DI - Kapitola 19 2/2

3. října 2014 v 21:58 | yellow |  Desiderium Intimum
Po chvíli slyšel Snapea zamumlat kouzlo a všechny knihy se zvedly ze země a vrátily se na svá místa.

Ale Harry se ani nepohnul. Stál v dusivém tichu a tiskl si zraněnou ruku k hrudi.


"Co máte s rukou, Pottere?" zeptal se profesor tichým, klidným hlasem. Byl tak odlišný od toho trestajícího, příkrého tónu, kterým po něm šlehal před ne tak dlouhou chvílí. Nebyl v něm vztek. Nejrozjitřenější emoce podle všeho vyprchaly, ale slova vyslovená ve vzteku nemohla být vzata zpět, a víc než to - nemohla být zapomenuta. Visela mezi nimi jako písek v turbíně a způsobovala tření a vibrace a následně vedla k destrukci celého systému. A přestože stále existovala šance na mírové odstranění důvodu nehody, osoba musela postupovat velmi obezřetně. Jakýkoli špatný pohyb mohl tu možnost pohřbít…
Harry pokrčil rameny, aniž by vzhlédl.
"Nic, co by vás zajímalo," protáhl, než se stihl zastavit. Ale Snape se nerozzuřil. Harry slyšel, jak zamířil k jedné z polic a začal přesouvat lahvičky, které na ní stály. Po chvíli ten zvuk přestal.
"Pojďte sem, Pottere." Mužův hlas zněl možná trochu… měkčeji. Nebo si to Harry myslel. Zvedl hlavu a viděl, že Snape drží v ruce malou sklenici. Ale nepohnul se. Nemohl se k němu přiblížit po tom všem, co se stalo.
Trochu couvl, když k němu muž zamířil, ale rychle se vzpamatoval. Neměl by mu ukázat, že se ho bojí…
Snape se před ním zastavil a natáhl ruku.
"Podejte mi ruku, Pottere," řekl.
Harry zadržel dech. Díval se na mužovu štíhlou bledou ruku se směsicí strachu a úlevy. Snape podle všeho nemá v úmyslu mu jakkoli ublížit. Pomalu k němu natáhl svou bolestivě tepající a třesoucí se ruku, ale nedokázal se mu povídat do očí. Snape mu vytáhl rukáv. Harryho zápěstí bylo namodralé a na předloktí byl viditelný dlouhý bílý škrábanec s kouskem odtržené kůže. Snape prsty nabral trochu čiré substance a začal ji roztírat kolem poranění. Harry se bolestivě zašklebil a z úst mu uniklo zasténání. Muž se na chvíli zarazil. Nebelvírovy oči se mimovolně zvedly a on uviděl něco, co ještě nikdy předtím neviděl. Snapeův výraz byl přívětivý, vrásky se vyhladily, a jeho oči… v jeho očích viděl…
Harry několikrát nevěřícně zamrkal. Ale v tu samou chvíli muž ucítil jeho pohled, černé oči zchladly a zamračil se.
Ale ten dojem zůstal. Dojem, že Snape…
Ne, já… musel jsem si to špatně vyložit… pomyslel si Harry, když další záchvěv bolesti poslal jeho myšlenky zcela jiným směrem. Avšak v tu samou chvíli pocítil něco zcela jiného - jemný chladivý pocit, který s sebou odnášel bolest a osvěžoval jeho smysly. Cítil, že má husí kůži na ruce, ale nebyl si jistý, zda je to efekt té masti nebo jemného doteku chladných prstů mistra lektvarů.
Nakonec Snape jeho ruku pustil a zavřel skleničku. Harry si olízl rty a tiše řekl: "Takže… já tedy půjdu." Zvedl oči a pevně se podíval na muže, který si ho zamyšleně prohlížel. "Už vás nechci obtěžovat nebo vám kazit náladu. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo rozčílit vás svou přítomností," dokončil trochu hlasitěji a díval se na Snapea s výzvou v očích.
Čekal. Všechno se teď vyjasní…. Jestli Snape dokáže, že je prostě kretén, pak Harry bude mít jasnou odpověď na otázku, jak by jejich vztah skončil.
Sledoval, jak se Snapeova obočí stáhla, a jak mu přes obličej přeběhl neidentifikovatelný výraz. Po chvíli uslyšel Snapea promluvit, ale tak tiše, že si nejprve myslel, že je to jenom jeho představivost: "Ujišťuji tě, že pokud se rozhodneš zůstat, nerozčílíš mě svou přítomností," řekl Severus a díval se mu přímo do očí.
Harry se pro sebe usmál. Byla to ta nejdivnější omluva, jakou kdy slyšel. Ale přesto, tohle bylo málo. Zamračil se a s očekáváním se na muže podíval. Snape s sebou trochu škubl, jako by bojoval s nějakým neviditelným nepřítelem. Harry tam jen stál a povýšeně na něj zíral.
A čekal.
Konečně Severusova ústa opustilo přidušené zašeptání: "Byl bych rád, kdybys zůstal."
Při pohledu do jiskřících očí zaplavil Harryho tělo příjemný pocit triumfu.
"V tom případě…" řekl tiše a ze všech sil se snažil, aby v jeho hlase nebyl slyšet ani záchvěv divokého radosti, kterou cítil, "když mě žádáš, pak bych možná mohl zůstat," dokončil a přemlouval svá ústa, aby ještě chvilku vydržela a nezačala se usmívat. Na zlomek vteřiny se Snapeovi zažehl v očích zlostný oheň, ale rychle ho uhasil, pak se otočil zády k Harrymu a odešel do svého oblíbeného křesla.
Nebelvír zavřel oči a na rtech se mu objevil jemný úlevný úsměv.
Zhluboka si povzdechl a vydal se k druhému křeslu. Chvíli panovalo trapné ticho, které bylo přerušované pouze tichým praskáním hořícího dřeva. Snape zíral do ohně. Harry na něj pohlédl, těžce polkl a velmi tiše řekl: "Také se omlouvám. Za své chování. Neměl jsem říct to, co jsem řekl," prohodil s pohledem upřeným na podlahu. Opět pohlédl na Severuse a viděl, že stále sleduje syčící a kmitající se plameny. Rty měl pevně sevřené a jeho obličej vypadal strnule a rozzlobeně. Uvažoval, jestli ho Snape vůbec slyšel nebo jestli celou dobu přemýšlí o své práci, kterou mu Harry znemožňuje dokončit. Vypadalo to, jako by byl myšlenkami pryč, pryč od něj, od tohoto pokoje a od nich dvou.
Harry se také ponořil do vlastních myšlenek vznášejících hned za hranicemi jeho vědomí jako otravné mouchy nedávající mu spát.
A co když všechno to Severusovo chování byla Voldemortova chyba? Něco ho žralo a evidentně to musí mít něco společného s Voldemortem. I když byl daleko, jeho přítomnost byla cítit ve vzduchu jako noční duch, zasahující mezi ně, oddělující je, odhánějící je od sebe. Vždy bude stát mezi nimi. Toho si byl Harry vědom. Jeho stín nad nimi bude vždy viset, a nic nebude v pořádku, dokud nezemře.
V tu chvíli nenáviděl Harry Voldemorta víc, než kdy předtím. To monstrum ho připravovalo o všechny, kteří pro něj byli důležití. Nejdříve o rodiče, pak o Siriuse a teď… teď mu bere Snapea.
Pokaždé, když to vypadalo, že se vše v lepší obrací, objevil se náhle Voldemortův temný stín, vše zničil a přeřezal ty slabé spojující nitky, sfoukl rozhořívající se oheň, zašlapal mír a radost.
Harry si stále pamatoval, jak ho Snape vyhodil kvůli předvolání od Voldemorta. A teď tohle… To by se nikdy nestalo, nebýt toho vraha! Nikdo by neumřel, lidé by nežili v neustálém strachu a on a Snape by mohli být spolu…
Musí s tím něco udělat! Už nečinně přihlížel příliš dlouho. Nedovolí Voldemortovi, aby mu zničil sny!
Už toho bylo dost!
"Zabiju ho," řekl náhle. Zíral do ohně s očima planoucíma stejně jako dřevo v krbu. Severus prudce otočil hlavu jeho směrem a překvapeně se na něj podíval. "Zabiju Voldemorta," vysvětlil Nebelvír a pomalu přesunul svůj planoucí pohled na muže.
Snape po něm střelil velmi dlouhým a zamyšleným pohledem. Díval se na něj, jako by se chtěl probourat skrze jeho tělo a přečíst si všechno přímo z jeho duše. Harry se cítil jako by byl hodnocen a jako by mu Snapeovy oči spalovaly kůži a pokoušely se prozkoumat jeho myšlenky. Začal se nervózně ošívat, protože se pod vlivem toho pohledu cítil velmi nepříjemně. Po chvíli se Severus nadechl a zeptal se: "A jak to uděláš?"
O tom ještě Harry neměl čas přemýšlet. "Ještě nevím," připustil tiše, ale když viděl posměšný úsměv, který se objevil na rtech mistra lektvarů, rychle dodat: "Ale najdu způsob. Voldemort za vše zaplatí, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám."
Sveřepost v jeho hlase přinutila Severuse, aby se na něj přestal dívat s posměchem a zamračil se.
"Mám to chápat jako tvou ochotu obětovat svůj život, abys zabil Temného pána?"
Harry se kousl do rtu a uhnul pohledem.
"Vím, že toho můžu udělat jen málo, a že je extrémně mocný, ale zkusím to. A jestli zemřu…" podíval se do Snapeových očí; očí, které vypadaly stejně černě jako noční obloha bez hvězd, "přinejmenším ho vezmu s sebou."
Sledoval, jak Snapeův obličej najednou zpopelavěl a jak mu vystoupalo obočí k vlasům. Na chvíli v těch očích uviděl… strach. A… obavy. Když chlapec zamrkal, vše bylo pryč. Snape vypadal, jako by byl zcela ponořený ve svých myšlenkách. Zíral přímo před sebe, pohled nepřítomný, jako se Harry najednou stal neviditelným. Po chvíli najednou zavrtěl hlavou.
Z nebelvírova úhlu pohledu to vypadalo, jako by si muž negativně odpověděl na nějakou otázku. Ale možná jen odháněl nějaké úzkostné myšlenky. Harry nevěděl, a netoužil o tom přemýšlet. Nyní ho znepokojovalo něco zcela jiného. Povzdechl si a tlumeným, smutným hlasem pronesl: "Nechci zemřít, ale vím, že je mou povinností bojovat s Voldemortem. A musím to udělat. Jestli ho neporazím, tak ani nikdo jiný. Mnohem raději bych byl s tebou…" nedíval se na Severuse, nemohl, "… ale nemám na výběr."
Po chvíli bylo ticho přerušené odfrknutím. Harry překvapeně vzhlédl na Snapea, jehož obličej zobrazoval krutý výsměch.
"Samozřejmě. Miluješ, když ze sebe můžeš dělat hrdinu, Pottere. Ale pravdou je, že jsi jen obyčejný blázen," Severusův hlas byl ostrý a bodal. Zabodával se do jeho srdce jako nejostřejší nůž. "Sláva ti tak stoupla do hlavy, že nevíš, co říkáš."
Harry se naježil. Nedovolí, aby ho Snape takhle urážel!
"Jsem Vyvolený!" téměř vykřikl, ale když viděl Severusův výraz, okamžitě si uvědomil, že zašel příliš daleko a doopravdy litoval toho, že to řekl. Na Snapea ta slova působila jako rudý hadr na býka, a v tuto chvíli jeho obličej vyjadřoval pouze hluboké opovržení.
"Ach, na tenhle detail jsem zapomněl. Vyvolený," vyplivl mistr lektvarů ta slova, jako by ho pálila na jazyku. "Půjdeš do války, zařveš na Temného pána, že jsi Vyvolený, země se zatřese a všichni padnou mrtvi."
Harry s sebou trhl. Záštiplný výsměch, který na něj mistr lektvarů vrhl, na něj působil jako kbelík ledové vody. Snape se překonával. Ale nemohl odpovědět, protože muž pokračoval svým zlomyslným, zuřivým hlasem: "Ty bys nebyl Temného pána schopný ani zranit. Nic nezvládneš. Zabije tě dřív, než vydáš zvuk. Bez ohledu na to, jak jsou tvé motivy šlechetné, pokud se o něco pokusíš, nemáš proti němu v bitvě šanci."
Po překonání prvotního šoku měl Harry pocit, jako by se mu srdce dotýkaly ledové prsty vzteku.
"Pěkně děkuju," zavrčel. "Tvoje víra ve mně je dojemná."
"A tvoje idiotská nebelvírská sebedůvěra je ubohá," odpověděl okamžitě Snape a díval se na Harryho pohledem zakaleným vztekem. "Chceš jít zabít Temného pána a přitom nedokážeš vrhnout ani nejjednodušší kletbu."
"Minulý rok jsem použil Cruciatus na Bellatrix," zavrčel Harry.
"Ach, a ty si myslíš, že Cruciatus bude na Temného pána a jeho legie věrných Smrtijedů stačit?" z jeho hlasu odkapával cynismus.
"Naučím se další kouzla," odsekl Nebelvír. "Třeba… Legilimens Evocis."
Snape vypadal překvapeně. Zarazil se, jako by na chvilku ztratil nit konverzace.
"Jak o tom kouzlu víš?" zeptal se a výhružně se mračil.
"Tonksová nám o něm řekla během hodin obrany. Říkala, že Voldemort ho využívá, tak proč bych nemohl já? Mohl bys mě naučit…" navrhl nesměle.
Snape přimhouřil oči tak, až to vypadalo, že se z nich staly dvě žhnoucí štěrbiny.
"To je zcela mimo diskuzi," přerušil ho ostře.
"Proč ne?" nevzdával to Harry. "Podle všeho, pokud někdo umí toto kouzlo použít, je jednodušší se proti němu bránit. A jak to mám udělat, když ho neznám?"
"Nebyl ses schopný naučit, jak se bránit proti obyčejnému Nitrozpytu a chtěl by ses pustit do něčeho takového? Nechtěj mě rozesmát, Pottere," odfrkl si muž a obrátil obličej ke krbu.
Harry se kousl do rtu a zaťal pěsti. Pod kůží mu vřel vztek, sežehával ho, znesnadňoval mu sebeovládání.
"Nechci, aby na mě Voldemort to kouzlo použil. Radši bych zemřel, než abych žil v noční můře!" vyjekl a hlas se mu zlomil, když se mu před očima objevily jeho vlastní ruce zalité krví a v uších se mu rozezněl chraplavý smích.
Proč musí být Snape takový pitomec? Co může ztratit? Proč mu nechce pomoc? To mu ani trochu nevěří?
Severus se na něj podíval, stiskl rty a zvedl se.
"Temný pán na tebe tohle kouzlo nepoužije, Pottere," zavrčel chladným odtažitým hlasem, jako by si přál tu diskusi ukončit.
Harry překvapeně zamrkal.
"Jak…" začal, ale muž ho přerušil.
"Nemám čas na tyhle nesmysly, Pottere. Vrať se zpátky k sobě do ložnice a dělej něco užitečného. Například studuj lektvary."
"Ale…" Harry se nechtěl vracet. Proč si byl Snape tak jistý? Jak může?
"Nebudu se opakovat. Ven!" zasyčel. Jeho oči byly ledově chladné. Vypadalo to, jako by mráz spálil všechny ty pocity, které v nich Harry viděl předtím. Teď neviděl nic. Zachvěl se, jako by se chlad vyzařující ze Severuse dotkl všech jeho smyslů, ale byl natolik moudrý, aby už nevzdoroval.
Zavřel pusu a zaťal pěsti. Prudce se zvedl a třásl se vzteky. Rychle odešel a práskl za sebou dveřmi.
Cestou do věže mu hlavou vířilo tolik myšlenek, že šel několik minut špatným směrem. Pokoušel se zanalyzovat vše, co dnes objevil a zjistil, ale informací bylo mnoho a on byl příliš nervózní.
Byl si jistý pouze jednou věcí - jestli se Snape rozhodl chovat jako pitomec, který ho nechce nic naučit, pak Harry najde způsob, jak se učit sám!
A zabije Voldemorta!

* Dangerous by Depeche Mode
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 5. října 2014 v 9:57 | Reagovat

Vypadá to že se Severus choval tak schválně aby Harryho vyprovokoval. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama