Čas milovat

3. října 2014 v 19:00 | yellow |  Jednorázovky
Povídka: Čas…
Autor: Autumns_Slumber
Překlad: yellow
Beta: frida
Postavy: Harry, Hermiona, Severus
Varování: Nebere v potaz závěr Prince dvojí krve a celé Relikvie smrti.
Shrnutí: Harry našel a zničil všechny viteály, ale předtím, než se snad naposledy postaví Voldemortovi, chce vědět, jestli na něj po válce čeká šťastný život.
Autorčiny stránky:http://groups.yahoo.com/group/Autumns_Slumbers_Slash/
Odkaz na povídku:
http://hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=21796


Poslední bitva proti Voldemortovi se rychle blížila a Harry začal přemýšlet o svém dalším životě. Pokud bude vůbec nějaký mít. Přestože si každý myslel, že Voldemorta porazí, Harry si tím nebyl jistý. Věděl, že musí Voldemorta porazit, ale přestože to chtěl každou buňkou svého těla, musel si přiznat, že existuje možnost, že prohraje.
Avšak tohle nebyly myšlenky, které posledních pár týdnů sužovaly jeho mysl. Ne, jeho myšlenky se zatoulaly k jeho možnému budoucímu životu. Co bude dělat? Tak dlouho, kam jeho paměť sahala - no, tak dlouho, co žil v kouzelnickém světě - bylo jeho jedinou ambicí porazit Voldemorta. S Ronem mluvili o tom, že se stanou bystrozory, ale až bude Voldemort poražen, nebudou na bojování žádné války, jenom malé bitvy s běžnými případy. Nic, co by nezvládl někdo jiný. Nic, co by Harry měl potřebu dělat.
Takže co bude dělat? Když se o tom nechal přemýšlet příliš dlouho, maloval si, že se někde usadí a bude mít rodinu. Děti a manželku, které bude milovat, a které budou milovat jeho, jen pro něj samotného. Ale nedokázal si představit, kdo tou manželkou bude. Věděl, že Ginny od něj očekává, že bude s ní. Také věděl, že by s ní mohl prožít šťastný život. Ale nějak mu to prostě nepřipadalo jako to správné. Něco v něm vědělo, že jakkoli by mohl být šťastný s Ginny, s někým jiným by mohl být ještě šťastnější.
Nepodobalo se mu, že by chtěl víc, ale v tomto případě nepochybně chtěl. Když minulý rok chodil s Ginny, bylo to pěkné, ale během času, co byl od ní při pátrání po viteálech oddělen, si uvědomil, že ačkoli ji velmi miluje, jeho pocity hraničí s bratrskými. Ginny si zaslouží mnohem víc.
Což ho vedlo k dalším myšlenkám. Zmizí po válce jeho status Chlapce-který-přežil, nebo ještě vzroste? Na jednu stranu může zmizet, protože už nebude žádný Temný pán, kterého je nutno zabít, ale také může ještě vzrůst, právě proto, že Voldemorta porazí. Jak by našel někoho, kdo by ho miloval, když všichni vidí jenom Chlapce-který-přežil?
Ta představa, že možná nikdy nezíská život, po kterém vždy toužil, soužila jeho mysl dnem i nocí…samozřejmě, že kdykoli, kdy nespřádal plány na porážku Voldemorta. Nakonec dostal geniální nápad. Jediným problémem bylo, že vyžadoval Hermioninu pomoc.
"V žádném případě!" řekl Hermiona.
Samozřejmě, to Harry očekával. Když jí vysvětlil svůj plán, čekal, že řekne ne a připravil si protiargumenty. "Ničemu to neuškodí, Hermiono! Slibuji, že se k sobě vůbec nepřiblížím. Jen bych byl ve školní knihovně a kouknul bych se do posledních Denních věštců, abych zjistil, koho si vezmu."
"A když si nevezmeš nikoho? Nebo to nebude v novinách?" odsekla Hermiona.
"Jsem zatracený Chlapec-který-přežil. Nezáleží na tom, jak moc můžu chtít soukromí, někde unikne slovíčko a noviny toho budou plné. Budou mít o mé svatbě všechny detaily."
"Jsou důvody, proč bys neměl používat obraceč času lehkovážně, Harry. Je to příliš nebezpečné! Jestli uděláš něco špatně, mohl bys změnit běh věcí. A Harry, tohle je budoucnost, o čem tu mluvíme. Nevíš, co se stane, takže nevíš, čemu se vyvarovat, abys nic nezměnil!"
Na to se Harry široce usmál. "Ale to je právě to! Budu vědět, co jsem udělal, a jestli to má nějaký význam pro budoucnost. Zapamatuji si to a ujistím se, že se nic nepokazí."
Hermiona otevřela pusu, zarazila se a zamračila se. "To by ve skutečnosti mohlo dávat smysl."
"Díky, že nezníš tak překvapeně!"
Hermiona zavrtěla hlavou. "Nelíbí se mi to. Je toho příliš, co neznáme. Mnoho lidí z těch, co se vydalo do budoucnosti, se vrátilo a zbláznilo se z toho, že věděli, co bude za dvacet let."
"Ale já chci jít jenom deset let do budoucnosti," řekl Harry. "A nebudu čmuchat po žádných informacích. Jenom se podívám do sekce manželství."
Hermiona se kousla do rtu. "Harry, co když…"
"Ano?" zeptal se Harry, cítě vítězství na obzoru.
"Harry, víš, že ti plně věřím a ani by mě nenapadlo nadhazovat to, ale… co když nepřežiješ?" zašeptala.
Harry byl zticha, pohledem přelétával místnost, aby si utřídil myšlenky. "No," řekl pomalu a znovu se na ni podíval, "pak tam nebude žádné svatební oznámení, a bude to."
"Ale nebudeš zvědavý? Jak budeš schopen odolat tomu, abys zjistil, jak a kdy, a vrátil se do minulosti, abys to změnil?"
"Proč by to byl problém?" zeptal se a byl znepokojen, že by mu Hermiona mohla navrhnout, aby se jednoduše nechal zemřít.
"Harry, nechci, abys zemřel, ale…přestože budoucnost ještě není pevně daná, mám pocit, že jsou věci, které se prostě musí stát. Jestli…jestli to, že zemřeš, je jednou z nich…" nechala Hermiona nevyřčené a v očích se jí hromadily slzy. "Ach, Harry, je to strašné, ale nemůžeme měnit věci, které se musí stát!"
Harry si povzdechl a tiše slíbil, "Já vím, a slibuji, že nebudu pátrat po jiných informacích než po oznámení o uzavření manželství. Jestli náhodou uvidím něco jiného…budu to ignorovat."
"To říkáš teď. Ale někteří kouzelníci se zbláznili, když se vrátili z budoucnosti! Věci, které se o budoucnosti dozvěděli, je přivedly k šílenství, protože se pokoušeli změnit to, co a jak se stane," hádala se Hermiona.
Harryho hádka nakonec unavila a rozhodl se vynést trumf. "Hermiono, půjdu. A podle tvé logiky se to má stát, tak to tak prostě nech!"
Hermioně se rozšířily oči. Byla šokovaná, že na ni Harry zařval. Pozorně si prohlížela jeho výraz a všimla si zoufalství v jeho očích. Věděla, že prohrála. Tohle je něco, co Harry potřebuje. A jako pokaždé, když přišel s nějakým šíleným plánem, který si nenechal vymluvit, vypjala ramena a začala ho chránit a pomáhat mu, jak nejlépe uměla. Krátce kývla. "Dobře, pomůžu ti."
Harry přestal dělat ramena a vděčně kývl. "Díky, Hermiono."
"Můžeš mi poděkovat tím, že se v pořádku vrátíš, duševní zdraví nedotčené."
Harry se ušklíbl. "Víš, většina by se hádala, že už jsem o své duševní zdraví přišel."
"No, pořád můžu doufat, ne?" vtipkovala Hermiona.
Harry se usmál a kývl. "Takže ještě pořád máš ten obraceč času?"
Hermiona přikývla, zpod trička vytáhla dlouhý řetízek a přidržela předmět proti světlu. McGonagallová jí ho dala, když se s Harrym a Ronem vydali hledat viteály. Nemuseli ho použít, ale Hermiona ho i přesto měla stále po ruce. Vrátí ho McGonagallové, až se vrátí na velitelství Řádu, což může být každým dnem, protože už všechny viteály zničili.
"Harry, pořádně si to promysli. Jsi si jistý - zcela jistý - že chceš to riziko podstoupit?" Hermiona se musela zeptat, i když věděla, co jí odpoví.
Harry zírající na obraceč času jenom kývl. "Jsem si jistý."
Hermiona si rezignovaně přetáhla řetízek přes hlavu a podala ho Harrymu, který si ho opatrně vzal. "Přemístíš se do hradní knihovny předtím, nebo potom, co se vydáš do budoucnosti?"
Harry se na chvilku zamyslel a řekl. "Předtím. Za deset let může být hrad jiný a mohl bych se rozštěpit ve zdi."
Hermiona kývla, šťastná, že Harry projevuje zdravý rozum. "Dobře. Taky si vezmi neviditelný plášť. Mohou tam být studenti."
"Ano, vím a vezmu si ho."
"A Harry…buď opatrný, ano?"
Harry se usmál. "No, pokouším se o to pokaždé," odpověděl, a předtím, než mu mohla vztekle odseknout, se přemístil.

Hermiona stiskla rty a zavrtěla hlavou. Pak se vrátila do ruin Godrikova Dolu, kde ona s Ronem a Harrym dnes kempovali. Nepřekvapilo jí, když zjistila, že Ron už dávno hluboce spí a mumlá si něco o pavoucích na kolečkových bruslích. Pobaveně zavrtěla hlavou a položila se vedle něj. Trvalo dlouho, než konečně usnula a její sny byly zamořené myšlenkami, jak strašně špatně by Harryho výlet do budoucnosti mohl skončit.

***
Harry si ulehčeně vydechl, když se bezpečně objevil v bradavické knihovně. Přestože byl hrad již rok pro studenty zavřený, domácí skřítci se o něj dobře starali a pár obyvatel - McGonagallová, Snape, Trelawneyová, Filch a Binns - na něj dávali pozor.
Harry se pár minut procházel mezi policemi, nostalgicky vzpomínaje na školu. Věděl, že McGonagallová by byla jeho návratem nadšena, ale nebyl připraven podat Řádu zprávu, takže musel svou návštěvu urychlit, než si někdo jeho návratu náhodou všimne. Rozhodl se, že bude pravděpodobně nejlepší, když se postaví vedle dveří pro případ, že by během deseti let došlo k nějakým pohybům s nábytkem, ale ne přímo před ně, kdyby jimi náhodou někdo prošel.
Pak se zahalil do neviditelného pláště, dal si řetízek kolem krku a vzal do ruky obraceč času. Opatrně jím začal otáčet a počítat přesný počet otáček. Chvilku to trvalo; deset let je docela dlouhá doba. Ale nakonec přestal točit a zavřel oči. Bál se kolem sebe podívat, ale věděl, že musí.


Pomalu se zhluboka nadechl a otevřel oči. V knihovně byla tma, tak jak to mělo být, protože bylo pozdě v noci. Stolky byly trochu jinak rozmístěné, ale police byly tam, kde vždy. Harryho oči byly přitahovány k jedinému světlu v místnosti; jediné lucerně vydávající slabou záři na jednom z nejvzdálenějších stolků.
Pravděpodobně knihovnice - možná pořád madam Pinceová - dělá nějaký pozdně noční výzkum. Nebo je tu nějaký student po večerce, tak jako několikrát on. Tiše stál a přemítal, co by měl dělat. Nechtěl k sobě přitáhnout pozornost a nevěděl, kde ten student právě je.
Zrovna když o tom přemýšlel, se mezi dvěma řadami regálů s knihami objevil muž nesoucí v náruči těžkou knihu. Položil knihu na stolek vedle lucerny a otevřel ji. Listoval stránkami, dokud nenašel to, co chtěl. Pak stůl obešel a opřel se o něj. Přestože Harry nemohl vidět mužovy rysy, cítil, že na něj zírá. Úplně zmrzl a ani nedýchal.
"Vím, že tam jsi, Harry," řekl muž. Jeho hlas byl podivně známý. "Sundej si ten neviditelný plášť a pojď sem."
Harrymu spadla čelist. Kdyby ten muž byl mluvící slon, nemohl by být překvapenější. Ale neviditelný plášť si nesundal. Byl příliš opatrný.
"Ach, dobře…taky jsem si nevěřil. Hm…," zamumlal muž ta matoucí slova. Vzal lucernu, nedbale udělal několik kroků a zastavil se pár stop od Harryho. Pak zvedl lucernu tak, aby mu osvítila obličej.
Harrymu uniklo zalapání po dechu. Ukročil zpět, vrazil do zdi a něco - pravděpodobně portrét - z ní srazil. Z obrazu se ozval rozhořčený výkřik jeho obyvatelky, která si něco mumlala a utíkala z rámu.
Harry zamrkal. Vlastně, oba Harryové zamrkali, a ten starší - ten s lucernou - zamumlal, "Na to jsem zapomněl."
"C-co? Zatraceně!" vykřikl Harry a strhl ze sebe plášť.
"Ah…nepanikař. Ne, Hermiona tě nezabije, že ses se mnou potkal, protože jí o tom neřekneš. A nepoškodí to budoucnost…nebo, ehm, minulost, to je jedno."
Harry jenom nesrozumitelně koktal. Jeho první myšlenkou byly obavy, že ho za to Hermiona zabije, a pak přemýšlel, co za hroznou katastrofu se stalo. Neměl se vidět! Tak proč teď stál přímo před sebou? Starší, trochu vyšší s širšími rameny a hlubším hlasem?
"Jsi ochoten poslouchat?" zeptal se starší Harry.
"Neměl bych tě vidět! Slíbil jsem to Hermioně!"
Starší Harry pokrčil rameny. "Slíbili jsme jí to, ale víš, že věci nejdou vždycky tak, jak to plánujeme."
"My?

"Ano, my. Jsme ta stejná osoba. Pamatuji si, co jsem měl v plánu, co jsi ty plánoval, před deseti lety. Nebo pro tebe spíš dnes. Ach, sakra, už zase mě z toho bolí hlava," reptal Harry a třel si čelo.
Harry zíral na jeho čelo. Jizva ve tvaru blesku byla tak nějak ošklivější. Víc vystouplá, víc hrbolatá. Trochu se zvedala z masa, jako to často dělají čerstvé jizvy.
"Ach, tohle? Nemůžu ti říct, co se stalo. Musíš udělat všechno, aniž bys věděl výsledek."
"Ale…jak jsi…myslím…dobře, je toho trochu hodně," vydechl Harry.
"Máme čas. Až budeš připravený, můžu ti vše vysvětlit…a dát ti odpovědi, které hledáš."
Harry se zhluboka nadechl a jeho pohled byl přitahován k otevřené knize, kterou přineslo jeho starší já. "Hledal jsi něco?"
"Ne, já už vím, co na té stránce je. Je to sbírka novinových článků starých několik let. Celá ta kniha je ve skutečnosti samo se aktualizující biografie Harryho Pottera, Chlapce-který-přežil," řekl starší Harry s ironickým úšklebkem na rtech.
"Já mám…myslím…my máme biografii?" zeptal se Harry nevěřícně.
"Jo. Samozřejmě to nebyl náš nápad, ale média si to nenechala vymluvit."
Harry souhlasně zamručel. Myslí mu vířilo pokušení běžet ke knize a podívat se, co v ní je. Ale vzpomněl si na svůj slib Hermioně a zavrtěl hlavou, v duchu si hubuje. "Dobře, takže…viditelně jsem na živu. Hermiona řekla, že kdybych věděl, že přežiju, nebo znal výsledek věci, mohla by mě ta znalost přivést k šílenství…tak proč se mi ukazuješ?"
"Er…nejlepší bude, když nebudeme příliš pouštět do vysvětlování. Budeš mít dost málo času, aby ses jakž takž zvládl popasovat s tím, jak je možné, že vím vše, na co se mě budeš ptát, protože kvůli té nikdy nekončící smyčce…agh, už zase to dělám. Až do dnešního dne mívám pořád bolesti hlavy jen z toho, že přemýšlím, jak je tenhle rozhovor vůbec možný," starší Harry potřásl hlavou.
Harry se zamračil a přemýšlel o tom. Jestliže on vyrostl a přišel sem, aby se setkal se sebou, tak kdo se přišel setkat se starším Harrym, když byl mladší? Nebo to byla ta samá věc? Nikdy nekončící smyčka, jak se mladý Harry setkává se starším v budoucnosti…nebo přítomnosti…nebo… "Au," zamumlal a promnul si čelo.
"Jo, nejlepší je příliš o tom nepřemýšlet. To je to, co dovedlo všechny ostatní k šílenství, víš. Nedokázali vyřešit nekonečnou smyčku. Potřebovali logické vysvětlení jak a proč se to děje. A samozřejmě, žádné takové není. My víme, že ne všechno má smysl, takže jsme to prostě odsunuli jako teorii předurčené budoucnosti."
Harry kývl a pokusil se odvést svou pozornost od myšlenek, které by mu způsobily bolest hlavy. Místo toho si pozorně prohlédl své starší já. O několik palců vyšší, s širšími rameny, ale stejně v kondici, jako je on teď. Neměl na sobě plášť ani hábit. Ve skutečnosti to vypadalo, že je oblečený v mudlovském oblečení.
Tmavě modré džíny a zelené tričko, které pěkně obepínalo jeho hruď a bylo zastrčené do kalhot. Jeho černý kožený pásek měl k sobě připevněné úzké několik palců dlouhé pouzdro, ze kterého vykukovala jeho hůlka. Představoval si, jak by z něj bylo jednoduché vytáhnout hůlku, a pak si vybavil ty staré westernové filmy, kde se konaly závody v rychlosti vytahování pistolí.
Zahihňal se a starší Harry protočil oči. "Pamatuj, vím, na co myslíš, protože jsem před deseti lety myslel na to samé."
"Jo, ale nezabránilo ti to v tom, aby sis pořídil…co to je, pouzdro na hůlku?"
"Jo, a nezabrání to ani tobě, aby sis taky jedno pořídil, pamatuj. Je to mnohem praktičtější než strkat ji do kapsy. Taky ji vytáhneš mnohem rychleji, když se plížíš," řekl starší Harry významně.
To Harryho přinutilo znovu se nad pouzdrem zamyslet. Uvědomil si, že během války, kdy se kdykoli může rozpoutat bitva, by mohlo být doopravdy užitečné. Mít hůlku na místě, odkud ji je snadné vytáhnout, je praktické.
"Budeš se mě na něco ptát, nebo tu budeme celou noc klábosit?" Starší Harry se opřel o nejbližší stolek a postavil lucernu vedle sebe.
Harry měl podezření, že už zná odpověď, ale stejně kývl. "Dobře. Ehm, předpokládám, že mi neodpovíš na nic, čehož znalost by mi mohla uškodit, je to tak?"
Starší Harry neznatelně kývl hlavou v gestu, které bylo zvláštně povědomé.
Harry se nadechl. Ulevilo se mu, že se nemusí strachovat, že položí otázku, na kterou by neměl znát odpověď. Může se zeptat na cokoli, a když by neměl znát odpověď, nedostane ji.
"Je Voldemort stále naživu?" zeptal se.
"To ti nemůžu říct."

Harry kývl. To ho napadlo, ale stejně si myslel, že má cenu zeptat se. "Jsou Hermiona s Ronem naživu?"
"To ti nemůžu říct."
"Je škola otevřená pro studenty?"
"To ti nemůžu říct."
A tak to pokračovalo. Harry pokládal otázky a starší Harry prohlašoval, že mu nemůže odpovědět. Během deseti minut se Harry zeptal na všechny otázky, které ho napadly s výjimkou té jedné, kterou přišel položit. Ani na jednu z nich nedostal odpověď, ale tak nějak se cítil uspokojený vědomostí, že cokoli se stane, stane se bez ohledu na okolnosti. Že jeho budoucnost není tak nepředvídatelná, jak si myslel.
Pak už nemohl vymyslet nic jiného, na co se zeptat. Na několik minut se pohroužil do ticha. Jeho starší verze vypadala, že bude ochotně čekat, dokud opět nepromluví. Tak Harry sebral všechnu svoji kuráž a zeptal se: "Zamiluji se?"
"Ano," odpovědělo jeho starší já s lehkým úsměvem. "Dvakrát."
"Dvakrát?" zopakoval Harry. Věděl, že se již zamiloval do Ginny, tak se zeptal, "Je jedním z těch lidí Ginny?"
"Ne, už sis k ní svoje city ujasnil. Své city pro ty osoby sis ještě neuvědomil."
"Takže…už je znám?"
Starší Harry se ušklíbl. "Jednu z nich znáš velmi dobře."
Harry mořil svůj mozek přemýšlením o všech dívkách, které zná, ale jediné dvě, které doopravdy zná, jsou Ginny a Hermiona. "Hermiona ne!" vyjekl.
Starší Harry se rozesmál. "Na tohle jsem čekal. Víš, je to doopravdy legrační, třebaže si pamatuji, jak jsem tou myšlenkou byl tehdy zděšený, stejně jako teď ty. Ne, není to Hermiona."
Harry s ulehčením polknul. "Tak kdo to je?"
"To ti nemůžu říct."
"Proč ne?" zeptal se Harry poprvé. "Tak jako tak se do nich zamiluji, takže co na tom, jestli to budu vědět dřív než později?"
"Protože kdybys to věděl, nedovolil by sis zamilovat se."
Harry se zamračil. "Ožením se?"
Starší Harry zvedl levou ruku a na jejím prsteníčku byl jednoduchý zlatý kroužek. Harry na něj fascinovaně zíral. Světlo lucerny vrhalo stíny, takže to vypadalo, že se zlato tetelí jako oheň. Bude ženatý. S první osobou, do které se zamiluje, nebo s druhou? Hádal, že to bude asi ta druhá, a to ho přivedlo na myšlenku, co se mezi ním a tou první osobou stane.
"Budeš mezi těmito dvěma lidmi, které budeš milovat, stále přebíhat, dokud se neoženíš. Jednu z nich nechceš milovat, tu druhou si myslíš, že bys měl milovat, a tak ji miluješ."
To jenom povzbudilo Harryho zvědavost dozvědět se jejich totožnost. Cítil se frustrovaný. Chtěl to vědět. "Jsem šťastný?"
"Velmi," odpověděl starší Harry se širokým úsměvem. "Nic tě nemůže udělat šťastnějším, než tvůj současný život."
"A…děti?" zeptal.
"Rozhodneš se adoptovat děti osiřelé ve válce. Za pomoci přátel a toho, koho si vezmeš, založíš nadaci, která bude vyhledávat děti osiřelé ve válce, včetně dětí smrtijedů. Některé z nich už jsou dost staré, aby kráčely ve stopách rodičů, a jsou tomu velmi blízko…nebudou chtít jít do rodin, které nejsou čistokrevné. Potřebují mnoho péče, aby jim to pomohlo vzpamatovat se ze všeho, čím prošly."
"Budoucí smrtijedi," vyštěkl Harry. "Nezaslouží si být adoptováni milujícími rodinami. Jenom je zradí!"
Starší Harry kývl, ne nesouhlasně. "A proto je adoptuješ. Abys je vychoval jinak. Naučil je, že všechno není tak jednoduché jako čistokrevný a nečistokrevný. O tyto děti bude mít zájem zvlášť ten, koho si nakonec vezmeš," řekl s rozněžněným úsměvem, zcela jasně si vybavuje šťastné vzpomínky.
Harry byl jeho výrazem překvapený. Byl šťastný. Je spokojený se svým životem a má ženu, kterou zřejmě hluboce miluje, a která má milující srdce, když je schopna ty děti milovat. Zahřálo ho to u srdce, vyvolalo to v něm pocit, že ať se stane cokoli, dostane se přes to, aby za deset let měl tenhle výraz.
Usmál se. "Jsem šťastný."
"Ano," odpověděl starší Harry jednoduše.
"A neřekneš mi, kdo mě udělá šťastným?" přitlačil s nadějí.
"Dám ti dvě možnosti. Možnost jedna: vezmeš si tuhle lucernu, přejdeš k této knize a přečteš si oznámení o sňatku. Pak se vrátíš zpět a budeš vědět, jak se tvůj život vyvrbí. Možnost dva: teď odejdeš a necháš svůj život běžet cestou, jakou chce."
Harry zíral na knihu. Nutkání popadnout lucernu a běžet k ní bylo ohromující. Pohledem zalétl ke svému staršímu já přemýšleje, jestli by mu to bylo doopravdy dovoleno. A pak pohlédl na snubní prsten a najednou to nechtěl vědět. Možná, že kdyby to věděl, tak by to změnilo budoucnost. Možná by vyhledal osobu, kterou si vezme dřív, než by na něj byla připravena. Možná by ho to znervózňovalo, až ji potká. Jak by tuhle možnost mohl přijmout?
Zavrtěl hlavou. "Ty už víš, že teď odejdu."
"Ano, ale musel jsem ti dát možnost volby, tak jako byla dána mně."
Harry kývl a sklonil se, aby sebral spadlý neviditelný plášť. Začal ho kolem sebe přehazovat, ale starší Harry zavrtěl hlavou a natáhl se, aby mu v tom zabránil. "Co?" zeptal se Harry.
"Nepotřebuješ ho."
"Ach. Takže mě nikdo neuvidí?"
Starší Harry se usmál. "Chytí tě."
Harry se zamračil. "Tak proč si ho nemám brát?"
"Protože já si ho nevzal…a protože první osoba, kterou po svém návratu uvidíš, je osoba, kterou si vezmeš."
Harryho oči se rozšířily. "Řekl jsi, že mi to nemůžeš říct!"
"Nedal jsem ti jméno. Jenom ti říkám přesně to, co bylo řečeno mně před deseti lety. Mělo to tak být."
"Ale…to…myslím…je to jako nějaká skulina nebo něco. Prozradíš mi to, aniž bys mi to prozradil…nebo…něco…ugh."
"Bolest hlavy, pamatuješ?" Starší Harry si zaklepal na spánek. "Moc o tom nepřemýšlej."
"D-dobře. Ehm, je to hloupé, ale…"
"Vypadáš dobře. Perfektně. Přesně tak, jak bys měl?" přerušil ho starší Harry s úsměvem od ucha k uchu. "Věř mi, nebudeš na nikoho muset dělat dojem. Povedeš si dobře, ať uděláš cokoli."
Harry roztřeseně kývl. Přehodil si plášť přes ruku a vytáhl obraceč času. Pohlédl na svoje starší já, které ho s úsměvem sledovalo. S opravdu uličnickým úsměvem, takže Harry najednou zpozorněl. Kde se ten výraz naučil? A proč mu připomínal Brumbálův, když ten starý muž věděl něco zábavného a vy ještě ne.
Harry setřásl chvění a začal počítat otáčky. O pár minut později byl zpět v knihovně ve své vlastní době. Dychtivě vzhlédl, ale nikdo před ním nebyl. Zamračil se. Co když se jeho budoucí já pletlo? Nebo…
"Pane Pottere," ozval se za ním známý chladný hlas.
Harry se otřásl, oči se mu rozšířily. Neotočil se.
"Jsem si jistý, že Minervu bude velmi zajímat, proč jste se sem vrátil, aniž byste někomu dal vědět dopředu. Už měsíce jste nepodal Řádu hlášení," zavrčel ten hlas. Nesl v sobě trochu pobavení, jistě při pomyšlení, kolik problémů z toho Harry bude mít. "Co můžete říct na svou obranu, Pottere?"
Harry zůstal zticha. Zůstal smrtelně nehybný. Čekal na někoho, kdo se před ním objeví. Kdokoli. Kdokoli jiný, než muž za ním.
"Pottere?" zeptal se muž a do hlasu mu vklouzl jiný tón. "Pottere?"
Ruka ho popadla za rameno a on byl prudce otočen. Harry rychle zavřel oči, couvaje.
"Pottere, co se s vámi děje?" zeptal se znovu muž a slabě s ním zatřásl. "Odpovězte mi!"
Musí mít noční můru. Určitě v tom hlase neslyší obavy. Stejně tak jako nemůže otevřít oči. Ne, objeví se někdo jiný, nějaká žena, krásná a křehká, přijde, stoupne si před něj, a až otevře oči, uvidí ji a zamiluje se do ní.
"Pottere, sakra, odpověz mi, kluku!" zavrčel ten muž. "Jestli něco okamžitě neřekneš…"
"Prosím, přestaňte!" vykřikl Harry, oči stále zavřené. "Jsem v pořádku, přísahám. Jen nemůžu otevřít oči."
"Co s nimi máš?" vyštěkl muž vztekle.
"Ehm…nic…"
"Dobré nebe, je to Harry?"
Harry, překvapený dalším hlasem, který byl dozajista ženský, automaticky otevřel oči, dokonce i když si uvědomil, že je to hlas McGonagallové. Až na to, že se mu příliš neulevilo, že neviděl McGonagallovou jako první. Věděl, že by se mu mělo ulevit, protože vědomí, že by si měl vzít McGonagallovou byla prostě nejhorší věc, na kterou mohl přijít. Ne, místo toho uviděl rozzuřený zamračený obličej s tmavýma očima, černé mastné vlasy, úzké rty a velký zahnutý nos.
"Ne," zašeptal zděšeně. "Nemůžu si vás vzít.
Jeho oči zůstaly otevřené dostatečně dlouho na to, aby zahlédl absolutně šokovaný výraz ve Snapeově obličeji.
A pak omdlel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama