29. Kapitola

20. října 2014 v 21:46 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Omlouvám se, nejsem teď ve své kůži... fakt, že jsem hodně unavená, sešitá a bez nápadu, se podepisuje tam, kde se mi to hodí nejméně - v místě, kde odpočívám, kde se vypisuji. Za chyby se fakt omlouvám, později napravím.

29. Kapitola


"Eliote? Je všechno v pořádku?"

Eliot se zastaví v chůzi, když ho Max osloví. Ohlédne se na svého dlouholetého kamaráda a kolegu, ke kterému měl velmi blízko. Pokusí se usmát, ale na rtech se objeví jen nepodařený úšklebek. "Jasně."

"A proč tedy lžeš?" Úsměv a oči říkající: mě můžeš říct cokoliv.

"Potřebuju volno, nutně." povzdychne si. Dělal všechno pro to, aby byli lidi kolem něj spokojení a sám na sebe si čas neudělal. "Vypadnout mimo civilizaci a vypnout. Už nedokážu být nezaujatý." Přizná se. Vojta na něj měl příliš velký vliv svou osobou. A bylo to víc a víc intenzivní.

Max na Eliota hleděl zvláštním pohledem. V hlavě kalkuloval, jak moc vážné to s Eliotem bylo. Ale když se na něj podíval pečlivěji, všiml si, že jeho oči se přestaly smát. To bylo něco neobvyklého. Stejně jako kruhy pod očima.

Ne, tohle opravdu nebyl Eliot jakého znal. I když byl smutný a unavený, tak nikdy nevypadal až takhle… emotivně přepadlý.

On opravdu potřeboval volno. A když si o to Eliot řekl takovým způsobem… i když po malém nátlaku… to už něco znamenalo. Že to bylo důležité, aby se jeho přítel neskácel bez života k zemi.

"Mám ti pomoct s Vojtou?" to je první věc, která ho po tom prozření napadne. Vojta teď byl na Eliotovi příliš závislý.

"Mám obavy, co by se stalo, kdybych najednou zmizel a vzal si pár dní volno. Ale nechci to udělat alespoň bez malé jistoty, že kdyby potřeboval, že tu pro něj někdo bude. A já vím, že tobě můžu v tomhle ohledu věřit, Maxi." Eliot na svého kamaráda upře pohled. Plný prosby a očekávání.

"Jak bych ti mohl odolat." Uculí se Max. "Řekni mu, že kdyby cokoliv, budu na příjmu. A na procházku ho mám brát asi neohlášeně, že?"

"To by bylo asi nejlepší. Myslím si, že sám by si neřekl. A zatím ho nechci nijak tlačit, i když bych asi měl."

"Neměj obavy, my to zvládneme, že jo, Monty?" Pes sedící vedle něj souhlasně štěkne.

***

Eliot potřeboval volno.

Vojtovi ta myšlenka rezonovala hlavou po celý čas, co mu ji Eliot oznámil a ještě dlouho poté, co se za ním zavřely dveře. Začínaly jím prostupovat opravdu velké pochybnosti o tom, že za to mohl doopravdy on, i když Eliot tvrdil opak.

Zaboří hlavu do chlupů plyšáka, kterého dostal od Eliota, a který s ním putoval i dál do nového bydlení. Zabíral tak čtvrtinu jeho postele, ale nestěžoval si. Postel byla tak velká, že by se na ní vešli tři dospělí lidé a pohodlně by se vyspali.

Nakonec musel po dlouhém přemýšlení, a mírném plyšovém přidušení, uznat, že to Eliot opravdu potřeboval. A on nebyl ten, kdo by mu mohl něco zakazovat. Naopak, on by měl být vděčný za to, jak mu Eliot pomáhal. Měl by mu dopřát nějaké volno po všech těch útrapách, které pro něj udělal a on v podstatě nehnul ani prstem. Sobecky si však přál, aby mohl jít s ním. Mluvil o přírodě a horách. Jenže tam se Vojta už nikdy nedostane, protože ho bude omezovat vozík a vlastní nohy.

Co na tom, že mu domluvil Maxe? Pro teď neměl náladu vůbec na nic.

Jenže zvuk zvonku byl víc než výmluvný.

A štěkot o chvíli později, kdy pustil Maxe nahoru, taky. Jenže něco bylo jinak. To nebyl jen jeden pes, který se přiřítil k jeho dveřím. Málem ho srazila chlupatá obluda podobně velká jako byl Monty, ale řekl by, že jej o něco převyšoval.

Potom mu došlo, že to je zřejmě ten roztomilý medvídek, kterého mazlil u Majka. Tohle ale nebylo štěně. Tohle byl pořádný pes.

"Sherly!"

"Monty!"

Hlasy dvou mužů protnou naráz jinak prázdnou chodbu.

Pozná jen Maxův a to proto, že se mu do sluchátka představil. Druhý je pro něj naprosto neznámý. Zarazí ho to. S kým sem Max jde? Kdo mu vůbec dovolil vodit mu domů návštěvy? Mohl by ještě zabouchnout a dělat, že není doma? Na to už bylo pozdě.

Najednou před ním stála dvojice mužů. Vedle Maxe naprosto neznámý mladík. Mohl být v jeho věku. Štíhlý, slušivě oblečený a s úsměvem od ucha k uchu. Zarazí se jako uhranutý, když mu pohlédne do očí. Modré oči s nádechem… fialové?

"Vojto? Jsi v pohodě?" Ozve se mu nebezpečně blízko ucha, až sebou trhne. Odtrhne se od uhrančivého pohledu a lehce se odtáhne, když si uvědomí, jak blízko něj Max je.

"Jo… jasně." zachraptí nevěřícně. Nemohl se na něj znovu podívat. Ten kluk… muž… byl naprosto dokonalý. Zrudne rozpaky, když si uvědomí, jak na něj musel civět.

Max si ho prozíravě prohlédne, ale nakonec s pobaveným úsměvem konstatuje, že je opravdu v pořádku. Moc dobře si všiml toho hladového pohledu. "Tohle je Lukáš." ukáže na svého kamaráda. "Slyšel jsem, že Majka a Marlyho znáš, tohle je Sherly, jeho máma." Ukáže na fenku u jeho nohou.

Vojta zmateně pohladí fenu na čumáku a potom si uvědomí, že měl nejspíš natáhnout paži nejdřív k páníčkovi. Celý rudý svou chybu napraví. "Omlouvám se. Jsem Vojta."

Byl nenávratně ztracený jen z barvy očí.

***

Eliot kráčel horskou stezkou, před sebou Berry, za ní hned rozverného Maliho, který neustále rejdil čumákem ve vzduchu a seznamoval se s novými pachy. Jen tak tak ho udržel, když ucítil tlustého sviště, který si dělal dostatečně velké zásoby na zimu. Kožich měl mohutný stejně jako tělo. A Berry na něj jen s ledovým klidem štěkla a pokračovala dál.

Doufal, že Maliho tahle vysokohorská vycházka, a vůbec celý tenhle výlet, unaví natolik, aby potom v horské chatě spal jako mimino a nesnažil se zdemolovat zařízení.

Čerpal energii z fyzického výdeje. Pomáhalo mu to pročistit hlavu, zapomenout na chvíli na všechno, co se kolem něj dělo. Co musel řešit. V tuhle chvíli neexistoval žádný problém. Ani mraky, které se kolem motaly a snažily se zakrýt slunce, které se zdatně bránilo, mu nemohly zkazit náladu. Déšť určitě přežije. Nebyl z těch, co by pár kapek řešil. Berry na podobné vycházky byla zvyklá a vodu s jejího kožichu vždycky dostali. Jediný Mali by s tím mohl mít problémy. Doufal, že potom nebude mít rýmu.

Ale Mali to měl zřejmě pod palcem. Nehleděl na teplotu, proklouznul pod každým pramínkem vytékajícím z horské studánky, kam mu Eliot nedovolil vlézt, za což se mu dostalo velmi vyčítavého štěněčího pohledu. To byl důvod, proč mu nepovolil vodítko výrazněji.

Čím výš se dostávali, tím víc se blížili k ledu, který na vrcholu hory byl, nehledě na roční období. Mrazivý větřík však dával vědět, že v těchto místech začne brzy padat sníh. A to i přesto, že když vykouklo zpoza mraků sluníčko, výrazně se oteplilo. V tu chvíli měl nádherný výhled pod sebe do údolí. Neřekl by, že pod sebou bude mít takovou strž, ale horské cestičky byly vyšlapané důkladně a ze zdola nebyly vůbec rozeznatelné. Až když se obrátil ve výšce, viděl pod sebou klikaté úzké stezky, po kterých přišel.

Těžký batoh ho příjemně tížil na zádech. Nepřišlo mu to jako zátěž. Spíš naopak to vítal. Pomyslná zátěž, která mu ležela na jeho bedrech, podle něj musela vážit víc.

Vojta ho naprosto pohltil. Udělal by pro něj cokoliv, i když si byl vědom, že to není dobré. Neměl nikdy dopustit, aby se mu takhle vryl pod kůži. A to i přes to, že se mu už předtím do kůže vryly výčitky za to, že nedokázal pomoci milovanému člověku.

Měl si držet odstup. Stejně, jako to dělal u ostatních. Dosud ale nikdo nebyl takový jako Vojta. Vojta měl něco do sebe.

Povzdychne si.

Nebyl pro něj. Zasloužil si někoho, kdo byl vyrovnaný se svým osudem. Ne někoho, kdo si stále po letech nedokázal odpustit. Potopilo by to jakoukoliv snahu o vztah, protože věděl, že mu ty zlé myšlenky budou v hlavě rezonovat hodně dlouho.

Takový byl. Nedokázal jen prostě otočit list a jít dál. Měl nějaké povinnosti, i když se nerozešli v dobrém. Možná jen chtěl mít klid na duši? V knihách se vždycky vracel zpět a připomínal si některé věci. Stejné to bylo i v jeho životě.

I přesto, že se Eliot tvářil vyrovnaně a sebejistě, uvnitř něj chvílemi vybuchovaly sopky a láva z nich pálila jeho vnitřnosti.

Najednou si nebyl jistý sám sebou. Zastaví se. Psi se nechápavě ohlédnou po svém páníčkovi, proč tak najednou. Jen Berry přejde zpátky, aby svého pána ukonejšila. Potřeboval někoho stejně trpělivého, jako byla ona. Někoho, kdo by snášel jeho vrtochy.

Ne všichni dokázali snést jeho osud a hlavně samotu, kterou vyžadoval, i když miloval kontakt s ostatními. Občas měl stavy, kdy potřeboval být sám. To měl asi každý, ale u něj to trvalo příliš dlouho, než aby to někdo dokázal pochopit a přijmout.

Byl složitý.

S celým svým životem potřeboval překonat svoje kostlivce. Možná by měl začít nejdřív s nimi a potom se vrhat do něčeho nového. Na novou cestu.

Proč ho takové věci napadly příliš pozdě? Bylo to už tolik let a nikdy se nad tím pořádně nezamyslel? Spíš se nechtěl zamýšlet, aby nemusel čelit realitě. Jenže Vojtův život pro něj byl trochu jako klíč od třinácté komnaty.

Chtěl by jít dál. Možná by chtěl jít dál s Vojtou. Ale chtěl jít Vojta s ním?
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 20. října 2014 v 23:19 | Reagovat

Chudák. Ten tu dovolenou opravdu potřeboval.

2 Sarelle Sarelle | 21. října 2014 v 7:34 | Reagovat

Myslím, že omluv netřeba. Je pochopitelný, že člověk nemůže být furt ve formě, ale ty přesto publikuješ. To je chválihodný a určitě si toho všichni vážíme.
Nemůžu se zbavit dojmu, že Lukáš Vojtovi zamotá už tak těžkou hlavu. A Eliot... I přes to, že to neměl vůbec jednoduché, neměl by příliš otálet. O.o

3 Sung Sung | 21. října 2014 v 12:52 | Reagovat

Eliot opravdu odpočinek potřeboval, tak snad mu bude pak líp :-)

4 yellow yellow | 21. října 2014 v 14:57 | Reagovat

Voldíčku, konec se blíží, když to začínáš takhle  zamotávat, že? ;)

5 KATKA KATKA | 21. října 2014 v 17:50 | Reagovat

dneska jsem z kluku nějaká smutná asi ta Eliho tíseň padla i na mě :-)

6 Karin Karin | 21. října 2014 v 20:09 | Reagovat

Eliot by měl minulost hodit za hlavu a žít přitomnosti doufám že se Lukáš nezamiluje do Lukáše. :-?  ;-)

7 Karin Karin | 21. října 2014 v 20:10 | Reagovat

Omlouvám se ne Lukáš ale Vojta. :-D

8 Adel Adel | 21. října 2014 v 20:16 | Reagovat

Na blog, jsem narazila celkem už před dlouhou dobou, ale trochu dýl mi trvalo, se všemi těmi povídky prokousat:) Ale jsou naprosto skvělý, boží, fantastický atd. (nechce se mi to vypisovat všechno:D) Akorát jsem měla trošku problém, když se hrdinové jmenovali stejně jako v minulém příběhu:D... Jinak od toho tohohle dne, nemám ráda Lukáše! Fuj běž s ním pryč, já chci Eliota a jeho oči:3 Chápu, že chtěl mít Eliot volno a taky proč se brání citům k Vojtovi, ale takhle by to nešlo, takže mu na tě dovolené přihoď nějaký MENŠÍ úraz hlavy, aby se probral:D

9 barbor barbor | 21. října 2014 v 20:27 | Reagovat

hm, eliota mi je ľúto, len aby nerozmýšľal dlho. vojto to tiež nemá ľahké. každý má svoje problémy, no vojto na neho určite nebude čakať a čakať, aj keď vždy to bude ten eliot. no som zvedavá, pre koho sa nakoniec rozhodne

10 yellow yellow | 21. října 2014 v 22:50 | Reagovat

[8]: Neříkej dvakrát. Aby Tě Voldíček nevzal za slovo. Jak se říká, čert (čti Voldy) nikdy nespí. Kdo ví, co se Voldíkovi honí hlavou, a co plánuje. Že Voldíčku? :-*

11 Voldy Voldy | 22. října 2014 v 8:50 | Reagovat

Dnes udělám takovou jednotnou odpověď pro všechny, protože Vaše komentáře jsou vesměs stejné - unavený Eliot, poblázněný Vojta a nepřítel Lukáš na scéně. Takže menší spojler, kdybyste mě chtěli kamenovat. :-D
Eliot si pár věcí ujasní a rozhodne se pro další krok.
I Vojta dojde k jistému prozření.
Takže to vlastně ani spojler nebyl, protože to už všem zřejmě došlo. Zlý Voldy *angel*

A ano, yellow, konec se nezadržitelně blíží. Až mě samotnou překvapilo, jak se to přehouplo a najednou jsem tady.

Díky Adel za to, že se ozvala. Moc mě těší, že se mé povídky líbí. To je odměna pro autora. :)

Hlavou se mi toho honí opravdu hodně, muhehe!! Ale plán už je jasný a konec stojí na prahu dveří.

Protože ano, čert (Voldy) ani Nagini nikdy nespí!

12 Adel Adel | 22. října 2014 v 18:40 | Reagovat

[10]: Proč myslíš, že jsem zdůraznila slovo menší?:D právě kdyby si to vzala doslova, abych se na tohle mohla odvolávat:)

[11]: Spíš já děkuji, za příběhy, ale mohla by jsi potom za mě napsat ty testy, na který jsem se kvůli tomu neučila:DD

13 Voldy Voldy | 22. října 2014 v 19:10 | Reagovat

[12]: reklamace se nepřijímají, už mám po pracovní době :-D

14 Adel Adel | 22. října 2014 v 19:24 | Reagovat

[13]: Dobře, napiš od kdy do kdy máš pracovní dobu, abych věděla, kdy mám podat žádost a napsání písemek do školy, momentálně spěchá biologie:D

15 Voldy Voldy | 23. října 2014 v 5:24 | Reagovat

[14]: Audience je o víkendech po domluvě s mým tiskovým mluvčím, možno fb :-D jinak pracuji 7-7:01 :-D biola je v cajku, kam se mám přemístit?  O_o

16 Adel Adel | 23. října 2014 v 20:07 | Reagovat

Napiš jméno tvého tiskového mluvčího ať vím u koho se mám ohlásit (doufám, že to nebude Nagini, jelikož neumím hadí jazyk:D) popřípadě fb. Dobře, všechny stížnosti píšu už hodinu předem, aby mi vyšel čas odeslání mezi 7-7:01. Místo určení je Gymnázium Šumperk třída 166, nejpozději do 10:55 a zadaní testu: Kostra, lebka plus latina :D

17 Voldy Voldy | 23. října 2014 v 21:12 | Reagovat

[16]: Voldy Z Jupiteru, klasika :-D bohužel ano, tiskovej mluvčí je Nagini, možná proto nemám žádné návštěvy! Nad tím se budu muset zamyslet. :-D Ty bláho, to bych si hned dala. Latina je v pohodě a anatomie ještě víc - zdravotník no. Akurát my se to učili ještě víc podrobně než vy (pojmenovávat veškerý jamky a záhyby, vývody atd.), vypadala bys jako šprt. :-D

18 Adel Adel | 23. října 2014 v 21:29 | Reagovat

To bys teda měla, nebo si sebou zabal slovník:D Tak to je super, no možná ty jamky a tak můžeš vynechat, ta učitelka je fakt hrozná, tak aby si o sobě moc nemyslela, že mě to naučila:D jo a prosím vem si sebou mnoholičný lektvar, jako nic proti tobě, ale asi by to bylo poznat, kdyby ses tam objevila ty místo mě:D btw, mě stačí tak dvojka a zapomněla jsem na epitely, ty můžeš napsat za 1 minule jsem z nich měla za 4:DD

19 Voldy Voldy | 23. října 2014 v 21:32 | Reagovat

[18]: Já k Naginimu slovník nepotřebuju, my si rozumíme. Dobře dobře, tak ty za mě přijeď na vyndavání stehů a bude to v cajku. :-D Nebooooj, já mám lidskou masku, aby to jako vypadalo, muhehe!

20 Adel Adel | 23. října 2014 v 21:46 | Reagovat

No TY si sním rozumíš, ale já se potřebuji domluvit na schůzce.. vlastně slovník neber, aspoň si můžu domluvit schůzku kdykoliv, páč mi Nagini nemůže říct, jestli máš volno nebo ne:D (muhahaha, jo zkouším zlověstný smích) Dobře, domluveno v 10:55 tě čekám:)

21 Voldy Voldy | 23. října 2014 v 21:59 | Reagovat

[20]: Jak moc bys koukala, kdybych se tam opravdu objevila? :-D

22 Adel Adel | 23. října 2014 v 22:14 | Reagovat

Když se tam objevíš, tak uvidíš, jak moc budu koukat:P:D

23 sisi/ctenar sisi/ctenar | 24. října 2014 v 0:32 | Reagovat

stejně tě milujeme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama