Čas na změnu 2

3. října 2014 v 20:28 | yellow |  Čas na změnu
Severusi,

díky Merlinovi za ty deníky. Jako obvykle jsi měl pravdu. Během dnů, jako je dnešní, mi jenom ony brání v tom, abych se zbláznil. Vím, že jsi chtěl, abych zapsal, co nejvíce ze svého "starého života, co si pamatuji, ale abych pravdu řekl, nevím proč. Většinou to bylo hrozné a smutné, bolestné ztráty a téměř neustálá bolest. Ron s Hermionou mi pomáhali, jak mohli, protože mi byli bližší než kdokoli jiný, ale nikdy nechápali, jaké to je, kolikrát jsem snil o tom, že uteču, nebo že to dokonce všdchno ukončím.
Mám spoustu vzpomínek na tebe. Během první hodiny lektvarů v šestém ročníku Malfoy sabotoval můj Kostirost. Změnil barvu na nejhorší odstín zelené, jaký jsem kdy viděl a ten výbuch byl velkolepý. Celá třída zadržela dech - nebelvírští zděšením a zmijozelští v očekávání. Všichni si byli jisti, že dostanu trest na celý příští měsíc a přijdeme o obrovský počet bodů. Vzpomínám si, že jsem se díval na ten bordel a uvědomil jsem si, že je mi úplně jedno, co uděláš. Přešel jsi ke mně, pochopil jsi situaci s tím svým hrozným opovržlivým pohledem a všechny jsi úplně šokoval.
"Trest, dnes večer, Pottere. Uklidíte všechen ten nepořádek a opět připravíte dnešní lektvar." A bylo to! Při pohledu na Malfoyův výraz jsem málem vybuchl smíchy. Nepochybně doufal, že se Nebelvír hned první den dostane do mínusu. Tu noc, poté, co jsem všechno vyčistil a vyleštil a uvařil nový lektvar, propustil jsi mě s dobrou známkou a jednou jednoduchou větou.
"Nebyla to tvoje chyba, Harry."
Oba jsme věděli, že nemluvíš o tom lektvaru. Těmi několika slovy jsi mi dodal víc klidu, než kolik jsem kdy doufal, že opět budu mít. Protože jsem si uvědomil, že ať se stane cokoli, nikdy mi nebudeš lhát.



23. února 1997, nová časová osa
Harry se probudil do zvuků šarvátky a tichého hovoru ve své ložnici v Bradavicích. Slyšel tiše mluvícího Deana a odpovídajícího Seamuse. Slyšel hlasitou ránu a tlumené zaklení. Domov, sladký domov, pomyslel si unaveně.
Najednou se prudce posadil a s doširoka otevřenýma očima zíral na zatažené závěsy kolem své postele. Co se to sakra děje?! Zařval v duchu.
Neměl bych tu být! Měl bych být na Grimauldově náměstí a čekat na Remuse, až se ke mně připojí na vánoce. Předtím, než ho zachvátila panika, Harry zavřel oči, a pořádně se štípl do ruky. Když jeho mozek zaregistroval bolest, hlasitě vyjekl. Všechny zvuky kolem něj okamžitě utichly a Harry vydechl úlevou. Zdál se mu sen, a teď je vzhůru. Čas čelit dalšímu depresivnímu dni, i když jsou vánoce.
Harryho oči se rozletěly a trapně hlasitě zařval, když se závěsy kolem postele se škubnutím otevřely a jasné světlo zalilo zastíněnou oblast. Přitáhl kolem sebe pokrývku a slepě se natáhl pro hůlku na nočním stolku.
"No, dobré ráno, Růženko," zabroukal jeho nejlepší přítel. Harry zmateně zíral na Rona, který k němu přišel a pocuchal ho ve vlasech, jako by laskal štěně. Omráčeně přijal brýle, které mu přítel strčil do ruky.
"Konečně jsme se probudili, že?" řekl zpěvavě Ron. Harry se stále snažil zpracovat situaci, když zničehonic přiletěl polštář a prašti ho do hlavy. "Prospal jsi famfrpálový tréning, ty idiote!" zařval mu přítel do ucha.
Harry, kterému polštář doopravdy neublížil, mohl jenom zírat s doširoka otevřenýma očima na své spolužáky, kteří vybuchli smíchy.
Stále smějící se Ron sebou praštil na Harryho postel a jemně přítele praštil do ruky. "Hm, myslím, se sis to zasloužil, byl to drsnej tejden s těmi všemi zkouškami a tím vším. Ale doopravdy, Harry, tvůj taťka sem přijel až z Godrikova Dolu, aby se na tebe dneska ráno podíval, a já musel být tím, kdo mu řekne, že pořád chrápeš v posteli. Nebyl moc potěšený."
"Co?" zašklebil se Harry nechápavě. Byl to sen. Samozřejmě, musel to být sen. Ron právě řekl, že tu byl jeho taťka. Nebo to byl vtip, hnusnej vtip a Harry cítil, že začíná mít vztek - všechno jeho zmatení z toho, že je v Bradavicích zapomenuto. Zatnul ruce v pěst, svíraje prostěradlo vedle sebe.
"O čem to mluvíš, Rone?" zeptal se smrtelně vážným tónem.
Ale jeho přítel se jen zasmál, vyskočil z Harryho postele, přeběhl na druhou stranu místnosti, kde začal spát věci do svého kufru. "No tak, Harry! Hni sebou. Musíš si zabalit. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak ti to dá taťka u snídaně sežrat. Třeba bude mít s sebou Colin foťák!" Ron se pobaveně rozesmál, zcela viditelně příliš ztracený ve svém veselí, než aby si všiml Harryho rozčilení.
Otevřel pusu, připravený žádat vysvětlení, když ho přerušil Dean.
"Jo, a Harry," zavolal, zatímco se Seamusem odcházeli z ložnice, "tvoje mamka ti zase poslala ty úžasný sušenky."
"Jo, to poslala," pokračoval Seamus a následoval Deana ke dveřím, "a byly výborný!" Oba chlapci vybuchli smíchy, vyběhli z místnosti a rozběhli se dolů po schodech.
"Hej! Vy blbci…" zařval za nimi Ron. "Neboj, Harry. Pár jsem ti jich schoval, než se k nim ti blbci dostali," řekl mu Ron a stále zuřivě házel věci do svého kufru. Když se ticho protahovalo a Harry stále neodpovídal, Ron vzhlédl.
"Harry, kámo? Jsi tu s námi?" zeptal se a s obavou se zamračil.
"Je v pořádku, Rone," vmísil se další hlas. "Jen se snaží přijít na to, jak se vyhnout otcově vzteku za to, že ráno zmeškal tréning."
Ron si odfrkl a znovu se na Harryho rychle podíval. "Zvaž přestěhování se, Harry. Řekněme tak na jinou planetu." Ron se rozesmál svému vlastnímu vtipu a připojil se k němu i záhadný hlas. Harry se vyškrábal ze svých zmačkaných pokrývek, aby vyhlídl zpoza závěsů. To co uviděl, ho překvapilo. Ten cizí hlas patřil Nevillovi. Jenomže ten nevypadal jako ten Neville, se kterým Harry strávil posledních sedm let.
Tento Neville byl vysoký, elegantní a pohyboval se místností se sebejistotou, kterou Harry nemohl než obdivovat. Vyzařoval auru nadřazenosti, která podle Harryho hraničila až s arogancí. Ohromený Harry si uvědomil, že tento Neville mu připomíná Draca.
Harry opět otevřel pusu, aby něco řekl, avšak opět byla jeho otázka umlčena - tentokrát šokem, který ho zaplavil. Harry s překvapením otevřenou pusou sledoval, jak se Neville přiblížil k jeho posteli, jednu nohu si opřel o Harryho kufr a nedbale si odhrnul vlasy z čela.
Harry se cítil, jako by propadl králičí norou a přistál v říši divů - Neville měl uprostřed čela jizvu ve tvaru blesku, která vypadala přesně jako ta jeho! Harry cítil, jak mu z hlavy odtekla všechna krev, a začal lapat po dechu. Co se dělo?
Ron zvedl hlavu, když uslyšel, že jeho přítel vyděšeně lapá po dechu. Harry byl bílí jako papír a Ron viděl, že se třese.
"Proboha, Harry! Co se děje?"
Harry doopravdy nevěděl, co se děje. S výjimkou toho, že úplně najednou mu třeštila hlava, zvonilo mu v uších a připadalo mu, jako by byl jeho mozek najednou dvakrát větší, než jeho hlava. Přitiskl si ruce pevně k uším doufaje, že ten řvavý zvuk utiší, ale jediné, čeho dosáhl, bylo to, že ten šílený zvuk zesílil a srazil si brýle. Z dálky slyšel, že na něj Ron s Nevillem řvou, ptají se ho, co se děje. A pak bolest dosáhla ohromujících rozměrů a Harry milosrdně ztratil vědomí.
Harry byl na oslavě svých desátých narozenin. Jeho dort byl obrovský s magicky hořícími svíčkami. Maličcí lidé běhali na povrchu a pokoušeli se se svými miniaturními pokrývkami a kyblíky vody uhasit plameny. Zatímco tu podívanou sledoval, shlukli se kolem něj lidé, hlučně se té podívané smáli a pak mu jejich hlasy začali zpívat Happy Birthday.
Byly to Harryho desáté narozeniny. K té příležitosti dostal starou brožovanou knihu, kterou Dudley před měsícem dočetl. Četl ji schoulený na matraci ve svém přístěnku pod schody, dokud se baterie v jeho baterce nakonec nevybily.
V ruce svíral svůj bradavický dopis. Proběhl domem a volal na své rodiče na dvorku, když doslova prolétl dveřmi na dvorek, jeho otec ho chytil a pevně si ho přitiskl k hrudi. Slyšel, jak jeho otec řekl: "Jsem na tebe tak pyšný."
Sledoval, jak strýc Vernon pálí další jemu adresovaný dopis. Stěží zamrkal, kdy ho strýc hrubě popadl za ruku, strčil do přístěnku, přirazil za ním dveře a zamkl ho.
Tisíc takových vzpomínek mu probíhalo hlavou a všechny soupeřili o nadvládu v jeho mysli. Harry je všechny sledoval, neschopen se osvobodit z té zkušenosti dokud jeho příčetnost nezmizela a on necítil, jak se šílenství vkrádá do jeho zmučené duše. Právě když podlehl svůdnému volání šílenství, bouře uvnitř jeho hlavy se utišila.
Harry se probudil - otupený a zmatený, zoufale se pokoušeje vzpomenout si jak se to stalo, že leží na ošetřovně. Hrozně ho bolela hlava, a když marně hledal brýle na nedalekém stolku, přes vyprahlé rty mu uklouzlo chraplavé zasténání. Když je našel a nasadil si je, připadalo mu, že se bolest hlavy zmírnila, takže toho Harry okamžitě využil k pokusu o uklidnění svých roztříštěných myšlenek.
Harry si ke spánkům přitiskl prsty obou rukou v téměř fyzickém pokusu uspořádat si myšlenky. Co se sakra stalo, pomyslel si. Byl to všechno sen, to že se probudil na ošetřovně, nebo byl jeho předchozí život snem? Merline, ten život předtím byl jako noční můra! Harry cítil, jak se mu zrychluje tep, když ho zalila panika. Uteklo mu slabé zakňourání a okamžitě ucítil pohyb u své postele a na rameni mu spočinula tišící ruka.
"Harry? Synku? Jsi v pořádku?"
Harry při zvláštně známém hlase vzhlédl, a zatímco se jeho unavené oči pokoušely zaostřit na mluvčího, sevřelo se mu srdce. Do očí se mu nahrnuly slzy a cítil, jak se mu stahuje krk. Ach Merline, pomyslel si, ať to není sen. Prosím, alespoň jednou mi dovol mít tuhle jednu věc. Harry opět krátce zavřel oči, dávaje osudu šanci, aby ho o to vidění připravila. Ale když mu uklidňující ruka sevřela rameno, Harry znovu otevřel oči a zaostřil na svou největší tužbu.
"Tati?" zeptal se sevřeným hlasem.
James Potter se usmál na svého syna a natáhl se, aby odstranil nezkrotné vlasy z Harryho čela. "Ano, Harry, to jsem já. Jak se cítíš?"
Harry otevřel pusu, aby promluvil, ale nemohl - jeho mysl se potýkala s nečekanou přítomností svého milovaného rodiče, o kterém si myslel, že je mrtvý. A přesto… část jeho podvědomí mu říkalo, že jeho otec by tu být mohl, živý a zdravý. "Co se sakra děje?" zašeptal v popuzené zmatenosti.
James se při Harryho prohlášení usmál. "Právě jsme přemýšleli o té samé věci, mladý muži."
"Doopravdy?" zeptal se Harry. Takže nebyl jediný, kdo neúspěšně hledal nějaké vysvětlení. Ta myšlenka byla na jednu stranu uklidňující, na druhou stranu však znepokojující - napůl doufal, že jeho otec bude mít pro to všechno vysvětlení.
"Ano, doopravdy," odpověděl James a zadržel ho, když se pokusil posadit. "Dnes ráno jsi zmeškal tréning a Ron říkal, že když si s Deanem a Seamusem přišli dobalit, pořád jsi spal. Říkal, že když ses probudil, vypadal jsi dobře, a pak jsi úplně najednou zbledl, začal jsi křičet a držel ses za hlavu, jako bys tě nesnesitelně bolela. Od rána jsi na ošetřovně."
James si opatrně sedl na kraj Harryho postele a chytil syna za ruce. "Tvá matka i já jsme se strašně báli. Pamatuješ si, co se stalo? A jak se cítíš?"
Harry pevně zavřel oči, pokoušeje se rozhodnout, na kterou otázku odpovědět jako první. Pamatoval si, co se stalo? To byla poněkud záludná otázka. A upřímně… nebyl si jistý, jak přesně na ní odpovědět. Události posledních několika hodin byly jako sen a Harry si stále nebyl jistý, jak je tato nová "realita" stabilní. Ale připadala mu skutečná - nemocniční prostěradla byla studená a škrábala, vzduch byl studený s vůní lektvarů a všiml si, že levá čočka jeho brýlí má na sobě rozčilující otisk prstu, takže jeho otec vypadá trochu rozmazaně. V srdci doufal, že je to na sen trochu moc detailní.
Harry otevřel ústa, aby se vypořádal s nejjednodušší otázkou (jak se cítí), když něco z toho, co jeho otec řekl, zapadlo na správné místo. Opět cítil, jak se jeho dech stal přerývaným a jeho hlas se třásl, když se potichu zeptal: "A mamka?"
"Je tady, Harry. Chceš ji vidět?" zeptal se otec jemně, protože si všiml jeho nenadálé úzkosti.
"Ach, ano," odpověděl Harry tichým hlasem. "Doopravdy, chci."
Když se otec zvedal z jeho postele, ještě jednou mu zmáčkl rameno. "Dobře, Harry. Počkej chvilku, čeká venku." James si upravil černý plášť a vydal se ke dveřím.
Když jeho otec zmizel za bílým závěsem, oddělujícím ho od vedlejší postele, Harry potlačil iracionální nutkání zavolat to zpátky, vyděšený z toho, že když mu James zmizí z očí, už ho nikdy neuvidí.
Harry čekal, rukama svíral prostěradlo a s každou další vteřinou jeho strach rostl. Právě když si myslel, že se z toho čekání dozajista zblázní, závěr se odhrnul a jeho matka, tak jak si ji vždy představoval, elegantně přišla k jeho posteli. Její příchod mu vzal řeč a zjistil, že nedokáže potlačit tiché vzlyky. Lily si sedla na kraj jeho postele, přesně tak, jako předtím jeho otec a bez váhání si ho přitáhla do náručí a konejšivě mu broukala do ucha.

"Už je to v pořádku, zlatíčko. Všechno bude dobré." Harry se nechal zaplavit pocity, objal ji rukama, otevřeně brečel do jejího krku a nechal se konejšit tak, jak o tom tolikrát snil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 7. ledna 2017 v 18:55 | Reagovat

Normálně tu brečím, protože se Harry setkal s maminkou. No to asi hormony. Slaďáky mi to vždycky dělají. :-D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama