Čas na změnu 11

3. října 2014 v 20:50 | yellow |  Čas na změnu
Severusi,
jsem tu. Dokázal jsem to. V Bradavicích, v září 1975, přesně, jak jsi to naplánoval. Už jsi někdy udělal chybu? Například já jich dělám spoustu. Rozhodně ne první byla ta, že jsem tady v minulosti nechal mezi námi něco vzniknout, když jsem měl na starosti tolik jiných věcí.
Nemůžu uvěřit své blbosti. I když ses mě pokoušel odradit, já za tebou pořád běhal. Co to vypovídá o mé schopnosti přivést tento plán do úspěšného konce? Ve skutečnosti nic. Pouze to dokazuje, že jsem slabý ubohý bastard. Naneštěstí, náš vztah mi nijak neulehčuje to, abych získal důvěru slavných Pobertů. No ehm, co v tuhle chvíli znamená trochu víc nepřátelství? Jen se to přidá do té eklektické směsi překážek, kterým jsem musel do této chvíle čelit.
Jedna věc je jistá; musím najít způsob, jak se dostat blíž ke svému otci. Jen tak se mohu dostat k ostatním. Merline, Sirius byl takový blbec. Koukám, že některé věci zůstávají stále stejné.


22. září 1975
Snape se na Harryho díval přes malý stolek uhnízděný mezi jejich křesly. S tiše zamumlaným Incendio směrem ke krbu se oheň rozeřval a začal pouštět do trvale vlhké místnosti slabé teplo.
Harry věděl, že by se měl soustředit na to, o co se chystá pokusit, ale jeho vrozený obranný mechanismus zaplavoval jeho mysl nevýznamnými myšlenkami a otázkami. Protože věděl, že většina z nich by mu vynesla nesouhlasný pohled jeho profesora, seděl potichu a užíval si slabé teplo z krbu.
Snape věděl, že Harry je vyděšený, i když to Nebelvír před ním nedával znát. Mistr lektvarů schválně udržoval uvolněný postoj, a dokonce si rozepnul i několik vrchních knoflíků hábitu, ve snaze přenést na mladého muže vedle něj pohodu a sebevědomí.
Viděl, jak Harryho oči krátce zalétly k jeho ruce rozepínající drobounké knoflíky a jak si podrážděně povzdechl. "Pokoušíš se mě rozptýlit, Severusi?" zeptal se tiše. Otočil se na Snapea, posunul si brýle a naklonil hlavu, čekajíc na odpověď.
"Ne," odpověděl Snape, když rozepnul poslední škrtící knoflík. "Pouze se snažím, abys byl v pohodě."
Harry se usmál. "Už bys měl vědět, že pohled na tebe - svlékajícího se - na mě nemá zrovna uklidňující účinek."
Snape mu vrátil jemný úsměv, krátce sklopil oči do klína a zeptal se "Jsi připravený?"
Harry otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale po minutě ji zase zavřel a místo toho si opřel hlavu o opěrátko. Dlouho na Snapea zíral, zřejmě se snažil dojít k nějakému rozhodnutí. "Jsem připravený," odpověděl. "I když si nejsem zcela jistý, co mám dělat," dodal.
"Až bude pravý čas, poznáš to." Snape se zamračil. "V tomto vesmíru tví rodiče nikdy nebyli napadeni Voldemortem. Nedokážu říct proč. Možná se už rozhodl pro Nevilla, jako pro toho, kdo má naplnit věštbu. Také je možné, že byli pod ochranou Fideliova zaklínadla. Jestli to tak bylo, neznám identitu jejich strážce tajemství. Ale určitě nebyli zrazeni. Bez ohledu na to, Harry, máš dost informací o minulosti svých rodičů, takže když se ti naskytne příležitost navést osud zpátky na jeho původní cestu, poznáš to."
"Myslíš tu původní cestu, kde byli odporně zabiti, zůstal sirotek a Sirius byl zavřený v Azkabanu?" zeptal se Harry hořce.
Snape se naštvaně zamračil a Harry si povzdechl. "Omlouvám se," řekl. "Co jsi říkal?" pokynul Snapeovi, aby pokračoval, ale druhý muž se předklonil a vzal Harryho ruku do svých. Když promluvil, byly to hluboké konejšivé tóny, které Harry zároveň miloval i nenáviděl. Miloval, protože cítil, že mu na něm záleží. Nenáviděl, protože se cítil slabý, protože to miloval.
"Už jsme o tom mluvili," řekl Snape a Harry netrpělivě kývl.
"Ano, ano, já vím. Není jiná možnost. Potřebuji oběť své matky jako ochranu proti Voldemortově smrtící kletbě. Potřebuji, aby ji na mě vrhl, aby se mohla odrazit a tak dále." Harry vytrhl ruku ze Snapeova sevření, sobecky potěšený, když prchavý výraz bolesti přelétl přes profesorův obličej.
"Ano, přesně tak." Řekl Snape po chvíli tiše. "Něco pro tebe mám," řekl a jeho hlas nabral na síle. Postavil se a přešel k malému jídelnímu stolu nedaleko. Tento byl o trochu větší než ten poslední, který odešel do důchodu poté, co z něj Harry nadělal hromádku třísek.
Harry se zvedl a následoval Snapea ke stolu. Začínal se kvůli svému záchvatu vzteku cítit trochu provinile. Přiblížil se ke Snapeovi, chytil ho za ruku a stiskl ji. Snape mu stisk krátce oplatil, než svou ruku vyprostil. Harry si s úlevou oddechl; věděl, že mu bylo odpuštěno.
Snape zvedl ze stolu lahvičku s lektvarem a podal ji Harrymu. "Vezmi si ho, až přijedeš. Trochu změní tvou podobu," pokračoval po Harryho tázavém pohledu, "aniž by ses musel denně otravovat s maskovacím kouzlem. Navíc, protože jeho síla pochází z lektvaru, neovlivní ho ani Finite Incantatum."
Harryho oči se rozšířily. Přidržel lahvičku proti světlu, aby si lektvar lépe prohlédl.
"Očekáváš, že určíš jeho efektivitu pouhým pohledem?" zeptal se Snape pobaveně.
"Ne," řekl Harry s úsměvem. Vrátil flakónek na stůl a odpověděl na Snapeův tázavý pohled nevinným. "Pouze jsem přemýšlel o jeho chuti."
"Odporná, samozřejmě."
"Nic jiného jsem nečekal," odpověděl Harry.
Snape si povzdechl, zvedl ruku k Harryho obličeji a jemně mu přejel prsty po linii vlasů, než je nechal sklouznout k Harryho tváři a vzít ji do dlaně. Pomalu ho palcem pohladil po lícní kosti, nechávaje dotyk a své oči ukázat, co cítí.
Harry se do toho doteku stulil, laskající teplé prsty mu zvyšovaly frekvenci tepu. Pevně se na svého profesora podíval a umínil si, že nebude tím prvním, kdo intenzivní kontakt přeruší. Byl to nakonec Snape, kdo uhnul pohledem, potřebuje se vymanit z vlivu Harryho zelených očí.
"Hluboce jsi mě zasáhl, Harry," řekl. "Je to tak nespravedlivé, že tě teď ztratím," pokračoval, oči sklopené ke stolu, ale jeho palec pokračoval v hlazení obličeje mladšího muže.
"Ještě máme naději, Severusi" řekl Harry a zajel mu rukou do vlasů.
"Možná," odpověděl Snape vyhýbavě. Odstoupil od Harryho, vzal ze stolu další předmět a podal mu ho. Harry si ho krátce prohlédl. "Můj bradavický dopis?" zkusil.
"Přesně. Představil jsem tě jako nového studenta, který měl do této doby soukromého učitele. To by se mělo postarat o všechny záludné otázky týkající se tvých rozsáhlých znalostí o některých věcech a stejně tak," zadíval se upřeně na Harryho, "i nedostatek znalostí v jiných předmětech."
"Hmmm," zamručel Harry a rozhodl se ignorovat rýpnutí. Něco ho najednou napadlo a tak se rychle na Snapea s obavami podíval. "Takže myslíš, že mě budou zařazovat?"
"Ano. Ale neznepokojoval bych se tím," odpověděl Snape a přešel k dalšímu předmětu ležícímu na stole. "Jsem si jistý, že budeš zařazený do Nebelvíru, jako by tě taky Moudrý klobouk mohl poslat kamkoli jinam," odfrkl si pro sebe.
Harry zamrkal. "Ah… no… k tomu…"
Snape se na něj otočil, viditelně rozčilený přerušením. "Ano?" zeptal se úsečně.
"Nic," vyhrkl rychle Harry. Překročím ten most, až na to přijde čas, pomyslel si. Pohled mu zalétl k předmětu, který měl Snape v ruce. "To je obraceč času?"
"Ano," řekl. "A takhle pracuje." Příštích zhruba deset minut bylo věnováno instrukcím, jak s obracečem zacházet, stejně tak i posledním detailům. Nakonec se Harry obrátil ke svému kufru, nahoru položil bradavický dopis a lektvar na změnu podoby.
"Nepokoušej se se svým vzhledem dělat nic dramatického, Harry," varoval ho Snape. "Pokus se zbavit se co možná největší podoby se svým otcem, ale moc to nepřeháněj. Vydrží to do doby, než si vezmeš protilátku, kterou jsem ti také připravil."
"Dobře," řekl Harry potichu. Teď, když se čas odchodu přiblížil, cítil, jak mu strach a obavy stahují žaludek. Snape si všiml jeho obav a přitáhl si ho do náruče.
Harry se ke svému profesorovi přitiskl, co nejtěsněji to šlo, fyzicky se pokoušel zaplašit slzy, které se mu hromadily v očích. Pevně se k sobě tiskli, dokud se od sebe, jako kdyby po vzájemné shodě, neodtáhli natolik, aby se mohli políbit.
Polibek byl zoufalý, protože oba věděli, že je jejich poslední. Harry ho rychle prohluboval, nechtěje čekat na obvyklý nárůst vzrušení a touhy, o kterých věděl, že je Severus preferuje. Hladově hltal povolné rty, které zároveň hltaly ty jeho. Jenom nejasně si byl vědom hrany stolu, proti které byl stehny natlačen. Cítil ruce, nejdříve na svém hrdle, pak rozepínající jeho hábit, aby obnažily jeho krk, kam se nakonec přesunuly Severusovy rty poté, co opustily jeho ústa.
Harryho touha byla tak velká, že nedokázal zastavit tiché vzdychavé zvuky, zatímco ho Severus líbal a laskal. Ani Harryho ruce nezahálely. Místo toho ze Snapea sundaly omezující hábit a silně tahaly za mužovu košili, až ji nakonec úspěšně vytáhly z kalhot. Když jeho ruce konečně mohly mapovat kůži, o které tak dlouho snil, cítil, více než slyšel, jak Snape hlasitě zasténal a pokusil se mu vytrhnout.
"Ne!" zavzdychal Harry hlasitě do jeho ucha. Zvedl nohy z podlahy a pevně je okolo profesora omotal, aby mu zabránil v útěku. Chtivě se k němu přitiskl tak, aby se jeho vzrušení tisklo proti milencově. Snape znovu zasténal a sevřel Harryho vlasy v rukách, neschopný ničeho jiného než čekat, zatímco se o něj mladý muž třel.
Po chvilce se Snape prudce odtáhl od útočícího Harryho, čímž si vysloužil další rozzuřený protest. Dalšími slovy však frustraci svého milence zmírnil. "Ne takhle. Ne do kalhot jako puberťák," zachraplal.
S netypicky roztřesenýma rukama začal Harryho osvobozovat z jeansů. Harry se rychle chytil a udělal s knoflíky na Snapeových kalhotách krátký proces.
Snape ho zastavil, když se ho Harry chystal vzít do ruky, zachytil jeho pohled a hluboce se mu zadíval do očí. "Není to tak, jak bych chtěl," zavzdychal chraplavě. "Kdyby bylo po mém, měl bych tě nahého rozvaleného v posteli, okolo nás by zářily stovky svíček a dotýkal bych se tě, dokud bys mě neprosil, abych si tě vzal, abys mě poprvé poznal." Harrymu při myšlence na to, o co přichází, unikl zmučený vzlyk, ale nemohl udělat nic jiného než kývnout na souhlas. Mozek mu spalovala touha, zabíjející všechny myšlenky a bránící mu soustředit se na cokoli - na cokoli s výjimkou touhy, dotýkání a rytmu.
Vzájemně se přiváděli k vyvrcholení. Harry nechal ještě jednou potkat jejich ústa, plně je spojit a odtrhnout je jenom tehdy, když byla potřeba dýchat nepřekonatelná. Najednou ho zachvátil orgasmus, Harry se vyklenul proti milencově ruce a jeho výkřiky při vyvrcholení byly krátce nato následovány Snapeovými. Harry se vrátil zpět na zem, mumlajíce jemná šeptavá slůvka. "Miluji tě… miluji tě… miluji tě."
"A já tebe," ozvala se zašeptaná odpověď.
O hodinu později stál Harry na kraji Zapovězeného lesa, těsně uvnitř bradavických ochranných kouzel. Jeho pozice nebyla moc krytá, ale bylo pozdě večer, a kdyby se přesunul trochu víc do stínu stromů, dostal by se mimo ochrany, takže by použití obraceče času bylo k ničemu. Snape mu vysvětlil, že celou dobu, co bude v minulosti, musí zůstat uvnitř bradavických ochran.
"Žádné výlety do Prasinek?" zeptal se.
"Netrucuj, Harry," odpověděl Snape. "Budeš mít důležitější věci na práci než čokoládové žabky."
Harry se ušklíbl. Jeho výraz byl tak podobný tomu profesorovu, že Snape přemýšlel, kolik dalších jeho manýrů chlapec převzal. "Jak si můžeš být tak jistý?" zeptal se drze. "Možná je to klíč k Voldemortově porážce. Jistojistě je to Brumbálova slabina."
Snape si odfrkl. "Množství cukru, které ten muž zkonzumuje, by uspokojilo měsíční kalorickou spotřebu země třetího světa. Myslím, že to začíná ovlivňovat jeho úsudek," dokončil.
"Doopravdy?" předstíral Harry překvapení.
Snape se na Harryho v odpověď ušklíbl. "Skutečně. Nevšiml si, že jsem si vypůjčil jeho obraceč času," řekl pyšně.
"Když už jsi to vytáhl, jak jsi to udělal?" zeptal se Harry.
Snape se obrátil a věnoval mu pobavený ďábelský úsměv. "Serpentina," řekl. "Stačí, když řeknu, že tvůj předpoklad o hradních portrétech byl správný. V těchto dnech jsem velmi dobře informovaný."
Harry se od srdce rozesmál při představě, jaký zmatek může profesor způsobit teď, když zná ředitelovo tajemství. "No, hodně štěstí," řekl a tím toto téma uzavřel.
S tou myšlenkou a lehkým úsměvem na rtech vytáhl Harry obraceč času a aktivoval ho. Když se svět kolem něj rozostřil a začal se prudce točit, naposledy zamával muži, se kterým zůstávalo jeho srdce.
"Nezapomenu na tebe," řekl.
Když Harry znovu otevřel oči, západ slunce právě ustupoval temnotě přicházející noci. Stále stál. I když stěží, pomyslel si, když se přes něj přehnala vlna závratě. Když začaly jeho oči zaostřovat, obrátil se k hradu, který zářil v dálce.
Okamžitě si všiml změn. Byly malé, ale byly tu. Nepochybně již nebyl ve své době. Stromy byly mladší, rozložení pozemků bylo trochu jiné, a famfrpálové hřiště, které viděl v dálce, bylo menší než to, na kterém posledních sedm let hrál.
Jak jeho oči klouzaly po pozemcích, všiml si mnoha loděk, osvětlených pochodněmi, plujících přes jezero. Prváci, pomyslel si. Nechte to na Severusovi a pošle vás zpět do prvního školního dne. Radši bych si měl pospíšit, pomyslel si. Ještě před hostinou se musím setkat s Albusem. Otočil se ke svému kufru a rychle vytáhl lektvar na změnu podoby a svůj bradavický dopis. Odzátkoval lektvar a při zápachu, který ho ovanul, se zašklebil. Zavřel oči a představil si, jak by chtěl vypadat. Vzal si k srdci Snapeovu radu a udělal pouze minimální změny - změnil pouze barvu vlasů a poopravil zrak. S ironickým zasalutováním nepřítomnému mistru lektvarů zavřel oči a obrátil lektvar do sebe, co nejrychleji to šlo, aby se vyhnul co možná největšímu množství té odporné chuti.
Nedokázal svému tělu zabránit ve slabém dávení, ale přinutil ho tekutinu přijmout. Koneckonců, druhý pokus nemá. Po chvíli, když si byl jistý, že mu lektvar zůstane v žaludku, otevřel oči. Okamžitě si uvědomil, že již nepotřebuje brýle. Když si je sundával, připustil, že by bylo lepší mít zrak upravený trvale, ale z nějakého důvodu mu brýle vždy poskytovaly pocit bezpečí. Bez nich se cítil jako nahý.
Povzdechl si, zavřel kufr, zmenšil ho a strčil ho do kapsy svého hábitu. Pak vyrazil dolů z kopce a přes pozemky směrem k hradu (pozn. překladatele: Nějak jsem si nevšimla, že hranice Zapovězeného lesy byly někde na kopci, spíš naopak. Pokud si dobře pamatuji, tak se k Zapovězenému lesu šlo z kopce, ale překlad je překlad, tak to tam nechám a nebudu do toho vrtat.) Když se přiblížil k hlavní bráně, ze stínů vystoupila nezaměnitelná postava. Harry se překvapeně zarazil, pak si vynadal za vlastní nervozitu. Nebylo by dobré, kdyby ho ředitel hned od začátku podezříval.
"Ředitel Brumbál?" zeptal se Harry nevinně.
Brumbál pomalu kývl a usmál se na něj. "Ano, chlapče. Jsem profesor Brumbál. Ztratil ses?" zeptal se s obavou.
Přímo jsem propadl králičí norou, pomyslel si Harry.
"Potřebuješ mě?" zeptal se ředitel.
Jistojistě ne, odpověděl Harry v duchu. Nahlas řekl, "Ano, profesore. Jsem nový student. Myslím, že jsem se s vámi měl před slavností setkat?" Nechal poslední slovo splynout s otazníkem na konci, doufaje, že se muž chytí.
"Ach, ano," odpověděl starý muž přátelsky. "To by bylo podle protokolu." Natáhl k Harrymu ruku, dlaní nahoru a Harry musel potlačit rozčilující nutkání plácnout do ní tak, jak věděl, že se někteří lidé zdraví. Místo toho potlačil široký úšklebek, opatrně do natažené ruky vložil svůj bradavický dopis a trpělivě čekal, než ho starší muž rozdělá a přečte.
Profesor Brumbál pomalu pročítal dopis, pohybuje si při tom rty. Harry doufal, že Severus tam nedal žádné překvapení, o kterém by ho zapomněl informovat.
"A vaše jméno, mladý muži?" otázal se ředitel svým pověstným měkkým hlasem.
Jako například tohle, pomyslel si Harry.
Brumbál mávl rukou nad pergamenem. "Není to zde řečeno. Jenom to, že jste až do tohoto roku byl vyučován soukromě."
Harry se zářivě usmál a v duchu se proklel, že nebyl připraven na to, co určitě přijde. "Harr…ison," odpověděl. "Jonathan Harrison."

"Dobře, pane Harrisone," Brumbál se odmlčel a významně se na Harryho podíval přes své půlměsícové brýle. "Vítejte v Bradavicích."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 9. ledna 2017 v 18:57 | Reagovat

do kopce, nebo z kopce, to máš fuk, je to na skotské vysočině, hluboká údolí, malebné stráně, a ta vůně! 1. září má vždycky zvláštní vůni. Dík za překlad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama