Unwell - Kapitola 16

3. října 2014 v 22:34 | yellow |  Kniha první
"Setkání s majiteli"

Severus, ztuhlý šokem, se nechal odvést dolů po schodech po straně pódia. Neměl by být, doopravdy. Nečekal, že si ho koupí někdo, koho znal… ale byl tak blízko. Tak zatraceně blízko! Proč Řád nepřihodil? Ano, licitátor jim nedal moc času, ale jistě…
"Na kolena," přikázali mu strážci, než se otočili a odešli.
Severus uhnul pohledem a vrátil se do své obvyklé pozice na kolenou. Bylo to jiné, než když klečel před pánem kvůli jídlu nebo něčemu takovému. Existovaly dva druhy klečení - ten jednoduchý, kdy se klečelo kvůli jídlu, na kolenou, opíraje se o paty. Ale také byl více submisivní druh, vyhrazený pro plísnění, tresty nebo jiné příležitosti… musel si do té pozice kleknout, když se poprvé stal otrokem. Kolena od sebe, trochu se předklonit dopředu. Nebyl v tom velký rozdíl, ale bylo to více nepohodlné. Ale to je daň za to, že musí být vůči ostatním lidem submisivní.
"Skloň hlavu," napomenula ho nějaká žena, chytila ho za vlasy a škubla mu hlavou dolů.
Tiše zaklel, samozřejmě aniž by hnul rty. To mu za to nestálo, jen by se kvůli tomu dostal do problémů. Ale už těch vlasů začínal mít plné zuby. Byl by raději, kdyby je měl ostříhané. Vlasy dlouhé tak, aby jej za ně mohl někdo chytit, byly v těchto dnech hazard. I když v porovnání s jinými je měl docela krátké. Jenom po ramena, což bylo nic v porovnání s většinou kouzelníků jeho věku nebo starších, kteří obvykle měli vlasy pod ramena nebo dokonce do spodní části zad.
"Severusi!" Uslyšel zděšený hlas.
Trhl hlavou vzhůru. Čtyři členové Řádu stáli před jednoduchým rezavým mudlovským plotem z ostnatého drátu, udržujícím otroky, všechny klečící, mezi zdí skladiště a plotem. Ne že by nějaký z nich byl natolik blbý, aby se pokusil utéci - okolo bylo mnoho kouzelníků plně vyzbrojených hůlkami, kteří by je zastavili. A pak tu byla sledovací kouzla, která mohla být použita na otrokovo znamení. Dokonce i ti otroci, kteří byli natolik šťastní, že měli ta všemi záviděná neviditelná znamení, na nich měli sledovací kouzla.
Znovu se zadíval na svá kolena. Nemohl se na ně podívat. Nemohl. Ne klečící, sotva oblečený, když právě protrpěl ponížení, že byl… prodán.
Proč jste se vůbec obtěžovali a přišli? Chtěl se jich zeptat. Byl jsem s tím smířený - zcela smířený! A vy jste jen oživili mé naděje a nechali je padnout na zem a roztříštit se. Ale nemohl to říct. Nemohl říct vůbec nic. Pravděpodobně mu to nebylo dovoleno, a zatímco stále technicky patří pánovi, neudělá nic, co by mu mohlo vysloužit trest. A kdoví, jaký je jeho nový majitel? Třeba je to sadistické monstrum, které mu popsala ta dívka vedle.
"Severusi?" zkusila to Minerva znovu. "Severusi, odpověz mi!"
Hlava mu s trhnutím vylétla vzhůru. Přimhouřil oči. Teď mu to přikazuje. Teď musí odpovědět… i když by ji mnohem raději ignoroval. "Dobrý den, Minervo," řekl suše. "Pěkný den, že?"
Ten komentář v něm vyvolal lepší pocit, než by měl. Na chvíli pocítil pocit… normálnosti. Ale ten byl rychle zapuzen kopancem od ženy stojící za ním, strážící čekající otroky.
"Takhle se mluví s dámou?" napomenula ho. Omluvně se podívala na Minervu. "Jak vidíte, někteří jsou vycvičení lépe než jiní. Pořídila jste si některého?"
Z toho, co Severus kouskem oka viděl, Minerva jen strnule zavrtěla hlavou. Právě byl kopnut - tvrdě - do pozadí ženou, kterou nikdy předtím neviděl. A nic s tím nemohl udělat. Za poslední týdny přežil tolik ponížení, ale radši by do konce života trávil každou noc v Medúzině posteli, jen aby se vyhnul tomu, aby ho Minerva, Dedalus a několik Weasleyů vidělo v takovéto pozici.
"V tom případě vás budu muset požádat, abyste odstoupili od plotu," řekla žena, už ne tak příjemně jako předtím, než se dozvěděla, že si ti lidé nikoho nekoupili. "Musíme uvolnit cestu pro nakupující."
"Musíme s ním mluvit," řekla Minerva naléhavě. "Je to velmi důležité."
"Samozřejmě se můžete zeptat jeho majitele, až on nebo ona přijde dokončit koupi," odpověděla žena. "Ale obávám se, že dokud ho mám na starost já, nebude dělat nic jiného než klečet a beze slova upírat své otročí oči na zem. Nepříliš jemně ho kopla do beder. Proč? Pravděpodobně jenom proto, aby ho viděla cuknout sebou nebo se zašklebit bolestí, jen aby měla pocit, že má nad ním převahu. Ale on jí to potěšení neposkytne - není jeho majitelem. Nemusí ji ani v nejmenším potěšit. I když by asi měl, když má pořád příkaz poslechnout kohokoli… ale ne před Řádem. Nikdy.
Minerva chytla mladšího Weasleye za ruku, která byla s hůlkou natažená vpřed a namířená k ženě provádějící dohled. "Ne, Georgi. Ona jen dělá svoji práci. Počkejme, dokud jeho…" zarazila se.
Majitelé, chtěl vyštěknout Severus. Je to jenom slovo. Když se vysloví, nic se nestane. Vyhýbání se jeho vyslovení to dělá mnohem víc pokořující. Souhlasil s Brumbálem, že strach ze jména jenom zvětšuje strach. Používal slova "Temný pán" jenom ze zvyku - aby si jako špeh dokázal udržet své krytí, musel tak Temného pána nazývat. Ale kdyby si nemusel udržet krytí, s pýchou by říkal slovo "Voldemort" a díval se, jak se ostatní ošívají.
Trochu se posunul, protože se mu do kostnatého kolena zařezával ostrý kámen. Ale moc toho nemohl udělat, aby se kamene zbavil - kdyby se pohnul příliš, žena by ho pravděpodobně potrestala. A ruce měl stále spoutané za zády.
K dohlížející ženě, která se teď přesunula ke čtyřletému otroku, aby mu vynadala za pouhé kýchnutí, se přiblížili elegantně vyhlížející muž a žena. "Přišli jsme si vyzvednout támhle toho," kývl muž směrem k Severusovi, krátké vlasy přistřižené ke krku, jako to nosila většina mudlovských mužů.
"Ach. Dobře. Máte své hůlky?" Ukázali jí své hůlky - ženina byla taková, jakou Severus nikdy předtím neviděl. Byla bílá, asi jedenáct palců dlouhá…ale vypadalo to, že bílá je ženina barva. Vlasy měla vysoko vyčesané a byly tak blonďaté, že byly téměř stejné barvy, jakou měly barvu vlasy Draca Malfoye, když byl malý. Ženin hábit byl elegantní bílý s růžovými krajkovými lemy. Všiml si, a byl to jen postřeh, že její postava je značně neskutečná. Její poprsí nebylo poprsím normální ženy. Přinejmenším neměla nejmenší vkus, když ho nechala takhle vylézat ze svého hábitu.
Než si stačil v řádu milisekund prohlédnout muže, přinutil se sklopit oči. Měli to být jeho noví majitelé. Nemůže je takhle soudit. To by bylo špatné. Proti pravidlům. Proti všemu, co se u pána naučil. A dobře věděl, že nepotřebuje jít zpátky k pánovi.
Zatímco jeho noví majitelé prokazovali svoji totožnost a podobně, vrhl kradmý pohled na Minervu a zbylé tři členy Řádu. V pohledu, který mu Minerva věnovala, nebylo nic jiného než lítost. Lítost.
Střelil po ní baziliščím pohledem a doufal, že tu zprávu pochopila. Nepotřebuje lítost. Nikdy ji nepotřeboval a nikdy nebude. I když předpokládal, že ve své pozici vypadá politováníhodně, měla by vědět líp, než ho litovat. Věděla, jak moc nesnáší lítost v jakékoli podobě, zvlášť když je zaměřená na něj.
Ale věděla to? Možná ho nezná tak dobře, jak si myslel. Možná to jenom předstírala, protože věděla, jak cenný je, kvůli poražení Temného pána po jeho návratu. Možná to bylo kvůli tomu - možná jenom předstírala, že je jeho přítelkyní jenom do doby, co byl užitečný…
Ne. Vynadal si za tu směšnou myšlenku. Kdyby to tak bylo, proč by tady byla? Je tady, aby ti pomohla a Temný pán už byl poražený. Už pro ni nemáš cenu, což znamená… což znamená, že tě musí mít ráda… ne. Nikdo ho nemá rád, to věděl… ale musí být nějaký důvod, proč je tady.
Bylo snadné přijít na to, proč tu jsou ti ostatní lidé. Dedalus si pravděpodobně myslí, že Severusovi něco dluží a Weasleyovi… asi se těšili, že uvidí svého ďábelského profesora lektvarů v takové zranitelné pozici. Pravděpodobně hledali nějaký zvrácený způsob zábavy.
"Zvedni hlavu," strážkyně ho chytila za vlasy a přinutila ho zvednout hlavu, aby se podíval do tváří svých nových pánů. Mužovy oči sice nebyly teplé, ale nebyly ani chladné. Měl úzký hnědý knírek, který byl na koncích zatočený. Perfektně rovné zuby… žena na sobě měla příliš make-upu, a i když Severus neznal jméno toho, co měla natřené na víčkách, bylo to modré a vypadala díky tomu jako…
Nemysli si o nich nic negativního! Nemůžeš si dovolit zvyknout si na to!
"Když budu odříkávat kouzlo, dotýkejte se ho vašimi hůlkami na čele," řekla žena. "Přejete si, aby to znamení bylo viditelné nebo ne?"
"Neviditelné," řekl pár zároveň.
Žena kývla a začala odříkávat ta francouzská slova, která Severus tak dobře znal. I když je slyšel jen dvakrát, zapamatoval si je a měl je natrvalo vryté v mozku. Pochyboval, že je kdy zapomene. Ale pozitivní bylo, že kdyby chtěl někdy z někoho udělat otroka, přinejmenším by věděl jak.
Pálení, které zachvátilo jeho tělo, ho připravilo o dech. Na tuhle část zapomněl. Jeho tělo, jeho magii mění majitele. Jako by to dostatečně nebolelo jeho ego, ještě to musí bolet i fyzicky. A to pálení bylo dost zlé na to,… aby se zhroutil na hromádku na zem, právě ve chvíli kdy pálení přestalo.
"Severusi!" zalapala do dechu Minerva a zakryla si rukou ústa.
Severus se pokusil posadit, plivaje z úst hlínu, ale nemohl. Ne s rukama stále spoutanýma za zády. Byl přinucený ležet na břiše a jenom doufat, že se mu do očí nedostane více prachu, a že se mu nenadzvedne zadek jeho látky.
Ten muž - jeho nový majitel - se zasmál a chytil Severuse za paži, napůl mu pomáhaje, napůl ho tahaje na nohy. Nebyl to stejný smích jako pánův… byl to mnohem přátelštější smích, jako by to shledal doopravdy zábavným… tak nějak. Ale ne sadisticky, jako by si užíval, že vidí Severuse plácajícího se po zemi, ale… ale že shledává něco jiného zábavným. Protože kdyby se smál tomu, jistě…
Severus přimhouřil oči. Neměl rád, když nebyl schopný v lidech číst. Bylo to, řekněme, přinejmenším znepokojující.
"Promiňte," přivolala na sebe Minerva pozornost jeho majitelů. "Promiňte, můžeme si promluvit?"

Severusův nový pán došel k Minervě, která stála s Billem Weasleym za plotem z ostnatého drátu, který Severus a jeho nový pán právě obešli. Jeho nová paní právě odešla do umývárny.
"Severusi," Minerva se ani nepokoušela skrýt slzy, které se jí tlačily do očí a odmítaly skanout, když svírala jeho ramena, která byla nejsnadněji uchopitelná, protože měl ruce stále za zády.
No, nejsnadněji uchopitelná s výjimkou vlasů.
"Severusi, je mi tak líto, že se to stalo. Zkoušeli jsme… ale nevěděli jsme, co dělat! Měli jsme jenom 18 000 galleonů… udělali bychom cokoli - cokoli - ale nemohli jsme nabídnout víc, než jsme nabídli!"
Udržoval oči na svých chodidlech. Nechtěl se jí podívat do obličeje. "To je v pořádku," řekl a byl si dobře vědomý toho, že ho jeho nový pán sleduje. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo uvést svého pána do rozpaků nevhodným chováním. Nebyl důvod vyměňovat si s Minervou bezvýznamná slova. "Prosím, neomlouvejte se."
"Podívej se na mě," dožadovala se.
I když to bylo složité, udělal to. Nevěděl, jaký výraz nasadit. Zamračený, nebo možná úšklebek? Ne - to by jen vedlo k potrestání. Ale nechtěl vypadat ani politováníhodně - jeho nejlepší volbou bylo udržet prázdný výraz.
"Severusi, potřebujeme vědět, co dalšího dělat. Jsme většinou Nebelvíři, víš." Vysmrkala se a hořce se zasmála. "Albus by byl schopný přijít s dobrým plánem, víš, ale když je mrtvý…" její výraz byl vážný. "Co máme dělat? Chceme ti pomoc."
A co měl říct? Jeho pán stál hned vedle a poslouchal každé slovo! A nebylo nic, co by mohli udělat, dokud nebudou mít víc než 18 000 galleonů. "Prosím, neobviňujte se." Pokrčil rameny. "Zkusili jste to."
Na Minervině obličeji se usadil tvrdý výraz. "Severusi Snape, uvědomuji si, že je to pro tebe těžké, ale musíš ke mně být upřímný. Musíš mi říct, co máme udělat, kde jsme udělali chybu. Prosím," odmlčela se. "Řekni nám, že jsme 'blázniví Nebelvíři' nebo 'tupohlavci'. "Prosím?"
Severus se kousl do rtu. "Nemohu. Nejste."
"Kde jsi?" Jemně jím zatřásla. "Severusi? Severusi, byl jsi pryč jenom měsíc. Jen před měsícem jsme seděli u profesorského stolu, bavili se o studentech… za tu dobu jsi jistě…"
Začínala se mu točit hlava. Poté, co připoutali jeho magii a tělo k někomu jinému, byl vyčerpaný. Nedostatek spánku, plus bolest, kterou prožil, se rovnaly závrati. A to ani nepočítal to, že mu oživili naděje, a pak je roztříštili… a že se ta šance třepotala přímo před ním a on nemohl nic udělat.
Obrátil se k pánovi, hlavu stále sklopenou. "Pane?" zkusil. Připadalo mu zvláštní říkat mu tak… nebyl to Temný pán ani Nigel Mering. Ještě ani neznal jeho jméno.
"Ano?" zeptal se muž.
Severus nervózně zašoupal nohama. "Mohu… mohu…" ani nevěděl, o co žádá. "Nevím, co říct," přiznal. Natáhl se a chytil se dřevěného sloupku, který držel plot. Nemůže se zhroutit vzápětí po prodeji. Jeho noví majitelé mu prominuli první pád, ale nemohli by s druhým pádem již ztratit trpělivost? Pravděpodobně.
"Omluvte mě, madam, ale vypadá to, že bychom se s ženou měli vrátit domů. V Londýně je již poledne a my máme rezervaci na jednu."
"Samozřejmě," řekla Minerva, ale vypadala, jako by ji nic nezajímalo míň. "Víte, jsem ředitelkou Bradavické školy čar a kouzel a přemýšlela jsem, jestli by bylo možné, aby mohl náš Severus občas zaskočit? Jenom udělat přednášku o lektvarech nebo třeba přijít na jídlo nebo dvě. Za jeho čas štědře zaplatíme."
Severus by ji políbil. To nejhorší, co může jeho pán říct, je "ne" a zakázat Severusovi, aby s Minervou kdy mluvil… ale v této situaci je stejně nepravděpodobné, že by ji kdy viděl.
Vypadalo to, že pán zvažuje své rozhodnutí. "Budu o tom přemýšlet," řekl nakonec a vrhl na Severuse unavený pohled. "Jestli mu pošlete sovu, dostane se prvně ke mně, to si uvědomujete? Budu číst všechny dopisy, co mu pošlete a nemám na to moc času. Ani nemám čas ujišťovat se, že se odletaxuje tam a zpět včas. Patří mé ženě a mně."
"Rozumím," řekla Minerva rychle. "Ale ocenila bych, kdybyste o tom přemýšleli. Třeba by to mohla být odměna za dobré chování?"
Severus se v duchu zašklebil. Nejsou žádné odměny za dobré chování. Dobré chování se od něj očekává. Očekává se, že bude zcela submisivní a poslušný. Když nebude, bude potrestaný. Nikdy odměněný. Věděla to Minerva?
"Uvidíme," řekl pán, ale neznělo to od srdce. Kývl na Minervu. "Pěkný den, madam." Otočil se na podpatku a vyrazil pryč. S posledním beznadějným pohledem na Minervu se Severus otočil a následoval ho.
Pán, pán, pán. Obracel si ta slova v hlavě. Doufal, že mu nebude dělat problémy oslovovat toho muže tak. Ale bylo to prostě tak. Kdykoli pomyslel na slovo "pán", okamžitě si vybavil Temného pána nebo Nigela Meringa, poslední dobou obvykle toho druhého. Teď na ten seznam musí přidat někoho jiného.
A "paní". Předtím ten termín nemusel používat. V posledním měsíci nebyl v blízkém kontaktu s ženami… paní. Trhl sebou při tom slově. Nutilo ho přemýšlet o ženách, které byly využívány muži jako Lucius Malfoy, kteří byli ženatí, ale také měli stranou ženy, které byly považovány za jeho "milenky". (pozn. překladatele: anglické slovo mistress, které je v originále použito, znamená jak paní, tak milenka) Ten termín v tomto případě znamenal něco zcela jiného, takže by bylo dobré, kdyby z hlavy dostal definici 'cizoložné ženy'. Nebylo by dobré, kdyby někdy přemýšlel v negativních souvislostech o své paní, a zvlášť ne teď, když ho koupili ani ne před patnácti minutami.
"Domluvili jsme se, že se setkáme tady," řekl jeho nový pán a opřel se o vysoký dub.
Severus kývl, protože nevěděl, co má na to říct. Jeho nový pán se zřejmě snaží navázat konverzaci, tak poslechl. "Ano, pane."
Muž na něj povytáhl obočí. "Takže smrtijed? Jsem si jist, že máš spoustu zajímavých příběhu. Můj syn by je určitě rád slyšel."
Ani zdaleka to nejsou příběhy, které by měly slyšet děti. Příběhy o mučení, smrti… nic, co by chtěl Severus opakovat. "Jak starý je váš syn, pane, jestli Vám nevadí, že se ptám?"
"Šestnáct. Před několika měsíci mu bylo šestnáct." Jeho nový pán vytáhl cigaretu a hůlkou ji zapálil. "Je na kruvalském výměnném programu pro cizince. Bradavice jsou pro naše chutě až příliš venkovské."
Venkovské? Venkovské? Jak jsou Bradavice 'venkovské'? "Rozumím," odpověděl. "Kruval je dobrá škola." Zadíval se na své palce. Nemůže se hádat se svým novým pánem - bude nejlepší, když bude dělat pravý opak a neodporovat.
Ke stromu připlula paní. "Už jste skončili, miláčku?" zeptala se manžela.
Kývl. "Proč nejdeš napřed a nepřemístíš se domů? Budu tě s ním následovat." Kývl směrem k Severusovi. "Ještě nemá výsadu přemisťovat se."
Navíc není možné se přemístit někam, kde jsem nikdy nebyl, chtěl odseknout Severus. Ale neudělal to. Jeho pán to samozřejmě ví. Pravděpodobně to neříká, protože je to tak zřejmé.
Žena kývla a rychle zmizela. Jeho nový pán natáhl ruku, a když se jí Severus dotknul, zašklebil se, jako by snad Severus měl nějakou nemoc. Pak Severus uslyšel známé pop! a zmizeli.
Coming soon in Unwell...
Chapter Seventeen:
Just a State of Mind
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama