DI - Kapitola 10 2/2

3. října 2014 v 21:17 | yellow |  Desiderium Intimum
"Chceš, abych lhala?"
Harry si stěží zabránil v protočení očí.
"Ano, Hermiono. Udělej to pro mě. Teda pokud nechceš vidět, jak mě Snape stahuje z kůže?"
Hermiona se kousla do rtu.


"Ale jenom jednou. Protože jsi můj přítel, Harry. Příště, až se budeš chtít vyhnout hodině, vzpomeň si, za co mi vděčíš a vykašli se na to. Dobře?"
"Slibuji."
***
Harry se vrátil do ložnice a s povzdechem se svalil na postel. Vše šlo podle plánu. Pomfreyová se ho na nic neptala a napsala mu omluvenku, kterou Hermiona odnesla Snapeovi. Také jí řekla, ať učiteli řekne, že Harry stráví odpoledne na ošetřovně, kdyby se ho Snape rozhodl najít a "přitáhnout ho silou zpět". Pomfreyová do něj samozřejmě chtěla nalít celou řadu lektvarů a nechat si ho na ošetřovně do dalšího dne, ale Harry, po vypití prvního lektvaru, řekl, že se cítí mnohem lépe, a že se vrátí do ložnice, lehne si a bude spát. Také musel slíbit, že nevyleze z postele. Dostal od ošetřovatelky další lektvar, mnohokrát jí poděkoval za pomoc a vrátil se do společenské místnosti. Měl trochu výčitky, že jí lhal, ale doopravdy neměl jinou možnost. Byl to jediný způsob, jak uniknout živý.
Snape se teď může vztekat, jak chce. Harry dostal omluvenku, takže nemůže nic dělat. A další lekce… něco vymyslí.
Vytáhl z kufru knihu, kterou již četl tolikrát, "Létání s Kanonýry" a ponořil se do ní, přísahaje si, že už o Snapeovi, ani o lektvarech nebude přemýšlet.
Ale s každou uběhlou chvílí se mu srdce vkrádalo víc a víc pochyb a žaludek se mu třásl nervozitou a strachem.
Přesvědčil se, že se nemá čeho bát. Nic se mu nestane. Snape si pro něj nepřijde. Nebude ho pronásledovat. Nepočíhá si na něj na chodbě a ne…
To stačí! Musí s tím přestat!
Už nedokázal dál číst. Odložil knížku a začal si organizovat obsah kufru. Vyházel všechno na podlahu a začal to znovu rovnat dovnitř, skládaje na jednu stranu knihy a na druhou oblečení. Avšak po chvíli se přistihl, že tam věci dává náhodně, takže vytváří ještě větší nepořádek než předtím.
Povzdechl si a sednul si na paty, opíraje se čelem o chladné víko kufru. Zhluboka dýchal, aby uklidnil bušící srdce.
Všechno bude v pořádku, nic se nestane. Byla to jenom jedna hodina…
Najednou na schodech zaslechl kroky. Srdce mu zmrazil strach. Nepřemýšleje o tom, co dělá, vyskočil přede dveře a namířil na ně hůlkou…
…objevili se tam Ron s Nevillem.
Harry si s úlevou vydechl, ale pocit napětí se neuvolnil ani trochu. Oba vypadali, jako by uběhli přinejmenším deset mil. Pod očima měli tmavé kruhy a jejich výrazy vypovídaly o krutém mučení.
"Co se stalo?" zeptal se Harry s obavami. Ron mu věnoval dlouhý vyčítavý pohled.
"Snape," odpověděl hlasem otráveným nenávistí. Harry měl pocit, jako by se do něj bolestivě zabodl ledový rampouch a zmrazil každou část jeho těla.
"Co udělal?" zeptal se a snažil se, aby se mu hlas tak netřásl. Neville kolem něj prošel a s viditelnou úlevou sebou plácl na postel.
"Co udělal?" zasyčel Ron? "Co udělal?! Kdybych věděl, jak to skončí, dotáhl bych tě na hodinu klidně i násilím! Přišli jsme kvůli tobě téměř o stovku bodů!" zařval a probodl Harryho pohledem plným hořkosti a vzteku. Harry se pokusil polknout, ale knedlík v krku mu to nedovolil. "Nikdy, za celých pět let, jsem Snapea neviděl v takovém stavu!"
"Ve stavu jako… šílenství?" zeptal se tiše, s upřímnou nadějí, že jeho přítel nebude souhlasit, ale zároveň si uvědomující, že to jsou marné sny.
"Šílený?! To je slabé vyjádření. Byl nepříčetný! Měl takovou pěnu u huby, že jsem si myslel, že žádný z nás se ze třídy nedostane v tom samém stavu, v jakém přišel."
"Já to nechápu. Přece mu Hermiona donesla mou omluvenku," řekl Harry a pokoušel si v hlavě roztřídit všechny myšlenky.
"A ty si myslíš, že ho nějaká tvoje omluvenka zajímá? Roztrhal ji a vyhodil do koše!"
Harrymu se rozšířily oči.
"Přinutil nás vypít různý lektvary," řekl Neville s hlavou natlačenou do polštáře. "Nejhorší byl ten poslední…"
"Všichni jsme začali skákat jak šílenci a nemohli jsme přestat," vysvětlil Ron roztřeseně. "A to je všechno kvůli tobě! Protože jsi nepřišel. A pořád jsme přicházeli o body. Neville přišel o patnáct bodů jenom proto, že se na něj podíval."
"Co?" Harry nemohl uvěřit vlastním uším. "Ale… ale jak jsem to mohl vědět? Není to moje chyba…"
"Není tvoje?!" začal vřískat Ron. "Není tvoje?! Samozřejmě že je to tvoje chyba, sakra! Připomínal nám to celou hodinu, když nás nutil pít všechny ty zatracený břečky! Říkal, že je to kvůli tomu, žes nepřišel! Že když si to nemůže vylít na tobě, padne to na nás, protože jsme tvoji přátelé!" Ron vzteky téměř prskal. Aby znázornil, co se ve třídě dělo, začal napodobovat Snapeův hlas: "'Váš milovaný přítel se neukázal, Weasleyi, takže vás nemůže zachránit,' 'Pane Longbottome, prosím, nedívejte se na prázdné sedadlo pana Pottera, protože on tam není,' 'Slečno Grangerová, protože pan Potter nepřišel, tak dostanete známku za jeho lektvar. Trol."
Harry oněměle stál, naslouchal tomu všemu s otevřenou pustou a nemohl tomu uvěřit.
To je přeci nemožný, aby jeho nepřítomnost na hodině Snapea tak moc rozzuřila. Vůbec tomu nerozuměl. Koneckonců, měl pro něj být nikým…
Ron se ztěžka posadil na postel a zabořil si hlavu do dlaní. Pocit vinny na Harryho dopadl jako jedna z větví vrby mlátičky. Ostatní kvůli němu trpěli. Tak moc se bál setkání se Snapem, že vystavil ostatní jeho vzteku. Ale jak měl vědět, že to povede k tomuhle?
No, ano. Koneckonců, je to Snape… Měl být schopný jeho chování předvídat.
"Promiňte," zamumlal tiše a cítil se jako hovado. "Omlouvám se, že jste tím museli projít. Nechtěl jsem, aby to tak skončilo. Nemyslel jsem…"
"Tak bys měl konečně začít myslet," štěkl Ron, aniž by se na něj podíval. "Moc dobře víš, jaký Snape je. Ostatní by to možná vzali, ale on ne. Zníš ho. Víš, čeho je schopnej."
Ach ano, to Harry věděl moc dobře…
"A kde je Hermiona?" zeptal se, když si najednou uvědomil, že se s nimi nevrátila. Ron pokrčil rameny. "Řekl, jí ať po vyučování zůstane. Nevím proč."
Harryho zalila další vlna ochromujícího strachu a vinny.
A co když se Snape rozhodl, že se Harrymu pomstí tak, že nechá Hermionu propadnout?
Ne, něco takového by neudělal. Ale jak poslouchal Rona, měl pocit, že Snape by byl schopný všeho.
"Ty jsi nás do tohohle dostal, Harry," Hermionin hlas přicházející ode dveří ho překvapil tak, že téměř nadskočil. Dívka vstoupila do místnosti, v obličeji napětí.
"Hermiono…" vydechl s úlevou. "To je dobře, že jsi v pořádku."
Překvapeně se na něj podívala. "A proč sis myslel, že se mi něco stalo?"
"Ron říkal, že si tě zavolal Snape," vysvětlil Harry a upřeně na ni zíral. "Co říkal?"
"Naneštěstí nic pěkného. Řekl mi, abych ti vyřídila, že všichni musí chodit na jeho hodiny. Také řekl, že pokud se na příští hodině neukážeš, najde tě, ať se schováš kdekoli a dotáhne tě tam. A žádná omluvenka ti nepomůže. A když odmítneš, budeš litovat, že jsi z Bradavic neutekl jednou a pro vždy."
Harry na ni šokovaně pohlédl. Nevěděl, co si o tom myslet. Znělo to doopravdy… děsivě.
Ztěžka polkl a zeptal se: "Říkal ještě něco jinýho?"
"Ano, že se máš připravit na příští hodinu, protože budeš psát test na dnešní učivo."
Harry se zachmuřil. A co má teď dělat? Snape mu zcela viditelně vyhrožuje. To není správné! Zvlášť po tom, co řekl. Jak může očekávat, že Harry na všechno zapomene a prostě se vrátí k běžnému životu? Že zapomene, jak se cítil? Snape nemá právo vyhrožovat mu a šikanovat jeho přátele!
"Harry?" Hermionin tichý hlas se sotva probojoval přes bouři zuřící v Harryho mysli. Pozorně se na něj dívala a tvářila se velmi vážně. "Myslím, že vím, co si myslíš, ale nemůžeš to udělat znovu. Musíš jít na příští hodinu." Ztišila hlas do šepotu, aby ji Ron s Nevillem neslyšeli. "Ať ti udělal cokoli, prosím, pojď v pondělí na lektvary. Když nepůjdeš, může to pro tebe skončit doopravdy špatně. A pro nás taky."
Harry se kousl do rtu.
"Snape mi nic neudělal," zavrčel tiše a snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně a moc se netřásl, aby neprozradil emoční tajfun, který její slova způsobila.
"Když to říkáš…" sklopila zrak k podlaze, pak se na něj smutně podívala, otočila se a odešla.
***
V sobotu Harry nešel na snídani. Prohlásil, že to bude věrohodnější, když bude mít bolesti hlavy trochu déle. Ale když přišel čas večeře, byl tak hladový, že ho ani hrozba setkání se Snapem nemohla odradit. Zvlášť když Hermiona zakázala Ronovi a Nevillovi, aby mu přinesli jakékoli jídlo. Řekla, že Harry by konečně měl nést následky svého včerejšího chování a čelit tomu, před čím utíká.
Harry ji proklel za její vnímavost a záměrné míření na jeho slabiny. Někdy si přál, aby byla méně inteligentní.
Během večeře měl pocit, že na něj všichni zírají. Nepříliš povzbuzujícím a přátelským způsobem. Zvlášť nebelvírští a zmijozelští šesťáci. Snape při včerejší hodině nešetřil nikoho, i když se Zmijozely bylo zacházeno trochu lépe. Zmijozelové po něm vrhali vzteklé pohledy, ale nemohli nic udělat, protože ředitel jejich koleje byl u jídla také přítomen.
Harry jasně cítil upřený pohled černých očí, které se mu do zad zabodávaly jako dýky, ale rozhodl se, že se na Snapea nepodívá, ať se děje cokoli. I kdyby profesor začal tančit kankán na stole…
Avšak přítomnost mistra lektvarů ho, jako obvykle, vyvedla z míry a připravila o chuť k jídlu. Stěží dokázal sníst své jídlo a společně s ostatními studenty opustil Velkou síň. Stále byl nervózní, ale když měl teď plný žaludek, tak již míň.
"Pottere!" probodl vzduch ostrý hlas, když se Harry s přáteli vydali na cestu do společenské místnosti. V první chvíli zcela ztuhl, paralyzovaný strachem, a až po chvíli si uvědomil, že to není Snapeův hlas. Otočil se a viděl, jak k němu míří skupinka Zmijozelů se Zabinim v čele. A jejich výrazy nevyjadřovaly touhu pozvat ho na odpolední čas.
Naježil se, připravený odrazit jakýkoli útok nebo slovní provokaci. Když vzal v potaz, jak se na něj dívali při večeři, neočekával, že ho jen tak nechají, zvlášť poté, čím museli projít při včerejší hodině lektvarů. Byl si zcela jistý, že ho z toho viní celá škola.
Byl překvapený, že jejich vůdcem je Zabini a ne Malfoy.
Avšak dřív, než kterýkoli ze Zmijozelů stihl otevřít pusu, objevila se před nimi vysoká štíhlá postava.
"Vraťte se zpátky do sklepení," zavrčel Malfoy, panovačně se na ně dívaje. "S Potterem si to vyřídím já."
Chvíli se na něj dívali, zvažovali možnosti, a pak kývli a jako klubko poslušných hadů se otočili a přenechali tu záležitost svému vůdci. Několik z nich se otočilo, aby se podívalo, jak Malfoy Pottera zničí, ale blonďák počkal, dokud všichni nezmizeli na schodech vedoucích do sklepení. Pak se otočil k Harrymu a podíval se na něj nenávistným pohledem plným vzteku.
Ale bylo v těch šedých očích i něco jiného. Vzdor.
Vypadalo to, jako by Malfoy bojoval sám se sebou. Ale s čím bojoval, Harry nedokázal uhodnout.
"Pottere," zasyčel Zmijozel a přimhouřil oči. "Musíme si promluvit."
"Co mu chceš?" vložil se do toho Ron, jehož hlas se třásl potlačovanou nenávistí.
"To je mezi námi dvěma," zasyčel Malfoy.
Harry byl… zaujatý. Malfoy s ním chce o něčem mluvit? Soukromě? Tady mu nic neudělá. Je tu příliš mnoho lidí. Ale… Třeba to stojí za risk.
"Dobře," otočil se k Ronovi a Hermioně. "Jděte napřed, doženu vás."
Když viděl, jak Ron otvírá pusu k protestu, předběhl ho. "Budu v pořádku, Rone. Musím s ním mluvit."
Když jeho přátelé zmizeli za rohem, Malfoy se rozhlédl po chodbě a udělal krok k Nebelvírovi, probodávaje ho svým chladným pohledem.
"O co jde?" zeptal se Harry a pokoušel se udržet mírumilovný tón. Nicméně v něm hlodala zvědavost.
" O to tvoje idiotský chování, Pottere!" Malfoyův obličej se změnil v ledovou masku. Jeho vztek prozrazovaly jenom jeho oči. "Seš tak blbej, že se mi tě chce občas až litovat. Jestli seš do Snapea tak zabouchnutej, tak se to aspoň snaž dokazovat míň okázalým způsobem."
Harry nebyl schopný slova. Čekal všechno, ale určitě ne Malfoye, který by mu dával dobré rady ohledně jeho zájmu o učitele.
"Proč se staráš?" zavrčel, když konečně získal zpět svou schopnost mluvit. Malfoy přimhouřil oči a pokračoval.
"Všechny tím nasíráš. Prvně po něm na hodině házíš zamilovaný pohledy, pak nepřijdeš na lektvary a všichni kvůli tobě trpí. Mám pro tebe radu: měl bys zpomalit a zamyslet se nad svým jednáním, protože brzy budou všichni vědět, že "zlatý chlapec" je zabouchnutej do mistra lektvarů. Taky bys mohl jít do středu Velké síně a ohlásit to a podobně. Jestli nezačneš trochu přemýšlet a chovat se normálněji, dopadne to pro tebe špatně."
Harry chvíli stál zcela oněměle a zmateně. Měl pocit, jako by mu Zmijozel chrstl na hlavu vědro ledový vody.
Ne, neřekl to! Musí se mu to zdát!
Malfoy se ušklíbl. "Spolknul sis jazyk, Pottere? Co se stalo? Snape tě pořádně neuspokojil?"
I když Malfoy předtím s něčím bojoval, vypadalo to, že nakonec to dokázal překonat a konečně začala převládat jeho zlomyslná zmijozelská povaha.
"Seš šílenej," dokázal ze sebe nakonec vymáčknout Harry, když překonal ten ohromný šok, který utrpěl, když slyšel ta slova z úst svého největšího nepřítele.
Jak to může Malfoy vědět? Jak to chce použít? Chce ho vydírat?
Bude to muset otočit proti němu! Nejlepší bude chovat se, jako by neměl o ničem ani tušení.
"To je legrační," odsekl Zmijozel. "Myslel jsem si o tobě to samý."
Usmál se, když uviděl ten vztek, který se Harrymu pravděpodobně objevil na tváři.
"Víš…" pokračoval Malfoy krutě, jako by konečně mohl dát průchod své nenávisti a frustraci, a nic ho nemohlo zastavit. "Občas tě lituji. Pěkně sis vybral. Trestá tě Snape za každou neposlušnost, Pottere? Protože rád způsobuje bolest. Mučí své oběti a sleduje je, jak se mu svíjejí u nohou a žadoní o smilování. Taky ti to dělá? A šuká tě až do bezvědomí? Jak je to s tebou, Pottere? Líbí se ti takový věci?"
Harry doslova cítil, jak se Malfoyova slova šíří jako jed jeho srdcem, trhají ho a brutálně znovu otvírají to, na co se snažil zapomenout. Když promluvil, hlas se mu třásl tak, že sotva dokázal vyslovit: "Drž hubu. Nic o něm nevíš! Nemáš tušení!"
Vypadalo to, že se Malfoy skvěle baví, že se mu nakonec podařilo uhodit na citlivou strunu. Přimhouřil oči ještě víc a na rtech se mu roztáhl triumfální úsměv.
"Víš, že pro něj vždy budeš nikým."
Harry měl známý pocit, jako by se v něm něco zlomilo. Rána, kterou se v průběhu týdne tak zoufale snažil zahojit, se otevřela. A s tím přišla vlna nespoutaného vzteku, který zaplavil jeho mysl. Vlna tak silná a mocná, že její síla roztočila turbíny pomsty.
Harry přestal myslet. Chtěl zranit Malfoye tak, jako zranil on jeho. Když viděl, jak se Zmijozelovi rozšířily oči, uvědomil si, že jeho obličej musí vypadat děsivě.
"Ty to musíš vědět velmi dobře, co, Malfoyi?" Hlas mu zněl nepřirozeně chladně, jako by ani nepatřil jemu. "Šeptá ti to tvůj otec pořád dokola, když tě šuká?"
Malfoyův obličej ztuhl.
Harry se pomstychtivě usmál. Trefa.
"Šeptá ti do ucha, že seš bezvýznamná nula, která je dobrá jenom na šukání a kouření ptáků? A když protestuješ, zacpe ti pusu tím, že do ní strčí svýho…" Harry se zarazil, uviděl totiž v Malfoyově výrazu něco, co ho vyděsilo. Pochopil, že zašel příliš daleko, ale věděl, že už to nejde vrátit.
Ve zmijozelových očích viděl temnotu tak hlubokou, že mohla patřit jen šílenci.
Dřív než vůbec stihl couvnout, Malfoy ho popadl za hábit a trhnutím si ho přitáhl blíž. Tvář měl zkroucenou nevýslovnou krutostí.
Harry zadržel dech.
Najednou se Malfoyovy oči zatoulaly někam přes Nebelvírovo rameno, jako by zahlédl něco v dálce. Jeho sevření na Harryho hábitu se uvolnilo a po chvíli ho zcela pustil. Ale krutost mu z tváře nevymizela. Probodl Harryho oči svýma ztmavlýma a ledově zašeptal: "Za tohle zaplatíš, Pottere." Pak se otočil a rychle odešel.
Harry chvíli zůstal stát a pokoušel se pochopit, co se vlastně stalo. Otočil se, aby se podíval, co Malfoye vystrašilo. Na konci chodby viděl stát vysokou postavu oblečenou v černém, která ho zcela viditelně sledovala.
Okamžitě se otočil a co nejrychleji vyrazil pryč. Když zahnul za roh, rozběhl se.
***
Místnosti vládlo přítmí. Oheň hořící v krbu, zapálený domácími skřítky, již téměř vyhasl. Zbývající plamínky olizovaly dřevo a vytvářely na stěnách a knihovnách chvějící se stíny. Všude panující ticho bylo narušené vrznutím otvírajících se dveří. Vysoká postava oděná v černém vstoupila do místnosti. Když přišel ke krbu, světlo z posledních plamínků odhalilo z temnoty bordové skvrny pokrývající černý hábit. Zpod pláště se vynořila zkrvavená ruka, svírající bílou masku ve tvaru lebky, nyní pokrytou červenými krůpějemi.
Maska se zarachocením přistála na stole a Snape dopadl na křeslo potažené zeleným sametem a zíral do plamenů. Nějakou dobu tam seděl, aniž by spustil zrak z hořícího dřeva. Jeho obličej, pokrytý červenými krvavými skvrnkami, nevyjadřoval nic, jako by to celou dobu byla jenom maska. Jenom jeho černé oči, odrážející světlo z krbu, hořely nějakým vnitřním všepohlcujícím ohněm.
Po chvíli se muž zvedl z křesla, přešel ke knihovně a vytáhl jednu z knih stojících na polici. Ve zdi něco cvaklo a knihovna se vysunula dopředu a odsunula se, odhaluje tak malou tmavou místnost. Oči mistra lektvarů se mírně přimhouřily, když vstupoval dovnitř. Knihovna se vrátila zpět na své místo a místnost se ponořila do strašidelného ticha a temnoty.
Zbytky světla tančily na opuštěné masce a odrážely se v krvavě rudých krůpějích.



* "Missing" by Evanescence
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama