DI - Kapitola 7 2/2

3. října 2014 v 21:09 | yellow |  Desiderium Intimum
***
"Harry, drahoušku?" Harry otevřel oči, když ucítil jemné zatahání za rukáv. "Je pozdě. Měl by ses vrátit do své ložnice," zašeptala madam Pomfreyová a s obavami se na něj podívala.
Nebelvír protáhl své spánkem ztuhlé svaly.
"Zjistili jste, co je s Lenkou?"
Přes obličej lékouzelnice přeběhl stín. "Profesor Snape zjistil, že to není nemoc." Při zvuku jména mistra lektvarů sebou Harryho srdce zazmítalo. "Řekl, že byla systematicky trávena. V její ložnici byl nalezen medailon obsahující výtažek z Incubicusu. Jed zakletý v medailonu vstoupil přes pokožku do Lenčina dýchacího systému a systematicky zhoršoval její zdravotní stav. Jenom profesor Snape může uvařit protijed. Zatím nemůžeme dělat nic jiného, než se pokusit zastavit zničující postup jedu, dokud nedostane protijed."


Harry oněměl a díval se na madam Pomfreyovou s doširoka otevřenýma očima. Když byl konečně schopný promluvit, jeho hlas se třásl: "Madam Pomfreyová, kdo by mohl chtít Lenku otrávit?"
"Nevím, drahoušku. Doopravdy nevím."
Unaveně dokázal dostat nohy pod sebe a pomalu se postavit. Nespouštěl oči z Lenčina bledého, nazelenalého obličeje. V hlavě mu zběsile vířily myšlenky, až se mu začala motat.
Kdo by chtěl Lence ublížit? A proč? Nikomu nic neudělala. Kdo by mohl být tak krutý, aby jí dal otrávený medailon?
Jako ve snu zvedl z podlahy svoji tašku a pomalu se vydal do východní věže, v hlavě mu stále zněla slova 'otrávený' a 'protijed'.
Najednou se zarazil.
Co když to byl Snape, kdo dal Lence ten medailon? Ne, to je nemožné!
A co když se chtěl Lenky zbavit, aby měl Harryho jen pro sebe? Ne, to je zcela neuvěřitelné. Snape by něco takového neudělal. Navíc se mistr lektvarů zcela zřejmě rozhodl, že s Harrym nechce mít nic společného, protože se celý týden chová, jako by neexistoval. Ne, musel to být někdo jiný. Ale kdo?
Harry doufal, že Snape ten protijed uvaří co nejdříve. Koneckonců, nemůže odmítnout pomoc studentovi Bradavic. A co kdyby Harryho nenáviděl natolik, aby nechtěl pomoci jeho 'milované'?
Kousl se do rtu. Proč to Pomfreyová musela říct, když tam Snape stál? Mistr lektvarů musí pro Lenku ten protijed uvařit. A když odmítne, Harry ho bude muset přemluvit sám.
Ani nevěděl kdy a jak a změnil směr svých kroků a za chvíli již mířil do sklepení.
Musel spěchat. V tuto noční dobu se bradavičtí studenti nesmí pohybovat mimo své ložnice. Naštěstí si vzpomněl, že má v tašce neviditelný plášť, který u sebe neustále nosil od toho osudného dne, kdy se začal před všemi schovávat. Ukryl se za první sochou, na kterou narazil, vytáhl plášť a přehodil ho přes sebe. Pokoušeje se nedělat hluk rychle zamířil do sklepení.
Věděl, že to není dobrý nápad, ale musel to zkusit. Neodpustil by si, kdyby kvůli němu Lenka zemřela. Snape je doopravdy schopný všeho. Musí ho přemluvit. Za každou cenu!
"Zdá se, že ta podivínská Láskorádová skončila na ošetřovně."
Harry se zastavil a téměř utekl, když zaslechl vysoký, výsměšný dívčí hlas. Zřejmě není venku po večerce sám. Pomalu zacouval za roh chodby a rozhodl se vyčkat, dokud studenti nezmizí z dohledu a doslechu, než se znovu vydá na cestu. Podle charakteristicky studeného a vysokého hlasu to byla Pansy Parkinsonová. Co tu teď dělá? Když uslyšel hlas, který odpověděl, ztuhl.
"Ach, samozřejmě, skončila," hlas Draca Malfoye byl ztlumený a nepříliš zřetelný.
Harry zvědavě vykoukl zpoza rohu, ale nikoho neviděl.
"Zajímalo by mě, co se jí stalo. Možná si konečně někdo všiml, že má něco s hlavou," zachichotala se Pansy. Harry při její uštěpačné a zlomyslné poznámce zatnul ruce v pěst. Znovu vykoukl, ale stále nikoho neviděl. Kde jsou?
"Ale ne, je to jen smrtelná otrava, na kterou je stěží nějaký lék." Z Dracova hlasu bylo slyšet uspokojení.
"Jak to víš," zajímala se Pansy.
"Nemluv, jen saj, ty děvko! Kdybych chtěl mluvit, nesundával bych si kalhoty." Ukončil tuhle zvláštní konverzaci Malfoyův pobouřený hlas a Harry se začal bezděčně červenat. A nejen hněvem. Už chápal. Ti dva byli v nedalekém přístěnku. V tom samém, kde on a Snape…
Cítil, jak znovu rudne, ale rychle se uklidnil. To teď není důležité.
A pak mu to došlo. Malfoy toho ví příliš mnoho. Nelíbil se mu tón jeho hlasu, to on je pravděpodobně zodpovědný za stav, ve kterém Lenka je. Ten malý odporný bastard ho nenávidí natolik, že se rozhodl otrávit jeho 'přítelkyni'! Ale proč napadl Lenku? Proč neotrávil jeho? Nic z toho nedávalo smysl.
Harry si vzpomněl na události, které se mezi ním a Malfoyem odehrály. Obrázky a scény se mu střídaly před očima, jako při nějakém síleném tanci. Jak ho Malfoy napadl ve sklepení. Harry si vzpomínal, jak řval: "Nezastavíš mě!"
Zastavit ho v čem? Aby se mu za něco pomstil? Co mu Harry udělal? Koneckonců, nikdo se takhle nechová kvůli zlomenému nosu.
V jeho snu Malfoy vypadal vztekle. Byl kvůli Voldemortovi rozzuřený. Prázdné oči, propadlé tváře. Temnota v jeho šedých očích.
A teď je Lenka v nemocnici a Malfoy zní tak spokojeně.
Harry si najednou uvědomil, že plnou rychlostí běží do nebelvírské věže. Už neměl strach, že Snape Lence nepomůže. Je to Malfoy, kvůli komu se musí znepokojovat.
***
Je to určitě on! Musí to být Malfoy! To on dal Lence ten medailon! Jsem si tím jistý.
Harry mířil do sklepení na poslední hodinu toho dne. Lektvary.
Včerejší noci se přihnal do společenské místnosti, okamžitě vytáhl přátele z postelí a všechno jim řekl. Samozřejmě vynechal detaily o tom, kde Malfoye a Pansy vyslechl.
Hermiona byla zděšená, Ron šokovaný. Takže nic neobvyklého.
Ron řekl, že by se měli schovat, napadnout Malfoye a pořádně mu namlátit. Hermiona nato odcitoval několik bodů školního řádu a navrhovala pečlivě prozkoumat situaci předtím, než se pustí do nějakých násilných akcí. Byla to ona, kdo Harrymu připomněl, že proti Malfoyovi nejsou žádné důkazy. A navíc, Zmijozel neřekl ani slovo, které by potvrzovalo, že by s tím měl něco společného. Skutečnost, že o tom všem ví, ještě neznamená, že je pachatelem.
Ale to Harry nechtěl slyšet. Byl to Malfoy. Věděl to! Najde způsob, jak to z té zmijozelské krysy vytáhne.
Se vším tím rozruchem ani nepomyslel na mistra lektvarů. Ale teď, jak se blížil ke třídě, se jeho obavy zvyšovaly. Možná to bylo proto, že ho při posledním setkání Snape téměř zarazil do země jenom svým pohledem? Nebo to možná bylo tím, že se bál, že se mu dostane dalšího ochromujícího přezírání?
To bolelo nejvíc.
Harry se dostal z jednoho bahna deprese způsobeného týdnem Snapeova chování, rovnou do jiného, způsobeného Lenčiným stavem a Mafloyovou spokojeností. Teď se oba močály spojily v jeden a vytvářely rozbahněnou páchnoucí břečku, která vtahovala Harryho do svého kypícího chřtánu.
Snape.
Harry viděl, jak se vynořuje z temnoty a hábit za ním povlává.
Překvapivě po nějakou dobu ten pohled způsoboval, že jeho srdce sebou škublo a bilo rychleji, místo toho, aby pokleslo. Ve Snapeově přítomnosti Harry přestával myslet. Harryho mozek od sebe odstavil vše, s výjimkou jednotlivých linií myšlenek, které kdysi pravděpodobně byly důležité, ale v tuto chvíli zcela přestaly být relevantní kvůli něčemu mnohem silnějšímu a nespoutanějšímu…touze.
Zdálo se mu to, že se na něj Snape podíval, když ho míjel? Jeho srdce poskočilo. Ale v téměř ten samý moment ho zalila vlna jedovaté nenávisti, protože těsně za mistrem lektvarů se objevil Malfoy.
Hermiona mu sevřela rameno, jako by se bála, že ho Harry udeří a zláme mu všechny kosti. Do sbírky s jeho nosem.
Ano, ta myšlenka Harrymu bleskla hlavou, ale v životě již čelil mnoha takovýmto situacím a uměl se ovládat. No, možná ne vždy.
Dokonce i když už byli ve třídě, Harry pořád na Malfoye zíral jako jestřáb.
Já ti ukážu ty, ty… slizká hroudo krysích bobků!
Harry se podíval na tabuli. Snape ho sledoval.
Jeho první reakcí bylo rychle uhnout pohledem. Druhou - zrudnout.
Sakra! zaklel v duchu.
Proč ho Snape pozoruje? Celý týden mu nevěnoval pozornost, tak proč teď?
Cítil, jak se jeho vědomí pod vlivem toho upřeného pohledu rozpouští. Z mysli mu zmizely všechny myšlenky, dokonce se ani nedokázal soustředit na opsání si přísad. Malfoy dočasně přestal zcela existovat. Všechno přestalo existovat - bylo to nahrazeno palčivou touhou, kterou v něm vyvolávaly Snapeovy pronikavé oči a jeho duše. Jeho srdce se rozhodlo přestat ho zcela poslouchat a dělalo si, co chtělo. Bušilo jako splašené.
Snape si ho konečně všimnul. Měl by být šťastný. A byl šťastný. V srdci mu jako plamínek ve větru tančil pocit štěstí, který byl naštěstí potlačen úzkostí, která v něm číhala, vždy připravená zaútočit a opanovat jeho srdce.
Ve Snapeových očích bylo něco, co Harryho radost narušovalo. Temnota, která byla dokonce hlubší než černota jeho očí.
Najednou bylo jeho rozjímání přerušeno Ronovým šťouchancem do jeho boku.
"Harry," zašeptal Ron. "Všiml sis, jak na tebe Malfoy zírá?"
Harry několikrát zamrkal. "Malfoy?" zeptal se zmateně.
"A také Snape," vložila se do toho Hermiona, ale Harry ji neslyšel, protože se jeho pohled přesunul ke zmijozelským lavicím a v žilách mu začala vřít krev. Na Malfoyově obličeji viděl triumfální výraz.
Ví, že to vím, pomyslel si Harry v náhlé, bolestivé chvíli pochopení. A má z toho radost, protože ví, že mu nemůžu nic dokázat!
Téměř celý zbytek hodiny Harry nedokázal odtrhnout od Malfoye oči. Byl tak ponořený do svých plánů, jak zničit toho kluzkýho zmijozelskýho zkurvysyna, že se ani neobtěžoval věnovat pozornost přípravě svého lektvaru. Stejně by byl hrozný, tak proč se snažit?
Jeho oči se sem tam střetly s chladnýma očima mistra lektvarů, které ho studovaly, a pak Harry na chvíli zapomněl na Malfoye, Lenku a okolní svět. Jeho srdce, které nedokázal ovládat, bylo stažené přívalem štěstí smíseného se zármutkem. Vzpomínal si na ten celý týden, kdy se Snape choval, jako by Harry zmizel z povrchu zemského. Vzpomínal na ty bolestivé chvíle samoty, kdy seděl v ložnici a vybavoval si ty chvíle v přístěnku. A také vzpomínal na nenávist, kterou k sobě cítil, když po nocích masturboval a myslel při tom na toho bastarda a nedokázal přestat ani přes to, jak se k němu Snape choval. Ale to trvalo jenom chvíli. Malfoy přitahoval jeho oči zpět jako černá díra, o které jednou četl v mudlovské knížce.
"Vidím, že jste se rozhodl nedávat dnes pozor, pane Pottere," projel ocelový hlas vedle jeho ucha do jeho mysli jako dýka, takže téměř nadskočil na židli. Snape stál vedle něj a měřil si ho hrozivým, pronikavým pohledem. Harry se zmohl jenom na zrudnutí.
"Nejenom že jste uvařil něco, co si nezaslouží být nazýváno lektvarem, ale také jste byl během celé hodiny překvapivě zaujatý panem Malfoyem. Je tu něco zajímavého, co bychom měli vědět?"
Zaslechl, jak se u zmijozelských stolů někdo zasmál. Téměř viděl drzý úsměv stahující Malfoyův obličej. Štěstí a zármutek se v okamžik změnily v horoucí nenávist. Chtěl něco říct, ale nic vyslovitelného mu v tu chvíli nepřišlo na mysl. Dokázal jenom sedět a svírat své třesoucí se ruce do pěstí a nedívat se na mistra lektvarů, protože věděl, že by se neudržel.
"Jestli se okamžitě nebudete věnovat hodině," pokračoval Snape, "dostanete trest, Pottere." Při slově 'trest' se Harry napjal. "Slyšel jsem od pana Filche, že jste nedokončil čištění jednoho z přístěnků. Možná bychom s tím měli něco udělat?" Mistr lektvarů se zlomyslně ušklíbl.
Harry se prudce nadechl. Tohle byla rána pod pás a hnusný trik. Cítil, jak se propadá do bažiny studu, ponížení a vzteku. Podíval se na Snapea pohledem, který by mohl řezat sklo.
Ty víš, proč jsem nedokončil ten přístěnek, ty zatracenej šmejde! pomyslel si vytočeně. Měl pocit, že jeho sebeovládání nevydrží. Celou svou silou se nutil ke klidu.
Snape, jako by slyšel Harryho myšlenky, nadzvedl jedno obočí. Vypadalo to, jako by se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Viditelně si to užíval.
"Jsem rád, pane Pottere, že si rozumíme," řekl a odkráčel pryč, kontroluje obsah ostatních kotlíků.
Takže si to pamatuje. Jakej špinavej… Harry chtěl na Snapea použít nějakou nadávku, ale už využil celý svůj repertoár nadávek na Malfoye a nic kreativního mu nepřišlo na mysl.
Nenávidím ho. Prostě ho nenávidím! opakoval si v duchu, když si balil a strkal všechny svoje věci do tašky.
Snape nakonec nějakým způsobem zmínil ty chvíle v přístěnku. Harry na ten náznak čekal celý týden. Jen doufal, že se mu ho nedostane tak chladně a za přítomnosti celé třídy.
Snape ho chtěl ponížit, to je jisté. Ach, jak to miluje.
Ale nedovolí, aby mu to jen tak prošlo. Ne, ne tentokrát!
"Harry, kam jdeš?" zavolala Hermiona, když se Harry najednou zastavil a obrátil se zpět.
"Něco jsem zapomněl. Připojím se k vám později," zavolal přes rameno.
Šel zpět do třídy s jasným rozhodnutím postavit se Snapeovi, ale když mistr lektvarů zvedl oči od stolu, Harry cítil, jak ho odvaha pomalu opouští.
"Ano, pane Pottere?" Trhl sebou, když slyšel s jakou zuřivostí Snape jeho jméno vyslovil.
"Ty… ty…" začal a pokoušel se vylovit z paměti vhodné přízvisko, které by alespoň z poloviny popisovalo, čím pro něj učitel je.
"Opatrně, Pottere. Nejsem váš přítel." Výhružný hlas mistra lektvarů byl pro Harryho jako hadr pro býka.
"Ty seš takovej hajzl!" vykřikl nakonec, i když to nebylo to, co chtěl říct.
Viděl, jak se Snape pomalu zvedá ze své židle, obličej zkroucený v posměšný výraz.
"Ano? A kdy jste na to přišel, pane Pottere?" Výsměchem v jeho slovech by se dalo naplnit celé jezero.
"Během toho celého týdne, co jsem čekal na náznak, během toho času, kdy ses choval, jako bych neexistoval. Jako by nezáleželo na ničem z toho, co se stalo!" Slova nezadržitelně proudila z Harryho úst, konečně vyslovená. "Ale rozhodneš se mi to připomenout dneska, když na to téměř zapomenu! A takovým krutým způsobem!"
Snape už byl téměř u Harryho, jeho oči ho probodávaly a připravovaly ho o smysly. Harry měl najednou pocit, jako by mu pod nohama zmizela podlaha, jako by slova přestávala mít význam, jako by už nic nebylo relevantní.
Zacouval ke zdi. Cítil návaly horkosti zachvacující jeho tělo, tak dobře mu známé a tak nezastavitelné, jako vodopád.
Snape už byl přímo u něj. Tak blízko, že Harry cítil jeho horký dech na tváři. Černě oděné tělo mistra lektvarů se téměř lepilo k tomu jeho. Snape se předklonil a Harry přímo u ucha uslyšel tichý, temný šepot: "Nikdy tě na to nenechám zapomenout."
Těch pár slov se vřítilo do Harryho srdce, kde se ozývalo hlasitěji než dunící hrom.
"Nenávidím tě," zachraplal s posledním zbytkem síly, chtěje utéci, osvobodit se ze Snapeova vlivu.
"Nenávidíš mě?" Jedno z obočí mistra lektvarů se zvedlo a v očích se mu zablesklo. Harry cítil, jak Snape vrazil své koleno mezi jeho nohy a šťouchl jím do jeho bolestivé erekce. Na jeho obličeji se objevil ošklivý úsměv. "Podívej se na sebe. Jenom se dostanu kousek od tebe a už seš tvrdej."
Harry si přál, aby Snape prostě zmlkl. Ale Snape byl tak blízko, že zapomněl všechno, co mu chtěl říct, co mu chtěl udělat.
Skrze mlhu zakrývající jeho oči viděl Snapeův nahý krk. Chtěl se té kůže dotknout, ochutnat ji. Úplně přestal myslet. Chtěl jenom dosáhnout toho, co před ním zůstalo skryté, nepřístupné. Bezděčně chytil černou látku a začal ji k sobě přitahovat. Rukou se dotkl nahé kůže. Byla teplá na dotek. Stoupl si na špičky, aby se toho lákavého místa dotkl rty. Jeho závrať se zesílila. Zavřel oči.
Najednou všechno zmizelo. Snape se od něj odtáhl.
Harry se zakňouráním otevřel oči. Měl pocit, jako by nečekaně přišel o něco velmi vzácného.
Bál se, že se Snape rozhodl nechat ho tu samotného. To by neunesl. Měl pocit, že by nepřežil, kdyby ho tu teď mistr lektvarů nechal a znovu ho celý týden ignoroval.
Nemůže odejít! Ne teď!
Viděl, jak se k němu natáhla bledá útlá ruka.
"Podej mi ruku, Pottere."
Natáhl ji. Věděl, že teď by mistrovi lektvarů dal cokoli, o co by si řekl. Jeho vědomí zmizelo. Zbyla jen touha. Posedlost. Byl bláznem, který by neváhal vkročit nad propast, i když by věděl, že do ní padne.
Snapeova ruka se sevřela kolem jeho zápěstí a Harry byl táhnut vpřed. Klopýtal a nejistě se potácel za mistrem lektvarů, který ho vedl neznámo kam. Najednou byla tma. Byl omráčený, všechno se kolem něj točilo. Cítil, jak mu v uších pulzuje krev a slyšel zběsilý tlukot vlastního srdce.
Rozsvítily se svíce. Byl tam časopis s přísadami do lektvarů.
Podíval se Snapeovi do očí. Muž ho s neskutečnou silou probodl pohledem, a pak jím pomalu sjel dolů, ukazuje na zem.
A náhlé porozumění Harryho udeřilo jako potlouk. Snapeovy rty byly staženy do pokřiveného úsměvu. Jeho černé oči se zúžily a uděl krok k Harrymu.
Ne, nedělej to! Nemůžeš to udělat! On tě využívá, nevidíš to?
Ale Harry pořádně neslyšel, neviděl ani nemyslel.
Jenom věděl, co chce.
Cokoli.
A jestli je tohle jediný způsob… Jestli může dostat jenom tohle…
Jeho vědomí na něj křičelo v protestu, ale Harry ho neposlouchal.

Viděl, jak se pod ním prohýbají nohy a ruce se natahují ke svému cíli.


* "Cut" by Plumb
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama