32. Kapitola

28. října 2014 v 10:34 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Po konci přijde Epilog. Najdou se ještě jeho čtenáři?

32. Kapitola


Vojta mlčky poslouchal Eliotův příběh. Tu část, kterou nikdy ani zmínkou nenaznačil. Vůbec si nedokázal představit, jak bylo možné, že něco tak silného v sobě takovým způsobem dokázal ututlat. Z Eliotových slov pochopil, že to trvalo už dlouho. Nechápal, jak mohl chodit po světě a dávno se z toho nezbláznit. V něm by to asi vřelo… jenže… Eliot byl jiný, soustředěný na to, co dělal a zbytek si nechával pro sebe.

Poslouchal, jak mu vyprávěl o tom, že to on, Vojta, v něm vyvolal všechny ty pocity znovu. Probudil v něm to, co se snažil odsunout. Zrovna jeho životní příběh, který dostal do ruky Eliot, aby ho dál psal. A dařilo se mu popsat opravdu hodně stran. Několik desítek kapitol plných pokroků, i když malých.

Kolikrát si člověk musel tím nepříjemným projít, aby došel smíření?

***

Nechápal, proč ho nakonec Eliot vytáhl ven.

Nechápal ani důvod, proč stáli před branou do psychiatrické léčebny. Chtěl ho tam vzít? Nebo se jen nechal odvézt? Zasmál by se tomu, kdyby situace nevyvrcholila Eliotovými slovy o svojí největší životní prohře a důvodu, proč se tolik bál, mít znovu vztah. Někoho vůbec oslovit. Nezáleželo na tom, že on Eliota odmítl. Šlo o to, že Eliot se tak stranil bližšího kontaktu s ostatními, že se v tom teď plácal jako čerstvě narozené kachně.

Až teprve teď to pochopí. Eliot nebyl zdrženlivý ani stydlivý. On se doopravdy bál toho, že by mohl ublížit někomu dalšímu stejně jako Radimovi, o kterém vyprávěl.

Nyní spolu kráčeli chodbou, která ve Vojtovi vyvolávala mrazivé chvění. Kroky se ozývaly v ozvěně prázdného prostoru. Neodvažoval se rozhlédnout se kolem sebe a nahlédnout do jiných dveří. Bál se.

"Ty… to je…" vydechne překvapeně s pohledem upřeným na zuboženého muže za dveřmi. Nevypadal vůbec jako na té fotografii, kterou viděl u Eliota. Zubožený fyzický stav a podle postoje… nemusel být hloupý, aby si nedomyslel, že i psychický stav není nejlepší. Tehdy mu Eliot neodpověděl a tak se dál neptal. Některé věci prostě potřebovaly čas.

Eliot mlčky přikývne. Pohled na Radima pro něj není jednoduchý. Už ho ani nepoznával a Eliotovi to přišlo líto snad ještě víc, než když na něj křičel všechna nenávistná slova. Jako by ta doba, kterou spolu byli, nic neznamenala. A přitom věděl, že to tak není. Že kdyby Radim nespadl do té nemoci, bylo by to všechno úplně jinak.

Všechno by bylo příjemnější, než se dívat na to, jak se mu milovaný člověk rozpadá před očima.

Vojta se natáhne, aby stiskl Eliotovu dlaň ve své. Proplete s ním prsty, i když v tom není nic romantického. Nevěděl, jak jinak by mu dal najevo svou oporu, i když sám cítil obrovskou úzkost. Někdy bylo lepší mlčet.

***

Vojta by nikdy nevěřil, že park léčebny by mohl vypadat tak příjemně. Bylo to logické. Ticho a klid léčí. A když pozoroval sestry s několika lidmi v modrých pyžamech… asi nebyl jediný, komu zeleň vytvářela klid na duši. Alespoň částečně.

Neustále myslel na Eliota a všechno, co mu řekl. Spojoval dohromady střípky a skládal celistvý obraz. Eliota přitom držel pevně za ruku.

Seděli na lavičce u mohutného dubu a na chvíli se vystavovali paprskům sluníčka. Vojta si potřeboval odpočinout a viděl zastávku i jako záminku pro Eliota, který se potřeboval uvolnit před tím, než zase zasedne za volant.

K překvapení obou je to nakonec Eliot, kdo promluví první. "Díky, že jsi mě vyslechl. Pomohlo mi to. Já… cítím se teď volněji." Jako by z něj spadlo nějaké břemeno, jak se o své myšlenky podělil s někým jiným. Nikdy sem nikoho nevzal, nikdy nikomu neřekl… a teď se zdálo, že místo lásky našel velmi chápavého přítele. To bylo cennější než kdejaký vztah a on to dokázal ocenit. Vojta mlčel, když nechtěl slyšet nic, aniž by mu to dal nějak najevo. Ctil citlivost tématu v tichosti a pochopení.

Mohl svou třináctou komnatu považovat za uzavřenou?

***

Seděli v autě před nákupním střediskem, kam chtěl Eliot Vojtu vzít. Vojta sice nevěděl proč, ale měl se to záhy dozvědět. Mali nejdřív poskakoval po zadním sedadle, a když zjistil, že páníčci se starají o řeči a dál sedí, přeskočil si k nim dopředu. Rovnou Vojtovi na klín, aby měl všechno pěkně z výšky.

"Chtěl bych ti ještě něco říct, Vojto."

Vojta překvapeně zvedne pohled od Maliho. Dnešní den byl opravdu dlouhý. Nebylo těch přiznání už dneska nějak moc? Ale Eliota jeho konsternovaný pohled nejspíš vůbec nepřekvapil. Pokračoval dál ve svých slovech.

"Řekl jsem chovatelům, že Maliho na asistenci nedoporučuju, je hodně živý. Trvalo by dlouho, než by se nad ním získala kontrola a potom by mohl ztratit o asistenci zájem. A já ho nechci nutit do něčeho, co by ho zarazilo v jeho živosti." Eliot se zahledí na Vojtu. Pochopí?

"Prosím? Ale co… co s ním teď bude? To ho dáte do útulku?" zahledí se na štěně, které mu sedělo na klíně, neustále mu packami šlapalo po nohách i klíně, jak se vrtělo. A potom se jeho pohled prudce zvedne k Eliotově. "Eliote..?!"

Jmenovaný se zasměje. "No, pokud bys měl o něj zájem… říkal jsem si, že si dobře rozumíte. A nechci z něj udělat sirotka. Věřím, že by ses o něj dokázal postarat."

"Já…" vydechne Vojta překvapeně. Do očí mu vyhrknou slzy štěstí. "Děkuju." Místo Eliota však zmáčkne v náruči Maliho. "Děkuju." Až druhé poděkování patří Eliotově tváři, na kterou vtiskne polibek.

"Nemáš za co." Usměje se Eliot, šťastný, že to nakonec udělal. I Vojta potřeboval svého čtyřnohého kamaráda. Věřil, že ho vychovají tak, aby byl Vojtovi ve všem nápomocný. Nejen v tom, že svou energií bude svého pána nutit chodit na dlouhé procházky a vlastně mu tím pomůže i rehabilitovat. Pes uměl svého pána bezmezně milovat stejně jako pán jeho. "Proto jsme tady. Bude potřebovat nějaké doplňky do nového bydlení."

Šťastný výraz Vojtovy tváře i těla ho dělá podobně šťastným. Je rád, že to nebyl krok vedle. Ale už při prvním setkání Vojty a Maliho došlo k nějakému jiskření. Budou si rozumět a předbíhat se ve všech lumpárnách. Vojta byl vlastně takové velké dítě. O dětství přišel příliš brzy. Eliot měl jen pocit, že by si zasloužil něco víc než samotu z vlastního rozhodnutí. Nikdo neměl být sám.

Zatímco kráčí pomalým krokem směrem do centra, podívá se na dvojici vedle sebe. Vojta a Mali. Další pár, který dal dohromady. Všichni potřebují mít někoho, o koho se mohou opřít, i když je to… němá tvář. Ta psí zase tak němá nebyla.

***

V bytě byla tma, jen zvuk psích tlapek kráčející po podlaze naznačoval, že je někdo doma. U okna v kuchyni seděla postava zachumlaná do mikiny a hledící z okna.

Eliotovi to připomínalo chvíle, kdy se tu ocitl poprvé sám. Věděl, že sám není, že jsou lidi, kteří ho mají rádi. Alespoň to říkali. Ale ten pocit prázdnoty uvnitř, jako by se nedal zaplnit.

Zakňučení ho vytrhne z přemýšlení nad sebou sama. Berry mu položí hlavu do klína a on vjede svou dlaní do hladké srsti. "Vím, co bys mi řekla, kdybys mohla mluvit." Usměje se na ni jemně. "Ale ty víš, jakej jsem, Berry. Nenapravitelnej a složitej sám pro sebe. Já vím, že si to dělám sám. Možná se v tom vyžívám, víš? Spousta lidí to tak dělá. Vyžívá se ve vlastní bolesti." Zavrtí hlavou. "Vždycky jsem těm lidem pomáhal a sám sebe nedokážu pochopit a zvednout."

Berry mu do dlaně vtiskne psí polibek. Vlhký jazyk přejede přes jeho kůži a jeho to donutí uchechtnout se, protože ho to zalechtá. "Tak poslyš, nebereš soukromé lekce od Maliho, že ne?" uculí se pobaveně, když se Berryin ocas rozkmitá po zemi. Podrbe ji za uchem na místě, kde to má ráda. "Já vím, nemám mluvit hlouposti. Uděláme pár změn, co ty na to?"

Připadal si trochu jako blázen, když si takhle povídal spíš sám pro sebe, ale co už, s tím nic nenadělá.

***

Čas.

Letěl jako splašený. Dny míjely další a další. Z Maliho už byl celkem vychovaný psí chlapec, i když mu z té ztřeštěnosti ještě hodně zůstávalo, ale Vojta tvrdil, že to tak musí zůstat. Kdyby se z jeho psa stal zatrpklý morous, nebyla by s ním taková legrace. Takže to vypadalo tak, že způsobně vykonal všechno, co se po něm chtělo a ještě k tomu přidal nějaký psí vtípek.

Za to Eliot teď řešil trochu jiné problémy. Konečně se mu podařilo sehnat chovatele, který měl vhodného psa, jenž se mohl stát Berryiným partnerem. Nechávali je, aby se oťukali v zahradě chovatele, zatímco oni dva proseděli u kávy a debatovali o různých tématech. Eliot doufal, že to vyjde. Kdyby měla Berry vlastní štěňata, byla by to paráda. Nemohl se jich dočkat a to je ještě ani neměli na cestě.

Stal se z toho takový bod, který mu udržoval dobrou náladu a nedovoloval mu upadnout do depresí. Vlastně je už nějakou dobu neměl. Zařekl se, možná vzchopil. Zakázal si myslet negativně a zkusil znovu žít. Bez přetvářky.

Kupodivu se mu to dařilo i přesto, že se chvílemi na Vojtu díval úplně jinýma očima než přátelskýma. Chvíli mu zabere, než se dokáže odprostit od těch myšlenek, ale Vojta si to zřejmě uvědomoval a dělal všechno pro to, aby se ani jeden z nich necítil špatně. Možná si tím snažil pomoct od pocitu, že Eliotovi opravdu ublížil. Zdálo se, jako by se oba dva drželi navzájem. Bylo příjemné, mít znovu takového přítele.

Sledoval, jak si Mali ve zverimexu vybírá nové pamlsky, jak se u toho Vojta směje, když Mali zabořil nos do pytle s otevřenými pamlsky. Vychovával ho dobře, nikdy si nic nevzal, i když to bylo velké lákadlo.

Vybaví se mu vzpomínka na Radima, jak přivedl Berry domů a Radim ohrnoval nos nad psími granulemi. Už ho to tolik nevyvádělo z míry. Po své zpovědi Vojtovi mu po čase došlo, že se ho některé věci už tolik nedotýkají, i když se mu vybavují zároveň s těmi současnými. Vrátil se zpátky do svého obvyklého života a pracovního vytížení. Nechodil za Vojtou jako za svým klientem, ale chodil s ním trávit volný čas. Život jim stavěl do cesty příliš překážek a možná to bylo to, co je spojovalo. Co dělalo jejich přátelství tak silné.

Vzájemné pochopení.

Lepil staré vzpomínky těmi novými, spřádal je do dlouhého a obtížného příběhu, který v jeho nitru navždy zůstane. Nechtěl zapomenout. Vždyť nezáleželo na tom, jestli byly zlé nebo dobré. Měl si z nich brát zkušenosti do příště a vyvarovat se případných chyb, aby znovu nešlápl vedle. A přitom se těšit z maličkostí. Přečetl o tom za svých studií tolik publikací… jako odborník by se měl stydět za to, že dovolil, aby se dostal až do takového stavu, ale někdy i odborník potřeboval svého lidského psychologa.

Pohladí Berry za uchem a ona k němu vzhlédne. Provázela ho životem bez jediného klopýtnutí, i když on udělal tolik kroků vedle.

Konec


Zvířata při nás stojí v dobrém i ve zlém a nepotřebují k tomu žádné přísahy. Berou nás i s našimi vadami. Nikdy nás nekritizují a jsou ochotna nám nekonečně odpouštět. (Robert T. Sharp)
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 28. října 2014 v 13:21 | Reagovat

Voldíčku, mně se ten konec líbil. I když jsem prvně chtěla, aby byli spolu, máš pravdu, že tak to nemá být. Moc se těším na epilog, abych se konečně dozvěděla, kdo je ta záhadná osoba.

2 yellow yellow | 28. října 2014 v 13:21 | Reagovat

I když mě možná něco napadlo...

3 Sung Sung | 28. října 2014 v 20:15 | Reagovat

Pes je nejlepší parťák pro spoustu věcí, mám radost, že si Vojta nechal "malinu" :-)

4 Karin Karin | 28. října 2014 v 20:50 | Reagovat

Chtěla jsem jinej konec je dobře že zůstali přátele. :-D

5 Profesor Profesor | 28. října 2014 v 21:48 | Reagovat

Hezký konec. Trochu smutný, protože spolu nakonec nejsou, ale hezký. Myslím si, že takhle je to správné. Je dobře, že zůstali přáteli a že Eliot promluvil o svém životě.

6 KATKA KATKA | 29. října 2014 v 10:39 | Reagovat

přátelství je skvělá věc ale mít koho milovat je něco co mi pro Eliho chybí :-)

7 Illidrien Illidrien | E-mail | 29. října 2014 v 22:12 | Reagovat

Moc pěkné. I když nejsou spolu, přesto konec je poměrně optimistický. Navíc Vojta má Maliho - jupí.
Epilog si samozřejmě přečtu, pokud Voldy Voldovič Voldan slíbí na holý pupek, že se tam zmíní o štěňatech, které Berry bude mít. Stačí mi malá zmínka: kolik jich bude, kluci, holky, výcvik, štěněcí příhody, jak to vidí Berry, jaké páníčky získají a tak. Tak pět, šest kapitol by to mohlo spravit ;-) :-D .
Díky Voldy

8 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 30. října 2014 v 20:14 | Reagovat

Prepáč, že som posledné kapitoly nekomentovala, mala som toho veľa v práci a vôbec som nestíhala :-x
Popravde čakala som podobný koniec, aj keď som sa snažila si nahovárať do poslednej chvíle, že budú spolu :D aj tak sa mi to páči, asi je to takto správne...ale zaujímalo by ma, ako to s ich životmi pôjde ďalej - najmä kto bude tým anjelom, ktorý pomôže Eliotovi von zo svojej samoty a úzkosti (hoci má Berry, Vojtu a ostatných, tak priateľstvo je predsalen niečo iné, ako láska a tá mu očividne stále chýba) :-) o Vojtu strach nemám, ten sa nestratí. Ďakujem a teším sa na epilog :-D

9 sisi/ctenar sisi/ctenar | 31. října 2014 v 1:03 | Reagovat

přátelství je tolikrát mnohem víc než cokoliv jiného... a zvířecí láska a věrnost, pokaždé dostaneme to co sami věnujeme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama