30. Kapitola

25. října 2014 v 0:45 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Omluva je zase na místě, ale asi jste si všimli, že cca od úterý-čtvrtek to tu poslední dobou nežije, i když dřív to bývalo zvykem. Odpověď je jednoduchá. Jsem v druhé práci, ze které přicházím většinou vyčerpaná ze své mozkové kapacity - co se myšlení týče.
Stehy už jsou pryč, takže pohyb mám volnější a tak hurá na to psaní tedy...

Prosím, omluvte překlepy, dnes mi to opravdu jde. A betu jsem v noci nesehnala, později opravím.

Je to tady. Konec se blíží velmi rychle. Už zasedl ke stolu a popíjí svou kávu. :-) Slibuju, že konec bude dobrý, jen ne podle představ všech. Konec je jen jeden. A je to logický konec. :-)

30. Kapitola


Vojta si nedokázal v hlavě ani představit, co by se s ním dělo, kdyby potkal někoho, kdo ho zaujme. Eliot ho zaujal. Ale Lukáš ho přímo očaroval.

Nechápal to. Viděl ho přeci jen tak krátce. A po všech těch útrapách by měl být spíš obezřetný. Jenže jeho tělo si dělalo co chtělo.

Nepřemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby chtěl mít vztah. Ale bezprostřední chování Lukáše, který se ho dotýkal s grácií a šarmem… skoro to vypadalo, jako by se znali roky a ne pár hodin.

S Maxem se Lukáš snažil, aby ho vtáhli do psí hry, takže se ani na chvíli necítil nijak odstrčený. Prostě tam patřil. Smál se a užíval si to, že ho nohy nedrží při prudkých pohybech. Že ho pokaždé, když už to vypadalo, že se skácí k zemi, zachytily silné paže. A když se k silným pažím přidaly i modro-fialové duhovky, byl nenávratně ztracený.

***

Vojta seděl doma na pohovce, pohled zabořený do zapnuté televize, absolutně však netušil, co dávají. Jen bezmyšlenkovitě přepínal kanály a prohlížel si obrázky, které mu nedávaly smysl.

Byl příliš zamyšlený nad svým současným životem. Potřeboval se konečně začlenit do života, začít od začátku tak, jak ho k tomu Eliot naváděl. Znamenalo to, že si bude muset najít nějakou práci, kde bude schopný vydržet.

Potřeboval se víc socializovat.

Přemýšlel i nad lidmi, se kterými ho Eliot seznámil i nad Eliotem a jejich současným stavem. Dokázal ho zvednout ze samého dna, ukázat mu správný směr. Dokonce mu do života přiváděl nové lidi, kteří se neohlíželi za tím, co bylo, ale žili přítomností. To bylo přesně to, co momentálně chtěl. Ale chtěl to rychleji, než po jednom člověku.

Měl by někam vyrazit? Zkusit se ozvat starým přátelům? A chtěl to vůbec? Vracet se do minulosti? Bál se, že by ho staří přátelé litovali za to, co se mu stalo. Že by mu připomínali to, na co chtěl zapomenout. Nechtěl zapomenout na lidi. Jen na nepříjemné zážitky.

Netušil, kdy se měl Eliot vrátit ze své dovolené, ale věděl, že si budou muset promluvit. Ujasnit si některé věci.

***

"Ahoj." Eliot se s úsměvem skloní k sedícímu Vojtovi, aby ho krátce objal. "Tak jak ses tu měl?"

Vojta se zarazí nad Eliotovým vzezřením. On doslova zářil. Nechápal to. Kdy se stala taková změna? Stačilo k tomu, aby strávil několik dní mimo civilizaci? "Ahoj Eliote." Vydechne překvapeně. "Vypadáš… úplně jinak."

***

Pozoroval vrcholky hor před sebou. V uších sluchátka od přehrávače, z jehož útrob se do sluchátek linula jeho oblíbená uklidňující hudba. Stál tam, Berry vedle něj klidně ležela a pozorovala krajinu před sebou jako její páníček. Mali sice nechápal, proč se pán najednou zastavil, ale velice rychle pochopil. Posadil se vedle psí feny a s hlavou na stranu a jedním uchem bedlivě nastraženým, vyčkával na chvíli, kdy se půjde dál.

Jenže Eliot nevnímal dění kolem sebe. Nechal své smysly soustředit se pouze na sluneční paprsky, chladný vánek kolem svého těla a svým zrakem putoval klidnou krajinou. Široko daleko byl jediným člověkem. Byl to skvělý pocit.

***

"Pomohlo mi to." Přikývne Eliot souhlasně.

"No a… kde jsi vlastně byl?" usměje se Vojta trochu rozpačitě. Najednou neví, co říct. Eliot byl jako vyměněný. Takhle ho snad neznal. Nebo si to jen nepamatoval?

"V Alpách. Bylo tam fajn. Malimu se tam taky líbilo. A řekl bych, že se maličko i zklidnil. Ale fakt jen maličko." Zazubí se Eliot pobaveně při pohledu na štěně, které mu proběhne kolem nohou.

***

Držel v ruce plechový hrnek s horkým čajem. Na sobě měl přiléhavé oblečení, aby jím nemohl vítr profouknout, pouze se dotknout jeho těla. Jen přes tričko si přetáhl teplý svetr. Byl sice otužilý, ale tohle ráno bylo opravdu chladné. Nebylo divu, vždyť byli jen kousek od vrcholku ledovce. Maliho nechal s Berry v pokoji v horské chatě a doufal, že ten pokoj bude obyvatelný i po jeho příchodu. Ale Mali se nezdál jako ničitel nábytku. Spíš byl neřízená psí střela a se štěněcí grácií pobíhal sem a tam a vnímal nové a nové pachy.

V dálce slyšel zurčení vody z malého potůčku, který vtékal do horského jezera. V duchu zvažoval, jestli si neudělá malý úkol odvahy. Takové vykoupání v horské vodě… nemuselo by to být špatné. Ale jestli do toho půjde, počká s tím až do oběda a na dobu, kdy bude svítit slunce. To se teplota měnila znenadání. Nehodlal chytit zápal plic na horském hřebenu, jen chtěl v rámci otužování přidat i takový zážitek.

***

Vojta si při pohledu do Eliotových očí vzpomene na Lukáše, kterému zářily oči stejně živě. Copak to dokázala s člověkem udělat jedna dovolená? S Eliotem zřejmě ano… možná byl jen smysl v tom, najít správný směr, který člověka nabíjel.

Změna byla tak očividná, že se Vojta nedokázal odtrhnout pohledem od Eliotovy osoby.

Byl tak zmatený.

"Vzal tě Max aspoň ven?" usadí se Eliot vedle Vojty, když před něj postaví hrneček s čajem. Ten svůj drží za ucho a zlehka do něj fouká.

"Jo, jasně. Byl tu i s… Lukášem." Dostane ze sebe Vojta souhlasně.

"S Lukášem?" zeptá se Eliot překvapeně. Na čele se mu objeví vráska. "Se Sherly?"

Vojta souhlasně přikývne. "Přesně ten."

Eliot se usměje. "Takže jsi poznal další kousek rodiny."

"Rodiny?" zmatení ve Vojtově hlase je znatelné. Podívá se na Eliota, který s úsměvem fouká do svého čaje, aby si neopařil jazyk. Sedí tam spolu jako dva staří známí. Skoro jako by spolu tak žili… vždyť Eliot měl i klíče od jeho bytu. Mohl přijít kdykoliv.

Ty klíče mu dal on sám, kdyby se něco stalo, aby je měl. Kdyby bylo potřeba někdy se dostat dovnitř, aby nemusel volit násilí proti bezpečnostním dveřím. Které by ho dovnitř stejně nepustily.

"My všichni, co se stýkáme v centru… Sherly byla dřív asistent, jenže když její páníček zjistil, že se o ní nedokáže postarat, dostala se k Lukášovi. A Lukáš s ní začala docházet do centra a pomáhat s námi… i když teď už je z ní několika násobná máma. Štěňata čistokrevných psů jsou taky důležitá. Obzvlášť, když mají oba rodiče vlohy, jaké jsou pro asistenční psy nebo canisterapeutické, potřeba. Víš, aby se mohla štěňata dál učit a měli už nějaký ten kód v sobě." Usměje se Eliot. "Ale Lukáše jsem teď dlouho neviděl. Vím, že letěl do Ameriky za nějakým chovatelem a taky trochu na výzvědy, jak to chodí u nich." Usměje se.

"Aha." Vojta vlastně ani neví, co by na to řekl. Lukáš mu přišel… líbil se mu. Hodně se mu líbil. Probudil v něm pudy, které dosud potlačoval. Nebo je prostě necítil. Soustředil se na jiné věci, ale teď, když už bylo všechno jinak…

Eliot si Vojtu prohlédne. Přišlo mu to nebo byl opravdu tak málomluvný? Nezdálo se mu to. "Jsi v pořádku? Nestalo se něco, když jsem tu nebyl?" Na čele se objeví starostlivá vráska.

A Vojtovi to dojde. Dokázal přesně definovat to, co k Eliotovi cítil. Podívá se na něj. Musí si o tom promluvit hned. Nebylo potřeba něco odkládat. Už ne. Muselo to jít ven dřív než by se stala věc, které by později oba litovali.

"Eliote…"

"Ano?" opět ten typický Eliotův pohled a smějící se oči, které říkaly: všechno bude fajn.

"Eliote, já vím, že… já si uvědomuju, jak se ke mně starostlivě a fakt hezky chováš." Připadal si jako idiot, když to měl rozebírat. Pohledem sklouzne k Eliotovým dlaním, které svíraly hrnek a už to ani nevypadalo, že by v něm byl horký čaj. Jenže Eliot měl úplně jiný kořínek než ostatní lidé, které dosud poznal.

Eliot byl opravdu jiný. To, jak byl vnímavý k sebemenším změnám… ale teď se tvářil naprosto nechápavě a jen čekal, co mu chce Vojta říct. Bylo to vážné. Nebo mu to alespoň přišlo, vzhledem k tomu, jak se Vojta začal v řeči zadrhávat. Natáhne k němu ruku, ale je odmítnuta záporným zakroucením hlavou. Teď potřeboval mít Vojta volné pole, bez utěšování, bez té opory. Jinak to ze sebe nedostane nikdy.

"Eliote… co ke mně… cítíš?" zvedne pohled k překvapeným duhovkám. Dech se Eliotovi zadrhne v hrdle a na okamžik se cítí jako štěně nachytané při čůrání na podlahu.

"Já… já… Vojto, to…" Zakoktá se.

"Ne, Eliote, prosím. Řekni mi to." Skočí mu do koktavé řeči. Potřebuje jednoznačnou odpověď.

"Já… dobře… líbíš se mi." Rezignuje nakonec Eliot, ale pohledem neuhne. Jestli to mělo jít ven teď, hodlal to splnit. Obzvlášť, jestli to Vojta potřeboval slyšet pro nějaké ujištění. "Myslím, že bych chtěl, aby mezi námi bylo něco víc, ale uvědomuju si, jak složitá naše pozice je. Jak složitá je celou dobu… já jsem tvůj lékař a ty můj pacient. Tohle by… nemělo být." Najednou si připadal jako některý ze svých pacientů, kteří ztráceli hlas ve chvílích, kdy podléhali stresovým situacím.

"Dobře… takže, když zapomeneme na to, co by mělo a nemělo být… ty bys… stál bys o to, aby mezi námi bylo něco víc?" Jako odpověď mu stačí odhodlané přikývnutí. Skloní pohled. Věděl, jaká bude odpověď. Bylo to tak zřejmé… jenže on to vnímal jako pomoc.

Pomoc, kterou přijímal.

Pomoc, v jejíž gestech už neviděl maličkosti, které najednou doplnily ten celek.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 25. října 2014 v 8:17 | Reagovat

Takovýhle hovory nemám ráda, většinou z nich jeden vyjde hodně zklamaný a ten druhý se špatným svědomím, i když k tomu vůhef nemá důvod.
Děkuji za kapitolu. Ani jsem si nevšimla, že by tam byly nějaké překlepy nebo chyby, jen v Americe byla asi Lukáš, ne Vojta?

2 KATKA KATKA | 25. října 2014 v 10:05 | Reagovat

celou dobu čtení jsem trnula co s Vojty vypadne :-)

3 Profesor Profesor | 25. října 2014 v 20:56 | Reagovat

Opravdu zvláštní konec. Nebo jen skoro konec? Ale to je jedno. Nebude to pro ně pro všechny snadné.

4 Karin Karin | 25. října 2014 v 21:08 | Reagovat

Netrpělivě čekám na konec moc pěkná povídka. :-P

5 Adel Adel | 25. října 2014 v 21:36 | Reagovat

No, aspoň si konečně vyříkají, jak to cítí. Celkem Eliotovi závidím, že takhle mohl někam vypadnout, taky bych nejraději někam jela:D Jinak honem na další, to že se jeden druhýmu líbí, víme(oni už taky), ale potřebuju vědět konec rozhovoru:P... btw, kde jsi byla? Pořád jsem tě vyhlížela, jestli se objevíš a ty ne! No nakonec jsem tu biolu zvládla, tak doufám, že na 2 (sice s tahákem ale who cares):D

6 Voldy Voldy | 26. října 2014 v 11:29 | Reagovat

[3]: Ne, konec to ještě není :-)

[5]: No kde, no kde? Musela jsem na ty stehy, jak jsem tu referovala :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama