DI - Kapitola 13

3. října 2014 v 21:21 | yellow |  Desiderium Intimum
13. Whispers in the dark.


No, you'll never be alone
When darkness comes you know I'm never far
Hear the whispers in the dark*





Hermiona se dlouze nadechla a podívala se z okna na mlhou obestřený měsíc. Bylo velmi pozdě. Všichni studenti již dlouho spali a ona jediná seděla v opuštěné společenské místnosti a každou minutu se dívala na hodiny. Pokaždé byla více a více nervózní.
Co se mu stalo?
Teď už se doopravdy bála. Čekala na Harryho od deseti hodin - chtěla s ním mluvit. Musí zjistit pravdu! Celý den se jí vyhýbal, tak se rozhodla počkat, dokud se nevrátí z trestu a tentokrát ho nenechá uniknout. Ale pořád tu není.
Možná mu Snape něco udělal?
Čas od času obešla místnost a hlava se jí plnila různými druhy scénářů, které se týkaly prodlužující se absence jejího přítele.
Musí něco udělat, protože jinak se za chvilku zblázní!
Pokoušela se logicky si vysvětlit, že pravděpodobně existuje závažný důvod, proč se Harry ještě neobjevil u dveří vedoucích do společenské místnosti, a že ho tu určitě brzy uvidí.
Její naděje se však ukázaly jako marné.
Prudce se posadila na gauč, pokoušeje se myslet, ale nepomáhalo to. A určitě kvůli tomu Harry nepřijde živý a nezraněný.
Musím se jít po něm podívat. Možná se stalo něco vážného!
Když se takto rozhodla, vyskočila z pohovky a zamířila k chlapeckým ložnicím.
Věděla, že je to riskantní - jít tam v tuto dobu, ale jako omluvu měla extrémně důležitý důvod. Tiše vklouzla do ložnice a po špičkách šla k posteli, kde bez obav chrápal Ron.
Hermiony se zmocnil vztek.
Jak může spát, když tu Harry není? To ho nezajímá, že se jeho nejlepší kamarád v noci vůbec nevrátil?
Chytila ho za paži a prudce jím zatřásla.
"Rone! Vstávej! Okamžitě!" zasyčela a pokoušela se nevzbudit Nevilla, který spal nedaleko.
"Co…? Co se stalo?" zamumlal zrzek a pokoušel se na ní zaostřit.
"Harry se nevrátil z trestu. Mohlo se mu něco stát. Musíme ho najít."
"Co…? Ach, Hermionooo…" zasténal Ron, zívaje a pokoušeje se otočit na druhý bok. "Nemůžeme ho hledat ráno?"
"Ronalde Weasley!" zasyčela dívka tiše, dotlačená do extrémů. "Jestli nevstaneš, prozradím celé škole, co ve svých snech děláš a s kým to děláš!"
To fungovalo. Ron okamžitě otevřel oči, nyní již zcela probuzený.
"Co? To nemůžeš udělat. Nemůžeš!"
Triumfálně se usmála.
"Oblíkni se. Musíme najít Harryho."
Pak se k němu otočila zády a přesunula se ke kamarádovu kufru. "Budeme potřebovat Pobertův plánek a Harryho plášť. Víš, kde je má?" zašeptala.
"Nevím, ale přijde mi, že je pořád nosí s sebou," odpověděl Ron, který se schovával za postelí a spěšně si natahoval kalhoty a svetr. "To s těmi sny jsi nemyslela vážně, že ne?"
Hermiona si odfrkla. Prohledávala Harryho kufr a osvětlovala si ho hůlkou. "Na tom teď nezáleží. Jak ho najdeme bez plánku a bez pláště?"
Zamračila se při představě procházení bradavických chodeb v noci, zcela bez ochrany. Co když je Filch chytí? Prostě mu zdvořile vysvětlí, že se báli o Harryho a šli ho hledat. Přestože upřímně pochybovala, že by to školních pochopil.
"Blufovalas. Nikdo nemůže odhalit něčí sny. To je nemožný," slyšela Ronův tlumený hlas a povzdechla si: "Pojď už."
*
Hermiona opatrně nakoukla za roh.
"Dobře. Nikdo tam není. Můžeme jít."
"Kam vlastně jdeme? Kde ho chceš hledat?" zašeptal Ron a následoval ji skrze temné, prázdné chodby hradu.
"Do sklepení," řekla krátce a opatrně se rozhlížela všemi směry. "Harry měl trest se Snapem. Ten bude poslední, kdo ho viděl."
"A to tě nenapadlo, že by tam Harry pořád mohl být?" zeptal se Ron. Při té otázce Hermiona trochu zrudla. "Možná ho Snape přinutil dělat nějakou zdlouhavou, otravnou práci, se kterou Harry ještě neskončil."
"Učitelé nemají právo držet studenty mimo ložnice po desáté hodině," odpověděla odměřeně.
"Ale tohle je Snape," odpověděl Ron důrazně, jako by to vše vysvětlovalo.
"Dokonce ani Snape to právo nemá," zavrčela Hermiona a prozkoumávala další chodbu. Jako stíny se plížili dolů po schodech a do chladného, opuštěného sklepení.
"A co chceš dělat?" pokračoval zrzek sarkasticky. "Zaklepat uprostřed noci na Snapeův kabinet a zeptat se 'Omlouvám se, pane, ale je Harry stále tady? Protože se nevrátil a my si myslíme, že…'"
"Ššš!" přerušila ho, zastavujíc se a poslouchajíc. Všude kolem mrtvé, zlověstné ticho. Několik matně svítících pochodní osvětlovalo hrubé, holé stěny a Nebelvíři nechtěli použít své hůlky, aby nepřitáhly pozornost. "Myslím, že jsem něco zaslechla." Chvíli poslouchala a rozhlížela se po chodbě ponořené do tmy. Pak zavrtěla hlavou a šla dál. "Muselo se mi to zdát."
Bez problémů se dokázali dostat ke kabinetu mistra lektvarů. Když se před ním zastavily, následovala chvíle konsternace.
"No," pobídl Ron Hermionu, "bylas to ty, kdo měl tenhle úžasnej nápad, tak zaklepej."
Hermiona polkla. Navštěvovat uprostřed noci kabinety svých profesorů, nebylo každodenní zvyklostí primusů. Jestli se Harry nějak dostal zpátky do ložnice, a oni tu byli v tuto hodinu chyceni, mohlo to skončit velmi špatně. Ale musí si být jisti! Harryho bezpečí je nejdůležitější.
Olízla si rty a zhluboka si povzdechla, pak zvedla ruku a tiše zašeptala.
Zadržela dech a čekala. Po chvíli se dveře otevřely a před nimi se objevil profesor Snape.
Zcela oblečený… problesklo jí hlavou a úlevně si vydechla.
Profesor povytáhl obočí v obvyklém gestu překvapení, když před sebou tak pozdě uviděl dva studenty. Avšak neměl šanci cokoli říct, protože Hermiona jedním dechem vyhrkla: "Omlouvám se, víme, že bychom v tuto dobu neměli být mimo společenskou místnost, můžete nám za to strhnout body, pane, ale chtěli jsme se zeptat, jestli tu Harry ještě není, protože se nevrátil a my jsme se o něj báli a víme, že před nedávnem byl s vámi, pane. Chtěla jsem říct, že s vámi měl trest," opravila se rychle a cítila, jak jí rudnou tváře. Porušování školního řádu pro ni bylo velmi stresující, takže v těch chvílích byla její slavná výmluvnost doopravdy zničená. Navíc se jí Ron celou dobu krčil za zády a neposkytoval ji žádnou podporu.
Hermiona viděla, jak se oči mistra lektvarů nejprve rozšířily, a pak se nebezpečně přimhouřily. Jeho obličej na moment vypadal bledší než obvykle, ale bylo to jenom na zlomek sekundy a ona uvažovala, jestli to byl jenom přelud nebo ne.
"Potter?" zavrčel Snape a zíral na ni pronikavým pohledem. "On se nevrátil na kolej?"
Hermiona zavrtěla hlavou.
"Bez pochyby se někde schovává a jako obvykle se utápí v sebelítosti," řekl muž stroze, aniž by spustil oči z její tváře. "Vraťte se zpátky do postelí, pokud nechcete, abych odebral Nebelvíru všechny zbývající body.
Hermionu zalil ohromující pocit nespravedlnosti. Snape je nemůže jen tak poslat zpátky na kolej! Jestli nechce pomoci, půjdou za jiným učitelem, který jistě bude věnovat pozornost faktu, že se Harry nevrátil.
Obrátila se k Ronovi a chladným nervózním hlasem řekla: "Jdeme za profesorkou McGonagallovou. Hrad je příliš velký. Sami ho nikdy nenajdeme."
"Slečno Grangerová, ztratila jste sluch, nebo na mě někdo použil umlčující kouzlo?" Snapeův hlas se změnil ve vrčení. "Přišlo mi, že jsem vám zcela jasně přikázal, abyste se vrátili do postelí."
"Pane, nemůžete…" začala Hermiona a obrátila se k němu, ale Snape ji probodl takovým vražedným pohledem, že se jí slova zasekla v krku.
"Ještě jedno slovo protestu, slečno Grangerová," zasyčel profesor, přibližuje obličej k jejímu, "a bude to poslední slovo, které řeknete jako studentka této školy."
Hermiona zavřela pusu, polykaje hořká slova nesouhlasu, která se jí nahromadila na rtech.
"Podívám se po Potterovi sám," pokračoval muž. Napřímil se a pohrdavě si je prohlížel. "Tentokrát mu porušování školního řádu neprojde."
Snape udělal krok vzad a zavřel jim dveře před nosem.
Rozhostilo se ticho.
Hermiona se otočila na podpatku. Její tvář vyzařovala takovou zuřivost, že Ron na chvíli uvažoval, jestli by se měl bát víc Snapea nebo jí.
"Takovej…" začala, ale uvědomila si, kde jsou a kousla se do jazyka. Táhla Rona za ruku a spěchala vpřed. "Harry zmizel a on nám přikáže, abychom se vrátili do postele?! Jsem si téměř jistá, že nehne ani prstem, aby ho našel. Možná jenom proto, aby mu dal další trest a odebral mu body. Takovej netečnej, hnusnej bastard!"
Ron běžel za svou vzteklou kamarádkou.
"Možná má Snape pravdu?" řekl tiše. "Možná bychom se měli vrátit do postele? Stejně, co se Harrymu může v Bradavicích stát? Možná je všechno tak, jak Snape říká. Myslím, musela sis všimnout, že se Harry začal divně chovat, a navíc, ani nevíme, kde ho hledat. Mohl by být kdekoli."
Hermiona se prudce zastavila a otočila. Chlapec zasténal, když viděl výraz v jejím obličeji.
"Ronalde, jestli se ještě jednou pokusíš souhlasit s tím bezcitným Smrtijedem…" řekla třesoucím se hlasem a namířila na něj ukazováčkem, " tak přísahám, že tě osobně…"
Najednou jí něco prasklo pod nohou. Hermiona přerušila oční kontakt a podívala se dolů. Když zvedla nohu, obličej jí zbělal jako papír.
"To jsou Harryho brýle," zašeptala, jak ji zaléval pocit zděšení. Sehnula se a zvedla rozbité brýle. Ron také najednou vypadal, jako by zapomněl všechno, co se předtím stalo.
"Jak se sem dostaly?" zeptal se a rozhlížel se po temné chodbě.
Hermiona zavrtěla hlavou. Zírala na brýle.
"Nikdy si je nesundává," řekl Ron tiše. "Jen tak by je neztratil."
Hermiona znovu zavrtěla hlavou. Pozorně se rozhlédla po chodbě, ale nejblíže byl jenom přístěnek na košťata. Žádné stopy po Harryho přítomnosti.
Najednou si na něco vzpomněla.
"Rone," zašeptala, "myslím, že někde tady jsem něco slyšela. Myslím, že ten zvuk vyšel…" její oči dopadly na dveře přístěnku, "odtud."
Ron následoval její pohled. Pak těžce polkl.
Hermiona, aniž by na něj čekala, šla ke starým dřevěným dveřím. Přiložila k nim ucho.
"Nic neslyším," zašeptala.
Ron vypadal, jako by nebyl schopný pronést ani slovo. Hermiona pomalu šáhla po klice a stlačila ji.
Dveře zůstaly zavřené.
Hermiona by si měla úlevou vydechnout, ale znepokojení ji nechtělo pustit. Pokoušejíc se potlačit narůstající strach vytáhla hůlku a se zašeptáním: "Alohomora.", ji přiložila k zámku.
Tentokrát se ozvalo tiché zavrzání a dveře se otevřely. Hermiona zadržela dech a dívala se do malé místnosti zahalené neproniknutelnou tmou, která se před ní objevila. Zvedla hůlku a pronesla: "Lumos."
Ve chvíli, kdy se přístěnek naplnil světlem, uslyšela za sebou Rona vydat nějaký neartikulovaný zvuk. Slyšela dlouhé, chraplavé zaúpění a vypísknutí, a po chvíli si uvědomila, že to byla ona. Brýle jí vypadly z ruky.
Harry ležel zhroucený proti zdi. Tvář mu pokrývala krev, která se vsakovala do oblečení a vytvářela malou loužičku na podlaze. Ofinu měl krví přilepenou k obličeji a byl celý oteklý, poškrábaný a pohmožděný. Svěšená hlava se opírala o hrudník. Pravou ruku měl zkroucenou do divného úhlu a zamotanou v kousku černé látky.
Hermiona chvíli zděšeně stála. Nemohla určit, jestli je na živu nebo ne. Dokonce ani nedokázala přinutit své tělo k pohybu. Měla pocit, že bude zvracet.
Ne! To je nemožné. To není pravda. Je to jenom sen. Ano, sen. Ve skutečnosti se to neděje. Nemůže…
Zavřela oči. Žaludek se jí bouřil, srdce se chvělo v hrudi a vše kolem ní se točilo. Pokoušela se dýchat, ale něco obrovského jí zablokovalo hrdlo. Několikrát polkla, než se rozhodla otevřít oči.
Hrůza pevně oplétala svá kluzká chapadla kolem jejího srdce, ale Hermiona se pokoušela soustředit na situaci a všechno zanalyzovat. V každé situaci uvažuje logicky. Teď nemůže zklamat!
Musíš se ovládat! Vzpamatovat! Někoho sem přivést! Hned!
"Zůstaň s ním," zachrčela na Rona, který seděl na zemi a zíral na Harryho očima rozšířenýma hrůzou. Podle všeho ho nohy přestaly poslouchat. Pak se Hermiona rozběhla najít Snapea. Byl nejblíž" Má spoustu lektvarů! Může Harrymu pomoci! Musí!
Když Hermiona zahnula za roh, srazila se s vysokou, černou postavou. Překvapeně vyjekla a zakolísala o několik kroků dozadu, pokoušejíc se získat rovnováhu. Vzhlédl a až v tu chvíli, když viděla, jak je postava před ní rozmazaná, si uvědomila, že brečí. Nedokázala nic říct. Pak uslyšela ostrý nádech a Snape ji popadl za rameno a bolestivě jí zaryl prsty do kůže, zatřásl jí a zakřičel "Co se stalo?!"
Hermiona se pokoušela odpovědět, ale hlas ji odmítal poslouchat. Propukla v slzy. "Harry…"
"Kde je?!" Snapeův ostrý přikazující hlas a další trhnutí ji udeřilo jako bič a vystřízlivělo natolik, že dokázala vykoktat: "Harry… Přístěnek… On…" a ukázat prstem ve směru, ze kterého přišla.
Hermiona cítila, jak ocelové sevření uvolnilo její paže, a uvědomila si, že je sama. Rozhlédla se a viděla Snapeův černý hábit mizet za rohem. Rozběhla se za ním a pokoušela si z očí setřít slzy.
Když přiběhla k přístěnku, viděla, že se Snape zarazil u vchodu. Jeho obličej byl smrtelně bledý. Beze slova zíral na postavu ležící na podlaze a viditelně nemohl své tělo přimět k pohybu. Jen tam stál a zíral, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Ale po chvíli se otřásl, vymanil se ze sevření ochromujícího zděšení a rychle vstoupil do přístěnku. Ron klečel před Harrym. Zřejmě nakonec dokázal překonat prvotní šok. Hermiona ohromeně sledovala, jak Snape padl k Harrymu a odstrčil Rona takovou silou a s takovým vztekem, že zrzek s překvapeným výkřikem skončil na podlaze.
"Dotýkal jste se ho?" zeptal se profesor a přiložil ucho k Harryho obličeji. Ron zavrtěl hlavou. Viditelně stále nebyl schopen řeči. Hermiona přišla blíž. Snape zkontroloval puls na chlapcově krku a jeho napjatý, bledý obličej se trochu uvolnil a ze rtů mu splynul úlevný povzdech. "Je naživu," zašeptal tiše. Hermiona si všimla, že se mu třesou ruce. Ale nevěděla, jestli to je halucinace nebo ne, protože se sama třásla. Snape přiložil ucho zpět k Harryho obličeji a zamračil se. Díval se na chlapcovy zkrvavené rysy a přes obličej mu proběhl výraz strachu. Hermiona zamrkala. Tentokrát to v žádném případně halucinace není.
Snape vytáhl hůlku a namířil ji na Harryho hruď. Slyšela ho pronášet zvláštní, složité formule a z jeho hůlky vystřelila teplá, žlutá záře, která pokryla Harryho hruď. Profesorův obličej byl zkřivený námahou, jako by to kouzlo vyžadovalo neobyčejné soustředění a nesmírnou sílu.
Viděla, jak se Harryho hruď začala pomalu zvedat a z úst se mu vydralo chraplavé, trhavé, sípavé nadechnutí. Srdce ji zaplavila obrovská vlna úlevy a vděku. Pro podporu se opřela o zeď. Ron na všechno zíral s doširoka otevřenýma vyděšenýma očima. Teplá záře zmizela a Snape se předklonil, ruce na podlaze a zhluboka se nadechl. Vypadalo to, jako by najednou ztratil všechnu vitalitu.
"Slečno Grangerová," oslovil ji roztřeseným, unaveným hlasem, "dojděte prosím za profesorem Brumbálem a doveďte ho na ošetřovnu. Hned teď. Heslo je 'tchoříčci'. Pane Weasley," Snapeovy oči spočinuly na Ronovi, kterému se konečně podařilo zvednout se z podlahy, "vy půjdete informovat profesorku McGonagallovou." Vida, že oba zůstávají bez hnutí a šokovaně na něj zírají, dodal hrubým, panovačným hlasem: "Teď!"
Hermiona se zachvěla a rozeběhla se ke schodům. Jak probíhala temnými chodbami, měla na mysli jedinou myšlenku: Je naživu! Je naživu!
*
Bolest.
Všechno byla bolest.
Pronikala jeho tělem a duší. Bodavá. Hrozná. Svírající.
Temnota. Lepkavá a dusivá.
Harry nevěděl, kde je. Nevěděl, co se stalo.
Slyšel nějaký šepot. Šepoty ve tmě.
Vypadalo to, že přicházejí ze vzdálené místnosti, ale nedokázal rozlišit slova. Ozývala se mu v hlavě, opakovaly a míchaly s dalšími, vytvářejíce tak zvuk, kterému bylo těžké rozumět, zvuk, který postupně měnil v zvláštní a rozčilující…
Výkřik.
Trest… skončil…
Kde bych se tě měl dotknout… tknout?
Dotknul jste se ho… ho?
Harry!
Dotkni se mě… mě…
Kde?
Výkřik.
Ničemu z toho nerozuměl. Bylo pro něj tak těžké dýchat. Něco pevného ho tlačilo do zad.
Je naživu… ivu…
Na něčem leží.
Co se stalo?
Cítil jenom tlak a bolest. Všechno byla bolest. Spěchající, pulzující, bodavá, sžíravá bolest.
Někdo tu asi je. Někde nedaleko.
Jeho oslabená, bolestí omámená mysl cítila magii. Magii, která mu byla známá. Pokusil se na ni zaměřit a chytit se jí, aby nedovolila temnotě opět ho obalit.
Mohl už dýchat.
Přiveďte je… je…
Pomalu začínal cítit různé části svého těla, jako by se s nimi nanovo seznamoval. Hluk v jeho uších se utišoval.
Zasténal, když ucítil, jak se něčí ruce dotýkají jeho hrudi.
"To bolí…" zašeptal téměř neslyšně, protože dokonce i mluvení způsobovalo, že trpěl.
Ruce se stáhly a přes hluk se k němu dostal známý hlas: "Nic neříkej. Šetři si síly."
Něco v Harryho hlavě se trochu projasnilo.
Snape. Je to Snape. Přímo vedle něj.
Velmi pomalu mu na povrch vědomí začaly vyplouvat útržky vzpomínek.
Snape… se na něj zlobil… vyhodil ho ze svých komnat, protože ho Harry políbil. A on neměl dovoleno líbat ho… Porušil pravidla. Vystavil se jeho hněvu. Ale to nechtěl…
"Om… lou…vám…se…" dokázal zašeptat i přes bolest, která svírala jeho hrdlo. "Nechtěl… jsem… Omlou… vám… se…"
Ticho.
Možná tu Snape není? Možná to byl jenom přelud? Proč nic neřekl? Tak moc se na něj zlobí?
Musel ho vidět.
Harry se pokusil otevřít oči, ale něco mu do nich nateklo. Až teď si uvědomil, že mu celou dobu něco stéká po obličeji. Pokusil se zvednout pravou ruku, ale vůbec ji necítil. Zasténal námahou a zvedl levou ruku. Avšak když se chtěl dotknout obličeje, něčí chladná ruka ji chytila a jemně odtáhla.
Takže je doopravdy tady. Snape je tady. S ním.
Harry instinktivně stiskl ruku a přitáhl si ji k sobě, aby na ni mohl přitisknout rty.
"To je dobře… že jsi tu…" dokázal zašeptat nateklými a rozbolavěnými rty.
Chvíli se nic nedělo. Snape neodpovídal, ale Harrymu to nevadilo. Věděl, že je s ním. Nic víc nepotřeboval.
Ale po chvilce cítil, jak ruka jemně vyklouzává z té jeho.
Zasténal.
"Neodcházej… neodcházej…"
Cítil, jak Snapeovy paže vklouzávají pod jeho záda a kolena, pomalu a jemně ho zvedají z podlahy.
Bolest se vrátila s ohromující silou a vrátila ho zpět do temnoty plné nesrozumitelných, chraplavých šepotů.
"Bolí to… tak moc…" dokázal zašeptat předtím, než ho temnota zcela obalila ve své náruči.
***
Crabbe se úzkostlivě podíval na své ruce.
"Seš si jistej, že tam nic… nezůstalo?" zeptal se trochu nervózním hlasem.
Tři Zmijozelové seděli ve své ložnici. Přesně, Crabbe a Goyle seděli, protože Malfoy velmi vzrušeně obcházel kolem místnosti. Oči se mu horečnatě leskly a z úsměvu v jeho obličeji vyzařovalo hluboké uspokojení.
"Ach, přestaňte už s tím! Dřely jste si je tak dlouho, že jste z nich pravděpodobně dostali všechno, včetně vašeho tuku," odpověděl Malfoy vztekle a svalil se na postel. Crabbe a Goyle seděli na pohovce u stěny a nervózně po sobě pokukovali. "Proto jsme nepoužili kouzla," pokračoval Zmijozel. "Magie může být odhalena. Pěsti…" zvedl jednu ze svých trochu poškrábaných rukou," nemohou. A navíc, než někdo Pottera najde, uběhne spousta času."
Crabbe s Goylem se na něj zvláštně dívali, asi ne zcela přesvědčeni. Malfoyův obličej se zkřivil do grimasy krutého výsměchu.
"Na pochyby už je pozdě. Už jsme to udělali. Teď už to nejde vrátit. Potter konečně za všechno zaplatil. Úplně za všechno! Konečně!" Chraplavě se rozesmál a v očích mu blýskal nebezpečný triumf. Vypadalo to, že není schopen ovládat své jednání ani svá slova. Zaslepený nenávistí se choval jako šílenec, kterému se konečně daří uskutečnit plán na zničení světa. "Ach, Temný pán mě za tohle odmění! Nakonec jsem Pottera oddělala! Bude nadšený!"
"No…" začal Goyle opatrně, "ale říkal jsi… že to není dovoleno. Že ti přikázal sledovat ho, aby se to nikdo nedozvěděl. Myslím…" zaváhal, pokoušeje se ty věty složit v celek, protože pravděpodobně nevyznívaly tak, jak měly. "Říkals… že ho máš sledovat a nikomu nedovolit, aby se o tom dozvěděl." Vydechl úlevou. Pro Goyla bylo obtížné vytvořit souvětí. "Seš si jistej, že… na nás nebude vzteklej? Víš, Temný pán?"
"Mlč!" zavrčel Draco. "Měl jsem Potterovi chránit zadek? Nikdy! Po všech těch letech? Kvůli němu můj otec skončil v Azkabanu! Všichni si myslí, že jsem se zbláznil! Ztratili ke mně všechen respekt, protože na něj musím dávat pozor! Zmijozelové se na mě začali dívat jako na zrádce. Na mě!"
"A… Snape?" optal se Crabbe tiše. "Nebude na nás vzteklej? Pamatuješ si… co ti udělal minule? Řekl, že Potter je… nedo… nedotk… nedo…" na chvíli se zamyslel, "… nedotknutelný!" uspěl nakonec a usmál se, pyšný sám na sebe.
"Nech toho! Co bych měl být? Jejich sluha? To už jsem dělal příliš dlouho! Už toho mám dost!" Vyskočil z postele a šedé oči mu ztmavly vztekem. "Snažil jsem se ze Snapea dostat nějaké informace. Ptal jsem se, co se děje, ale nechtěl mi nic říct, tak teď mi může prdel políbit! Až mě Temný pán odmění, Snape mi nebude moct nic udělat! Bude moc jenom…" Draco se najednou zarazil, protože si uvědomil, že jeho takzvaní kamarádi ho neposlouchají. S hrůzou doširoka otevřenýma očima zírali na dveře.
Draco zaváhal. Tělem mu proběhlo ledové mrazení.
Cítil něčí hrozivou přítomnost. Přítomnost plnou chladného odhodlání a spalujícího vzteku.
Pomalu se otočil.
U dveří stál Severus Snape. Černá silueta se vynořila z temnoty jako nevyhnutelný osud. V ruce nesl kus černé látky. Pytel, který přetáhli přes Potterovu hlavu, aby je nepoznal. Byl nasáklý krví.
Draco těžce polkl a podíval se do Snapeových démonických očí. Co v nich viděl, ho okamžitě přinutilo litovat všeho, co udělal. Uvědomil si, že udělal největší chybu svého života. Ale teď už bylo příliš pozdě vzít ji zpět.
V jedné ochromující chvíli hrůzy dokázal myslet jenom na jednu věc: ten pohled nikdy nezapomene…
Skrze opar zděšení, které zachvátilo jeho mysl, viděl, jak na něj Snape míří hůlkou a než stihl zareagovat, slyšel kouzlo: "Legilimens Evocis."

* "Whispers in the dark" by Skillet
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 4. října 2014 v 22:17 | Reagovat

Že by mu na Harrym zaleželo? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama