DI - Kapitola 18 2/2

3. října 2014 v 21:57 | yellow |  Desiderium Intimum
***
Když se Harry vrátil do věže, s úsměvem se dotkl krku. Severusův průzkum na něm zanechal stopy ve formě několika tmavých fialových skvrn. Avšak přes Harryho protesty mistr lektvarů trval na tom, že je všechny odstraní. Nebelvír si chtěl alespoň jednu nechat jako "upomínku", ale Snape byl v tomto ohledu neoblomný. I když mu Harry slíbil, že ji skryje. Bylo by skvělé vidět tu rudou značku v zrcadle s vědomím, že ji zanechaly Severusovy rty. Poprvé se Snape dotkl Harryho kůže rty. Byl to neuvěřitelný pocit, stále tomu nemohl uvěřit. Pořád si pamatoval, jak jeho tělo na ten dotek reagovalo a dosud nemohl pochopit proč. Uvažoval, jaké by to bylo cítit Severusovy rty na jiné části svého těla… Při té samotné myšlence se zachvěl. Pamatoval si ten zvláštní, pronikavý pohled, který na něj Severus hodil, když Harry přešel k jednomu z křesel a s úsměvem se posadil, jako by se nic nestalo, jako by nemohl uvěřit, že to byl ten samý Potter, který téměř pokaždé uhnul očima, byl submisivní a povolný. Sám Harry byl svým chováním překvapený, ale to, že Severuse zmátl, mu poskytlo neobvyklé potěšení… Věděl, že by nic z toho neudělal, kdyby to Snape nepovolil, ale fakt, že se toho odvážil, měl velkou cenu a pomohl mu věřit si.


"No, Severusi… teď nastane několik změn…" pomyslel si při vstupu do společenské místnosti. Okamžitě si všiml, že Ron s Hermionou už na něj čekají.
"Harry, kde ses toulal? Je pozdě a máme hodně úkolů!" přiřítila se k němu dívka.
"Přesně," připojil se k ní Ron. "Pořád teď někam mizíš a já se s ní musím hádat sám," kývl na Hermionu, která po něm koutkem oka vrhla sžíravý pohled.
"Ehm…" Harry nejprve nevěděl, co odpovědět, ale pak si vzpomněl na lež, se kterou pro tyto případy přišel. "Chodím do komnaty nejvyšší potřeby. Občas potřebuji chvilku o samotě. A občas tam… také studuji," řekl lehce a zapudil palčivý smutek z toho, že musí svým přátelům lhát.
Hermiona okamžitě nasadila soucitný výraz: "Ach, Harry… je nám to líto. Chápeme, že po tom, co se ti stalo, občas potřebuješ nějaký čas o samotě a hádám, že tě příliš obtěžujeme," usmála se nuceně.
"To je v pořádku. Nebojte se o mě," řekl Nebelvír. "Já jen… občas chci být sám. To je vše."
"Jestli chceš studovat s námi, prostě řekni," navrhla Hermiona.
Harry přikývl: "Můžeme to udělat teď," řekl a pokusil se usmát. V myšlenkách měl jenom Severuse a věděl, že se na učení nebude schopný soustředit, ale raději bude předstírat, že ano, aby ho jeho přátelé přestali otravovat a nezískali podezření, že lže.
"To je skvělé," usmála se Hermiona a posadila se na gauč kousek od stolu pokrytého knihami.
"Harry, vím, že teď potřebuješ nějaký čas pro sebe nebo něco takového," řekl Ron, když si sedali vedle Hermiony, "ale brzy bude zápas s Mrzimorem a uvažoval jsem… jsi dost zdravý, aby ses vrátil do týmu?" zeptal se Ron s pohledem plným naděje.
"Rone, jak to můžeš říct!" zvedla Hermina hlas. "Harry stěží přežil a ty myslíš jen na famfrpál!"
"Ale Harry miluje famfrpál a nejspíš se chce vrátit," odvětil Ron. "Je to tak, Harry?"
"Ehm…" ve skutečnosti o tom nepřemýšlel. Jistě, chtěl se vrátit. Chybělo mu proudění vzduchu, šumění křídel, to, jak se mu zlatonka chvěla v ruce… A k bolavému zadku - na to by měly být nějaké masti… "No samozřejmě," přisvědčil pevně. Nevěděl, jak skloubí setkání se Snapem s famfrpálem, ale určitě to nějak udělá.
"Jestli jste skončili, mohli bychom začít studovat?" přerušila je Hermiona netrpělivě. "Je pozdě a máme toho doopravdy hodně…"
"Ginny, kam jdeš?" přerušil ji Ron zvýšeným hlasem.
Harry se otočil a viděl, že Ronova sestra míří k portrétu. Vypadalo to, že má na tváři make-up.
"Je pozdě," pokračoval zrzek. "Kam v tuhle hodinu jdeš?"
"To není tvoje starost," zamračila se na něj Ginny. Ron zrudl vzteky: "Jsi moje sestra a mám právo vědět, kam tak pozdě jdeš!"
"Nemusím ti nic vysvětlovat," vyštěkla. "Starej se o sebe."
"Harry!" otočil se Ron na zaskočeného kamaráda a díval se na něj, jako by žádal o pomoc.
"Ehm…" Nevěděl, co říct. Nechtěl se přimotat do jejich hádky, ale na druhou stranu sám neměl rád, když se někdo pletl do jeho soukromých záležitostí, takže Ronově sestře rozuměl. "Myslím, že Ginny je soudná a ví, co dělá. Když ti nechce říct, kam jde, tak má asi důvod. Nemůžeš ji přinutit zůstat tu."
Ron ohromeně vyvalil oči a Ginny se na Harryho podívala s výrazem neskutečného vděku.
"Souhlasím s Harrym," vložila se do toho Hermiona. "Je dospělá a ty nejsi její otec. Nemůžeš jí bránit žít její vlastní život. Dokud neporuší školní řád," dodala.
Ronova sestra se ještě jednou vděčně usmála, pohodila dlouhými rudými vlasy a hrdým krokem opustila společenskou místnost. Ron chvíli jen stál a třásl se vztekem.
"Jak jste se mohli přidat na její stranu?!" zařval. "Co jste to za kamarády?"
"Rone, uklidni se," povzdychla si Hermiona. "Chováš se pošetile."
"Mám právo vědět, kde se moje sestra po nocích potuluje. Jsem její bratr a musím ji chránit!"
"Ach, no tak. Tohle není smysl pro povinnost, ale tvoje vrozené sobectví," odsekla Hermiona. "Chceš ji ovládat, jako by byla tvoje, ale ona chce žít svůj vlastní život, a ty jí v tom nemůžeš bránit."
Harry se diskuse neúčastnil. Seděl ponořený ve svých vlastních myšlenkách a díval se na dveře, za kterými zmizela Ginny. Zřejmě není jediný, kdo má tajemství…
***
"Další útok," oznámila Hermiona hlasitě při snídani o několik dní později. Harry přestal jíst a podíval se na kamarádku, která se skláněla nad Denním Věštcem s utrápeným výrazem. "Zemřela celá rodina. Rodiče mudlové a jejich dvě dcery, které vystudovaly v Bradavicích. Jedna z nich pracovala pro ministerstvo kouzel," oznámila a četla dál.
"Alespoň je to lepší než ten minulý masakr," komentoval to Ron mezi dvěma sousty.
"Lepší?" podívala se na něj Hermiona, jako by do ní uhodilo. "Jak můžeš být tak… tak… necitelný! Máš citový rozsah mořské medúzy. Zemřela celá rodina a ty řekneš, že je to "lepší"?!"
Ron zrudl jako červená řepa a zadíval se do talíře.
Harry nepromluvil, nechtěl se přimotat do další z jejich hádek - stačily mu stále častější novinové zprávy o nových útocích. Téměř každé vydání Věštce se o nich zmiňovalo. Vypadalo to, že ministerské síly ztratily vládu nad tím, co se děje, již před dlouhou dobou. Voldemort vraždil, koho chtěl, a jak chtěl, a nikdo ho nemohl zastavit. Proto se Harry tak rozčílil, když v jednom z článků začal nějaký reportér zkoumat, proč není Chlapec-který-přežil zapojený do bojů a nedělá nic proti Voldemortově nadvládě.
A co měl sakra dělat?!
Najednou na sobě ucítil něčí upřený pohled. Rozhlédl se po Velké síni a viděl, že na něj od učitelského stolu zírá Brumbál. Viděl v jeho očích něco zvláštního, něco, co se mu nelíbilo. Něco jako… obvinění.
Rychle uhnul pohledem. Ne, bylo to hloupé. Musel si to špatně vyložit. Není to jeho chyba, že lidé umírají. Nemá s tím nic společného; nemůže to zastavit. Pomalu stočil svůj pohled zpět k Brumbálovi, ale ředitel už se na něj nedíval. Nakláněl se ke Snapeovi a něco mu vykládal. A Snape přikyvoval.
Harry upřeně pozoroval svůj talíř a uvažoval. Ano, musel jsem si to jenom špatně vyložit…
Po snídani, když s Ronem a Hermionou odcházeli z Velké síně, za sebou uslyšel hlas McGonagallové: "Prosím, pane Pottere, počkejte!" Všichni tři se otočili směrem, ze kterého k nim mířila jejich ředitelka koleje. "Chce s vámi mluvit ředitel," oznámila Harrymu, kterému při těch slovech srdce vletělo téměř do krku.
"Co?" vyrazil ze sebe překvapeně. "T-teď?"
"Ano, nyní," ujistila ho McGonagallová. "Vaše absence na hodině bude omluvena. Pospěšte si. Heslo je: 'čokoládové žabky'."
Harry se vystrašeně podíval na Rona s Hermionou, těžce polkl a přikývl. Pomalu se vydal k ředitelně a myšlenky a obavy se v jeho mysli navzájem prolínaly, narůstaly a vytvářely chaos, který bylo obtížné kontrolovat.
Co od něj Brumbál chce? Už se ho ptal, co se stalo před a po jeho napadení. Bylo to kvůli tomu útoku na mudly? Ale Harry s ním neměl nic společného. Nebo se možná Hermioně vrátila paměť a řekla řediteli o jeho vztahu se Snapem? Ne, to není možné. Kdyby ano, neschovávala by to před ním, řekla by mu to veřejně. A její chování poslední dobou nebylo nijak zvláštní. Možná si Brumbál sám uvědomil, že je něco špatně? Třeba slyšel nějaké drby? Ale ředitel nebyl vševědoucí. V Harryho čtvrtém ročníku Brumbál dokonce ani neobjevil uprchlého Smrtijeda, Bartyho Skrka juniora, který se mu v převleku za Moodyho schovával přímo pod nosem. A i kdyby měl nějaké podezření, nemá důkazy a Harry vše popře. Brumbál mu bude věřit. A dávat studentům Veritasérum bylo zakázané, takže Harryho slovo bude to nejdůležitější. Ale bude lépe, když si nevezme nic, co mu Brumbál bude nabízet… jen pro jistotu.
Harry stál před dveřmi do ředitelny a zaklepal. Neslyšel odpověď, ale dveře se doširoka otevřely a Harry viděl, jak Brumbál sedí za svým velkým stolem.
"Pojď dál, Harry," ředitelův hlas zněl tiše, chraplavě a unaveně. Nebelvír polkl a pokoušel se potlačit špatný pocit, který cítil. Když vstupoval do ředitelny, srdce mu nervózně bušilo. "Posaď se," pobídl ho Brumbál. "Nechtěl bys něco k pití?"
Harrymu se v hlavě rozblikala červená výstražná světla.
"Ne, děkuji, pane," řekl a strnule se posadil na nabídnutou židli před stolem. Brumbál si propletl prsty a pohlédl na něj přes půlměsícové brýle. Nebelvír se vlivem pronikavého pohledu světle modrých očí obklopených vráskami zachvěl, ale nedal to na sobě znát. Musel zůstat klidný a udržet neutrální výraz. Ať už mu Brumbál řekne cokoli, ať už ho obviní z čehokoli…
"Asi přemýšlíš, proč jsem tě sem zavolal, Harry," řekl Brumbál nakonec. Nebelvír opatrně přikývl. "Jak sis asi všiml," pokračoval Brumbál, "boj s Voldemortem se poslední dobou vyvíjí špatně. Náš nepřítel posiluje alarmující rychlostí, takže musím minimálně na dva týdny odejít ze školy. Nemůžu ti říct důvody nebo účel svého výletu, Harry, ale ujišťuji tě, že je to extrémně důležité a musí to zůstat tajemstvím. Zajistil jsem školu všemi možnými bezpečnostními opatřeními a zastupující ředitelkou během mé nepřítomnosti bude profesorka McGonagallová."
Harry přikývl. Pocit úlevy, že se jeho obavy nenaplnily, se mísil se strachem o starého ředitele. Vypadal velmi vyčerpaný a drcený obrovským břemenem. Během těch několika měsíců, které uběhly od konfrontace s Voldemortem a od Siriusovy smrti, to vypadalo, že Brumbál zestárl o několik let, nebo spíš celé desetiletí.
"Ale… Proč mi to říkáte, profesore?" zeptal se opatrně. "Jestli to má zůstat tajemstvím."
Brumbál zavřel oči a ztěžka si povzdechl. Pak se na Harryho podíval s velmi vážným výrazem.
"Protože mám důvod věřit, že v Bradavicích je špeh, a chci, abys věděl, co máš dělat v případě nebezpečí, když tu nebudu." Harryho oči se ohromeně rozšířily, ale nepřerušil ředitele. "To je důvod, proč jsem požádal profesora Snapea, aby se o tebe během mé nepřítomnosti postaral."
Harry téměř spadl ze židle.
"S…Snapea?" vykoktal.
"Ano, Harry," řekl Brumbál a podíval se mu přímo do očí. "Jestli si všimneš něčeho znepokojujícího, ať je to cokoli, musíš jít okamžitě za ním. Také jsem ho požádal, aby na tebe dával pozor na chodbách. Vím, že se ti to nejspíš nebude líbit, ale je jedním z mála lidí, kterým bez výhrad věřím, a o kterých vím, že splní svůj úkol."
Po překonání prvotního šoku Harry cítil, jak mu hlavou probíhají náhlé a nevhodné myšlenky: Mohu vám zaručit, řediteli, že se o mě Snape extrémně dobře postará…
Brumbál si znovu povzdechl a pokračoval: "Věřím, že o mé cestě nikomu neřekneš. Slečna Grangerová to s největší pravděpodobností sama uhodne, ale byl bych radši, kdybys to neřekl nikomu jinému. Dokonce ani panu Weasleymu, pokud to nebude nezbytné. Byl bych rád, kdyby moje cesta zůstala tajemstvím. Navíc bych tě rád požádal, Harry, abys byl opatrný a v příštích dvou týdnech neopouštěl hrad. A abys omezil své noční výpravy," zajiskřilo řediteli v očích. Harry si toho nevšiml, protože uhnul pohledem. Věděl, že opakovaně poruší Brumbálův zákaz. Už nějakou dobu měl v plánu navštívit na konci týdne Prasinky a nechystal se toho vzdát kvůli nějakému špehovi. Navíc půjde v neviditelném plášti, takže si ho nikdo nevšimne. To, kvůli čemu tam šel, bylo příliš důležité, než aby to zrušil. A Snapea obvykle navštěvoval po večerech, takže tohle nebude problém. Pevně věřil, že ředitel přehání. Koneckonců již není dítě.
Když ředitel domluvil, Harry se na něj podíval a opatrně se zeptal: "Jak víte, že je v Bradavicích špeh?"
Ředitel se zamračil.
"Dostalo se ke mně mnoho důkazů a zpráv, že Voldemort je poslední dobou velice dobře informovaný. Předvídá téměř každý z našich kroků. Navíc je kvůli něčemu neskutečně spokojený. Musí být blízko dosažení nějakého cíle, a proto se stal tak… bezohledným, jestli víš, jak to myslím." Harry to nevěděl, ale přikývl. Brumbál se na něj podíval, oči ztěžklé ohromnými problémy. "Něco plánuje, Harry, a já se obávám, že to má něco společného s tebou."
"Se mnou?" zamrkal Harry.
"Samozřejmě, že jsou to pouze mé domněnky, ale nechci tě vystavovat zbytečnému nebezpečí," na chvíli se odmlčel a zamyšleně se na Harryho podíval. "Máš nějaké zvláštní vize nebo sny týkající se Voldemorta?"
V mysli mu vyvstaly ruce zalité krví, krev tekoucí mu do očí, chraplavý smích ozývající se mu v uších.
"Ne, pane," odpověděl bez odmlky a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
"Jsi si jistý, Harry?"
Stálo ho to hodně, aby vydržel pronikavý pohled a neuhnul pohledem. "Ano, pane," odpověděl tiše.
"Dobře. Doufám, že se vaše spojení neobnoví, ale kdybys ve svých snech viděl něco neobvyklého, musíš mi to okamžitě říct. Mně nebo profesoru Snapeovi. Pak bychom byli přinuceni obnovit lekce nitrobrany. Rozumíš, Harry?"
Nebelvír polkl a přikývl. Skutečnost, že Brumbál zřejmě o jeho snu nevěděl, ho mátla. Řekl o něm Snapeovi, a ten ho měl nejspíš předat řediteli, ale neudělal to. Neřekl mu o Harryho snu. Proč?
Brumbál se nuceně usmál.
"To je vše. Pokud…" pronikavý pohled modrých, jiskřících očí se opět zavrtával do Harryho, " není něco, co bys chtěl říct, ale zatím neřekl?"
Harryho zachvátila panika. Co je to za otázku? Má Brumbál doopravdy nějaké podezření?
"Ano, řediteli," řekl rychle, pokoušeje se dostat zpod tlaku první věcí, která mu přišla na mysl. "Chtěl jsem se zeptat, jestli bych mohl dostat citrónový bonbon."
Poprvé za celý rozhovor se Brumbál usmál, v očích se mu zableskly radostné jiskřičky, které v nich již dlouho neviděl.
"Samozřejmě, Harry. Omluv mou hrubost."
Nebelvír zrudl. Nejspíš to nebyla příliš moudrá odpověď.
***
Víkend a začátek týdne Harrymu utekly velmi rychle - hlavně díky studiu, famfrpálovým tréninkům a setkáním se Severusem. Ve skutečnosti Harry ze Snapea vymámil jen jedno povolení navštívit ho, v sobotu, ale bylo to tak intenzivní "setkání", že Harry od té chvíle cítil při sezení nepohodlí. V pondělí byl tak nadržený, že celou hodinu posílal Severusovi zvrhlé zprávy. Něco jako: "Když tě vidím, jsem tak tvrdý, že se na tebe chci vrhnout přímo tady a teď.", což vedlo k tomu, že se vůbec nemohl soustředit na zadaný úkol a lektvar zpackal. S obrovskou radostí přijal "trest", který mu Snape dal - školní trest. Vzrušený a netrpělivý se objevil ve Snapeově pokoji a čekalo ho nepříjemné překvapení - místo sexu dostal dva svitky pergamenu, hromádku knih a příkaz napsat dlouhou esej o lektvaru, který pokazil. Chvíli tam zaraženě seděl a nechápal, o co Snapeovi jde. Chystá se mu dát skutečný trest?
Ukázalo se, že ano, chystá. Harry se cítil zrazený. Měl takový pocit nespravedlivého zacházení, že neopomněl Snapeovi zdůraznit, jaký je "hnusný bastard". Ale Snape mu klidně vysvětlil, že je to jenom jeho chyba. Kdyby se soustředil na svou práci a uvařil ten lektvar tak, jak měl, místo toho, aby mu posílal zprávy, tak by si teď společně užívali příjemný večer. A jestli byl Harry tak domýšlivý blázen, aby si myslel, že Snape už není jeho učitelem, protože spolu spí, tak nejspíš zcela přišel o rozum.
Takže Harry seděl, pracoval, třásl se vzteky a v duchu proklínal Snapea, který v křesle četl knihu a občas na Harryho pohlédl s výsměšným úsměvem. Když byl trest u konce, Harry zamumlal "Dobrou noc, profesore," se zvláštním důrazem na posledním slově a uraženě odešel.
Do středy z něj vztek na Snapea zcela vyprchal a nyní ho chtěl vidět tak moc, že se stěží ovládal. Odpoledne mu poslal zprávu, aby se zeptal, jestli by večer mohl přijít, ale Snape neodpověděl. Bylo to zvláštní, protože pokaždé, když se na to Harry zeptal, Severus odpověděl. Navíc Ron s Hermionou někam vyklouzli a Harry seděl sám v ložnici a cítil se velmi opuštěně. Když byl s nimi, vše bylo fajn, ale vždy, když odešli, se ho začala zmocňovat melancholie. Uvažoval, jak Snape mohl vydržet nedostatek společnosti během tolika večerů. Nebo po něm také tak touží?
Avšak brzy si začal za takové myšlenky domlouvat. Snape byl ta poslední osoba, která by se cítila osaměle. Mnohokrát Harrymu řekl, že má hodně práce a žádný volný čas. Ale mohl mu alespoň poslat zprávu!
Harry seděl v posteli, znovu vzal kámen a zopakoval svou otázku.
A opět nedostal odpověď.
Rozčílilo ho to. Už se nenechá takto ignorovat! Jestli Snape nechce, aby přišel, má to prostě napsat!
Vyskočil z postele a z kufru vyhrabal Pobertův plánek. Pozorně se na něj zadíval a hledal Snapeovy komnaty, aby zjistil, jestli je Snape na hradě. Komnaty byly prázdné. Rychle prohlédl každé patro, pátraje po tečce se štítkem "Severus Snape". Během hledání si všiml, že Ginny je v západní věži nedaleko havraspárské společenské místnosti. A byla tam s někým. Podíval se pozorněji a zjistil, že vedle ní je jméno nějakého neznámého havraspárského. A viděl Lenku u Tonksové v kabinetu. Vzpomněl si na zvláštní setkání, o kterém chtěl říct Hermioně a rozhodl se, že tentokrát se na to pokusí nezapomenout. Prohledal všechna poschodí, chodby, kabinety a došel k závěru, že Snape není na hradě. Znovu se podíval do jeho prázdných komnat, a právě když se chystal plánek zavřít, se Severus nejednou objevil ve svém pokoji. Nepřišel, prostě se objevil odnikud. Harry si zaujatě přitáhl plánek blíž k obličeji, a pak štítek zmizel stejně náhle, jako se objevil.
Harry zamrkal. To bylo divné. V Bradavicích se nebylo možné přemisťovat a ředitel z bezpečnostních důvodů po dobu své nepřítomnosti odpojil všechny krby od letaxové sítě.
Harry dlouho zíral na místo, kde Snape byl a zmizel, ale muž se znovu neukázal. Po chvíli si už nebyl jistý, jestli to, co viděl, bylo skutečné nebo si mapku jenom špatně vyložil. Mohl mít plánek nějakou závadu?
Po dlouhém zírání na plánek Harry konečně rezignoval a chystal se ho zavřít, ale ve chvíli, kdy se pohnul, se Snape opět objevil ve svých komnatách.
Rozhodl se téměř okamžitě. Půjde za Snapem a zjistí, co to všechno znamená! Rychle vyskočil z postele, přehodil přes sebe neviditelný plášť, vzal plánek do ruky a zamířil do sklepení. Když vyšel ze společenské místnosti, uvědomil si, že Snape opět zmizel.
Cestou skrze bradavické chodby uvažoval, jestli je něco špatně s plánkem nebo s ním. Možná jeho touha po Severusovi způsobila, že mu jeho představivost podsouvá halucinace, a Severus ve svých komnatách vůbec není.
Musí se ujistit! Co nejrychleji!
Po chvíli si uvědomil, že běží.

* "I hate you then I love you" by Celine Dion & Luciano Pavarotti
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama