DI - Kapitola 16 1/2

3. října 2014 v 21:46 | yellow |  Desiderium Intimum
16. The nightmare


Crawling in my skin
These wounds they will not heal
Fear is how I fall
Confusing what is real*






Harry se podíval na polodrahokam, který svíral v ruce. Bylo pozdě v noci a on pořád ležel v posteli neschopný usnout.
Nedokázal Severuse pochopit a pravděpodobně se mu to nikdy nepovede.
Občas se k němu Snape chová docela mile: dovolil mu obejmout ho, nedíval se na něj znechuceně a nejdůležitější bylo, že ho Harryho přítomnost tak nějak… zjemňovala. Ale pak se všechno najednou změnilo. Snape mohl z ničeho nic začít zuřit takovým způsobem, až to vypadalo, že se vůbec nedokáže ovládat. Ubližoval a zraňoval.
Harry zavřel oči a otřásl se při vzpomínce na bezmeznou nenávist, kterou viděl v Severusových očích. Mistr lektvarů se na něj díval, jako by byl jeho největším nepřítelem, jako by mohl za všechno zlo na zemi, za všechny špatné věci, které se v jeho životě udály. Chlapec nedokázal pochopit proč. Co je na něm špatného? Koneckonců nic špatného neudělal…
Snapea si pravděpodobně zavolal Voldemort, právě když ho Harry objímal. Ale proč se tak rozzuřil? Jako by Harryho najednou začal nenávidět, jako by s ní nechtěl mít nic společného. Jako kdyby Nebelvír něco provedl. Ale co?

Sevřel kámen v ruce, zavřel oči a tak jako každý večer poslal zprávu.

Dobrou noc, Severusi.

Byla to maličkost a pravděpodobně Snapea jenom naštve, protože Harry opět kamene zneužívá. Ale musel to udělat. Alespoň tímto způsobem mu mohl dát vědět, že tu pořád je, myslí na něj a nepřestane s tím… ať se stane cokoli.

***

Doopravdy se těšil na pondělní lektvary a setkání se Snapem. Avšak skončilo to zklamáním: Snape se k němu choval doopravdy hnusně a vypadalo to, že má špatnou náladu.
Nemohl si být jistý, ale myslel si, že je to Voldemortova vina. Možná začal Snapea podezírat z toho, že je špehem? Nebo je na něj možná naštvaný, protože neprovedl nějaký úkol? Severus se o svém druhém zaměstnání nikdy nezmínil a Harry se ho nikdy neodvážil zeptat, ale zvědavost mu nedávala spát, takže vymýšlel stále méně a méně pravděpodobné možnosti.
Harry byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že svůj lektvar totálně zpackal a byl za to 'odměněn' zvlášť hnusným komentářem a ztrátou bodů. Jako by Snape nechápal, že toho musí hodně dohánět. Jako by mu to bylo úplně jedno. Řekl mu, aby se na další hodinu naučil vše, co dělali v jeho nepřítomnosti. Snape byl toho dne nepříjemný na všechny, dokonce i na Zmijozely, ale pravděpodobně většina jeho vzteku byla namířená na Harryho. Chlapec si slíbil, že už neudělá nic, co by mohlo vrhnout stín podezření na něj a na Snapea. Přísahal, že se bude chovat, jako by mu na tom nezáleželo, ale nebylo to jednoduché. Ne když se nad ním tyčil Snape, nadával mu do zatracených hlupáků a arogantních spratků, kteří si myslí, že jsou středem vesmíru a celý svět jen čeká na to, aby se mohl podvolit jejich neschopnosti a jejich příliš velkému sebevědomí. Již si měl dávno osvojit látku, kterou zameškal, protože na něj nikdo nebude čekat a vodit ho za ručičku, i když je Zlatým chlapcem, který je nade všemi, který věří, že je lepší než ostatní a má jiná práva.
Celou tu dobu Harry seděl s očima přilepenýma ke kotlíku a zatínal pěsti tak pevně, že mu zbělely klouby a nehty se bolestivě zaryly do dlaní. Zuřivost, s jakou mu Snape nadával, byla taková, že Harry začal vážně uvažovat, jestli je to jenom hra nebo to myslí vážně.
Ale vůbec to nevypadalo jako hra…
Po hodině byl na sebe Harry doopravdy pyšný, jak to všechno vydržel. Věděl, že by měl být vděčný za slova, která si v duchu neustále opakoval: 'Zachránil mě. Záleží mu na mně. Bez ohledu na to, co dělá a říká. Vím, že mu na mně záleží.'
Odpoledne Severusovi poslal zprávu.
Mohu večer přijít?
Odpovědi se nedočkal.
Znepokojilo ho to, ale pokoušel se vysvětlit si to tím, že Snape může být zaneprázdněný a nemá čas poslat mu zprávu. I přesto se přistihl, jak strká ruku do kapsy a bere kámen do ruky, aby zkontroloval, jestli nevyzařuje teplo, které by náhodou nemusel cítit.
Do večera se z něj stal uzlíček nervů a poslal další zprávu.
Zlobíš se na mě?
Ale opět žádná odpověď. Pokoušel se učit se s Ronem a Hermionou, ale byl jako hluchý k jejím přednáškám a vysvětlením. Nemohl se na nic soustředit, pořád čekal na odpověď nebo na nějaké znamení, ale nic nepřišlo.
Pozdě večer, když ležel v posteli a nebyl schopný již déle čekat, zavřel oči a poslal Severusovi poslední zprávu dne.
Dobrou noc, Severusi.
Úterý mu velmi rychle uteklo. Bylo zejména ve znamení očekávání zprávy od Snapea. Profesor se neukázal u jídla a Harryho začaly napadat znepokojující myšlenky, že se mu možná něco stalo. Naštěstí mu pomohl rozhovor s Lenkou: páťáci dnes měli lektvary a Snape byl hodině, jako vždy, přítomen. To Harryho trochu uklidnilo.
Zatímco se bavil s Lenkou, stalo se něco zvláštního. Přišla k nim Tonksová a zeptala se ho, jak se cítí, a jestli zvládá výuku. Na zítřejší hodinu má prý pro ně připravené něco úžasného. Harry, znalý jejích obvyklých metod, se mohl jen děsit, s čím přijde, ale usmál se a zdvořile odpověděl, že už se těší. Lenka poté udělala něco nečekaného. Vytáhla z tašky dopis a se slovy 'Chtěla jsem vám ho dát dříve, ale mám pocit, že se mi neustále vyhýbáte," ho předala Tonksové. Nimphadora zrudla, rychle po něm chňapla a strčila ho do své aktovky, jako by ho chtěla co nejrychleji schovat a zapomenout na to. Rychle mrkla po Harrym, který předstíral, že se dívá jiným směrem, a pak se na Lenku zamračila, ale ta se jenom nevinně a nepřítomně usmála. Harry možná nebyl tak pečlivý a inteligentní pozorovatel jako Hermiona, ale neměl problém rozluštit pohled Tonksové: 'Promluvíme si později. Beze svědků!"
Když učitelka odešla, Nebelvír se nadechl k otázce, co se děje, ale Havraspárka se na něj jen zasněně usmála a povzdechla si: "Krásný den, že?", a za poskakování a radostného broukání vyrazila pryč. Harry se podíval z okna. Obloha byla zatažená těžkými šedými oblaky, ze kterých nepřetržitě padal déšť.
"Vskutku krásný…" zamumlal si při pohledu na Lenčina mizející záda. Ničemu nerozuměl. Rozhodl se, že se na to zeptá Hermiony, až ji uvidí. To ona byla expertem na vyvozování závěrů ze sledování lidského chování.
Ale neustálé ticho na jeho dotazy ze Severusovy strany ho dovedlo do takového stavu, že na to zcela zapomněl.
Večer se jeho ruka proti jeho vůli sevřela kolem kamene a odeslala: Chybíš mi.
Později za to byl na sebe naštvaný. Otravuje Snapea jako nějaká holka, která se zamilovala až po uši. A nebyl ani holka, ani zamilovaný… Zrudl, neschopný přemýšlet v jedné větě o sobě, Snapeovi a vy-víte-čem, a rozhodl se, že už ho nebude otravovat. Jestli se ho Snape rozhodl z neznámého důvodu ignorovat, Harry udělá to samé. Nebo se o to alespoň pokusí.
Jestli pro něj Snape nemá nic jiného než pohrdání, tak je to jeho věc. Už za ním nepoběží, jako by neměl nic jiného na práci. Už toho bylo dost!
Bylo pozdě, ale Harry nemohl spát, převracel se ze strany na stranu, protože ho stále něco sužovalo. Ticho vládnoucí v místnosti, přerušené pouze příležitostně Ronovým nebo Nevillovým zachrápáním, ho přivádělo k šílenství. Bylo to zlé. Číhaly v něm zasmušilé, děsivé myšlenky a nyní vylézaly z úkrytu, útočily na něj, zahryzávaly se svými ostrými zuby hluboko do něj, zbavovaly jej sebedůvěry a klidu.
Už s tebou nechce mít nic společného. Proč by potřeboval někoho, jako jsi ty? Už s tebou spal. Už tě nepotřebuje. Uspokojil svou touhu. Teď se poohlédne po někom jiném…
Sevřel v dlani zelený kámen. Jeho hladkost odháněla přízraky, uzdravovala rány, chránila jej.
Zavřel oči. Cítil, jak se drásající tesáky stahují z jeho mysli.
Dobrou noc, Severusi.
***
Ledová temnota byla všude okolo. I přes stíny všude kolem, se v hrozivém chladném světle bez zdroje, které vypadalo, jako by se vznášelo ve vzduchu, jasně rýsovaly holé skály, na kterých sem a tam rostl trs trávy. Krajina vypadala jako za úplňku až na to, že měsíc neexistoval. Neexistovalo nic kromě malého kousku země, na kterém stál Harry. Všechno mizelo v ponuré nicotě a ohlušujícím tichu.
Náhle k němu dolehl vysoký, chladný, fantomový smích. Rozhlédl se a zkoušel lokalizovat jeho zdroj, ale v tu chvíli se z druhé strany ozval nový. Tentokrát hluboký a chraplavý. Zakrátko se smích ozýval všude kolem, jednotlivé hlasy se prolínaly a odrážely od jeho mysli, stále hlasitější. Způsobovaly mu bolest. Zakryl si uši, ale nepomohlo to, hluk stále narůstal, jako by se rozléhal v prázdnotě a vracel se ve vlnách.
Uvědomil si, že už není sám. Stál uprostřed kruhu obklopený vysokými černě oděnými postavami vynořujícími se z vše objímající temnoty. Jako hmotné stíny. Obličeje měly zakryté bílými maskami ve tvaru lebky, ale jeden z nich ji neměl. Voldemortův obličej byl zkřivený krutým triumfálním úsměvem, ledovým a plným uspokojení, jako smích vycházející z jeho krku.
Harry se proti své vůli zachvěl a objal se pažemi. Ale něco nebylo tak, jak mělo. Podíval se na sebe a zjistil, že nemá oblečení. Stál před nimi zcela nahý. I přes své zděšení zrudl. Smích ještě zesílil. Jeho síla rvala chlapcovi uši, popostrkovala ho do temnoty, drtila ho. Harry se pod ní prohnul a padl na kolena, chvějící se strachem, zimou a potupou.
Co s ním udělají? Byl tu sám, bez hůlky, bez čehokoli, čím by se mohl bránit. Zabijí ho…
Snape! Musí mu dát vědět! Musí použít kámen! Severus mu pomůže! Severus ho zachrání! Stejně jako posledně! Nenechá ho tu zemřít!
Najednou si uvědomil hrozivou skutečnost. Je nahý. Vzali mu jeho oblečení. A v něm byl kámen! Nemůže mu dát vědět…
Zavřel oči a bojoval se slzami, které se chystaly skanout.
Nechce tu zemřít! Ne teď! Není na to připravený. Má toho tolik před sebou… nechce, aby to skončilo. Chtěl jenom v klidu žít. Proč musí zemřít? Nechce!
A pak to uslyšel - Severusův hlas ve své hlavě: Tentokrát tě nikdo nezachrání, Pottere.
Srdce se mu zachvělo strachem jako probodnuté ledovou dýkou a explodovalo bolestí. Zasténal a otevřel oči. Na svých rukách viděl krev: stékala po jeho těle, teplá a lepkavá, v malých pramíncích, které však mohutněly. Nevěděl, kde se tam vzala. Pokusil si ji setřít z ramen, ale jenom ji rozmazal. Měla tmavou, třešňovou, skoro černou barvu. Jeho levá ruka zanechala na rameni krvavé pruhy, které téměř okamžitě zmizely pod přílivem nové krve. Zaplavovala mu hlavu, slepovala vlasy, vlévala se do uší a nosu. Teplý ichor, který pohlcoval jeho tělo do takové míry, že na něm nebyl ani kousíček suchý. Temné rudé viskózní bláto se mu začalo vlévat do očí a dostávat se do úst. Smích ještě zesílil. Celý svět se začal točit a on byl ve středu toho víru. Slabý, bezbranný a nahý. Pokoušel se křičet, volat o pomoc, ale z úst mu neunikl ani hlásek. Už nic neviděl, protože měl plné oči krve. Nemohl dýchat! A jakmile otevřel ústa, krev mu začala stékat do krku a vtékat do nosu. Dusil se, zoufale se pokoušel chránit si obličej před dusivým, hustým bahnem.
Pak byl falešný smích přerušen Voldemortovým hlasem, chladným jako led.
"Mám takovou žízeň, přátelé… Je čas začít hostinu."
Harry chtěl křičet, ale měl plná ústa krve, která to znemožňovala. Zoufale se pokoušel nadechnout, bezmocně se dávil. Tělo se mu otřásalo křečemi. Padl na záda, trhal s sebou a zmítal se, neschopný bránit se moři krve, která ho zaplavovala.
S posledním záchvěvem vědomí obklopeného agónii ucítil, jak jeho ruce něco zachytily. Přitahoval to k sobě, zatímco se pokoušel krýt si obličej. Zvuk trhající látky ho vytáhl z propasti. Sípavě nabral dech do bolavých plic a poskytl jim úlevu. Otevřel oči a nad sebou viděl nebesa. V rukách držel roztržený závěs. Chvíli tiše ležel, těžce vdechoval vytoužený vzduch a čekal, než se jeho pošramocené nervy trochu uklidní a mysl začne opět správně pracovat.
Byl to sen.
Avšak neulevilo se mu. Stále těžce dýchal a z chvějícího se těla mu tekl pot. Bílé masky a Voldemortův obličej vyžívající se v jeho utrpení mu stále kroužily před očima a v uších mu zněl krutý, řezavý smích. Něco obrovského, kyselého a hořkého mu blokovalo krk.
V místnosti již bylo světlo. Muselo být ráno. Ale Harryho oči viděly jenom jeho tělo pokryté krví. Podíval se na své ruce, ale krev neviděl. Přesto ho to neuklidnilo. Proč měl pořád pocit, jako by tam stále byla, jen neviditelná?
Tělo se mu třáslo a bylo mu zle. Když se napřímil do sedu, jeho žaludek zuřivě zaprotestoval. Pocit na zvracení narostl a Harry si rychle přikryl pusu. Do krku mu vystoupala nechutná, hořká chuť zvratků. Dokázal je zastavit, ale věděl, že ne na dlouho. Spěšně na sebe natáhl oblečení a rychle vyběhl z ložnice do koupelny, zatímco Neville s Ronem pořád ještě hluboce spali, ponořeni ve svých příjemných snech. Stihl to jen tak tak. Naklonil se nad umývadlo a zvracel. Když skončil, žaludek se mu stále stahoval v silných křečích, přestože v něm už absolutně nic nezbývalo. Nic s výjimkou žluče, která vyšla jako poslední. Vyčerpaně si vypláchl pusu studenou vodou a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Vypadal strašně. V obličeji byl bledý jako duch, oči měl zapadlé a podlité krví, rty promodralé. Na tvářích se mu leskly slzy. Vlasy, zpocené a rozčepýřené, trčely do všech stran. Celé tělo se mu nekontrolovatelně třáslo. Celý jeho vzhled přesně odpovídal tomu, jak se cítil. Byl tak slabý, že se sotva udržel na nohou, kolena se pod ním podlamovala.
Jeho první myšlenkou bylo, že půjde na ošetřovnu, ale byl si téměř jistý, že by ho Pomfreyová okamžitě strčila do postele a týden ho tam držela. A pak ho napadl někdo další, kdo by mu mohl pomoci, protože měl mnoho léčivých lektvarů. Nemohl jít v takovém stavu na vyučování a další absence by mu v dohánění zameškaného učiva moc nepomohla. Navíc byl radši, když byl zaměstnaný. Bál se, že kdyby byl přinucený strávit den sám v posteli, děsivé vzpomínky na sen by se vrátily, znovu zaplavily jeho mysl, připravily ho o dech a příčetnost. Toho se bál nejvíc. Proto bez dlouhého váhání vytáhl z kapsy kámen, sevřel ho v ruce, zavřel oči a pomyslel si: Potřebuji uklidňující lektvar. Mohl byste mi jeden dát? Co nejdřív. Je to velmi důležité. Prosím.
Nevěděl, jestli Snape odpoví. Pomalu začal ztrácet naději, že Snape tu zprávu vůbec četl, ale za pokus to stálo.
Avšak zrovna když začal strkat kámen zpět do kapsy, ucítil z něj teplo, které mu téměř popálilo ruku. Překvapený rychlou odpovědí zvedl kámen k očím a četl: Přijď ke mně do kabinetu. Hned.
Několikrát zamrkal, absolutně překvapený rychlostí, jakou obdržel odpověď. S úlevou si povzdechl, třesoucí rukou strčil kámen zpět do kapsy a po rychlém opláchnutí obličeje studenou vodou se rychle vydal do sklepení.
Hrad byl v tuto hodinu ještě tichý a prázdný, takže se bez problémů dostal ke dveřím kabinetu mistra lektvarů. Nestačil ani zaklepat a dveře se náhle otevřely a v nich stál Snape. Při pohledu na Harryho stav povytáhl obočí a oči se mu doširoka rozevřely. Ale zdržel se jakýchkoli komentářů a beze slova ho pustil dovnitř.
Harry se doopravdy pokoušel netřást se, ale nedokázal tomu zabránit. Dýchal těžce a mělce a byl stále bledý. Věděl, že vypadá pod obraz, ale nechtěl o tom mluvit. Snape otevřel ústa, jako kdyby se chtěl zeptat, co se stalo, ale Harry byl rychlejší: "Doopravdy ten lektvar potřebuji," prohlásil pevným, přestože tak nějak rozechvělým hlasem. "Nechci to teď vysvětlovat. Dáte mi ho?" Sám byl překvapený ostrostí svého hlasu.
Snape se zamračil. Počkejte tady, Pottere," štěkl a odešel k jedné z polic. O chvíli později se vrátit s malou lahvičkou v ruce. Tekutina v ní měla teplou, růžovou barvu. "Ne víc než doušek," varoval ho a podal lahvičku Harrymu, který zamumlal díky, vytáhl zátku a bez zaváhání si dvakrát lokl. Znal dávkování a věděl, že v tomhle stavu by jeden doušek nestačil.
Lektvar byl sladký a teplý. Rozléval se mu v krku a téměř okamžitě přinášel blahodárný klid jeho nervům a chvějícímu se tělu. Uvolnil se a problémy společně s obavami pomalu mizely a rozplývaly se v příjemném teple. Krev ze snu, kterou měl stále před očima, zmizela. Povzdechl si a zhluboka se nadechl. Cítil, že se mu do tváří vrací barva a pomalu se přestával třást. Když otevřel oči, Snape ho zamyšleně sledoval zpoza přivřených víček.
Sklopil oči a s rozpaky si odkašlal. "Děkuji," zopakoval tiše. "Mohl byste mi dát také… lektvar na spaní?" zeptal se a pohlédl na muže. V očích mistra lektvarů viděl porozumění. Kousl se do rtu a uhnul pohledem.

"Přijďte večer, Pottere, a dostanete ho. Po večeři," prohlásil muž suše. Harry kývl a podal mu lahvičku. "Nechte si ho, ještě vám může přijít vhod," odmítl ji Snape.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama