26. Kapitola

8. října 2014 v 11:52 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
26. Kapitola



V obývacím pokoji se rozhostilo ticho. Seděli vedle sebe a mlčky hleděli před sebe. Eliot mlčel, aby nechal Vojtovi čas a Vojta proto, že netušil, co říct na něco takového. Místo slov nakonec otočí svůj pohled zpátky k Eliotově tváři. Natáhne dlaň, aby se dotkl Eliotovy, která na pokrčených kolenou svírá hrnek s čokoládou.

Eliot se po tom nečekaném doteku ohlédne na Vojtu a pousměje se. Mluvil k němu přímo a on ho neodstrčil. Naopak ho teď držel za ruku. Zakloní hlavu a opře si ji o opěradlo pohovky. Měli by spát a ne tu vysedávat. Ale asi bylo potřeba, aby se pobavili i v jiném duchu, než jen o léčebných plánech a možnostech. Konečně jako by se mezi nimi prolomila bariéra, která z něj stále dělala Vojtova lékaře, a stali se opravdu přáteli. Bylo to nevyřčené, ale cítil to tak.


Vojta se znovu podívá na Eliota. Už před nějakou chvílí odložil prázdný hrnek na stolek a dál mlčky svíral jeho dlaň. Bylo to zvláštní a uklidňující. A s potěšením zjistil, že jeho hostitel konečně usnul. Ne tedy zrovna v příjemné poloze, ale nezdálo se, že by to Eliotovi nějak překáželo. Spíš ho ráno budou bolet záda. Hlavu měl pootočenou k němu, tváří zapřenou o polstrování opěrky.

Pohne se velmi pomalu. Snaží se, aby se pohovka co nejméně prohýbala a aby se jejich dlaně nerozpojily. Se zatajeným dechem zabere pozici v těsné blízkosti Eliotova klidně oddechujícího těla. Zřejmě usnul opravdu tvrdě, když ho to neprobudilo. Protože ať se snažil, jak chtěl, nějaký ten šum a nechtěný pohyb navíc udělal. Musel být hodně unavený. Každý den byl s ním, a i když o tom nemluvil, věděl, že během toho i pracuje na firemních záležitostech.

Natáhne volnou ruku, aby se jemně dotkl klidných rysů Eliotovy tváře.

Měl ho tak blízko. Lehoulince pohladil spánkem uvolněnou tvář a musel se sám pro sebe usmát. Kdyby teď vedle Eliota vystřelili z děla, nehlo by to s ním.

Možná to byl ten moment, kdy se k němu sklonil, aby ochutnal druhé rty.

Nebyl to nijak zvláštní polibek. Prostě své rty přitiskl na ty druhé, lehce pootevřené a políbil je. Pohnul svými rty a se zavřenýma očima a zatajeným dechem prozkoumal hebkost Eliotových rtů. Projelo jím sotva zaznamenatelné brnění. Když si uvědomil, co dělá, prudce se odtrhnul.

Eliot i nadále klidně oddychoval, jen se jeho rty mírně pohnuly, když se od něj odtrhnul. Vyjeveně na něj zůstane zírat.

Co to provedl? A ještě k tomu spícímu člověku?

Najednou měl pocit, že ho místo polibku nějakým způsobem zranil.

***

Když se o několik hodin později probudil, okny už dávno do místnosti svítily sluneční paprsky. Eliot však už na pohovce nebyl. Trochu zklamaně se posadil ze zkřivené polohy a s uspokojením zjistil, že záda nijak zvlášť neprotestují.

Nejistými krůčky projde tiše po bytu. Jenže byt je prázdný. To zjistí po nahlédnutí do Eliotovy ložnice. Když byly dveře pootevřené, troufl si na to. Postel byla rozházená, ale její majitel nikde. Stejně tak se v bytě nenacházela ani Berry.

Z nezvyku, kdy už dlouho neslyšel zvuk odemykaných dveří za svými zády, sebou trhne, jak se při tom náhlém zvuku lekne. Otočí se prudce v chodbě k hlavním dveřím a s bušícím srdcem zakolísá na vlastních nohách. Takhle prudké pohyby by neměl dělat.

"Už jsi vzhůru?" ozve se náhle Eliotův veselý hlas, kolem nohou se mu prožene Berry. "Byl jsem venku s Berry a pro snídani." Usměje se na něj zářivě a zamává mu před obličejem papírovým sáčkem plným dobrot z pekařství. "Jsi v pořádku?" Na čele se mu objeví starostlivá vráska.

"J-jo… jasně." Vykoktá ze sebe stále polekaný Vojta. "Lekl jsem se." Přizná nakonec.

"Ach… omlouvám se… netušil jsem, že už budeš vzhůru." Přejde k němu a podepře ho svou paži pevně umístěnou kolem jeho pasu. "Chceš do koupelny? Připravil jsem ti tam kartáček a podobné proprietky, které bys mohl ocenit." Usměje se na něj.

"T-to by bylo fajn." Přikývne nakonec Vojta. Teplo vyzařující z Eliotova těla je tak příjemné… nechce, aby ho pustil, ale věděl, že je to zcela nevyhnutelné, aby nenastaly nějaké otázky. Prostě jen pomoc. Nic víc. Pokouší se namluvit sám sobě, že v tom objetí nic není. "A jak ses… vyspal?"

"Já? Přímo skvěle." Uculí se Eliot zářivě. Z nevysvětlitelných důvodů měl opravdu dobrou náladu. A bylo to vcelku nakažlivé, protože po chvíli se začal usmívat i Vojta.

Eliot o tom, že při polibku procitnul, mluvit nebude. Příliš se bál, že by tím Vojtu vyděsil.

***

Mlčky procházel mezi náhrobky, v ruce držel pugét čerstvě uřezaných květin a v druhé ruce měl Berryino vodítko. Vzal ji s sebou, i když si byl vědom toho, že na hřbitovy psi nesmí. Proto snad poprvé zneužil její označení jako asistenčního a terapeutického psa. Potom měla přístup vesměs kamkoliv, kdyby chtěl někdo protestovat.

Šel skoro jistě. Jen občas pohledem zabloudil z některé z hořících svíček. Berry vedle něj šla klidně, s respektem k tomu, co ve vzduchu cítila. A Eliot jí byl za to vděčný.

Vojtu nechal v centru, ani mu neřekl, že sem pojede. Nechtěl ho zbytečně rozrušovat. Neřekl mu ani to, že mu pomalu vyklízí byt. Už bylo vše v krabicích, srovnané podél zdi. Byt bude prodaný co nevidět. Teď už jen zbývalo najít nový pro Vojtu. Někde blíž.

Někde blíž k němu. Jak se vyjádřil. Nehodlal mu v tom nijak odporovat. Nechtěl, aby se jednoho dne jejich cesty rozešly díky tomu, že by je dělila vzdálenost. Znamenalo by to totiž, že by po odchodu z centra musel za Vojtou buď dojíždět nebo naopak. A i když si to nechtěl přiznávat, bylo to pro něj vyčerpávající už teď, protože měl celý den zaplněný povinnostmi a jen málo času na odpočinek.

Zastaví se při pohledu na fotografii s Vojtovou rodinou. Pomalu klesne do dřepu. Natáhne se, aby z vázy vyndal již uschlé květy a nahradil je čerstvými. Ohlédne se. Zapomněl vzít konvici, aby mohl dolít vodu. Udělá to později.

Pokyne Berry, aby si lehla vedle něj. Prsty jedné ruky zaboří do její srsti, jako by v nich hledal oporu. Sevření druhé dlaně…

Chtěl sem přijít, možná říct něco lidem na fotografii. Ujistit je, že o jejich syna bude dobře postaráno, ale ani jedno slovo mu nešlo přes rty. Zůstal na usměvavé tváře mlčky hledět. Sbíral z nich sílu, kterou potřeboval pro Vojtu. Aby mu mohl říkat, jak moc byl pro rodinu důležitý a že jim jistě chybí stejně jako jemu.

Nezáviděl mu to. Nebylo co závidět. Přijít o rodinu takovýmto způsobem… ještě v dětském věku… v dospělosti by se s tím člověk jistě vypořádal lépe… jinak… pro dítě to muselo být víc než stresující. Ani tomu nedokázal najít správné přirovnání.

Netuší, jak dlouho tam sedí a rozjímá. Najednou se prudce zvedne. Naposledy, odhodlaně se podívá na fotografii. "Postarám se o něj."

Odejde ze hřbitova. Květy ten den zůstanou nezality.

***

"Mám pro tebe dobrou zprávu." Zazubí se Eliot na Vojtu.

"Hm? A jakou?" zvědavost ve Vojtově hlase se nedá nijak skrýt.

"Našel se byt pro tebe. A za peníze z prodaného předchozího bytu si ho můžeš rovnou koupit a ještě ti i něco zbude na nábytek a vymalování…"

"Vymalování?" zakoulí Vojta očima. "Já a malovat? V tomhle stavu?"

"Pomohl bych ti… už jsem o tom přemýšlel, neboj se." Uculí se na něj.

"A… a kde je..?"

"Kdo?" zeptá se Eliot trochu nechápavě, než mu to dojde. "Shodou okolností jen kousek od toho mého. Takže to budeš mít jako klimatickou procházku, kdybys mě chtěl navštívit." Mrkne na něj potěšeně. Hledal docela dlouho, než mu takhle nabídka spadla do klína. A dokonce se mu podařilo ukecat to i na slevu, pokud by kupovali ihned. "Má to podmínku… musíme a to kývnout co nejdřív. Tahle lokalita je prý dost žádaná a vzhledem k ceně… díky tomu, že jsme všechno převedli na mě, by neměl být s předáním ihned problém."

Vojta vykulí oči. Netušil, že to půjde tak rychle, ale mohl počítat s tím, že co si vezme na starost Eliot, to bude vyřešené dost rychle. "To je skvělý." Vyhrkne najednou ze sebe, když mozku dojde pravá podstata informace.

Bude mít nové bydlení. Nemusí se vracet do starého bytu.

A k Eliotovi to nebude mít vůbec daleko.

"Tvůj pobyt se tady krátí, Vojto. Proto jsme museli jednat trochu rychleji, aby z tebe nebyl bezdomovec." Sevře mu povzbudivě ruku.

***

Berry ležela na zemi uprostřed místnosti a pozorovala svého páníčka a jeho počínání. Snažil se vymalovat již druhý pokoj. Jenže jak se zdálo, barva ho nechtěla poslouchat. Takže byl barevný on sám a na zdech to vypadalo jako nevzhledná šmouha.

Eliot vztekle odhodí váleček. Barva kolem kýble jen vystříkne. Vyčítavý pohled své fenky úspěšně ignoruje. Už nějakou dobu mu její pohled říká: "Zkus mě umazat a uvidíš, jak pevný stisk zubů mám." Bylo mu jasné, že drhnout zelenou barvu ze sněhově bílé srsti by se mu rozhodně nechtělo.

"Myslím, že jsem to vzal za špatný konec." Promluví Eliot nahlas. V prázdném pokoji se jeho hlas legračně rozlehne. Chtěl tou zelenou namalovat jen jednu stěnu, ne celý pokoj. Měl jistý plán s jedním kamarádem, kterého potkal na přezkoušení asistenčního psa. A Michal mu dost ochotně vyšel v jeho prosbách vstříc. Takže teď podle plánů maloval jednu stěnu na tmavě zelenou, aby zbytek stěn zůstal bílý. Když viděl v počítači předběžné nákresy bytového architekta uvědomil si, že tohle je přesně to, co se bude Vojtovi líbit. A tak konal.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 8. října 2014 v 12:30 | Reagovat

jsem na ně tak pyšná a ráda že dokázali jít dal i po těch katastrofách co se jim staly , moc jim fandím děkuji :-D

2 yellow yellow | 8. října 2014 v 13:07 | Reagovat

Chm, a já už myslela, že je Eliot superman. A on chlapec neumí malovat. Ts, ts. :D
Jsem ráda za pozitivní vývoj, ale tak nějak se bojím nějaké jobovky, jak to u tebe bývá zvykem. :)

3 Profesor Profesor | 8. října 2014 v 13:50 | Reagovat

Dobré, moc dobré. Hezky se nám to vyvíjí. A Eliot neumí malovat,to mě pobavilo.

4 barbor barbor | 8. října 2014 v 14:18 | Reagovat

bola som vo veľmi príjemnom šoku, keď som tu uvidela novú kapitolku. som mala chuť dať nejaký tanček od radosti :D no či ti asi tak napíšem... ako vždy krásna kapitola. obaja sú tak úžasné osobnosti. každý predsa len o niečo odlišný, ale nedá sa nemať ich rád

5 Illidrien Illidrien | E-mail | 8. října 2014 v 16:18 | Reagovat

No teda, tak Eliot se stal malířem! :-D
Docela se tedy divím, že se Berry nechce zapojovat, asi bude skvěle vychovaná. Naše zvíře (psa nemáme) se podobných aktivit účastní s nadšením a očekáváním, kde všude by se dalo báječně škodit a kterak naplánovanou činnost protáhnout na trojnásobek požadovaného času. :-D
Malování zdar a už se těším na další příběh.

6 Karin Karin | 8. října 2014 v 17:08 | Reagovat

Eliot umí malovat asi jako já také jsem to zkoušela je fajn že Eliot o té puse ví. :-D  :-)

7 Sung Sung | 8. října 2014 v 17:40 | Reagovat

Eliot - práce všeho druhu :-D  :-D

8 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 8. října 2014 v 22:07 | Reagovat

Škerila som sa pri tejto kapitole ako taký  debílek :D nádhera ! Už sa nám to posúva smerom, na ktorý všetci čakáme (už bola prvá pusa, čo bude ďalej ? :-D ) xD a posledná scénka s Eliotom pobavila :D Ďakujem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama