Čas na změnu 1

3. října 2014 v 20:26 | yellow |  Čas na změnu
Všechno má určenou chvíli
a veškeré dění pod nebem svůj čas:
je čas milovat, i čas nenávidět;
čas boje, i čas pokoje.
(Kazatel 3:1, 3:8)


Severusi,
věřil bys, že od té doby, co se to všechno stalo, tu snad po tisící sedím a přemýšlím, do čeho jsem se to tentokrát zase dostal. Jsem si jistý, že by sis pobouřeně odfrkl a odbyl bys mě tím svým gestem: "co je ještě nového?". Ačkoli, když o tom přemýšlím, to je něco, co by udělalo tvé "staré já". Všiml jsem si, že tvé "nové já" má o mé pocity zájem - celkově jiným, krásným způsobem. Nejsem si jistý, co mě znervózňuje víc.
12. února 1997
Harry se bezcílně potuloval z jedné místnosti na Grimmauldově náměstí do druhé, nevšímaje si své cesty ani jejího směru; prostě chodil, aby něco dělal. Cítil se tak nějak bezpečněji, když zůstával v pohybu. Bránilo to těm dusivým myšlenkám a pocitům, aby ho ochromily. Ve skutečnosti cítil, že kdyby si někde sednul, zjistil by, že je pro něj nemožné znovu vstát. Ve své depresi dokonce snil o tom, že se ponoří do jednoho z těch měkkých křesel a zmizí v čalounění, kde by mohl zůstat navždy - v teple u krbu a nepotřebný. Ne nechtěný. Jen nepotřebný.
Cítil se doopravdy unavený z toho, že je potřebný. Během posledních měsíců nabrala jeho potřebnost nechutných rozměrů. Byl potřebný k tomu, aby čelil Temnému pánovi a zabil ho; potřebný, aby ve škole koordinoval obranné snahy vyšších ročníků a za účelem zachování morálky; potřebný, aby zůstal během prázdnin veselý. Koneckonců, nechtěl by nikoho rozrušit přiznáním, že se kolem nich hroutí celý kouzelnický svět. Realita nemá právo ukazovat svou hnusnou hlavu v období Vánoc. Ať lidé pohřbí své příslovečné hlavy do písku, pomyslel si. Nic to nezmění.
Harry se děsil reality, kterou ostatní ignorovali. Každý den bylo vražděno více dobrých čarodějek a kouzelníků. Jedna za druhou padaly ostatní magické rasy, buď v boji proti Voldemortovi, nebo přeběhnutím na jeho stranu. Harry prakticky cítil, jak ďábel přiklání váhy na svou stranu.
A přesto, den za dnem, Harry nic nedělal. Účastnil se vyučování. Přece by o ně nechtěl přijít, sedmý ročník je přece tak důležitý a on se musí soustředit na své OVCE, pomyslel si sarkasticky. Kdyby dobře neprošel testy, co by to udělalo s jeho životem? Harry se hořce zasmál a ten zvuk se rozlehl po velké prázdné místnosti.
Nic nedělám, řekl si pravdivě. Sedím a čekám na ty, kdo si myslí, že ví, co se děje, aby mi řekli, co dělat. A stále více lidí umírá, pomyslel si. Bože, byl tak unavený. Unavený z boje a z pokusů přesvědčit Brumbála a Řád, že je třeba provést preventivní útok.
Když míjel krbovou římsu, zastavil své neklidné přecházení. Její povrch zdobily krásně zarámované fotografie. Utřel si vlhké ruce do džínsů a přejel prsty po různých snímcích. Postavy přebíhaly z obrázku na obrázek, smály se a mávaly mu. Na většině z nich byli jeho rodiče, Remus a Sirius.
Sirius. Zabil jsem ho. Ta myšlenka, nezáleží na tom, jak stará nebo obnošená byla, mu pokaždé vyrazila dech. To, že mohl svou neopatrností a nezkušeností nadělat tolik škod, ho vždy připravilo o schopnost dýchat.
Ticho ve studovně se stalo nesnesitelným, ale Harry neodešel. Místo toho začal přecházet po místnosti, vybavuje si dřívější setkání Řádu.
Snape seděl jako obvykle úplně stoicky, zatímco hlásil nejnovější úmrtí a útoky. Očima několikrát zabloudil k Harrymu a ten proti své vůli cítil, že se pod mrazivým pohledem staršího muže krčí. Jsi neschopný, říkal ten pohled. Jsi chyby. Harry prostě uhnul pohledem, povzdechl si a pod brýlemi si protřel pálící oči.
Ale Snape nebyl to nejhorší. Ne v celkovém obrazu. Byli také takoví členové Řádu, kteří se na Harryho dívali, jako by čekali, že něco udělá. Harry věděl, že ho mlčky prosí, aby to šílenství zastavil. Koneckonců, proto se narodil. Udělej něco, řvali na něj beze slov všichni ti lidé.
Ale dokonce ani oni nebyli to nejhorší. Ne, ta čest byla rezervovaná pro lidi jako Remus a Brumbál. Ta lítost v jejich očích byla tak špatně skrývaná, že by si jí všimlo i dvouleté dítě. Nenech se tím ovlivnit, přesvědčovali ho svýma očima a svými uklidňujícími doteky. Nic z toho není tvoje vina.
Harry se cítil více zrazený očividnými lžemi těchto dvou, svých nejvíce důvěryhodných učitelů a přátel, než těmi tisíci, kteří ho vinili němě. Samozřejmě, že to je moje vina, řval v duchu. Hleděl na každého mluvčího, zachovávaje zdání zapojení do setkání, ale v duchu kvůli nim zuřil. Každý den moje nečinnost způsobuje další nesmyslná úmrtí, jak mudlů, tak kouzelníků.
Harry padl do nejbližšího křesla a schoval si hlavu do dlaní. Ne poprvé si přál, aby mu osud nadělil jinak. Byl vyčerpaný. Tak unavený ze vší té zodpovědnosti, tíhy a viny. Vše co si občas přál byl takový život, jaký měl jeho přítel Ron: bezpečí milující rodiny, šťastné dětství a ze všeho nejvíc svobodu od té zatracené jizvy a všeho co přinášela.
"Nenávidím to," zašeptal vehementně. "Nenávidím tenhle život a… začínám nenávidět sebe." Vyslovení této myšlenky ho překvapivě přivedlo k jednoduché pravdě. Harrymu zbývalo velice málo toho, kvůli čemu by na sebe mohl být pyšný.
Opřel se v křesle a rukou si zakryl oči - do hlavy se mu vkradl slabý šepot. Nejprve to ani nezpozoroval, protože byl jakoby zhypnotizován tíživým tichem v místnosti. Avšak po několika minutách si všiml, že mezi normálními zvuky domu cosi vyniká.
Harry se zvedl a pomalu se otáčel, pokoušeje se lokalizovat zdroj šepotu. Právě když znepokojeně sáhl po hůlce ho zaujalo slabé světlo z jedné knihovny. Pomalu k ní přešel, oči upřené na zvláštní předmět, který vypadal jako by ho volal.
Byl to malý kotouč, ve skutečnosti to vypadalo jako malá kamenná žabka (pozn. překladatele: No, tady si nejsem zcela jistá, jestli je to žabka, protože se mi nikde nepodařilo zjistit, co by to mělo být. Takže jestli víte, co to znamená "skipping rock", tak mi prosím dejte vědět. Já osobně si myslím, že to je asi označení pro takovej ten kamen, se kterým se hází žabky). A přestože si toho Harry nikdy předtím nevšiml, připadalo mu to povědomé. Sebral to a obracel předmět v rukou, hledaje nějaké vodítko, které by mu umožnilo zjistit jeho původ nebo použití. Najednou se šepot změnil v zřetelný jasný hlas.
Jsem bezpečný. Jsem přítel, říkal ten hlas. Proč naříkáš?
"Nenávidím se," odpověděl Harry. Znovu se posadil do křesla a jemně hladil hladký kámen v ruce. Připadalo mu, jako by se jen díky tomu prostému aktu dotýkání se cítil lépe.
Jeho racionální část mysli bila na poplach. Dům jeho kmotra byl stále plný věcí spojených s černou magií a on byl více než jednou varován povýšeným mistrem lektvarů, aby se měl na pozoru před neznámými magickými předměty, které by v domě mohl najít. Snapeova přednáška na toto téma by byla vhodnější pro batole, ale Harry seděl potichu a naslouchal pohrdavému hlasu, který ho školil.
Ničeho se nedotýkej, pokud nevíš, co to je. Nebav se s knihami, předměty, portréty a dalšími věcmi, které se s tebou pokusí komunikovat. Nahlas všechno, co je mimo své místo, co se zničehonic objeví, nebo co ti připadá nebezpečné nebo podezřelé. Harry se při té vzpomínce krátce usmál. Po všech těch Snapeových urážkách byl schopný ustát všechno, co řekl a dělal.
"Když to shrnu, Pottere, jsi pitomec, takže nepředpokládám, že se budeš řídit jakoukoli moudrou radou, navzdory tomu, že tvé přežití je nejvyšší prioritou pro nás všechny. Prostě se pokus nenechat se zabít dřív, než odvedeš svou práci, hmmm?" A s tím Snape s povlávajícím hábitem vystřelil pryč.
Harry nechal vzpomínku vymizet. Prstem hladil prasklinu v kameni a jeho spokojenost se zvyšovala. Naschvál pohřbil všechna varování své mysli týkající se tohoto předmětu - bylo to příliš dlouho, co cítil dokonce sebeslabší potěšení.
Jsi to ty, koho nenávidíš, Harry Pottere, nebo pouze okolnosti tvého života? Zeptal se hlas.
Harry nezaváhal. Byl Nebelvír povahou i krví a jeho odpověď byla krátká a pravdivá. "Okolnosti mého života," odpověděl nahlas.
Tak je změň, Harry Pottere, zašeptal hlas svádivě. Přej si nový život. Žij nový život. Není to tvá největší tužba?
"Má největší tužba," zašeptal Harry. Zrcadlo z Erisedu mu ukázalo jeho největší tužbu v prvním ročníku v Bradavicích. Přestože byl o sedm let starší, okamžitě si uvědomil, že se to nezměnilo.
"Ano, to je," řekl. "Chci život se svými rodiči. Nikdy jsem si nepřál tu prokletou jizvu." Ztišil se, slzy dusily jeho slova, když vyléval své srdce tomu hlasu. "Jenom chci být šťastný."
Harry nad sebou ztratil kontrolu a padl na kolena. Jeho vzlyky byly tiché ale zmučené, když se oddával svému zoufalství a strachu. Ztracený ve svém zármutku Harry neslyšel hlas odpovědět na svou poslední prosbu.

Ať se tak stane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 5. října 2014 v 20:41 | Reagovat

Chudinka mala takhle se trápit. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama