Čas na změnu 6

3. října 2014 v 20:35 | yellow |  Čas na změnu
Severusi,
už tomu muži nikdy nebudu věřit. Je absolutně děsivé, že vede Řád. Kolik dalších tajemství ten starý blázen tají?



17. dubna, 1997, nová časová osa
Harry se pomalu probral - opět byl pohodlně uložený v posteli na ošetřovně. Když se pokusil posadit se, uniklo mu slabé zasténání. Okamžitě se odněkud objevila ruka a tlačila ho zpátky do postele.
"Myslím, že to není nejlepší nápad, pane Pottere."
Harry se na rozzlobenou zdravotnici nevinně usmál. "Zdravím, madam Pomfreyová," řekl. Smích ho ale brzy přešel, když si všiml jejího rozzlobeného pohledu. "Přežiju to tentokrát?" zeptal se.
Poppy si odfrkla. "Ale ne díky sobě, mladý muži!" odpověděla vztekle. "Na co jste myslel?"
Harrymu se rozšířily oči, když ho zaplavily vzpomínky. "Jsou všichni v pořádku?" zeptal se úzkostlivě. "Ron? Ginny? Zvládli utéct?" Přes její protesty se posadil a pevně ji chytil za ruce.
Zdravotnice se rozhodla slitovat se nad svým pacientem a jeho očividnou panikou. "Všichni jsou v pořádku, Harry. No, samozřejmě, že s výjimkou tebe." Poklepala ho po ruce a pak ho zatlačila zpátky na postel. "Udělal jsi velice statečnou věc."
"Velice statečnou, ale hloupou," řekl rozzuřený hlas.
Harry se otočil a uviděl, že do místnosti vstoupili jeho kmotr a Snape. Sirius vypadal strašně vztekle, jeho hábit byl potrhaný a zacákaný bahnem a jeho vlasy, které se uvolnily ze stuhy, mu divoce poletovaly kolem obličeje. "Uh-hu," zamumlal Harry.
"Tím to neomluvíš!" zařval Sirius. Snape mu položil ruku na rameno, zatímco Sirius rázoval přes pokoj k Harrymu.
"Pamatuj si, že byl zraněný, Siriusi," řekl.
Sirius se dál choval, jako by druhého muže neslyšel. Harry se na posteli přikrčil a soustředil se na to, aby vypadal co nejvíc uboze. "Omlouvám se?" zkusil potichu.
"To nestačí," zahulákal jeho kmotr.
"Siriusi!" Snape ho chytil za ruku a odtáhl druhého muže zpět z místa, kde se tyčil nad Harryho postelí. "Teď na to není čas," pokračoval tichým hlasem. Sirius couvl, ale stále těžce dýchal stěží potlačovaným vztekem. Snape se posadil na židli vedle Harryho postele a starostlivě se na něj díval.
"Jak se cítíš Harry?" zeptal se.
"Unavený, zmatený, bolavý," a znovu se schoulil, když se k němu kmotr opět přiblížil. "Vyděšený," vypískl a stáhl se co nejvíc na druhou stranu postele, co to šlo.
"To je dobře," řekl Sirius smrtelně vážně. "Protože až se odtud dostaneš…"
"Siriusi, to stačí," přerušil ho Snape. "Nemáš něco jiného na práci? Třeba zahrabávání kosti." Ta poslední slova pronesl tak sarkasticky, že Harry nedokázal zabránit výbuchu smíchu. Když se na něj Sirius zamračil, okamžitě si rukou zacpal pusu.
Když si Sirius uvědomil, že jeho vztek nemá ten účinek, jaký chtěl, změnil taktiku. "Dobře tedy. Doufám, že se cítíš líp, Harry. Jdou poslat tvé matce sovu o tvé poslední eskapádě. Dobře se vyspi," dodal, otočil se na podpatku a vyrazil z místnosti. Nemohl zadržet radostný úsměv, když zaslechl, jak Harry po jeho slovech nasucho polkl.
Harry se s hrůzou v očích otočil na Snapea. "Můžu bydlet s vámi?" zeptal bázlivě.
Snape ho počastoval dlouhým nečitelným pohledem a pak si přesedl z židle na okraj Harryho postele. "Harry," řekl mírně. "Na co jsi myslel?"
Nemyslel jsem, odpověděl téměř Harry, ale viděl, že to jeho profesor myslí vážně, takže se rozhodl pro pravdu. "Snažil jsem se přemluvit Nevilla, aby mi pomohl, ale byl úplně ztuhlý. Věděl jsem, že nemám dostatečné schopnosti na to, abych vám pomohl prolomit to kouzlo, které udržovalo mlhu u sebe, takže jsem udělal jedinou věc, která mě napadla."
Snape ho pohladil dlouhými prsty po tváři. "Nech mě hádat… vletěl jsi do nebezpečné situace, aniž bys věnoval jedinou myšlenku tomu, jak se z ní dostat?"
Harry se zatvářil rozpačitě a tiše odpověděl. "Samozřejmě máte pravdu," a předtím, než pokračoval, se na něj umíněně podíval. "Ale nemohl jsem nic neudělat. Nemohl."
"Ne, samozřejmě, že nemohl," zamumlal Snape. "Jsi prostě syn svého otce." Harry zůstal zticha. Konečně si uvědomil, v jakém průšvihu mohl být a zavřel oči. Když na tváři ucítil chladné prsty, překvapeně je otevřel. Zalapal po dechu a sledoval, jak mu Snapeovy prsty lehce přejíždí přes obličej, bradu a pak pomalu po krku.
"Severusi?" zeptal se roztřeseně. Jeho tělo se při těch prostých dotecích probralo a jeho dech se stával rychlejším a mělčím.
Severus se zhluboka nadechl a odpověděl stejně roztřeseným hlasem, "Harry… já…"
Závěsy okolo Harryho postele se najednou rozlétly a Harry se Snapem od sebe odskočili. Přispěchala madam Pomfreyová nesoucí podnos s lektvary.
"Dobře, Harry," řekla. "Teď, když jsi vzhůru, je načase vzít si své lektvary."
Harry zasténal - jak kvůli vyrušení, tak kvůli důsledkům, jaké léčitelčino prohlášení mělo. "Proč mám pocit, že to myslíte jak obrazně, tak doslovně?"
Poppy se jenom usmála a začala vyjmenovávat jeho zranění. "Dvě zlomená žebra, zlomené zápěstí, otřes mozku, oděrky a škrábance od dračích šupin a vykloubené rameno." Přísně se na něj podívala a vedle postele mu položila plný podnos lektvarů. "Doufám, že máš velkou žízeň."
Snape se jeho utrpení usmál. Vstal z postele a naklonil se k ošetřovatelce, aby jí zašeptal do ucha. "A možná nějaký lektvar na bezesný spánek, aby při hojení pomohl zabránit největší bolesti," navrhl.
Poppy sevřela rty do tenké čárky, ale přikývla. "Jestli na tom trváte, profesore," souhlasila.
Snape se obrátil k odchodu a předtím, než vyšel z místnosti, ještě jednou letmo pohlédl na Harryho a zachytil jeho naznačené "děkuji ti".
Hlasy u jeho postele ho probraly k vědomí. Jeho rozmazané vidění mu v šeru nemocničního křídla neumožňovalo rozeznat příliš mnoho detailů. Podle všeho bylo pozdě večer. Jeho poslední vzpomínka byla, že polkl lektvar pro bezesný spánek, který mu dala madam Pomfreyová. Přemýšlel, proč se předčasně vzbudil, koneckonců, tento lektvar je velmi silný. Natáhl se po brýlích a okamžitě zasyčel bolestí. Tak už vím proč, pomyslel si. Dokonce ani ten lektvar ho nemohl udržet ve spánku během největších bolestí, zatímco ostatní lektvary léčily jeho tělo.
Navlhčil si rty, připravený zavolat madam Pomfreyovou, když kousek od své postele znovu uslyšel ty hlasy. Velmi pomalu, aby se co nejvíce vyhnul bolesti, trochu natočil hlavu a uviděl obrysy dvou postav, které stály za závěsy u jeho postele.
Dokonce ještě předtím, než se hlasy znovu ozvaly, poznal Brumbálovu postavu. Ten muž vrhal velice jedinečný stín. Po několika zašeptaných slovech určil, že druhý hlas patří profesorce McGonagallové. Instinktivně věděl, že když si tito dva mezi sebou šeptají, znamená to potíže. Zůstal tedy potichu, a co nejvíc se soustředil na jejich rozhovor.
"James byl velice rozzlobený, Albusi. Měla jsem co dělat, abych mu zabránila, aby přišel do školy a okamžitě si Harryho odvezl domů."
"Buď ráda, že jsi v kanceláři neměla rozzuřeného Siriuse Blacka, Minervo."
"Na co myslel?" pokračovala Minerva a Harry sebou při familiárností těch slov trhl. "Mohl se nechat zabít."
"Souhlasím, Minervo, souhlasím, ale to v tuto chvíli není moje největší obava. Buď si jistá, že se Harry plně uzdraví."
"Ah, vím, co tě trápí, Albusi. Jen buď rád, že to nevidělo víc lidí - jak ten tak-zvaný-chlapec-který-přežil ztuhnul strachem." Odmlčela se. Její tón naznačoval, jak je rozrušená. "Albusi, co budeme dělat?"
"Uklidni se, Minervo, hysterie nám ničím nepomůže."
"Albusi! Celý náš svět očekává, že se to dítě postaví tomu monstru… a zvítězí!" prohlásila.
"Ano," odpověděl Brumbál. "Náš podvod byl úplně úspěšný."
"Až do teď, ty do všeho vrtající starý blázne!" Harry málem hlasitě zalapal po dechu, když v jejím hlase slyšel evidentní pohrdání a hrubost. "Ráda bych věděla, co se stane, až se Voldemort a celý svět dozví, že není žádný "chlapec-který-přežil"?" Následovalo dlouhé ticho. Přestože Harry ředitelku své koleje nemohl vidět, když opět promluvila, jasně slyšel slzy v jejím hlase. "Selhal jsi, Albusi. Všechny ty roky jsi ho nebyl schopný úplně zničit a tím, že jsi Nevilla postavil na piedestal, aby ho uctíval celý svět, jsi ho teď, když se Temný pán vrátil, navedl na smrt."
Brumbál promluvil a Harry si se strachem uvědomil, že nikdy neslyšel, že by ředitel zněl tak poraženecky. "Chtěl jsem mu jenom pomoc, Minervo. Dát mu něco, co by mu nahradilo ztrátu rodičů. Stále mě to bolí, když vím, že chyběla jen chvilka, abych je zachránil."
"Ne, Albusi, chtěl jsi upravit své jednání tak, aby sedělo věštbě, kterou dodnes nemůžeme potvrdit." Hlasitě popotáhla a zhluboka si povzdechla.
"Ta věštba platí, Minervo," řekl Brumbál. "Za celý svůj život jsem necítil více pravdivou a předurčenou cestu." Opět se odmlčel. "A přesto…"
"A přesto co, Albusi?" zeptala se unaveně zástupkyně ředitele. Kdyby Harry nebyl tak šokován tím co slyšel, musel by se smát očekávané rezignaci v jejím hlase.
Dlouho bylo ticho. Harry zadržoval dech a čekal na Brumbálovu odpověď.
"A přesto," pokračoval konečně, " jsem mnoho let cítil nesprávnost světa. Jako by se události lišily od jejich předurčených cest. Občas… zahnu za roh a vidím událost zcela jinou, než mi srdce říká, že bych měl vidět." Odmlčel se a Harry viděl, jak Brumbálův stín pomalu vrtí hlavou. "Je to velmi znepokojující."
"Ne tak znepokojující, jako to bude, až se bude Voldemort nekontrolovaně pohybovat naším světem, zcela bez odporu. Bude bez milosti, Albusi. Už teď plánuje, že napadne školu. Máme velmi málo času."
"Obávám se, že máš pravdu, Minervo."
Hlas profesorky McGonagallové se stal silnější a jistější, jak získala kontrolu nad svými emocemi. "Musíme informovat Řád," řekla.
"Ne," odpověděl Albus pevně.
"Přinejmenším některé z nich, Albusi," pokračovala rozhořčeně. "Přinejmenším Jamese, Siriuse, Moodyho."
"Ne, Minervo, nemůžeme riskovat, že se někdo dozví to, co víme. To nebezpečí je stále příliš velké." Stíny se začaly vzdalovat od jeho postele a Harry se snažil zachytit poslední kousky jejich rozhovoru. "Až se Voldemort dozví, že nemá žádného nepřítele, který by ho byl schopný porazit, jsme všichni ztraceni."
Poslední slova profesorky McGonagallové se potichu nesla místností, zatímco ona a Brumbál vyšli velkými dveřmi ven. "Bojím se, Albusi. Moc se bojím."
Harry ležel na posteli a mezi tichými vzlyky lapal po dechu. Celý jeho svět se kolem něj hroutil a všechno co k tomu bylo potřeba, bylo pár zašeptaných slov. Jeho vzpomínka se k němu vrátila v ostrých detailech. Knihovna. Kámen. Přání. Na mysl mu vyplouvaly nesčetné důsledky, ale rychle je utopil pod vlnami smutku a bolesti.
Bude se muset vrátit zpátky. Nějak. Bude se muset všeho vzdát. Myslí mu probleskovaly obrazy - Rose kroužící kolem vánočního stromku ve svých zelených rozvlněných šatech, jeho matka objímající ho, zatímco on plakal, pýcha v očích jeho otce.
Nemohl zastavit zoufalý výkřik, když se vzdal bolesti. Proklel každého boha a božstvo, na které si vzpomněl a zuřil proti osudu, který mu byl předurčen. Jen jeho nebelvírská odvaha mu bránila vzdát se hlubinám, které chtěl tak zoufale obejmout. Po tvářích mu nekontrolovatelně tekly slzy a vsakovaly se do polštáře. Racionální část jeho mysli se snažila zpracovat důsledky toho, o čem si nyní myslel, že je časový paradox, ale Harry se obrátil zády ke všemu jinému než svému smutku. Nechal ho přes sebe protékat, až z něj nezbylo nic, než prázdná schránka.

Když se uvnitř cítil úplně mrtvý, začal hledat řešení. V tu chvíli přísahal, že bude bez přestání pracovat, dokud nedá věci do pořádku a nezabije toho bastarda, který mu ukradl život. A pak, pomyslel si hořce, se osvobodí od své mučivé existence. Znovu bude s rodinou. Jediným způsobem, jakým může.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 9. ledna 2017 v 14:07 | Reagovat

Jak smutné na dvakrát přetrhávat vztahy se světem, který poznal. Tolik bych mu přála, aby zůstal tam, kde je šťastný, ale asi je jenom jeden způsob,jak to provést. Jak smutné, že to není jinak. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama