DI - Kapitola 1 2/2

3. října 2014 v 20:51 | yellow |  Desiderium Intimum
"Nespěchejte, Pottere. Máme spoustu času," řekl ostře a klidně se posadil ke svému stolu a vzal si eseje, aby je překontroloval.
Všechny oči se zaměřily na Harryho. Nebelvírští se na něj dívali se zděšením. Zmijozelové se zájmem.
Když se Harry konečně dostal přes prvotní šok, zavřel oči a zhluboka se nadechl, pokoušeje se uklidnit své zběsile bijící srdce.


Otevřel oči a zadíval se na krvavě rudý lektvar. Cítil, jak jeho myšlenky propadají panice, a že je jen otázkou času, než začne pobíhat jako blázen a pokusí se utéct. Pokus se ovládnout chaos ve svých pocitech, pomyslel si. Co se stane, když tel lektvar vypiju? Všichni se dozvědí mou nejhlubší touhu. Dobře, ale co je moje nejhlubší touha? Nemám tušení. Možná je mou nejhlubší touhou stát se nejlepším chytačem na světě. To bych dokázal zvládnout. Ale co když to tohle není, co by to mohlo být? Co když chci něco jiného? A co by se stalo, kdyby mou nejhlubší touhou bylo zabít Malfoye? Hmmm… To by bylo dost zajímavý… Ale problém je, že když ho poté, co ten lektvar vypiju, zabiju, pošlou mě za mé činy do Azkabanu. Nebo možná vezmou v úvahu polehčující okolnosti, protože bych jednal pod vlivem lektvaru a ne ze své vlastní vůle…"
"Odebírám Nebelvíru padesát bodů," přerušil Snapeův hlas jeho myšlenky a vrátil ho zpět do reality.
Harry zavřel oči. Cítil, jak ta slova strhávají zeď jeho odporu. Když ten lektvar nevypije, Snape se pomstí nejen na něm, ale bude trpět i celá nebelvírská kolej. A i kdyby to Harry nahlásil Brumbálovi, Snape by našel způsob, jak mít poslední slovo. Mistr lektvarů je schopný proměnit mu život v peklo.
Otevřel oči a třesoucí se rukou vzal malou lahvičku s elixírem. Probodl profesora, který seděl u svého stolu, očima plnýma nenávisti. Snape zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Snapeovy temné, bezedné oči se dívaly přímo do Harryho zářivě zelených. Harry cítil jak se všechen jeho odpor, všechna jeho kuráž a sebevědomí hroutí, ujišťujíce ho o tom, že tentokrát ten muž vyhrál. Harry ten pohled už nemohl vystát a podíval se pryč. Cítil, jak se třese.
Znovu pohlédl na lahvičku, kterou držel v ruce. Jeho život se může úplně změnit. Ten lektvar vypadá jako krev - jeho vlastní krev. A on pohled na krev nenávidí.

Zavřel oči. Měl pocit, že se každou chvíli pozvrací z toho, jak hrozně se mu točila hlava.
V mysli mu vytanula představa Nebelvíru na posledním místě školního poháru. Viděl výraz svých spolužáků a ten ho naplnil výčitkami svědomí. Viděl je čelit všem těm negativním následkům toho umístění a trpět kvůli sobě.
Nemá jinou možnost.
Musí to udělat.
Zavřel oči a jedním douškem vypil celý obsah lahvičky.
Hořká, ale překvapivě sladká tekutina mu vtékala do těla a jako neuvěřitelně vřelá vlna, která se pomalu rozlévala do každého jeho kousku, ho zahřívala. Pomalu otevřel oči obávaje se, co uvidí. Ale všechno bylo úplně stejné jako předtím. Třicet párů očí na něj zíralo s neskutečnou pozorností a očekáváním. Harry stál uprostřed učebny a připadal si hloupě. S úlevou zatřásl hlavou, pomyslel si, že Hermiona pravděpodobně uvařila špatný lektvar. Ale jak lektvar zabral, jeho myšlenky byly najednou přerušeny, jako by je někdo přestřihl. Dělo se mu něco divného s očima. Pak ucítil, jak mu z hrudi vyzařuje teplo, jako by někdo uvnitř něj rozdělal oheň.
Třída, na kterou se díval, se začala rozmazávat. Rychle si sundal brýle, ale nic se nezměnilo. Studenti a stoly mu zmizeli a vše se propadlo do temnoty. Měl pocit, jako by něco zasahovalo do jeho těla a mysli, oddělovalo ho od všeho, co znal. V uších mu zvonilo nepříjemné ticho, jeho dech se zrychloval a tlukot srdce nabíral na obrátkách, ale nemohl to cítit, protože to vypadalo jako by se i jeho vlastní tělo rozplynulo do temnoty.
Harry byl nechán o samotě v okolní prázdnotě a tichu. Pak v sobě ucítil něco neskutečně vřelého; naplňovalo ho to a povznášelo. Nemohl to pojmenovat nebo definovat. Ale bylo to… příjemné.
Rozhlédl se kolem sebe a v dálce uviděl postavu obklopenou světlem. Ale to světlo nebylo venkovní, vypadalo to, jako by vyzařovalo ze samotné postavy, kterou obklopovalo.
Takže tu není sám…
Světlo vyzařující z postavy mu z dálky zasvítilo do obličeje a přikázalo mu, aby šel k němu. Horkost uvnitř něj s každým krokem rostla a postupně se zmocňovala jeho těla.
Když byl jen několik metrů od svého cíle, svítící postava se otočila a magie v Harryho těle explodovala. Nebelvír věřil, že je v ohni - jako by byl uprostřed zuřícího pekla, které pohlcovalo jeho mysl a tavilo jeho tělo. Cítil, jak má najednou těsné kalhoty. Něco mokrého mu stékalo po tvářích.
Ale bylo mu to jedno.
Jeho oči byly přilepené na Severusi Snapeovi, který před ním stál s tím svým hrdým postojem a díval se na něj svýma bezednýma, ebenovýma očima, které odrážely pohrdání a posměch. Harry se díval do Snapeova obličeje s jeho neskrývanými jemnými obličejovými vráskami, díky kterým mu připadal jako nejkrásnější obličej, jaký kdy viděl… Všude kolem Snapea se vznášela zlověstná atmosféra plná strachu vyzařující z jeho hrdého postoje, která Harryho naplňovala úzkostí a strachem. Pohled, při kterém se tělo mladého muže nekontrolovatelně roztřáslo.
Všimnul si, jak černý sametový hábit obepínal vysokou, hubenou figuru. Najednou si uvědomoval, jak je černá úžasná barva. Proč si toho nevšimnul dřív? Zhluboka si povzdechl, jako by nikdy v životě neviděl něco tak krásného, a jeho pohled klouzal dolů, aby viděl všechny části. Zasténal. Pociťoval nepřekonatelnou potřebu dotknout se černého materiálu profesorových kalhot. Snape vyzařoval tajemnou, temnou a agresivní sexualitu, která ho přitahovala.
Harry měl pocit, že když se ho nedotkne, zemře.
Klopýtaje přes neviditelné předměty se k němu začal přibližovat, protože jediný, kdo mohl uhasit požár zuřící uvnitř něj, byl Snape. Snape se svými plnými posměvačnými rty a elegantními dlouhými prsty. S nadlidským úsilím se dostal přes hustou temnotu, která ho držela a nedovolovala mu dostat se ke svému cíli.
Byl jako živá pochodeň, hořící touhou, která ho postrkovala kupředu.
Nakonec toho místa dosáhl. Konečně byl tak blízko, jenom krok od svého cíle. A pak se najednou zastavil, neschopen pokračovat, jako by mu něco stálo v cestě. Zřetelně Snapea viděl. Ten obličej, orámovaný černými hebkými vlasy, ta povytažená obočí, mezi kterými se za roky hlubokého zamyšlení a neustálého mračení na ostatní vytvořila hluboká vráska. Ty černé oči, které teď vypadaly ještě temnější, hlubší a téměř Harryho připravovaly o vládu nad svými smysly. A ta ústa… ty rty stisknuté do slabé bledé linky, které chtěl otevřít svým jazykem a hřát se v teple Snapeových úst. Ochutnat, cítit. Představoval si mužovy ruce na svém těle, prsty zapletené do jeho vlasů, jeho jazyk ve svém krku, pocit žhavé, žhnoucí erekce uvnitř sebe…
Začala se mu točit hlava. Ruce a kolena se mu tak třásly, že stěží dokázal stát. Jeho tělo se třáslo vzrušením. Cítil, jak se o něj rozbíjí vlny tepla a v kalhotách ucítil něco teplého a lepkavého.
"Severusi," zasténal opíraje se o neviditelnou bariéru, aby se k muži dostal blíž.
Měl problémy s mluvením. A taky s dýcháním a stáním. Zemře, jestli se Snapea nedotkne, shoří zaživa a bude po něm. Exploduje, zmizí, změní se v prach ve vzduchu a bude odfouknut… Rozpadne se na tisíc kousků a nikdy se nebude schopen vrátit do původního stavu. Ale něco mu bránilo. Něco mu nedovolovalo dostat se ke své nejhlubší touze blíž. Zatímco bojoval a snažil se dosáhnout na černý hábit, vlasy, na cokoli by mohl, srdce mu naplnilo nekonečné zoufalství. Bez dechu, na chvíli nehybný, jeho oči se topily v černých studnicích, které ho pozorovaly. Pohlcovaly ho, táhly ho do temného tunelu, ze kterého není cesty ven, cesty zpět. Mohl se jim jenom poddat a jít hlouběji, aby našel světlo na konci tunelu.
"Máš ty nejkrásnější a nejvíc vzrušující oči na světě." Ta slova mu vytryskla z úst a on je nebyl schopen ovládnout. "Chci se v nich utopit, zatímco si mě vezmeš."
Ta představa ho zcela pohltila a způsobila, že měl pocit, jako by jeho srdce přestalo na chvíli bít. Jako by ho něco chytilo a pevně sevřelo. Velmi pevně. Cítil bolest v hrudi. Bolest touhy.
"Vezmi si mě, Severusi!" Poslední slovo se změnilo v zasténání, protože už dál nedokázal ovládat zuřící požár, který ho pohlcoval a způsoboval mu nepopsatelné utrpení.
Vynaložil poslední a největší úsilí a natáhl ruku ještě dál, pokoušeje se dotknout hebkých černých vlasů a ukončit tu neskutečnou bolest ničící jeho tělo a rvoucí jeho srdce na kousíčky.
Pak uviděl, že se Snapeovy rty pohybují, říkají nesrozumitelná slova. Pak byl oslepen zábleskem ze Snapeovy hůlky a všechno zmizelo.
Harry zavřel oči, a když je znovu otevřel, uvědomil si, že téměř leží na Snapeově katedře s rukou nataženou k profesorovi, s erekcí v kalhotách a tvářemi mokrými od slz.
Ve třídě bylo mrtvolné ticho.
Snape před ním stál s doširoka otevřenýma očima, šokovaně na něj zíral, jako by ho viděl poprvé v životě. Harry nikdy neviděl takové ohromení v jeho obličeji, který obvykle ukazoval jenom posměch a pohrdání. Vypadalo to, jako by mistr lektvarů viděl něco tak neočekávaného, že ho to překvapilo.
A pak se do Harryho mysli vrátily vzpomínky a udeřily ho silou vrby mlátičky; z obličeje mu rázem odtekla všechna krev.
Merline, ne.
Smrtelně bledý se vyškrábal na nohy. Chvíli se pokoušel popadnout dech, protože jeho plíce odmítaly pracovat.
V jeho mysli panoval absolutní chaos.
Co to sakra bylo? Co jsem udělal? Co se stalo? Co…co to bylo?!
Zavřel oči pokoušeje se zbavit ohromujících obrazů a vzpomínek. Tak nepravděpodobných, tak… hrozných…
Jak by se to mohlo stát? Já? Snape? Tohle…tohle je nemožný! Ne, to se nikdy nestalo! Nemohlo!
Vnitřnosti se mu bolestivě sevřely, jak byla jeho mysl zmítána vracející se ozvěnou jeho vlastních slov:
Vezmi si mě… Severusi!
Měl pocit, že se pozvrací.
To jsem nemohl udělat! Ne… Snape ne! To je nemožný! To… musí být nějaký zvrácený žert! Nemůžu tomu uvěřit! Kurva, nemůžu tomu uvěřit!
Zvedl hlavu a podíval se na profesora, který vypadal stejně šokovaně jako Harry. Jakmile se zelené oči setkaly s černými, Harryho obličej se rozpálil hanbou a rozpaky, jako by mu na něj někdo nalil vroucí olej, který mu okamžitě začal spalovat kůži. Pod víčky cítil bolest a pálení.
Podíval se dolů, zhroutil se na podlahu a měl pocit, že mu srdce exploduje strachy. Chtěl se dostat pryč. Schovat se někde, kde ho nikdo nenajde. Měl pocit, jako by se všechno, co o sobě věděl, najednou zhroutilo jako domeček z karet a vzalo s sebou všechnu jeho čest a pýchu. Vzalo s sebou všechnu jeho kuráž a nechalo mu jenom strach, který bodal a svíral jeho mysl, zmocnil se jeho srdce a drtil ho svou vahou, takže mohl stěží stát.
Přál si, aby se pod ním rozevřela země a pohltila ho. Tady a teď.
Byl ponížen. Až do smrti. Cítil, jako by všechno v něm bylo zlomené, spálené a rozdrcené.
Otočil se ke třídě a viděl šokované výrazy jeho spolužáků. Hermiona, s doširoka rozevřenýma očima a vrtíc hlavou, měla ruku přes pusu a Ron na něj nevěřícně koukal, jako by se Harry najednou změnil v někoho pro něj neznámého. V úplného cizince.
Věděl, že jestli se okamžitě nedostane pryč, před všemi se pozvrací.
Vrávoraje a klopýtaje se jako náměsíčný vydal ke dveřím. A kdyby se ho někdo potom zeptal, jak se odtud dokázal dostat a nezhroutit se nebo co hůř, nerozbrečet se, nemohl by mu odpovědět.
Když se za ním s tupým úderem zavřely dveře, nikdo neřekl ani slovo.
TBC

* "I must be dreaming" by Evanescence
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vladimíra Zuzana Mik Vladimíra Zuzana Mik | 22. prosince 2015 v 13:57 | Reagovat

Chudák Harry, to muselo byť pre neho hrozné. Nechcela by som byť v jeho koži. Idem sa vrhnúť na ďalšiu kapitolu. :-(  :-(  :-(  :-(  :-D  :-D  :-D  :-)  :-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama