Čas na změnu 12/2

3. října 2014 v 20:56 | yellow |  Čas na změnu
"Co chceš?" zeptal se Severus drsně, vypnul se do své plné výšky a zlostně na Harryho zíral.


"Myslel bych, že je to zcela zřejmé," odpověděl Harry.
"Jsi šílenec!" zasyčel Severus. "Chceš, aby se k tobě všichni chovali jako k vyvrhelovi jenom proto, že ti jde o rychlej sex?!"
"Cože? Sakra, proč?" zeptal se Harry, ale Severus jenom zavrtěl hlavou a odvrátil se.
"Zmijozel by měl být trochu inteligentnější, pane Harrisone," řekl znechuceně. "Neslyšel jsi mě, nebo jsi doopravdy tak tupý? Nejsi to ty, koho všichni nenávidí, jsem to já. A proto ti radím, že jestli chceš na týhle škole přežít, drž se ode mě dál," zakončil Severus chladně. Jeho obličej vypadal dokonale klidný, zářný příklad sebekontroly, ale Harry viděl, že chlapec před ním se stále ještě nenaučil takovou míru sebeovládání, jakou bude mít jednou jako muž. Ruce se mu trochu třásly a jeho dech byl přerývaný. Když se znovu otočil pryč, Harry si nemohl odpustit, aby neměl poslední slovo.
"Budu se přátelit s kým budu chtít, pane Snape. Rozhoduji se sám," řekl pevně. Otevřel dveře do pokoje a právě do něj vcházel, když se prázdnou chodbou rozezněl Severusův hlas.
"Pak jsi cvok."
Sakra, pomyslel si Harry. Nikdy nemůžu mít poslední slovo!
Prvních pár týdnů školy strávil Harry jak vyhýbáním se Severusovi, tak sledováním Pobertů. Po první noci se rozhodl, že přestože touží po Severusově přítomnosti, jakékoli spojení s ním by mohlo udělat jeho již tak složitý úkol nemožný. Budoucímu Mistru lektvarů nevěřili a neměli ho rádi všichni studenti stejně, dokonce i ti z jeho vlastní koleje. Fámy, které o něm kolovaly, byly absurdní. Černá magie, obětování a rituály. Říkalo se, že Severus má prsty ve všem temném a ďábelském. Přestože Harry věděl, že Severus je neprávem odstrkován, uvědomoval si, že se musí držet dál. Měl cíl, docela důležitý, a nechtěl si házet klacky pod nohy, ještě než vůbec začal.
Sledování svého otce, Siriuse a Remuse se stalo jeho oblíbenou zábavou. Přestože toho o dynamice této skupiny věděl dost, fascinovalo ho sledovat je jako rozpustilé mladé muže, o kterých toho tolik slyšel, v porovnání se zodpovědnými dospělými, které znal. Harry rychle pochopil, proč lidé tuto skupinu buď milují, nebo nenávidí.
Všiml si, že když se něčemu oddali, jejich vytrvalost a kráčení si za cílem byly legendární. Viděl, jak se to odráželo v mnoha věcech. Excelovali ve svých oblíbených předmětech, v obraně a občas ve složitých předmětech. Ale také dokázali zcela pohořet v ostatních předmětech dokonce, i když byly zcela jednoduché. Také bez váhání chránili mladší žáky své koleje, obvykle řešíc výbušnou situaci s minimálním povykem. Harry musel přiznat, že to na něj udělalo dojem.
Na druhou stranu, pokud se zaměřili na něco, co neměli rádi, nebo to shledávali jakkoli dělajícím potíže, jednomyslně pracovali na tom, aby to buď změnili k obrazu svému, nebo to zničili. Nejčastěji to bylo prováděno na nočních toulkách s Jamesovým neviditelným pláštěm, kdy se chlapci zapojovali do množství lumpáren. Harry byl schopný jejich činy sledovat jenom díky své odborné znalosti historie této party a díky své dlouhodobé znalosti rozložení hradu. Zjistil, že sledování porušitelů školního řádu je snadnější, než by si myslel.
Harry znovu a znovu přemýšlel, jak zvládají dělat úkoly. Vypadalo to, že jenom za první týden stihli způsobit více pozdvižení, než Weasleyova dvojčata za celou svou bradavickou kariéru. Rychle došel k závěru, že být příjemcem jejich hněvu by nebylo vůbec příjemné. Proto věděl, že se bude muset chovat opatrně. Ale ani na konci druhého týdne školy nebyl o nic blíže tomu, aby se k nim dostal. Navíc měl i jiné problémy.
Bylo to druhý den školy, když si Harry uvědomil, že opustil svůj čas bez jedné kriticky důležité informace. Když osamoceně seděl v zadní části učebny formulí a sledoval, jak jeho otec se svými přáteli vchází dovnitř, projel jím záblesk strachu, když viděl, jak Peter Pettigrew vchází do třídy za ostatními chlapci. Harry si všiml, že Petr nebyl na zahajovací slavnosti, takže to bylo poprvé, co ho spatřil. Poprvé v této časové ose. Projela jím silná vlna vzteku a nenávisti a byl to jenom Severusův zaujatý pohled, když vzduch kolem něj začal sršet energií, co ho přinutilo stáhnout svou magii zpět předtím, než nenávistně vyrazila k druhému chlapci.
Co se s Peterem stalo? pomyslel si zoufale. Nevzpomínal si, že by se o něm někdy jeho rodiče nebo Sirius nebo Remus zmínili. Bylo to, jako by pro ně nikdy neexistoval. Co se stalo, přemítal Harry, že to tak úplně odstřihlo Petera od ostatních Pobertů? Bylo to vůbec důležité? dumal. Rozhodl se, že pravděpodobně ano. Protože jeho otec by musel mít enormní důvěru a víru v Červíčka, aby ho ustanovil Potterovic strážcem tajemství. Tento detail byl důležitým prvkem, protože Červíčkova zrada Harryho rodičů vedla přímo k Voldemortově útoku na Harryho. Ale teď to vypadalo, že Peter a ostatní Pobertové spolu sotva mluví.
Harry zasténal a položil si hlavu na složené ruce, čímž si vysloužil další Severusův zkoumavý pohled. Složitost a spletitost této situace působila Harrymu ochromující bolest hlavy a to byl teprve druhý den. Začínal pochybovat, že to sám může zvládnout. Byla to tato myšlenka a jeho touha po Severusovi, co pohánělo jeho odhodlání vyhýbat se druhému chlapci. Jediný pohled, jediné pozvání a Harry věděl, že by skončil v jeho náruči. Říkal si, že právě teď si nemůže dovolit žádné rozptylování. Avšak jeho srdce hlasitě protestovalo.
A tak to šlo několik dalších týdnů. To napětí začalo Harryho vysilovat. Jestliže osud doopravdy chtěl, aby se časová osa napravila, tak jak to tvrdil Severus, než Harry odešel, nesnažil se dost. Harry byl zcela neúspěšný v přiblížení se Pobertům. Přestože se trochu přiblížil Remusovi, věděl, že ten tichý skromný chlapec neudělá nic bez Jamesova a Siriusova souhlasu.
Harry byl rozvalený na gauči ve zmijozelské společenské místnosti. Bylo pozdě, po půlnoci, ale nemohl spát. Byl nevrlý a napjatý, ale jeho postoj nic z jeho rozrušení nevyzařoval. Byl roztažený přes gauč v ničem jiném než flanelových kalhotách od pyžama, na kůži a v očích se mu odrážel oheň a neměl nejmenší tušení, jaký svůdný obraz vytváří.
Severus potichu a ostražitě vstoupil do společenské místnosti. Věděl, že návrat takhle pozdě je nebezpečný - jeho spolužáci pořád hledali možnosti izolovat a trápit ho, ale pracoval na časově náročném lektvaru a až do této chvíle nemohl z laboratoře odejít. Díky Merlinovi, profesor Sanctor ho nechával používat učebnu lektvarů, jak se mu zachtělo. Lektvary byly jeho vášní a občas byly jedinou věcí, která ho držela při smyslech.
Ne jedinou vášní, pomyslel si, když si všiml Harryho na ohněm osvětleném gauči. Severus při tom pohledu zadržel dech, zůstal zcela bez hnutí a vpíjel ten obraz do sebe, co nejvíc to šlo. Uvědomoval si, že on byl ten, kdo trval na tom, aby si od sebe udržovali odstup, ale od zahajovací hostiny nemohl o Jonathanově nestoudném pozvání přestat přemýšlet. A protože od té doby se k němu už druhý chlapec nikdy nepřiblížil, Severus věřil, že si vzal jeho radu k srdci.
Teď, přestože ho jeho mysl poháněla dovnitř do místnosti a do postele, jeho tělo ho zradilo a táhlo ho ke zdánlivě nepozornému mladému muži uhnízděnému před ohněm. Myslel si, že ho nezpozoroval, proto nadskočil, když Harry promluvil.
"Dobrý večer, Severusi. Dnes večer jsi byl venku nějak dlouho," řekl Harry, aniž by se hnul nebo pozvedl zrak od ohně.
Severus mohl být překvapený, ale nikdy by se nenechal nachytat se spuštěnými kalhotami. Odpověděl zcela vyrovnaným hlasem. "Musel jsem v laboratoři dokončit jeden důležitý experiment. Beru svou práci vážně, na rozdíl od některých, které bych mohl jmenovat," dořekl chladně.
Harry se tiše zasmál a zavřel při těch pichlavých slovech oči. "Oh, to zní povědomě," zamumlal si pro sebe. Pootočil hlavu a zpoza přivřených očí sledoval svého spolužáka. "Nechceš se ke mně připojit?" zeptal se a ani se v hlase nepokoušel zakrýt zájem a vzrušení.
Severus těžce polknul. Věděl, že pro dobro jich obou by neměl, ale opět zjistil, že jeho tělo neposlouchá příkazy jeho mysli. Pomalu si nechal z ramene spadnout tašku. Ta dopadla s hlasitým zaduněním na podlahu a kolem ní se rozsypaly pergameny. Severus je jenom překročil a přešel ke gauči.
Harry od svého mozku dostával podobné zprávy, které mu říkaly, ať z té situace okamžitě vypadne, než se mu to vymkne z rukou. Avšak jeho emoce byly natolik z rovnováhy, že byl schopný zatlačit svou racionální část mysli do pozadí bez větších výčitek.
Od té chvíle, co Severus vstoupil do společenské místnosti, Harry se ani o kousek nepohnul. Pořád ležel roztažený na gauči, ruce složené pod hlavou, kalhoty nízko a nohy prostopášně rozhozené. Vypadal zcela uvolněn. Ale Severus si všiml, když se opatrně přiblížil, že má v očích nebezpečný lesk a z jeho těla vyzařuje napětí.
Harry se Severusově náhlé nervozitě usmál. Čekal, dokud se druhý chlapec nepřiblížil a pak si ho bleskově přitáhl na klín. Severus při tom rychlém pohybu překvapeně vydechl, stejně tak i kvůli síle, která za tím pohybem stála, a okamžitě začal bojovat, aby unikl z Harryho sevření.
"Kam jdeš?" zeptal se Harry tichým a mírným hlasem.
"Pusť mě!" procedil Severus skrze sevřené zuby a dál bojoval.
"Ne," řekl Harry a jeho tón byl stále mírný. "Nechce se mi."
"Co chceš?" vymáčkl ze sebe Severus a konečně vzdal své zbytečné pokusy osvobodit se. Do té doby si neuvědomoval, jak je druhý chlapec silný.
"Na to už ses mě jednou ptal," řekl Harry. "Nepamatuješ si mou odpověď?"
Severus se zblízka zadíval Harrymu do očí. Ke svému překvapení v nich neviděl žádný podraz, jenom pravdu.
"Proč?" zeptal se a jeho hlas se zjemnil. Dokonce i jeho tělo se v Harryho objetí začalo rozpouštět.
Harry vycítil kapitulaci a široce se usmál. "Může to chvilku trvat, než ti to vysvětlím, ale proč nezačít tady." A v tu chvíli se Harry natáhl a pohltil chlapcovy rty svými, žasnouc nad tím, jak můžou být tak stejné a zároveň tak jiné.
Severus se dalších pět vteřin držel svého přesvědčení, než podlehl požadavkům svého těla. Tiše proti Harryho ústům zasténal, propletl prsty Harryho vlasy a otevřel ústa. Harry se chlapce, který se vrtěl na jeho klíně, nedokázal přestat dotýkat. Zatímco jejich jazyky bojovaly, naháněly se tam a zpět, z jedněch úst do druhých, horečnatě roztrhl Severusův hábit. Zasténal. Severus měl košili jen napůl dopnutou.
Harry přerušil polibek. Jeho schopnost přemýšlet se rapidně snižovala. Avšak když se nadechl, aby promluvil, opuštěné rty se přisály k jeho krku a celým tělem mu projel jiskřivý záchvěv vzrušení.
"Dobrý Merline, Severusi. Počkej," zavzdychal a slabě se pokoušel druhého chlapce odstrčit.
"Ne," odpověděl Severus proti jeho krku a přesunul své rty na Harryho ucho. "Nechce se mi," zašeptal mu do něj, opakujíc Harryho dřívější odpověď.
"Musíme. Musíme se přesunout," řekl Harry, rychle a přerývaně dýchaje. Rychle ztrácel kontrolu nad svou stoupající vášní. Vyklenul se proti spalujícímu tělu nad sebou, když ucítil chlapcovo vzrušení proti svému, zasténal. "Rychle," zachrčel.

Prakticky ještě předtím, než to slovo opustilo jeho ústa, váha z jeho klína byla nejednou pryč a on byl vláčený z gauče. "Tak pojďme," řekl Severus a tlačil Harryho před sebou chodbou k ložnicím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 9. ledna 2017 v 19:29 | Reagovat

"Tolik něhy v jedné barvě! A stačí smíchat červenou a bílou." Ale pro Severuse je typická pouze černá a je v ní něha letní sametové noci, měsíc dorůstá, ale je jasno a hvězdy se ztrácí ve třpytu Severusových očí. Je pozdě, oheň dohořívá, na stráni cvrček hraje svou písničku, občas zaštěbetá kos, les voní, ba co víc, nejvíc voní Severus. Jeho kůže je prosáklá vůní bylinek, jeho vlasy hebké jako mech,
Pomoc! Už se v tom zase úplně ztrácím. Dnes by měl Severus Snape narozeniny, 9. 1., kdyby ho JKR neeliminovala v Chroptící chýši. Tudíž in memoriam: "Happy birthday, Sevie!" A dík za krásné chvíle s povídkami o Tobě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama