Unwell - Kapitola 17

3. října 2014 v 22:34 | yellow |  Kniha první
"Jenom stav mysli"


"Severusi!" zavolal ženský hlas z obývacího pokoje.
Severus vzhlédl od své práce. Procházel bytem a používal leštící kouzla na každý kus nábytku, který tam byl. Ale když ho paní zavolala, byl připravený bez váhání přijít a poslechnout.
Je téměř pět hodin, usoudil, když strčil hůlku do kapsy a šel chodbou do jasně osvětleného obývacího pokoje.
Paní polehávala na lenošce před velkým oknem s výhledem na noblesní část města. Na klíně měla časopis a kouřila cigaretu.
"Paní." Uklonil se tak hluboce, jak bylo možné, aby zároveň udržel rovnováhu. Nemusel si klekat - to byla podle jeho nových majitelů jenom ztráta času, když jim mohl prokázat svůj respekt stejně horlivě, aniž by si klekal na podlahu.
"Podej mi nějaký můj kvalitní pergamen a můj nejlepší brk. Musím napsat dopis paní Galiniové. Pozvala nás na svatbu svého vnuka, která se koná za tři měsíce, ale samozřejmě se nemůžeme zúčastnit, protože Richard nám již na ten týden zajistil rezervaci v Itálii."
"Ano, paní," řekl, narovnal se z úklony a odcupital do ložnice, kterou paní sdílela s pánem. V šuplíku stolu měla různé kusy pergamenu, které měly kolem krajů pěkný design. Vybral nějaký inkoust a brk a vrátil se po její bok.
Klekl si na bílý koberec a mávnutím hůlky přivolal malou stoličku, na kterou položil pergamen. Vzal do ruky brk, připravený zapsat její slova.
On sám se na dovolenou v Itálii těšil. Samozřejmě ho brali s sebou, ale pravděpodobně stráví tolik času prohlídkami a chozením do módních divadel, drahých restaurací a návštěvami slavných lidí, že s nimi nestráví mnoho času. S největší pravděpodobností ho většinu času nechají samotného v jejich hotelovém apartmá. Hodil by se mu nějaký čas o samotě. Zřídka kdy měl čas, kdy mohl jen tak sedět a třídit si myšlenky, relaxovat. Samozřejmě že jako otrok neměl takový čas dovolený, ani ho nepotřeboval. Byl naživu, aby sloužil pánovi, paní a jejich synovi, pánovi Nathanovi.
"Nejdražší Seleno," začala paní svým nosovým hlasem a odklepla popel z cigarety do popelníku, který ho kouzlem rovnou přesunul do odpadkového koše. "Gratuluji, že jsi našla drahému Landonovi partnerku..."
Severus začal pečlivě zapisovat její slova ozdobným písmem. Jeho písmo bylo vždy špatné, malé, pokřivené… ale za poslední tři měsíce, co ho vlastnili pán s paní, se jeho písmo drasticky zlepšilo. Paní ho nechávala minimálně čtyřikrát denně zapisovat své dopisy, které byla často pro krále, císaře, prezidenty a velmi vlivné osoby jak mudlovského, tak kouzelnického světa. Bylo vskutku důležité, aby jeho písmo bylo excelentní.
"Jsme také velmi nadšeni tím, že jsme se doslechli o jeho zásnubách s princeznou Fidelií. Nechť ti přinesou mnoho štěstí a radosti," pokračovala.
Severus věděl, že mnoho královských čistokrevných rodin se ke svým potomkům chovalo podobně, jako se pán s paní chovali k němu. Musel se zeptat předtím, než mohl téměř cokoli udělat, a když mu řekli, aby něco udělal, neměl jinou možnost než okamžitě poslechnout. Královské děti byly často zasnoubeny, musely se účastnit důležitých událostí a dělat další věci, které nechtěly. Bylo s nimi zacházeno jako s trofejemi.
"Richard a já se naneštěstí nebudeme moci zúčastnit svatebního obřadu. Máme vyhloubenou neodkladnou třítýdenní cestu do Itálie nejvyšší důležitosti. Kdybychom mohli, zůstali bychom tu, ale víš, jak se věci mají."
Zatímco monotónně pokračovala v bezvýznamných slovech, která by mohla být lépe shrnuta do "nepřijedeme na svatbu", Severus se kousal do rtu. Paní často do svých dopisů vkládala slova, která neměla správný význam. "Hloubit" v té větě nemělo žádný smysl - pouze zmate příjemce dopisu, ale nebylo jeho povinností to zpochybňovat. Jestli paní chtěla poslat dopis, který nedává smysl, bylo to její rozhodnutí.
Byl konec prosince. Rychle se naučil přizpůsobit se domovu svých nových majitelů. Žili ve velkém luxusním bytě v Anglii, který byl vybaven nákladným bílým kobercem. Měli ještě dalšího otroka, Caritu, které bylo 119 a sloužila jako kuchařka. Nebyla výrazně nadaná v jiných úkolech než ve vaření, a proto pořídili Severuse. Severus byl jejich dárek k výročí, na kterém se společně shodli. Oba měli své důvody, proč ho chtěli koupit, některé z nich, jak Severus věděl, spolu nesdíleli.
Pán byl majitelem velmi prestižní společnosti. Protože měl práci, jakou měl, nemusel každý den pracovat, ale přesto každý den ráno brzy vstal a odešel do práce a vracel se o půl šesté odpoledne, někdy i později.
Severus věděl, že nechodí do práce každý den, že tráví docela hodně času v bratrově domě, kde pijí, pořádají party nebo šukají různé otroky, které pánův bratr vlastní. Severus to věděl, protože jednou ho pán vzal s sebou - Severus ten den strávil v kuchyni s domácími skřítky. Nechtěl vidět, co vídal pravidelně, protože kdykoli paní dostala nutkání, dělala Severusovi to samé; nutila ho uspokojit ji. Pán dělal to samé, když paní nebyla doma, ale naštěstí to nebylo tak často, protože pánovy metody byly pro Severuse vždy co nejbolestivější a nejvíce ponižující.
Paní žila ve šťastné nevědomosti o manželových aktivitách. Obvykle trávila dopoledne poflakováním se po domě v drahých saténových županech, kouřením, předstíráním, že jí, i když ve skutečnosti nejedla, čtením časopisů a sestavováním dopisů. Hodiny trávila nakupováním na různých místech v různých zemích. Občas s sebou táhla Severuse, aby jí nosil tašky, což bylo doopravdy zbytečné, protože na ně mohla použít nadlehčovací a zmenšovací kouzlo stejně jako on. Ale nemohl popřít, že si užíval, když se sem tam dostal z bytu.
Přepsal slova na pergamen a dával si pozor, aby mu neukápl inkoust na koberec nebo na samotný pergamen. U pána s paní byl lépe oblečený než u pána Meringa. Každý den nosil jednoduchou bílou košili a černé kalhoty. Žádné boty, žádný hábit, ale nemohl si stěžovat. Hábity jsou pro čarodějky a kouzelníky. On je otrokem, který může provádět kouzla. To je významný rozdíl. A poté, co měsíc musel pochodovat v té špinavé bederní roušce, bude nosit cokoli.
Rozmáchle podepsal slova "se srdečným pozdravem, s láskou, paní Christina Jacqueline Diana Johnson Westonová". Pak použil jednoduché sušící kouzlo, aby zabránil pečlivě napsaným slovům v rozmazání se. Vzhlédl k paní, která zírala z okna a spokojeně kouřila.
Dopis byl hotový - měl ho poslat. Nevadilo mu psaní dopisů, ale posílání byl zcela jiný případ.
Zvedl se a odeslal stoličku zpět do přístěnku, kde byla uschovávána. Sroloval pergamen a podal ho paní, která na něj líným pohybem hůlky přidala svoji pečeť. Pak přešel k velké kleci u okna, kde byla držena velká bílá sova.
"Dobrý den, Bianco," pozdravil sovu hlasem, o kterém doufal, že je přátelský. Otevřel klec. "Paní má dopis na doručení paní Galiniové." Opatrně vložil ruku do klece s úmyslem, aby na ni Bianca usedla a on jí mohl pomoci z klece. Ale ona to neudělala - zuřivě ho klovla do ruky a vytrhla mu z ní kus masa.
Severus stiskl zuby. Bianca byla sova jeho paní, která ho vášnivě nenáviděla. Nemohl toho ptáka urazit nebo se k ní špatně chovat - Bianca byla mazlíček a ať se mu to líbilo, nebo ne, byla postavením nad ním. Musel se k ní chovat s respektem, i když ji nenáviděl. Avšak v životě se nesetkal s míň snesitelným mazlíčkem.
"Paní by byla velmi potěšená, kdybys mohla doručit tento dopis." Vytáhl ruku z klece a nechal jí spoustu místa, aby mohla vylétnout.
A ona vylétla. Vylétla, přistála mu na rameni a okamžitě mu uklovla další kus masa z místa nad obočím.
"Ty nepřátelský ptáku!" zavrčel, strhl si ji z ramena a i přes její hlasité protestující skřeky ji nepříliš jemně umístil na okenní parapet.
"Neopovažuj se s Biancou špatně zacházet!" řekla paní ostře ze svého místa na lenošce, když vzhlédla, aby pozorovala interakci mezi svým otrokem a svým mazlíčkem.
"Já s ní nezacházím špatně, paní." Zamračil se a bezpečně přivázal dopis k Biančině noze i přes její stále hlasitější protesty. "Bianca mě prostě nenávidí. Možná, že kdybyste jí od teď dávala dopisy, tak…" otevřel okno a doslova z něj ptáka vyhodil. Když bude mít štěstí, tak se ztratí a týden se nevrátí.
Nenáviděl toho nesnesitelného ptáka. Otočil se a uviděl, jak na něj zírají přimhouřené ledově modré oči jeho paní. "Do kuchyně," vyštěkla. "Položíš svou hůlkovou ruku na rozžhavenou plotnu, dokud nebudeš litovat, že jsi na moje miminko kdy položil oči." Její miminko byla samozřejmě Bianca.
Severus okamžitě padl na kolena. Tohle ne… Nemůžu to udělat… to bude bolet… Nebyl s bolestí žádný neznámý, ale potrestání je potrestání, a tohle nebude pohodlné. "Omlouvám se, paní. Omlouvám. Prosím, odpusťte mi," schválně vynechal tu část o potrestání. Někdy mu paní odpustila a nezranila ho. Dychtil po těch momentech. Byly jedněmi z mála chvil v jeho životě, kdy měl pocit, že jeho život není celý z bolesti. Věděl, že si zaslouží bolest, když ji cítil, a věděl, že má obrovské štěstí, že ho vlastní pán a paní, lidé, kteří ho doopravdy krmí, oblékají, nechávají ho koupat se a spát…
"Není ti to líto. Je ti líto, že ses dostal do problémů." Ukázala ke kuchyni. "Jdi. A po zbytek noci tě nechci vidět!"
Když se zvedal, obličej mu žhnul. "Ano, paní," řekl tiše, otevřel dveře do kuchyně a vstoupil.
Malá kuchyně byla plná bohatých vůní jehněčí pečeně s mrkvičkami a brambory vařenými ve vlastní šťávě. Na jednom pultě byly tři bochníky kynoucího chleba, ozdobený bílý dort v ochranném obalu a něco, co vypadalo jako třešňový koláč. Carita stála u dalšího pultu a její bledé, vrásčité, žilnaté ruce zkušeně odlamovaly konce čerstvých fazolových lusků.
Zvedla obočí. "Paní tě zase potrestala, dítě?"
"Raději bych o tom nemluvil," zamumlal a hůlkou zapnul plotnu. Paní mu dovoluje nepřetržitě používat hůlku - proč musí být tak nevděčný?
"Doopravdy bys měl být míň upovídaný." Pokračovala v odlamování fazolek, jako by neřekl ani slovo. "Jediná slova, která by ti měla v její přítomnosti vyjít z úst, by měla být 'ano' a 'ne'. Člověk by si myslel, že ses to za celou tu dobu naučil," odmlčela se a sledovala ho, jak opatrně pokládá ruku na plotnu, aby ji hned s bolestivým usyknutím stahuje. "Co jsi udělal, že ti přikázala tohle? Uvědomuješ si, že mě paní nikdy nepotrestala? Nikdy. Ani jednou za celých dvacet let, co mě vlastní."
"To rád slyším," procedil přes zaťaté zuby. Na dlani se mu už tvořily puchýře. Určitým způsobem to bylo téměř horší než Cruciatus, který na něj pán s paní naštěstí nikdy nepoužili. Protože ta bolest byla koncentrovaná na jedno místo…
Kousl se do rtu a znovu položil ruku na plotýnku a okamžitě ji reflexivně s trhnutím odtáhl.
"Řekneš mi teda, co jsi udělal?" Carita se vrátila ke svým zeleným fazolkám.
"Bianca," řekl jenom. "Proč mají toho zatracenýho ptáka, je…" zarazil se. Nemůže urážet Biancu. Urážení Biancy je jako urážení jeho majitelů, což se prostě nedělá. Musí s tím přestat.
Položil ruku na plotýnku, tentokrát odhodlaný nechat ji tam déle než milisekundu. Vydržel možná dvě.
Carita se zasmála. "Poté, co ti včera dovolila udělat nájezd na její sbírku knih, urazíš jejího miláčka? Dítě, kdy ty se naučíš…"
"No, jsem rád, že moje provinění je pro tebe tak zábavné," štěkl Severus a mávl hůlkou ve zdravé ruce, aby plotýnku vypnul. "Nechtěla bys, abych se ještě navíc proklel?"
Otrokyně se přestala smát a pozorně si ho prohlížela. "Přivodil sis to sám."
Povzdechl si a přál si, aby si mohl pálicí ruku schladit studenou vodou. Kousl se do rtu, aby zabránil slzám, které se mu automaticky nahromadily v očích, padnout. Nebrečel od pána Meringa a dostával své přísaze, že už nikdy nebude. "Jsem tak ubohý otrok."
Carita mu to nevyvracela. "No, máš spoustu času se učit, dítě. Ale metody, které k učení používáš, nejsou ty správné. Stále se zuby nehty držíš toho, co jsi měl, než ses stal otrokem. Musíš prostě dělat, co říkají a nepřemýšlet o tom. Zaměřit se na všechno, co je dělá šťastnými, ne na to, jak se cítíš."
"Protože ty o tom víš všechno, co?" vyštěkl. Možná by se později večer mohl přiblížit k paní a požádat ji, aby mu uzdravila ruku. I když mu to zranění nezpůsobila, přikázala mu to, takže ho zotročovací kletba nikomu jinému nedovolí vyléčit. Kdyby se o to pokusil, jen by to bolelo ještě víc.
"Byla jsem vycvičena praprarodiči naší paní," řekla Carita s pokrčením ramen. "Jen proto, že jsem se narodila jako otrok, neznamená, že o tom nic nevím."
Severus otevřel skříňku a začal se v ní zdravou rukou přehrabovat. "Asi nemáš nějaké lektvary, které by mi vyléčily ruku? Možná později, kdybych paní přinesl lahvičku s lektvarem, mohla by…"
"Dnes ne," oznámila mu Carita. "Má setkání Klubu dam."
Severus ztuhl. "Dnes? Již? Neměla jedno minulý týden?"
Carita mu věnovala pokřivený úsměv. "To bylo před dvěma týdny, dítě."
"Sakra." Severus zavřel skříňku a opřel se o ni, jeho velký nos se rozplácl o dřevo. "Je tu pán Nathan. Pán by ne…"
"Není typ, který by svého syna učil takové věci, ne, není." Ujistila ho Carita, natáhla se pro cibuli a začala ji krájet na plátky. Její plátky nebyly jeden jako druhý, jako by je byl schopný udělat Severus. "Ale to je jedno, ne? Pán udělá, co se mu zlíbí - nemá smysl se tím zaobírat," odmlčela se, ale nůž dál rychle plátkoval cibuli. "Není důvod cítit se ponížený - nejsi svůj, rozumíš? Tvoje tělo, tvá magie, tvoje mysl, tvoje duše… všechno patří pánovi. Jen proto, že mu tvoje bolest navozuje sexuální potěšení, neznamená…"
Severus to věděl. Jako by mu to nepřipomínali každý den. Už neprotestoval, už neváhal. Ale stále to byl občas boj poslechnout. "Není to sadismus," řekl tiše. "Pán to dělá jen proto, aby mě potrestal."
Severusovo prohlášení způsobilo, že Carita přestala krájet a zvedla obočí Severusovým směrem. "Skutečně?"
Severus kývl. Nenáviděl, že o tom mluví, ale musel to vyjasnit. "Zasloužím si, co mi pán dělá. Dělá to, aby mě přinutil učit se, aby mě potrestal za všechno, co dělám špatně."
"Hmf." Carita znovu začala krájet. "Někdo si zahrával s tvojí psychikou, dítě?"
Hlavou se odstrčil od skříňky a vyrazil ke kuchyňským dveřím. Nemohl Caritě říct pravdu, že přesvědčil sám sebe, že hodiny mučení, kterým ho podrobil pán, byly kvůli potrestání a kvůli ničemu jinému. Kdyby si myslel cokoli jiného, mohl by vzdorovat. A on nemohl. Byla to stále ta zvláštní forma hry o kontrolu, kterou hrával u pána Meringa, jenom tentokrát byla mnohem důležitější.
Protože nemůže zemřít rukou zotročovací kletby. Může zemřít stářím, srážkou s mudlovským automobilem, nemocí… ale ne protože se pokusil zabít svého pána. To by byla porážka.
Jednou za čtrnáct dní paní odcházela večer z bytu. Chodila do svého Klubu dam, kde, jak Severus předpokládal, předstíraly, že jedí ty své drahé malé dortíky a pijí čaje. Pravděpodobně nemluví o absolutně ničem důležitém a nedělají nic důležitého. Severus se obvykle nezajímal o to, co paní dělá. Ona, na rozdíl od něj, byla svou vlastní osobou a mohla si dělat, co chtěla. Ale když po večerech odcházela, pán byl doma sám. A pán, který se obvykle k Severusovi choval velmi dobře, s ním hrál hry, když byla paní pryč. Byly mnohem horší než to, co mu dělal pán Mering.
Poté, co se pán najedl, tak vždy vyhledal Severuse a začal vytahovat spoustu "hraček pro dospělé", jak o nich mluví. Pak mu různě zabránil v pohybu, svázal ho, dal mu anální kolík, nasadil mu roubík, zkroutil, zatáhal a stiskl každou část těla, dokud konečně, po hodinách sledování, jak se zmítá, sténá, prosí a žadoní, ho nezašukal do podlahy. Pak prostě odešel poté, co odstranil dostatek "hraček", a nechal Severuse odstranit zbytek a všechno vyčistit, převléci se a předstírat, že se nic nestalo, zatímco byla paní pryč.
Severus z toho nenáviděl každou sekundu, přestože byl obeznámený s podivnými praktikami manželství čistokrevných. Chápal, jak tato manželství fungují. Většina z nich byla domluvená. Jakmile bylo kouzelníkovi jedenáct nebo dvanáct, jeho rodiče mu začali hledat někoho, koho si vezme. Kolem sedmnácti nebo osmnácti let se kouzelník s čarodějkou vezmou, budou mít děti a tak dále. Některá z těch manželství byla šťastná, ale většina z nich fungovala na principu "na veřejnosti budeme perfektní pár" a v ústraní si byli nevěrní. Samozřejmě, některé páry se domluvily, že nebudou věrnost dodržovat, ostatní prostě předstíraly, že se to neděje. Severusovi majitelé spadali do té druhé kategorie. Severus a Carita věděli o mužích, které měla paní, když byl pán odpoledne pryč, stejně tak věděli o mužích a ženách, se kterými byl pán, když nebyl doma. Pán s paní o tom samozřejmě nikdy nemluvili a dokonce si pro druhého vymýšleli lži, kde byli.
Když přišlo na muže, které si vodila paní, nikdy nešlo o jejich vzhled, osobnost nebo… o cokoli jiného. Byl to prostě kdokoli, kdo s ní šel, což, upřímně řečeno, bylo hodně mužů. Bylo jí pouze pětatřicet a s její postavou se za ní ohlídl každý heterosexuální muž. Na druhou stranu pán nebyl zvlášť atraktivní, ale to bylo jedno, protože upřednostňoval lidi, kteří byli buď zoufalí a on už je nikdy neuvidí, nebo otroky, které vlastnili jeho bratr a kolegové, a kteří museli uposlechnout jeho rozkazy. Naneštěstí pánova láska pro všechno spojené s bondáží padla na Severuse, protože mohl riskovat, že Severuse fyzicky a natrvalo zraní, protože byl jeho.
Zpočátku se párkrát spokojil s tím, že Severuse použil v šatně, kde Severus spal. Ale brzy se dostal do stádia, kdy mu to bylo jedno - hrál si s ním v přístěnku, v obývacím pokoji, v pokoji, který sdílel s paní, v koupelně… kdekoli a všude. Nikdy nezklamal a pokaždé přišel s mnohem divnějšími věcmi, které Severusovi dělal, každá z nich byla horší než ta předchozí. Zřejmě si pán myslel, že je něco vzrušujícího na tom, když je druhá osoba mučena - před dvěma týdny to byly všechny možné omezovací prostředky a Severus tak musel dělat své obvyklé práce, zatímco ho pán sledoval… bojovat s pouty, aby mohl natáhnout ruku, sklánět se, aby něco zdvihl, odhaluje tak anální kolík… to vše bylo mnohem víc ponižující, když byl zcela bezbranný, ale to byl pánův záměr. Vzrušovalo ho to, to Severus věděl, ale za boha nevěděl proč.
Ale byly skoro Vánoce. Předchozího dne přijel z Kruvalu domů pán Nathan. Pán jistě nebude předvádět své zvrhlé představy (Severuse) po bytě, když je v něm jeho syn. Bylo to vysoce nepravděpodobné, myslela si to dokonce i Carita. Možná Severuse doopravdy čeká klidný, tichý večer. Možná se pán spokojí s posloucháním rádia nebo čtením knihy. Třeba by mohl nechat číst Severuse - předchozího večera Severusovi dovolila paní přečíst si něco z její knihovny a bylo to skvělé. Neměla nic jiného než mudlovské romance pro ženy, ale to Severuse neodradilo. Kniha je kniha a on využije každé možnosti si nějakou přečíst. Pánovy knihy byly většinou fikce a také nic, co by v Severusovi vzbuzovalo neutuchající zájem, ale pravděpodobně by byly zajímavější než knihy paní.
Vstupní dveře se rozletěly a Severus k nim rychle vyrazil. Byl to pán Nathan s dalšími dvěma chlapci.
"Pane Nathane." Severus se hluboce uklonil. "Pánové." Pomohl pánovi Nathanovi vyklouznout z kabátu, ignoruje při tom sžíravou bolest v pravé ruce, a pak se otočil, aby ho pověsil na věšák. Vzal si kabáty obou chlapců a udělal s nimi to samé.
"On je doopravdy jedním z nich, že?" zeptal se ohromeně jeden z chlapců pána Nathana. Ten chlapec byl na šestnáct let doopravdy vysoký - byl stejně vysoký jako Severus. Tak jak byl vysoký, byl i svalnatý a měl černé vlasy oholené těsně u hlavy. I když jeho angličtina byla dokonalá, měla nezaměnitelný norský přízvuk.
Pán Nathan nadšeně kývl. "Ukaž jim svoje znamení zla."
Severus sklonil hlavu. Znovu si zvykl schovávat ho. Nebylo to něco, co by hrdě nosil. Ale co pán Nathan chce, to pán Nathan dostane… zatáhl za rukáv na levé ruce a odhalil tak tetování s ošklivou černou lebkou a hadem, které naneštěstí nezemřelo se svým tvůrcem. Bude tam po zbytek Severusova života jako připomínka na největší chybu, kterou kdy udělal a udělá.
"Wow," prohlásil druhý chlapec. Byl menší než pán Nathan a druhý chlapec, ale mohutnější. Byl stejně svalnatý nebo ještě víc. Vlasy měl oholené stejně jako oba chlapci. Jeho přízvuk byl bezpochyby anglický. "Můžeme se ho dotknout?" zeptal se Nathana, který kývl.
Oba chlapci začali zkoumat znamení zla. Pán Nathan to už udělal předchozího večera, když se vrátil z Kruvalu, tak ke vzrušení svých přátel předstíral lhostejnost.
Severus zíral do blba a pokoušel se ignorovat své rozhořčené pocity. Jeho pocity nic neznamenají, tak by se neměl obtěžovat s tím, aby je cítil. Aniž by si to uvědomil, začal zastírat.
"Vsadím se, že zná spoustu cool kouzel, který by nás mohl naučit," řekl menší chlapec Nathanovi, jako by Severus ani nebyl v místnosti. "Ostatní ve škole budou pukat závistí, až zjistí, že umíme kouzla, který oni ne."
"Víš, jak použít nepromíjitelné?" zeptal se Severuse vysoký chlapec nejistě.
Jak si Severus přál, aby mohl lhát. Nechtěl učit tři šestnáctileté kluky nepromíjitelné. To bylo špatné, nezodpovědné, a… "Ano, pane," odpověděl poslušně.
Pán Nathan se rozhlédl po bytě. "Je mamka ještě doma?"
"Ano, pane Nathane. Připravuje se na svůj Klub dam," informoval Severus svého mladého pána. Pán Nathan neměl nad Severusem legálně žádnou moc - jeho hůlka Severusově hlavě nic nedělala, stejně tak jeho dotyk Severusově čelu (který mu často dopřával pán. Paní se jeho hlavy dotýkala jenom, když ho používala.). Ale pořád to byl jejich syn a musel s ním zacházet se stejným respektem jako s pánem a paní.
"Pojďme ke mně do pokoje," rozhodl pán Nathan a vydal se s ostatními chlapci chodbou. "Ty pojď taky, Severusi."
Severusovy nohy byly jako z olova, když si sroloval rukáv košile, aby znovu skryl znamení zla. Pravá ruka ho pálila, jako by ji měl v ohni. Nebylo to časté, aby mu přikázali spálit si vlastní ruku. Většinou tresty, které mu paní ukládala, byly nějaké úkoly navíc dělané mudlovským způsobem nebo něco jako hodiny stání v koutě. Pán tíhl k cestě, které zahrnovala jak bolest, tak ponížení a to nepočítal noci, kdy byla paní ve svém Klubu dam…
Klub dam. Mnohem raději bude v pokoji se třemi mladými, zvědavými čaroději, kteří mimo školu nemohou používat kouzla, než aby byl večer sám s pánem. Pán se koneckonců neobtěžuje se zamknutím sebe a Severuse v ložnici a zvednutím hluk pohlcujících kouzel. A i když věděl, že je to špatné a sobecké, mnohem raději bude učit děti černé magii než trávit večer s roubíkem v puse a análním kolíkem v zadku.

Minerva McGonagallová rozpustila své tmavě šedé vlasy a cítila se mnohem starší, než byla. To setkání se školskou radou bylo absolutní ztráta času. Co bylo špatného na tom, že chtěla koupit otroka, aby ho využívala jako učitele? Ten nápad jí připadal velmi praktický - škole z dlouhodobého hlediska ušetří peníze, protože nebude muset platit učiteli mzdu.
Severusova práce byla v porovnání s ostatními učiteli vysoce placená, 3 500 galleonů za rok bez toho, co dostával jako ředitel zmijozelské koleje. Nebylo snadné získat nadaného mistra lektvarů a Severusova koupě by se vyplatila za zhruba devět let, možná trochu míň. A nemusel by dělat jenom lektvary - mohl by pomáhat ostatním učitelům, kdyby bylo potřeba a možná znovu vést Zmijozel… a v létě by ho třeba mohli pronajímat do dobrých rodin, kde by se k němu chovali slušně. Severus by si kvůli tomu stěžoval, ale jistě by pochopil, že Minerva ho nechce v té situaci, a že je to buď tohle, nebo nic.
Byl to dobrý plán. Myslela si to Minerva, myslel si to Fénixův řád.
Školská rada si to nemyslela. Měli s tím nápadem několik problémů. Zaprvé, otrok jako učitel? Mnoho rodičů s tím nebude souhlasit. Řekli, že se to prostě nedělá. Bylo to kruté.
Zadruhé, studenti prostě nebudou poslouchat a respektovat učitele, který je otrokem. Nezáleží na tom, kolik rozdá trestů nebo sebere bodů, budou se k němu špatně chovat. Budou ho napadat jak verbálně, tak fyzicky. Minerva nesouhlasila - Severus by je měl za týden v lajně. Každý rok Zmijozely srovnal tak, že pochodovali v řadách jako vojáci. Věděli líp, než mu odmlouvat. A ostatní studenti by se to naučili. Ale přesvědčit školskou radu bylo něco zcela jiného.
Zatřetí, co když mu nějaký student řekne, aby skočil z astronomické věže? Pak co? Učitel by to udělal a oni by přišli o 30 000 galleonů. To byla hádka, kterou jednoduše vyhrála - Severus nebyl pod tímto typem zotročovací kletby, a to mohlo být dokázáno. Nemusel poslechnout nikoho jiného než své zákonné majitele, což by byla Minerva a školská rada. Ostatní učitelé a studenti by nad ním toto právo neměli.
K jejímu mírnému překvapení s ní zcela souhlasil Lucius Malfoy a dokonce bojoval za Severusovu koupi. Věděla, že Severus k němu od svého prvního roku v Bradavicích vzhlížel s dětskou idealizací, ale předpokládala, že poté, co Vy-víte-kdo zabil Potterovi, jejich přátelství zesláblo. Ale fakt, že Lucius by hlasoval pro to, aby otrok učil, byl povzbuzující. Třeba pro něj zůstává ještě nějaká naděje, když už ne pro nebohého bývalého mistra lektvarů.
Coming soon in Unwell...
Chapter Eighteen: Lessons in the Dark
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama