DI - Kapitola 15 1/2

3. října 2014 v 21:40 | yellow |  Desiderium Intimum
I've tried my best for so long
To break down these walls
But you build them strong
So I stand here waiting, wondering why
Oh why*


Harry strávil další týden v nemocnici. Poté, co byl léčen všemi možnými druhy lektvarů, mastí a směsí, se mu pomalu vracelo zdraví. Polámané kosti srostly zpět k sobě a zranění - jak vnější, tak vnitřní - se začala hojit. Protože ho krmili jenom mlékem a polévkami, byl slabý a vyčerpaný a Pomfreyová mu zakázala vylézat z postele. Myslela si, že by měl zůstat na ošetřovně další týden, ale po Harryho zuřivých protestech a zásahu McGonagallové mu bylo konečně dovoleno odejít. Ale musel přísahat, že se nebude namáhat.
Ředitel a profesorka McGonagallová se ho ptali na okolnosti napadení, ale opakoval jim, že si nic nepamatuje. Nelhal jim - byla to pravda. Podle toho, co mu řekli Ron s Hermionou, museli oba také všem vyprávět, co se stalo. Nejenom učitelé byli zvědaví. Studenti by mu nejradši vlezli do hlavy, aby se něco dozvěděli.
Harry se několikrát pokusil navázat na rozhovor, který s Hermionou měli prvního dne poté, co se probral, ale vypadalo to, že jeho kamarádka se tomu tématu pečlivě vyhýbá. Když se jí nakonec přímo zeptal, jestli Brumbála o něm a o Snapeovi informovala, k Harryho překvapení mu klidně odpověděla, že mu řekla vše, co ví. Když Harry téměř omdlel strachy, dodala, že to musela říct také všem studentům a učitelům. Vidouc, že se Harry prakticky dusí a nemůže se nadechnout, ho poplácala po zádech a s úsměvem řekla, že všichni, kterým tu informaci odhalila, byli velmi překvapeni, že Snape zachránil Harrymu život, ale nikdo se nepokusil jeho zásluhy zmenšovat.
Po chvíli ochromujícího zděšení si Harry uvědomil, co se děje. Když se z ní pokusil něco vytáhnout, mluvila jenom o útoku, pátrání a o tom, jak byl zachráněn. Jako by zcela zapomněla, o čem spolu mluvili, jako by jí z hlavy zmizela všechna podezření. Harry nevěděl, jak se to stalo, ale poté, co o tom půlku noci přemýšlel, došel k závěru, že to nemůže být náhoda, a Hermiona to určitě nepředstírala. Rozhovor dalšího dne jenom potvrdil jeho podezření, že na ni bylo použito kouzlo 'Obliviate'. A Snape s tím musel mít něco společného. Nic jiného Harryho nenapadlo. Byl si jistý jednou věcí - až bude mít příležitost, bude se na to muset Snapea zeptat.
Pro teď si mohl úlevně vydechnout. Nikdy by to nepřiznal, ale jeho malá část uvažovala o tom, že by na Hermionu uvalila paměťové kouzlo. Teď, když byl problém vyřešen, cítil se, jako by obrovský balvan na jeho srdci zmizel. Od teď bude muset být velmi opatrný, aby Hermiona opět nepojala podezření.
Nenavštěvovali ho jenom Hermiona s Ronem. Často chodila i Lenka. Přinesla mu mrtvou, vysušenou žábu a tvrdila, že pokud si ji pověsí na krk, uleví mu to od bolesti a únavy. Navštěvoval ho také Neville, a dokonce i Ginny. Ronova sestra sice málo mluvila, ale usmívala se. Zřejmě ji vztek přešel již před dlouhou dobou. Přinesla mu kytičku sedmikrásek. Harry neměl ponětí, kde jí v této roční době vzala - přece jen byl již listopad - ale neptal se. Byl rád, že se na něj už nezlobí a užíval si, že se jí vrátila dobrá nálada. Hagrid mu přinesl sklenici svých jako pancéř tvrdých Křupalových sušenek, a Harry byl poprvé vděčný, že mu madam Pomfreyová dovolila jíst pouze polévky a pít mléko. Díky tomu mohl tento dar odmítnout, aniž by riskoval, že tím poloobra urazí.
Ale v celém tomto davu návštěvníků chyběla osoba, kterou chtěl vidět nejvíc. Snape ho za celý týden nenavštívil ani jednou. Jako by ho vůbec nezajímal, jako by pro něj Harryho stav ničím nebyl. A přesto… zachránil mu život…
Harry se pokoušel zbavit hořkého pocitu zklamání, který ovíjel jeho srdce každý den, když pozoroval dav usmívajících se přátel a znepokojených učitelů. S každým uplynulým dnem se stával skleslejším a skleslejším a nic ten pocit nemohlo utišit. Každý den zíral na dveře a doufal, že se otevřou a objeví se známá vysoká temná postava, ale pokaždé to místo toho bylo jenom zklamání.
Když nadešel pátek, Harry dokázal přesvědčit Pomfreyovou, aby mu dovolila odejít z ošetřovny. Jediná věc, na kterou dokázal myslet, byla návštěva Snapea. Ta byla jeho nejvyšší prioritou a nic ho nemohlo zastavit. Takže řekl Ronovi a Hermioně, že ho propustí až po večeři, přestože ve skutečnosti měl jít o něco dříve. Chtěl trochu času pro sebe bez rozčilujících přátel a spolužáků.
Nohy odvyklé chůzi se pod ním trochu podlamovaly, když si oblékal kalhoty, košili a svetr a prohlížel se v zrcadle. S úlevou si uvědomil, že nevypadá až tak špatně. Přinejmenším ne tak hrozně jako před týdnem. A určitě ne tak hrozně, jak se cítil. Přesto bylo stále zřejmé, že toho má za sebou dost. Jeho tvář a rty stále nesly malé jemné škrábance a obočí bylo stále zarudlé, jak se tržná rána hojila. Ale s výjimkou toho vypadal na někoho, kdo za sebou měl setkání se smrtí, celkem dobře. Byl trochu pohublý a jeho pleť měla nezdravě bledou barvu. Tmavé kruhy pod očima nechtěly zmizet, přestože spal doopravdy hodně. A stále se cítil unavený a vyčerpaný, jako by z něj někdo vysál všechnu energii.
Odvrátil se od svého obrazu, došel madam Pomfreyové za vše poděkovat a zamířil do sklepení, pokoušeje se zůstat nepovšimnut. Naštěstí studenti stále měli pozdní odpolední vyučování a Bradavice vypadaly opuštěně.
Cestou do sklepení mu srdce zuřivě bušilo. Stávalo se to již pravidlem. Bude se sem někdy schopen vrátit bez nepříjemné nervozity, která dělala i chůzi složitou? Nebyl si jistý, ale musí ho vidět! Alespoň na chvíli. Nevěděl, jestli ho najde, protože ostatní učitelé měli stále hodiny, ale za pokus to stálo.
Pokoušeje se uklidnit své zběsile tlukoucí srdce se zastavil u dveří do kabinetu mistra lektvarů a zaklepal. O chvíli později uslyšel kroky a krev v žilách mu začala vzrušeně proudit tělem.
Dveře se otevřely. Harry zadržel dech.
Téměř zapomněl, jak krásné jsou tyto nádherné oči, když se rozšíří překvapením. Harry tomu nedokázal zabránit - na jeho tváři se rozlil široký úsměv. Snape si ho minutu prohlížel a zřejmé ohromení se rychle změnilo v úzkost. Obočí se stáhla k sobě a vrásky v tváři se prohloubily.
"Co tu děláš, Pottere," zeptal se ostře, když viděl, že Harry zřejmě zamrzl s přiblblým úsměvem na rtech, dočasně neschopný řeči. "Měl bys být stále na ošetřovně, nebo ne?"
"Odešel jsem," Harry nebyl schopen pronést nic složitějšího. "Dnes. Mohu… dovnitř?" zeptal se nesměle.
Snape přimhouřil oči, ale ustoupil stranou a pustil ho dál. Když zavřel dveře, Harry se již nedokázal krotit. Rychle se k němu přiblížil a přirazil ho na dveře, omotávaje paže kolem Snapeova pasu. S hlasitým povzdechem se opřel hlavou o širokou hruď a zavřel oči. Tiskl tvář k hrubému materiálu a zašeptal: "Chyběl jsi mi…"
Znovu si povzdechl a vdechl to úžasné aroma skořice a jemnou vůni bylinek. Ještě víc se přitiskl k útlému tělu a poslouchal pravidelný tlukot Snapeova srdce.
"Čekal jsem na tebe, ale nepřišel jsi," nedokázal ovládnout hořkost, která se mu bezděčně vkradla ho hlasu. "Proč jsi mě nenavštívil.?
Snape, který byl viditelně zcela zaskočený Harryho chováním, se napjal a narovnal, ale nepokusil se ho odstrčit.
"Měl jsem práci, Pottere," zavrčel dokonale ovládaným hlasem. "Navíc jsem neměl nejmenší touhu drát se skrze davy, které tě obklopovaly," dodal kysele.
Harry odtrhl zahřátou tvář od mužovy hrudi a vzhlédl k ústům sevřeným do tenké čárky, k bledému napjatému obličeji a sametovým černým vlasům rámujícím obličej. Když se jeho oči zastavily na prominentním nose, který mu připadal jako nejkrásnější nos na světě, usmál se.
"Tolik jsi mi chyběl, Severusi," zopakoval tiše a díval se hluboko do očí, které ho pozorně studovaly a při zvuku jeho jména se podivně zaleskly.
"Nedramatizuj to, Pottere," řekl Snape chladně. "Byl to sotva týden, když nepočítám těch několik dní, co jsi byl v bezvědomí."
Harryho náhle zasáhla myšlenka. Zamračil se a trochu se od muže odtáhl, dívaje se na něj pronikavým, podezřívavým pohledem.
"Jak víš, kdy jsem se probudil?"
Viděl, jak Snapeův obličej ztmavl, jako by byl na sebe naštvaný.
A Harry pochopil.
"Takže jsi tam byl!" Oči se mu zaleskly a na tváři se objevil radostný úsměv. "Mohl jsi mi to říct."
Teď byl profesorův obličej jako bouřkový mrak.
"Abych upokojil tvoji zvědavost, Pottere - nesl jsem Pomfreyové lektvary," pronesl Snape tak lhostejným hlasem, jak mohl, ale Harry byl tak šťastný, že mu nevěřil ani slovo. Ani důvodům, které k nim vedly.
"Neboj se, nikomu to neřeknu," zašeptal horečnatě, aniž by se alespoň pokusil přestat usmívat.
"Pomfreyová ti dala nějaký rozesmívající dryák, Pottere?" zavrčel Snape. Ale Harry profesorovu sarkastickému tónu nevěnoval pozornost. Vzpomněl si, proč sem přišel. Poděkovat mu.
Úsměv z chlapcova obličeje pomalu zmizel. Snape se zamračil. Harry si zhluboka povzdechl, natáhl ruku a vzal do ní štíhlou dlaň mistra lektvarů. Zvedl ji a pevně si ji přitiskl ke tváři, přitulil se k ní a na chvíli zavřel oči. Dotek chladných prstů mu příjemně rozechvěl tělo.
"Děkuji," řekl tiše, otíraje se tváří o dlaň. "Za to, že jsi mi zachránil život." Otevřel oči a podíval se do Snapeova obličeje, který v tu chvíli vyjadřoval pouze hlubokou konsternaci. "Ne… nepamatuji si mnoho, ale Ron s Hermionou mi řekli, že jsem nemohl dýchat a ty… použil jsi nějaký druh léčivého kouzla… a zachránil mě." Harry odtáhl Snapeovu ruku od své tváře a přiložil si ji k ústům, aniž by přerušil oční kontakt. Tmavé oči ho pozorně sledovaly a viděl v nich jiskřičku neurčité emoce. "Děkuji ti," zašeptal, sklopil oči a jemně políbil dlouhé štíhlé prsty.
Srdce mu zaplavil velmi příjemný pocit tepla. Nezáleží na tom, co se stalo předtím, jak moc mu bylo ublíženo. To vše teď bylo irelevantní. Nyní měl důkaz, že na něm Snapeovi záleží. Zachránil ho. To vymazalo všechnu jeho vinu, a i kdyby se k němu Snape i nadále nechoval pěkně, i kdyby mu dál ubližoval, žádná z těchto ran se nezaboří až do jeho srdce, protože to je teď obklopené silnou zdí víry a vědomí, že Severusovi na něm záleží. Doopravdy záleží.
To vědomí dávalo Harrymu sílu pustit se do dlouhé a obtížné cesty ke Snapeově chladnému srdci, které bylo opevněné zdánlivě nedobytnými zdmi. A možná mu to jednoho dne dokonce pomůže probourat se jimi. Až se stane silnějším a tvrdším… Možná. Byla to naděje.
Harry znovu políbil chladnou ruku, a když ji konečně pustil, cítil, jak se dotýká jeho brady, zvedá jeho obličej. Jeho pohled se střetl se Snapeovým, jiskřícím zvláštním jasem. Uslyšel slova, pronesená tichým jemným šepotem: "Není zač, pane Pottere."
Harry vyvalil oči. Úsměv se mu opět vrátil do obličeje. Snape stáhl svou ruku a narovnal se.
"Ale udělej mi laskavost a přestaň se takhle pošetile usmívat, protože se obávám, že to moje oči již nedokážou snést," dodal kysele a Harry si pomyslel, že výsměšný komentář mistra lektvarů nikdy nezněl tak… sladce.
Jak ti je, Harry?" zeptala se Hermiona, když ji a Rona později téhož odpoledne potkal ve Velké síni.
"Dobře," odpověděl, krče rameny.
Po tom útoku se Hermiona začala chovat hůř než paní Weasleyová. Starala se o něj, opečovávala ho a neustále se ho vyptávala, jak mu je, stále připomínaje, že podle jejího názoru by měl ještě několik dní zůstat na ošetřovně. Ron se naštěstí postavil na jeho stranu a téměř to skončilo obvyklou hádkou.
Nikdy se nezmění, pomyslel si s hřejivým pocitem okolo srdce.
Přesto všechno již Harry plánoval, jak uniknout jejich starostlivosti. Doopravdy si chtěl pořádně promluvit se Severusem, ale předtím to nemohl udělat, protože už na něj přátelé čekali. Nemohl se toho muže nabažit. Proto ho před odchodem otravoval do té doby, než Snape svolil, že ho může přijít večer navštívit pod podmínkou, že ho nikdo neuvidí. To bylo snadné, Harry měl svůj neviditelný plášť. Mnohem obtížnější však bylo oklamat přátele, kteří se zřejmě rozhodli, že ho ani na moment nespustí z očí, jako kdyby se báli, že bude za prvním rohem napaden.
"Vypadáš napjatě, Harry," poznamenala Hermiona a vytrhla ho z myšlenek.
"Co? Ne. Proč?" zamumlal překvapeně.
"Přestaň ho otravovat, Hermiono," zavrčel na ni Ron. Hermiona se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale zrzek již Harryho chytil za paži a táhl ho do Velké síně.
Většina studentů se k němu otočila, ale Harryho to neuvedlo do rozpaků. Ne tentokrát. Nebylo to nic nového, již si zvykl, že je neustále středem pozornosti.
Rozhlédl se kolem a viděl tři prázdná místa u zmijozelského stolu. Těžce polkl.
Všichni tři studenti, kteří byli podezíráni z útoku, beze stopy zmizeli. Po zádech mu přeběhl mráz. Byl to zvláštní pocit vědět, že Malfoy a jeho gorily jsou pryč a už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Nevyřešená záhada, o které budou dlouhou dobu kolovat spekulace a fámy, až se z ní nakonec stane legenda.
Mohl se zeptat Snapea, jestli o tom něco ví, ale hluboko v duši nechtěl znát pravdu. Jediná věc, na které teď záleželo, bylo, že je v bezpečí. A podle vyděšených tváří zmijozelských hádal, že se mu v blízké době nikdo neodváží zkřivit ani vlásek, nebo mu něco říct. Ne poté, co se tři z jeho nepřátel doslova rozplynuli.
Harry cítil podivné uspokojení, jak ho pozorovaly vyděšené oči. Pansy Parkinsonová zbledla jak list papíru, kousla se do rtu a okamžitě se od něj odvrátila.
"Harry!" jeho pozornost byla náhle upoutána záplavou rudě zlatých vlasů a pihovatým obličejem. "Jsem ráda, že tě konečně pustili!" přivítala ho Ginny. Vyskočila ze sedačky a stála před ním s širokým úsměvem. "Nemohli jsme se dočkat, až se vrátíš!"
"Oh," vykoktal. "Taky… jsem rád."
"Musíš být hladový. Nebudu tě rušit," řekla tiše. V tu chvíli se její oči zatoulaly přes Harryho rameno a tváře jí zčervenaly. Harry se otočil a viděl za sebou jenom skupinku havraspárských sedající si k jejich stolu. Cho Changová se na něj plaše usmála. Překvapeně jí to oplatil, a pak se obrátil zpět k Ginny. Avšak ta se již vrátila ke svým přátelům, takže se Harry přesunul ke stolu za Ronem a Hermionou, odpovídaje cestou pozdravům a úsměvům přicházejícím ze všech stran.
Zhluboka se nadechl. Proč to vypadalo, jako by se po tom útoku vše náhle změnilo? Ginny ho měla opět ráda, Zmijozelští se ho báli, ostatní studenti byli milejší a Snapeovi na něm záleželo.
Mimovolně se usmál.
"Proč jsi tak veselý?" zeptal se Ron, když se k nim Harry přiblížil.
"Ale to nic," odpověděl Harry. Sedl si mezi ně, kývl a usmál se na Nevilla. "Jsem jen… rád."
Jaký směr to všechno nabralo, pomyslel si. Jeho život se změnil a rozdělil se na části před a po útoku. Jako… včera a dnes.
Znovu se pro sebe usmál.
Dokonce i jídlo vypadalo mnohem chutněji než obvykle. Natáhl se pro kousek kuřete, zcela ignoruje Hermioniny protesty, že by neměl jíst takové těžké jídlo.
Ach ano, "dnešek" byl mnohem příjemnější…

***
Po večeři řekl svým přátelům, že musí jít na ošetřovnu, aby si tam vzal nějaké léky, a že tam bude muset chvíli zůstat, než zaberou. Samozřejmě se nabídli, že půjdou s ním, ale naštěstí je Harry dokázal přesvědčit, aby ho nechali jít samotného tím, že jim řekl, že madam Pomfreyová zakázala, aby tam kdokoli překážel. Když mu navrhli, že ho doprovodí ke dveřím na ošetřovnu, slíbil, že bude opatrný, a že si, jen pro jistotu, vezme neviditelný plášť. Oddechl si, když to konečně vzdali. Doufal, že ho brzy přestanou všude následovat a chovat se jako by byl ze skla. Zvlášť Hermiona, která se chovala, jako by mu bylo pět a muselo se na něj pořád dohlížet.
Lituji její děti, pomyslel si, když přes sebe konečně přehodil neviditelný plášť a zamířil do sklepení. Když míjel nedaleký obraz kouzelníků ponořených do hry v šach, zívl tak mocně, že se vytrhli ze hry a nervózně se rozhlédli. Cítil se velmi unaveně (Hermiona mu samozřejmě řekla, že vypadá, jako by měl usnout ve stoje) a slabě, ale setkání se Snapem pro něj právě teď bylo tou nejdůležitější věcí. Přemýšlel o tom celé odpoledne a večer, dokonce, i když byl obklopený skupinou spolužáků a přátel, kteří se ho celou dobu vyptávali, co se vlastně stalo, a jestli je v pořádku.
Když konečně stál před kabinetem mistra lektvarů a chtěl zaklepat, dveře se před ním samy otevřely. Trochu překvapený vstoupil. Prošel opuštěnou tichou kanceláří a zaklepal na další dveře. Když se pootevřely, uviděl Snapea sedícího v křesle před krbem a čtoucího knihu. Záblesky ohně tančily na jeho černém hábitu a chvějící se zlatá záře se odrážela v ebenově černých vlasech spadajících přes jeho obličej.
"Sundej si plášť a zavři za sebou dveře," řekl muž, aniž by vzhlédl od knihy. Harry udělal, co mu bylo řečeno, a pak si všiml pergamenu na Snapeově klíně, do kterého profesor sem tam vepsal poznámku. "Posaď se," štěkl na Harryho. "Brzy to budu mít hotové."
Nebelvír poslušně klesl do křesla na druhé straně nízkého stolečku. Snape byl pohroužený v myšlenkách. Harry odhadoval, že ať už dělá cokoli, je to pravděpodobně nesmírně důležité a trochu se styděl, že ho takhle ruší. Ale protože už byl tady, a nestálo ho to zrovna málo, jen tak neodejde.
Tiše si povzdechl, pohodlně se opřel a v tichosti zíral do praskajících plamenů. Teplo vycházející z ohně mu zahřívalo kůži a šířilo se do celého těla. Víčka mu ztěžkla spánkem a přes všechnu snahu je nedokázal udržet otevřené.
Po chvíli měl pocit, že leží v teplé měkké posteli a oheň mu zpívá ukolébavky. Barvy a světla byly rozmazané. Vzájemně se mísily a braly ho do úžasně teplé a klidné země spánku.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 4. října 2014 v 23:15 | Reagovat

Jsem zvědava jak to skonči. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama