DI - Kapitola 10 1/2

3. října 2014 v 21:16 | yellow |  Desiderium Intimum
10. Isn't something missing?



And if I bleed, I'll bleed,
Knowing you don't care.
Maybe someday you'll look up,
And, barely conscious, you'll say to no one:
"Isn't something missing?"*




Úterní ráno ve Velké síni bylo plné obvyklého hukotu rozhovorů a cinkání příborů o talíře. Tři přátelé seděli u stolu. No, spíš Hermiona s Ronem seděli, protože Harry vypadal, jako by byl každou chvíli nakloněný na jednu stranu nebo se zvedal ze svého místa a předstíral, že si něco vybírá z talířů nebo se po desáté natahuje pro sůl.
"Harry, co se děje? Něco tě trápí?" zeptal se Ron s obavami. "Pořád se vrtíš a škubáš sebou."
Harry si odkašlal a přestal sebou vrtět, přestože nedokázal zůstat v klidu moc dlouho. Zadek ho bolel, jako by v něm pořád něco měl. Něco jako velmi dlouhé a velmi tvrdé koště.
"Ne." Pokoušel se, aby mu v hlase nezaznívala přílišná nervozita. "Ne, jsem v pohodě."
Všiml si, že Hermiona, která seděla naproti němu, jemně zčervenala a upřeně se zadívala do talíře. Harry následoval jejího příkladu a znovu trochu změnil pozici, aby bolest trochu polevila. Nevěděl, jak přežije dnešní vyučování. Naštěstí první hodinou bude obrana, a tato hodina zřídka kdy zahrnovala sezení, zvlášť od té doby, co byla jejím vyučujícím vynikající Nymphadora Tonksová.
Náhle koutkem oka zahlédl temnou postavu u profesorského stolu. Tělem mu projel elektrický proud, ale tentokrát, místo aby ho rozehřál, ho zmrazil.
"Nemám hlad," zamumlal, odstrčil od sebe talíř a zvedl se od stolu. Ron s Hermionou se na něj překvapeně zadívali. "Uvidíme se ve třídě."
Jak kráčel mezi stoly, cítil v zádech Snapeův upřený pohled. V chodbě si ohromeně všiml, že zatímco spěchal pryč, zadržoval dech, který konečně s hlasitým povzdechem vypustil z plic. Pomalu se vydal ke třídě.
Slíbil si, že na něj nebude myslet. Nebude vzpomínat na včerejšek. Nikdy se k tomu nevrátí! Musí to dostat z paměti. Zcela a navždy!
Jak mohl být takový blázen? Jak si mohl myslet, že přinutí Snapea, aby mu na něm záleželo, byť jen trošičku? Nikdo nemůže nikoho přinutit změnit se. Změnit svůj životní styl. A nejnemožnější věc je přinutit někoho jako Snape - muže bez emocí a bez slitování - změnit se.
Litoval, že s tím vůbec začal, že se nechal unést svým bláznivým nebelvírským idealismem, že v tomto boji může vyhrát.
Byl poražen. Poražen a zlomen. Už neměl sílu dál bojovat. Věděl, že kdyby to zkusil znovu, skončil by s další bolestivou porážkou. Nechtěl to znovu zažít. Při pouhé myšlence na včerejší pocit porážky a zrady cítil, jak jeho tělo rozechvívá chlad, a jak se mu bolestivě svírá žaludek. Dal všechno a na oplátku nedostal nic, jen bolest a ponížení.
Měl to vědět. V zásadě dostal to, co chtěl. Znal Snapea. Proto by neměl nikoho vinit. Ale pocti nespravedlnosti a využití byl silnější. Vzpomněl si, jak se včera cítil zbavených všech pocitů a vzpomínek, které byly nahrazeny zklamáním a hořkostí.
V hlavě mu stále zněla bolestivá ozvěna.
Nikým. Nikým. Nikým.
Ta slova v něm vše rozdrtila. Udeřila v tom jediném místě, které mělo zůstat skryté a nedostupné, a způsobovala bolest tak krutou, že ji bylo těžké vydržet.
Vždy byl nikým. Říkali mu to celé dětství. Že není dobrý k ničemu, že pro nikoho nic neznamená, že ho nikdo nemá rád. A byla to pravda. Dursleyovi se k němu buď chovali špatně, nebo předstírali, že neexistuje. Byl jako duch, neužitečný, neviditelný, bezcenný. Pro všechny byl nikým.
Bradavice to trochu změnily. Ale stále se strachoval, že jednoho dne se někdo rozhodne, že je neužitečný, a ten krásný sen skončí. Všichni ho viděli jako hrdinu, chlapec-který-přežil. Ale kdyby někdo objevil, že je jen obyčejný teenager, který toho moc neví… znovu by byl nikým. Možná proto vždy začínal boj, vždy se všem pokoušel pomoci, dělal všechno, dokonce i když to přesahovalo jeho schopnosti. Ostatní říkali, že je statečný… ale on věděl, že to není pravda. Co ho k tomu jednání vedlo, byl… strach. Strach z odmítnutí. Z návratu zpět do přístěnku pod schody, aby byl bezvýznamný a plačící ve tmě.
Proto to nedokázal snést, když se k němu Snape choval tak bezohledně po tom incidentu v přístěnku. Dělal, jako by Harry neexistoval, jako by ho nezajímal… a to ho bolelo víc, než oči plné odporu a výsměšný úsměv. Mnohem víc než ponížení a stud. Nic nebolelo tak, jako vědomí, že je pro něj… nikým.
Ne! Už o tom nebude přemýšlet! Musí to uzavřít hluboko v sobě. Na místě, kam se, tentokrát, nikdo nedostane, nikdo se tam neprobourá.
Zabočil za roh a prudce se zastavil. Na konci chodby zahlédl známou světlovlasou postavu. Lenka viditelně čekala na někoho, kdo musí projít chodbou blízko učebny, do které mířil Harry.
Chlapec se k ní vydal a pokoušel se k ní přiblížit tak, aby ji nevyděsil a nezpůsobil příliš hluku.
"Mohl bys jít trochu tišeji, Harry," uslyšel nečekaně, když byl jen pár kroků od ní.
Sakra! Jak věděla, že jsem to já?
"Co tu děláš?" zeptal se šeptem a stoupl si za ni.
"To ti nemůžu říct," řekla také šeptem a obrátila hlavu jeho směrem. Rozhlédla se po chodbě, pozorně se podívala na zdi a na strop. "Poslouchají nás hrotnatci dlouhouší."
"Co?" Harry zamrkal a sledoval Lenčin pohled. Ale chodba byla prázdná. "Nikdo tady není."
"Chtějí, aby sis to myslel. Proto, aby mohli jednodušeji odposlouchávat. Protože je nikdo nevidí," vysvětlila Lenka.
Harry se na chvíli zamyslel nad tou pokřivenou logikou. Lenka mu pokynula, ať jde blíž. Naklonila se mu k uchu a zašeptala: "Máš s sebou nějaké pomeranče?"
"Co?" Tentokrát byl Harry zcela zmatený. "Jaký pomeranče? Na co?"
"Ty je děsí," zašeptala Havraspárka konspiračně. "Barva a vůně pomerančů. Ale můžou to být i mandarinky."
Harry vzdal snahu pochopit ji. Bylo to nad jeho síly. Ani ta záhadná obálka, kterou mačkala v ruce, za tu námahu nestála.
Nechal Lenku na chodbě a šel dál. Byl před učebnou první, což nebylo nic překvapujícího, protože odešel v půlce snídaně. Překvapivější bylo Lenčino chování. Jenom včera večer byla propuštěna z nemocnice a kvůli tomu všemu se jí zapomněl zeptat, jak se cítí.
Obrátil se zpátky, že si s ní na chvilku popovídá, protože stejně neměl, co dělat. Ale než došel na konec chodby, ztuhl, když uviděl, jak se zpoza rohu vynořují tři povědomé postavy. Okamžitě poznal Crabba a Goyla, ale místo Malfoye s nimi byl Zabini.
Harry se mimovolně naježil, připravuje se na výsměch a rozhodl se co nejrychleji kolem nich projít.
Možná na něj nezaútočí…
"Pottere, co ty tu děláš?" zasmál se Zabini a zablokoval mu cestu. "Čekáš na růžovovlasou čarodějku? Taky ji miluješ?"
Co?
Harry se prudce nadechl, zastavil se a probodl škodolibě se usmívajícího se Zmijozela varovným pohledem.
O čem to sakra mluví?
"Ach, vidím, že nechápeš." Vypadalo to, jako by Zabini četl jeho myšlenky. "Nebude tvoje velká láska žárlit?"
O kom to mluví? O Lence?
"Uhni mi z cesty," vyštěkl Harry a pokoušel se kolem něj projít, ale vypadalo to, že Crabbe s Goylem svou velikostí zablokovali celou chodbu.
"A co uděláš? Půjdeš si stěžovat Snapeovi? Včera na hodině jsi na něj dělal takové oči, že určitě splní každý rozmar své malé kurvičky, že, Pottere?"
Harry celý ztuhl a cítil, jak jeho zcela vyčerpanou mysl zaplavuje ledový příval děsu.
Všiml si toho! A jestli si toho všiml, tak to ví pravděpodobně celá zmijozelská kolej… A Malfoy…
"Co se děje, Pottere? Opustila tě řeč nebo si možná jen přehráváš vzpomínky na žhavé chvilky, které jste spolu strávili? Vzhledem k tomu, jak ses na něj včera díval, tak tě musel pořádně oj…"
"Co se to tu děje?" povýšený chladný hlas přerušil proud zraňujících slov ze Zmijozelových úst. Za Zabinim se objevil Malfoy. Když uviděl Harryho, přimhouřil oči. Zaplála v nich nenávist. Jedovatá a nespoutaná.
Harry sebou trochu trhl, ale rozhodl se nenechat se za žádnou cenu vyprovokovat. Ať Malfoy řekne cokoli…
"Říkal jsem Potterovi, jak úžasné bylo sledovat jeho včerejší výkon v lektvarech. Ty zasněné oči, ta svůdná gesta…" pokračoval Zabini a Crabbe s Goylem chechtali, až se za břicha popadali. "Víš, co si myslím, Pottere? Že ty a Snape doopravdy…"
"Zavři zobák" vyštěkl najednou Malfoy, až se Crabbe s Goylem téměř okamžitě přestali smát. Zabini zmlkl a podezřívavě se na Malfoye, který ho probodával pohledem tvrdým jako ocel, podíval. "Nic jsi neviděl. Rozumíš?" zavrčel, aniž by uhnul očima ze Zmijozelova obličeje zkřiveného do nespokojeného výrazu. Zabini otevřel pusu, aby něco řekl, ale Malfoy zvýšil potlačovaným vztekem trochu se třesoucí hlas. "Ničeho sis nevšiml. Jestli se o tom pokusíš někomu zmínit, budou to tvoje poslední slova."
Chodbou se rozhostilo ticho. Zabini stiskl zuby a pomalu, s přemáháním, kývl.
"Jdeme," vyštěkl Malfoy a vyrazil do třídy. Když procházel kolem Harryho, vrazil do něj ramenem, ale ani jednou se na něj nepodíval. Crabbe s Goylem následovali svého vůdce. Zabini po Harrym vrhl ještě jeden pohled, oči plné vzteku, a připojil se k ostatním.
Harry stál zcela bez řeči uprostřed chodby. Myslí mu vířily myšlenky, jak se snažil pochopit, co se právě stalo.
Co to mělo znamenat? Proč ho Malfoy bránil? Měl se přece přidat k Zabinimu a svým gorilám. V minulosti to vždycky udělal. Proč, místo aby byl na Harryho jízlivý, se rozzuřil na Zabiniho a řekl mu, ať na to všechno zapomene? Co se změnilo? Měli se Snapem něco v plánu? Ale kdyby byli spolčení, Snape by ho nepotrestal, když Harryho napadl. Nebo to měl být jen kouřový závoj, aby si Harry myslel, že stojí na opačných stranách? Ale jak by mohli být na opačných stranách, když oba slouží Voldemortovi? Je pravda, že Snape je špeh, ale to Malfoy neví.
Co se tu sakra děje?
Nejhorší bylo, že si Zabini všiml Harryho chování. Znal riziko, ale vůbec nepřemýšlel o následcích. Byl zcela zaslepený. A když si toho všiml Zabini, kolik dalších lidí to mohlo vidět? A co Nebelvíři? Všimli si toho taky?
Zachvátila ho panika.
Možná to nikdo jiný neviděl? Nikdo ho včera neodchytil. Ani dneska u snídaně. Ale možná si toho všimli, ale neřekli mu to? Asi se pořád báli Snapea, který by se jim určitě pomstil, kdyby na Harryho měli nějaké narážky.
A pak mu to došlo.
Přesně! To je pravděpodobně důvod, proč je Malfoy tak rezervovaný. Bojí se, že to Snape zjistí. Takové chování bylo pro jakéhokoli Zmijozela bezdůvodné, ale kdoví, co mu tehdy Snape udělal nebo řekl… Ale doopravdy se ho Malfoy tak bál? To by vysvětlovalo, proč napadl Lenku a ne Harryho.
"Harry, vypadáš, jako bys viděl Ty-víš-koho. Seš v pořádku?" vystrašený hlas Tonskové se provrtal skrze jeho hemžící se myšlenky a stáhl ho na zem. Učitelka stála vedle něj, v ruce držela aktovku a pozorně si ho prohlížela.
"Ach, ne. Nic. Všechno je v pořádku, doopravdy," usmál se slabě.
***
Příštích několik dní se Harry choval, jako by byl duchem zcela nepřítomen. Potuloval se po chodbách, hluboko v myšlenkách, aniž by s někým promluvil. Po odpoledních vysedával v knihovně nebo si v ložnici četl knihu. Hermiona s Ronem byli trochu zmateni změnami, které se s ním staly. Pokoušeli se s ním mluvit, ale jejich přítel byl extrémně odtažitý a tichý. Sotvakdy se usmíval, sotvakdy mluvil. S výmluvou na bolest hlavy vynechal famfrpálový trénink. Místo toho začal odpoledne navštěvovat Hagrida a pomáhat mu s jedovatými praskavci.
Z pohledu Rona a Hermiony se stal introvertním, neustále zaneprázdněným samotářem. Oba dva se o něj báli, ale nemohli udělat nic, aby rozptýlili tu depresi, která kolem něj byla cítit.
Ani jeden z nich nevěděl, že Harryho stav vyvstal z jeho rozhodnutí nezabývat se ničím vztahujícím se k přemýšlení o Snapeovi a o tom, co se mezi nimi stalo. Vyžadovalo to obrovskou sílu vůle a i tak se vzpomínky vracely jako bumerang a zasahovaly ho v nejméně vhodné chvíle. Chtěl zapomenout a co je lepší způsob, než zaměstnat svou mysl jinými věcmi?
Harry neplánoval, že se to stane. Všechno přišlo samo. Prostě se vrhl na učení, což mu nedovolovalo myslet na to, jak se k němu choval. Zvláště krmení praskavců a dávání si pozor na jejich jedovaté trny znamenalo konec ponurým myšlenkám.
Musel se vzdát famfrpálu, protože sezení na koštěti bylo příliš bolestivé… Ale učení se bylo také skvělý způsob, jak odklonit své myšlenky od nebezpečných oblastí.
Všechny tyto činnosti perfektně zaplnily prázdnotu, kterou po sobě zanechala slova mistra lektvarů.
Uvědomil si, že zcela kapituloval.
Vyhýbal se Snapeovi, jak mohl. Přestal utíkat během jídla, když se Snape objevil, ale za celou dobu se na černou postavu ani jednou nepodíval. Cítil, jak ho Snape neustále pozoruje. Ale radši by snědl Bertíkovu fazolku s příchutí zvratků, než aby tomu muži dal nějak najevo, že nemůže zapomenout.
Další hodina lektvarů se rychle blížila a každou uběhlou chvílí Harry stále víc panikařil. Během víkendu se na to snažil psychicky připravit, ale při pouhé myšlence, že se setká se Snapem, zvláště v třídě, cítil, jak mu neviditelná síla svírá žaludek a plíce.
Snape se k Harryho úlevě v pátek neobjevil na snídani, ale přišel na oběd, což ho efektivně připravilo o chuť k jídlu. Ihned po obědě měla následovat hodina lektvarů, které se tak bál. To všechno znamenalo, že nedokázal pozřít ani sousto, což samozřejmě neuniklo Hermioně.
"Harry, musíš něco sníst! Poslední dobou jíš míň než skřítek. Nebudeš mít sílu studovat," pokračoval v kárání, když on i ostatní studenti odcházeli z Velké síně do sklepení.
"Co je to za vůni?" přerušil ji Ron, větřící a rozhlížející se na všechny strany.
"Jaká vůně?" zastavil se Neville hned za třemi přáteli. Hermiona se také zastavila a zavětřila. "Voní to jako… obrovské množství pomerančové šťávy…"
"Pro Merlina!" zabručel Ron a s doširoka otevřenýma očima zíral na něco spěchající chodbou. Ostatní se také otočili a zůstali stát neschopni slova.
Jejich směrem mířila Lenka. Na hlavě měla obrovský klobouk, na kterém ležela hromada napůl rozmačkaných, na půlku nařezaných nebo vymačkaných pomerančů. Na samém vršku byla místa plná pomerančové šťávy, která se s každým Lenčiným krokem rozlévala do stran a rozprskávala se po kamenné podlaze. Studenti ji míjeli velkým obloukem, ukazujíce si na ni prstem a u duchu se pochechtávajíce. Hermiona vypadala, jako by do ní udeřil blesk a Ron na střídačku otvíral a zavíral pusu. Když kolem nich dívka procházela, z klobouku spadlo několik pomerančů a s mlasknutím jim přistálo u nohou. Ústa se jim nakyslou vůní plnila slinami. Lenka také měla náhrdelník z mandarinek a kapsy hábitu měla napěchované pomeranči. Nepřítomně se na ně usmála a odešla, něco si pro sebe mumlaje. V ruce mačkala obálku.
Hermiona zavrtěla hlavou.
"Může mi někdo vysvětlit, proč má na hlavě TAMTO?"
"To je ochrana proti hrotnatcům dlouhouchým," odpověděl Harry bez váhání, toulaje se v myšlenkách.
"Proti ČEMU?" Hermiona vypadala zcela zmateně.
"Aby neodposlouchávali," vysvětlil jí Harry nepřítomným hlasem, stále nad něčím přemýšleje, takže neviděl, jak na něj zírají.
"Harry," začala Hermiona a snažila se uklidnit. "Můžeš mi vysvětlit…"
"Nejdu na lektvary," řekl Harry najednou. Bylo to tak nečekané, že překvapil i sám sebe.
"Co?" prolomil ticho, které po těch slovech zavládlo, Ron. Díval se na Harryho, jako by mu najednou vyrostla druhá hlava.
"To nemůžeš, Harry!" řekl třesoucím se hlasem Neville, oči doširoka rozevřené. "Zabije tě! Koneckonců, je to Snape!"
"Bolí mě hlava a necítím se dobře. Nemůžu jít na lektvary," odsekl Harry.
"Dobře, jdi za madam Pomfreyovou a ona ti něco dá. Musíš jít na lektvary!" pokoušel se ho přesvědčit Ron. "Víš, co Snape dokáže udělat. Naštve se na tebe a udělá ti to, co Malfoyovi."
"Ne," řekl Harry a ucítil v sobě příval vzteku. Ničemu nerozumí!
"Ale Harry…" nechtěl se vzdát Ron, když ho najednou ostrým hlasem přerušila Hermiona.
"Přestaň! Harryho bolí hlava, neslyšel jsi?" Ron s Nevillem zavřeli pusu a ohromeně se na ní podívali. "Vrať se do ložnice, Harry. Řeknu Snapeovi, že ti není dobře, a že jsi nemohl přijít."
"Šílíš?" zasyčel Ron. "Nikdy…" zarazil se, když uviděl, jaký pohled po něm Hermiona metá.
"Pojďme, jinak přijdeme pozdě," štěkla Ronovým a Nevillovým směrem.
Harry se na kamarádku vděčně podíval, pak se otočil a vydal se ke společenské místnosti. Chtěl se co nejdřív dostat do svého nerušeného nebe v ložnici.
Nebyl to moudrý tah, ale co jiného mohl udělat? Jak by mohl tiše sedět ve třídě a dívat se na katedru, kde on a Snape…
Ne! Nesmí na to myslet!
Během těch dvou hodin si bude číst. Zabaví se a nebude na to myslet.
Následky mu byly ukradené. Nejdůležitější bylo, že se vyhnul setkání se Snapem. Jestli si Snape vůbec všimne jeho nepřítomnosti, když je pro něj nikým...
'Ne, přestaň!' vynadal si v duchu, když procházel opuštěnou společenskou místností a nahoru po schodech do ložnice. Padl na postel a díval se do stropu. Po chvíli ho začalo ochromovat ticho, tlačit se na něj, zvonit mu v uších. Bylo to jako by se každý jeho pohyb rozléhal hradem. Pak uslyšel zvuk otvírání obrazu.
Někdo vstoupil do společenské místnosti! Ale kdo? Všichni mají vyučování!
A co když… co když si pro něj přišel Snape?
A do prdele!
Vyskočil z postele, z kufru vytáhl neviditelný plášť a ve chvíli, kdy se ze schodů vedoucích k chlapeckým ložnicím ozvaly kroky, přehodil ho přes sebe. Vmáčkl se do rohu místnosti a zadržel dech. Slyšel tlukot vlastního srdce. V tichu kolem něj mu ten zvuk přišel strašně hlasitý. Dal by všechno, jen aby ho mohl utišit.
Kroky se zastavily u dveří. Zíral na ně tak upřeně, že téměř cítil slzy v očích. Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a…
… vešla Hermiona. Harry pocítil takový ohromný pocit úlevy, že se téměř rozpustil a rozlil po podlaze. Hermiona se rozhlídla po místnosti a zeptala se: "Harry, jsi tady?"
Harry si svlékl plášť.
"Co se stalo?" zeptal se a cítil, jak se úleva mění v obavy. Hermiona měla ve tváři velmi vážný výraz.
"Snape mě sem poslal. Řekl, že mu je jedno, že se necítíš dobře, a že máš okamžitě přijít na jeho hodinu. A jestli se neukážeš, tak si pro tebe přijde." Odmlčela se a věnovala Harrymu zoufalý pohled. "Je doopravdy naštvaný, Harry. Bylo by lepší, kdybys na ty lektvary prostě šel."
Harryho zachvátila panika. Nemůže jít. Zvlášť ne teď. Snape ho zničí, rozdrtí ho! Ale nemůže tu zůstat. Snape vyhrožoval, že si pro něj přijde. Do jakýho průseru se to dostal… Ale jak mohl vědět, že Snape bude tak zuřit? Harry pro něj neexistuje. Sám to řekl. Tak proč ho teď pronásleduje? Aby ho ponížil ještě víc? Ne, to ne!
"Pojď se mnou," přispěchal k Hermioně a táhl ji za ruku. Přehodil přes ně neviditelný plášť a táhl ji po schodech do společenské místnosti a na chodbu.
"Kam jdeme, Harry?" zeptala se, když scházeli ze schodů a rychle míjeli třídy. "Sklepení je jiným směrem."
"Nejdeme do sklepení," odpověděl tiše. "Nestanu se trofejí na zdi Snapeových komnat, až se mnou skončí. Víš, že by mi to nikdy neodpustil."
Hermiona sevřela rty.
"Způsobil sis to sám. Mohl jsi jít prostě na vyučování, místo toho, aby ses schovával v ložnici."
"Jestli mi chceš kázat, nemyslíš, že je pozdě? Jak to, že jsi nebyla rozhořčená, když jsem se chtěl vrátit do ložnice?"
"Chtěla jsem ti pomoci!" zasyčela tiše, když scházeli ze schodů.
"Pořád mi můžeš pomoci," řekl Harry a zastavil se přede dveřmi na ošetřovnu. Podíval se přímo do jejích hnědých očí a zeptal se: "Pomůžeš mi?"
Hermiona vypadala, jako že svádí vnitřní boj. Pozorně se na Harryho dívala, jako by zvažovala pro a proti.
"Prosím," zaprosil tiše a úpěnlivě se na ni podíval. To ji pravděpodobně zlomilo, protože krátce kývla a řekla: "Co bych měla udělat?"
"Půjdeme tam spolu," kývl Harry ke dveřím. "Budu předstírat, že mě bolí hlava. Ty Pomfreyové řekneš, že mě během lektvarů rozbolela hlava, a proto jsi mě sem přivedla. A já se postarám o zbytek."

Hermiona se na něj nejistě podívala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama