Pak si brýle opět nasadil. Dnes v noci ten dopis pro Richarda Westona dodělá, i kdyby mu to mělo trvat do tří do rána (trvalo).

Severus se opíral o zamlžené okno. Chlad přicházející skrze sklo se šířil jeho tělem a způsoboval, že mu vstávaly chloupky na rukou. Frigidní chlad byl pro jeho tělo vítaný, protože na posteli za ním leželi dva velmi ne-frigidní lidé a těžce oddychovali.
"Aach," uslyšel zasténat pána. Ani se neobtěžoval s otáčením. "Ty nikdy nepřestaneš, ty zatracený rozkošníku?"
"Mmmm…" přišla odpověď od druhé osoby v posteli. "Jsem mladý. Jsme tím proslulí." Mladší muž, kterému nebylo víc než osmnáct, měl silný francouzský přízvuk a rozcuchané blonďaté vlasy. Opálený a svalnatý, přišel před hodinou a okamžitě se připojil k pánovi a Severusovi na trojku. Pán a ten chlapec v těchto věcech měli zřejmě hodně zkušeností a vypadalo to, že si to oba doopravdy užívají. Pro Severuse to dělalo sex jen mnohem víc útrapný, protože musel přemýšlet, kam dát nohu, ústa… a tak dále. Pán a chlapec důsledně dělali pauzy, aby si lokli ohnivé whiskey, která je uvolnila. Severusovi žádný alkohol nenabídli, i když by mu přišel vhod.
Naklonil se tak blízko k oknu, jak to šlo, přijímaje do svého přehřátého těla všechen chlad, který mohl. Sledoval lidi procházející dole po přeplněných chodnících a vyhýbající se zledovatělým místům. Někteří lidé vedli na vodítcích psy - Severus si přál, aby ho pán zval ven. Neopustil hotelový pokoj čtyři dny - od té doby, co přijeli do Paříže. Ani jednou. Věděl, že je to úplně ubohé závidět malým teriérům, ale bylo to tak.
Sledoval, jak se cyklistka vratce proplétá zledovatělou ulicí, jak konstábl přechází k loudajícímu se muži před budovou na druhé straně ulice, pravděpodobně, aby ho varoval, ať se přesune. Sledoval, jak mladý muž a žena spěchají ulice, drží se za ruce v rukavicích a vesele se smějí. Byl někdy tak mladý, tak bezstarostný? Nemyslel si, že by byl. Vždy byl starý, utrápený a zodpovědný za příliš mnoho.
Nebe bylo černé. Jasná světla města nedávala hvězdám žádný prostor zářit. To byla oproti minulosti další prudká změna v jeho životě… většinu svého života strávil blízko Manchesteru, v Tkalcovské uličce, nebo ve Skotsku. Obvykle tam. A ve Skotsku byly hvězdy. Stovky tisíc hvězd, téměř každou noc. On a Lily… ne. Už nikdy nebude na Lily myslet, a zvlášť ne, když jeho zpocené a lepkavé tělo pokrývá sperma dvou mužů, které ani nezná.
"Severusi, pojď zpátky do postele," pokynul mu pán z postele, kde se teenager pomalu otíral o pánovu nohu.
"To okno nenechává spectateurs mnoho prostoru pro představivost," zasmál se teenager a sázel mokré a bezpochyby alkoholem vyvolané polibky. Pak řekl něco ve francouzštině, což způsobilo, že se pán rozesmál, ať už ten chlap řekl cokoli.
Zase ta zatracená francouzština! pomyslel si, když se otáčel od okna a mířil zpět do postele. Proč jsem se nenaučil francouzsky? Ten jazyk se mi od toho zatracenýho zotročení vysmívá… klepnutí na okno způsobilo, že prudce otočil hlavu.
Na okno klepala malá hnědá sovička.
"Pane, sova," Severus s jedním kolenem na posteli ukázal k oknu. Když mu pán řekne, aby ji ignoroval, nebude mít jinou možnost, než to udělat, ale raději by se šel podívat, co ta sova nese. V Paříži byly čtyři hodiny ráno - pravděpodobně se s těmi dvěma muži bude osahávat v posteli až do šesti, kdy se paní vrátí odkudkoli, kde je, a ten chlapec bude muset odejít do práce nebo do školy.
"Vezmi to," odpověděl pán nesoustředěně, jak nalézal na mladého francouzského chlapce.
Severus se otočil a otevřel okno. Byl mu jedno ledový závan větru, který narazil do jeho nahého těla, stejně tak mu bylo jedno, jestli lidé na ulici, pokud vzhlédnou, uvidí nahého muže vyklánějícího se z okna. Ve svém minulém životě by si to druhé velmi dobře uvědomoval a cítil by se kvůli tomu velmi trapně a nedovolil by, aby se něco takového stalo. Ale jak řekl, bylo to v jeho minulém životě.
"Ahoj," řekl tiše a natáhl své štíhlé prsty, aby sovičku pohladil po jemném peří. "Máš dopis pro pána?"
Sovička k němu poskočila a schoulila své malé prochlazené tělíčko pod jeho dlouhou dlaň.
"Odkud jsi?" zašeptal. Je to zatracená sova. Nemůže ti odpovědět. Ale Severus potřeboval ten rozhovor - dvě slova, která by si s někým mohl vyměnit. Nemohl to nutkání vysvětlit, ale je to sova, takže to pravděpodobně není mimo jeho možnosti. Ne že by ji znevažoval nebo tak něco. Podíval se na vzkaz připevněný k sovině noze a měl pocit, jako by mu srdce spadlo do kalhot. To písmo by poznal kdekoli.
"Co tam sakra děláš, Severusi?" zařval pán z postele. "Přestaň se pokoušet ohřát celý svět!"
"Ano, pane. Omlouvám se, pane," řekl Severus rychle, zvedl sovičku a přitiskl si ji k hrudi v pokusu ohřát ji předtím, než zavřel okno. Otočil se, zápasíce s dopisem připevněným k sovině noze. Byl adresovaný pánovi… Severus mu ho musí dát, i když by si přál, aby si ho mohl přečíst předtím, než to udělá. Co by proboha Potter mohl psát pánovi?
"Arhg, ty nepřestaneš?" pán se znovu zasmál a z nočního stolku sebral láhev ohnivé whiskey a napil se z ní.
"Vítězové se nikdy nevzdávají, a ti co se vzdávají, nikdy nevítězí," odpověděl mladý Francouz drze.
"Ano, ale ti, kteří nikdy nezvítězí nebo se nevzdají, jsou tupci," zamumlal Severus, pozoruje dopis a hladíce sovičku, doufaje, že ji tak zahřeje, než ji bude muset položit. Měla za sebou dlouhý let - mrzlo.
Vypadalo to, že ho pán neslyšel. "Je to od Tiny?" zeptal se v přestávkách mezi líbáním mladého chlapce.
"Ne, pane. Je to od…"
"Tak se vrať do postele," nařídil pán znuděně.
"Ano, pane," Severus neochotně posadil ptáka na šatník na druhé straně pokoje. "Nedívej se, jestli nechce," zašeptal a cítil se jako bláhové dítě, že takhle mluví se sovou. Ale na druhou stranu, sovy jsou velmi chytrá a magická zvířata. "Máme pro sebe celé apartmá - můžeš odlétnout do obývacího pokoje a podívat se, jestli nenajdeš nějaké krekry nebo zbytky od…"
"Severusi!"
"Omlouvám se, pane." Severus obrátil svou pozornost od sovy a vlezl do postele. Okamžitě byl zapleten do různých končetin a začal poskytovat potěšení tak, jak to měl každý z mužů rád. Ale jeho mysl se tomu úkolu nevěnovala. Byla zaměřena jenom na…"

"Richarde? Jsi doma? Kde spí otrok? Lumos." Místnost zalilo světlo, když paní otevřela dveře a naskytl se jí pohled na tři propletené muže na posteli… unikl jí ječivý výkřik plný vzteku a zděšení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama