24. Kapitola

2. října 2014 v 11:55 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Už chápu, proč pracující lidi přestávají psát...

24. Kapitola



Seděli na matraci, kterou měl Vojta v bytě na místě, kde by měla být zřejmě postel, a Eliot vyprávěl. Vyprávěl svůj příběh od začátku tak, jak byl. Jestli ho měl Vojta znát, byla tohle přesně ta chvíle, kdy se o něm měl dozvědět, aby ho mohl pochopit.

Bylo pro něj složité, vracet se do doby, kdy pro něj skončil život pod domácí střechou. Od chvíle, kdyby odkázaný jen sám na sebe a pár věcí, které měl. Neskrýval žádné emoce z toho, co prožil. Nesnažil se tvářit, že je v pohodě, když nebyl. Usmíval se i otíral slzy. Byla to hluboká a bolestivá rána. A Vojta mu do toho nevstupoval, jen mlčky poslouchal.

Čím víc toho však řekl, tím víc si Vojta uvědomoval, kolik toho musel Eliot prožít, aby se dostal až sem. Byl to složitý spletitý příběh plný křivdy, ale i odhodlání. On vzdal po ztrátě rodiny, což byla jedna velká rána, a byl by možná nakonec svůj boj prohrál, jenže se v jeho životě ukázal právě Eliot a jemu docházelo, jak moc velký vliv na něj měl i přesto, že jeho příběh neznal. Jak ho mlčky naváděl na správnou cestu.

Pousměje se tomu. Eliot se opravdu snažil ukázat mu, že život nemusí končit, jen si musí každý najít nějaký smysl, proč jít dál. A Eliot měl Berry a další štěňata, která vychovával a předával lidem, kteří takové štěně budou do života potřebovat jako pomocníka, ale i jako nejbližšího kamaráda.

Oba dva přišli o rodinu, oba jiným způsobem. On věděl, že svou rodinu už nikdy neuvidí, kdežto Eliot je mohl kdykoliv potkat na ulici, i když mu vyprávěl, jak se přestěhoval do jiného města a byl rád, že strýc měl firmu jinde než jeho otec. O strachu, co by dělal, kdyby je náhodou potkal na ulici. I o tom, jak rád by řekl, že je vše v pořádku a zase se s nimi objal.

V tu chvíli plakal Vojta s ním. I on měl podobnou tužbu. I on chtěl svou rodinu ještě jednou obejmout a říct jim, jak je má rád. Nedostal k tomu příležitost a už ji nikdy nedostane. Byl to zřejmě trest za něco, o čem nevěděl.

Jenže teď věděl, že život měl jít dál, i když bolest už zůstane.

***

S vyprávěním skončil Eliot o notný kus času později, než předpokládal. Za okny už byla skoro tma a při pohledu na hodinky se málem zděsil. Berry vedle nich ležela na zaprášené podlaze a pravidelně oddechovala. Podívá se na Vojtu vedle sebe a rozpačitě se usměje. "Asi se to protáhlo víc, než jsem čekal." Dodá omluvně.

"To nic, neomlouvej se." Zachraptí Vojta a musí si odkašlat, aby se zbavil knedlíku a sucha v krku. Neměl tenhle svůj hlas rád. Vždycky mu to připomnělo chvíle před těmi týdny, kdy neuměl pořádně vyslovit ani hlásku.

"No… zbyla tam ještě nějaká pizza, tak to můžeme dojíst a asi vyrazíme…" zvedne se Eliot z matrace. Bylo mu divně. Emoce jen tak tak udržoval za pomyslnými stavidly, aby nepřetekly. Když se z toho vypovídal, cítil se o něco lépe. Lehčí. Ale i tak mu bylo trapně, že se takhle rozpovídal. Strýčkovi kdysi o svých problémech a strastech řekl, ale nikdy to nebylo až takhle podrobně. Povzdychne si. Potřeboval by být chvilku sám, ale Vojta ho teď potřeboval.

"Vyrazíme? Kam?" vyhrkne překvapeně Vojta. Myslel si, že tu buď zůstanou, nebo ho Eliot odveze zpátky do centra, ale ani jedno tomu nenaznačovalo.

"Měl jsem trochu jiné plány, ale je dost pozdě, vezmu tě k sobě, tady být nemůžeme a recepci v centru nestihneme. Na to jsem byl upozorněn, jen do půl noci. A cesta sem trvala docela dlouho."

"To vážně? Vezmeš si cizího člověka do bytu?"

Eliota to pobaví. "Řekl bych, že tak trochu už dávno nejsi cizí. A navíc, já znám tvojí diagnózu důkladněji než ty. Pochybuju, že by ses cítil na okrádání člověka se psem." Současně s úsměvem z něj spadnou dosavadní pochybnosti a strach. Strach, že by Vojta využil jeho slova proti němu. To se snad nestane.

***

Netušil, kdy Vojta během cesty usnul, ale pamatoval si, kdy přestal mluvit. Potom ho nechal být. Nechtěl ho rušit z myšlenek a později ze spánku. Soustředil se proto jen na řízení. Teď však parkoval před domem, ve kterém bydlel a věděl, že Vojtovo probuzení je neodkladné.

Vypne motor a vystoupí. Dveře za sebou zavře jemně, nebouchne s nimi, to by Vojtu akurát vylekal. Propustí Berry z prostoru zadních sedadel a dá jí pokyn, aby se ještě trochu po venku proběhla. On se mezitím postará o Vojtu.

Přejde ke dveřím spolujezdce. Pomalu, aby ho neprobudil, je otevře. "Vojto, jsme na místě." Dotkne se Vojtova ramene. Jenže Vojta jako by se nechtěl probudit ani do polospánku. Jen si něco zamručí a otočí hlavu k němu.

Žádná změna ve Vojtově dýchání ho ujistí v tom, že jeho něžný způsob buzení je úplně k ničemu.

Povzdychne si, natáhne se trupem do auta a omotá si Vojtovy paže kolem krku. Potom ho jemně vezme kolem pasu a přitiskne ke svému tělu, aby si ho zvedl do náruče. Nikdy takhle z auta nikoho nevytahoval. Už vůbec ne spícího člověka. Neuměl si představit, jak to udělat, aniž by dotyčnému nebouchl hlavou o rám dveří a už vůbec, aby ho neprobudil.

Se zatajeným dechem se konečně dostane i s Vojtou ven. Kolenem dveře zabouchne a zlehka si Vojtu upraví v náruči. Začínalo se mu dařit v nabývání tělesné hmotnosti, takže už nebyl tak křehký jako před měsíci. Konečně se tělo začínalo regenerovat i v tomhle směru a nespotřebovávalo veškerou energii na hojení ran. To bylo dobré znamení.

Auto se s pípnutím zamkne. Věci vyloží ráno, teď nic z toho nepotřebovali. A doklady a potřebné věci už měl v tašce přes rameno. "Berry!" houkne na fenku pobíhající mezi stromy. To byla jediná výhoda bydlení u parku. Měli to blízko na trávu. Ale odvrácená strana obsahovala stříkačky pohozené v trávě kolem laviček a on se jen děsil chvíle, kdy si někdo z nich nějakou někam zabodne. Mohl jen doufat, že se to nikdy nestane.

Berry ho začne poslušně následovat k domu. Dost nemotorně vyhrabe klíče z kapsy, aby odemkl a zase zamkl hlavní vchodové dveře. Sotva se dostanou do druhého patra, začne se mu Vojta v náruči vrtět.

"Eliote?" ozve se rozespale, než se na něj upřou stejně ospalé duhovky.

"Klidně spi, už jsem na místě." Uklidní ho.

"Můžeš mě pustit, zvládnu to…"

To chabé prohlášení donutí Eliota uchechtnout se. "Tohle bude rychlejší. Mě to nevadí." Znovu se dá do odemykání dveří, tentokrát už vedoucích do jeho bytu.

Ruce kolem jeho krku se sevřou pevněji, když se mu o rameno opře Vojtova tvář. "Pořád mě jen nosíš." Zamumlá Vojta rozpačitě.

"Kdyby mi to překáželo, nedělám to. Nedovezl bych si tě domů ani bych ti nepomáhal. Tak mlč a spi, pokud jsi unavený. Ráno můžeme mluvit, jak dlouho budeš chtít." Skopne z nohou tenisky a vydá se s Vojtou rovnou do obývacího pokoje. Nepochyboval, že by se mu na gauči nespalo dobře. On sám na něm přespával kolikrát častěji než na vlastní posteli, jak byl pohodlný.

"Máš to tu hezký." Hlesne Vojta, když je usazený na pohovku. "Vypadá to útulně a pohodlně." Rozhlédne se zvědavě kolem sebe. Únava je ta tam. Berry se kolem nich už nemotá, takže předpokládá, že má tenhle byt víc než jednu místnost.

"Díky. Zajdu ti pro polštář a peřinu, jen mi dej chviličku." Usměje se Eliot. "Můžeš se tu zatím porozhlídnout." Zmizí za dveřmi obývacího pokoje, aby se vydal do ložnice, kde zaboří hlavu do skříně. "Kam jen jsem ty peřiny dal…" zamumlá si nahlas pro sebe. Ale stačí mu hmátnout jen jednou a už pytel s vysátou peřinou a polštářem tahá ven.

Vojta se zvědavě, i když trochu namáhavě, zvedne z pohovky a opřený o opěrku udělá nejistý krok směrem k vysoké knihovně. Televize byla na druhé stěně, ale jeho zaujaly fotografie umístěné na jedné z vyhraněných polic. Byl v Eliotově bytě. Tohle byl jeho domov. A on byl čím dál tím víc zvědavější. Ani netušil proč.

Zahledí se na jednu z fotografií, na které jsou dva dospělí lidé. Muž a žena. Uprostřed stojí mladý muž a on si uvědomí, že to je nejspíš Eliotova rodina.

"Našel jsem…" ozve se od dveří nadšeně a on sebou přistiženě cukne.

"To jsou vaši?" zeptá se bez zábran, když se z toho leknutí trochu vzpamatuje.

Eliot jen mlčky přikývne. Začne rozbalovat pytel a odpoví až ve chvíli, kdy povléká peřinu do vypraného povlečení. "Tu fotku jsem si doslova ukradl, když jsem se mohl doma na minutku ukázat a vzít si nejpotřebnější věci. To bylo naposledy, kdy jsem byl doma."

Vojta se na něj překvapeně podívá. Takže to myslel všechno vážně? Neměl důvod nevěřit mu, ale stále se mu nechtělo věřit tomu, že ta situace byla až tak špatná. Eliotova slova ho však vyváděla z naivity. "Vypadáš tam děsně mladý."

Jestli měly na Eliota vlézt chmury, po tom prohlášení rozhodně nevlezly. Rozesměje ho to. "Takže teď vypadám staře?"

Vojta jako na povel zrudne. "Ne, to ne. To jsem neřekl. Já jen, že… teď vypadáš dospěleji. Tam máš ještě dost dětské rysy."

"Taky jsem byl ještě skoro dítě." Pokrčí Eliot rameny. "To byla naše poslední společná fotka." Kývne k fotografii a odvrátí se, aby přešel ke kuchyni. "Dáš si něco?"
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 2. října 2014 v 14:25 | Reagovat

jsem ráda že jsou spolu kéž by Eliot nemusel Vojtu už vracet drž se skvělý díl :-D

2 yellow yellow | 2. října 2014 v 16:20 | Reagovat

Voldíčku, já tě obdivuju, že při práci ještě zvládáš psát. Já teď někde sednu (autobus, vlak, křeslo,...) a v tu chvíli spím. Ne že by to v práci bylo tak náročné, ale pořád se mi nedaří zvyknout si na nový režim a vstávání o pět hodin dřív než poslední tři měsíce.

3 Sarelle Sarelle | 2. října 2014 v 17:27 | Reagovat

...ale ty si z těch lidí vůbec nebudeš brát příklad, protože tvoje povídky jsou úžasný a pomáhají lidem žít!
Ne, samozřejmě, sama vstávám po páté a vracím se kolem čtvrté odpolední a to jsem na střední, což se nedá srovnávat, že... Přeju hodně sil. ^^

4 -W- -W- | 2. října 2014 v 17:58 | Reagovat

Nádhera 8-)
Prosím piš dál, hrozně se mi líbí, jak reálně tvé povídky působí <3

5 Sung Sung | 2. října 2014 v 23:03 | Reagovat

Měl by si Vojtu nechat :-D

6 Profesor Profesor | 3. října 2014 v 8:40 | Reagovat

Opravdu smutná kapitola, ale zároveň i hezká. Líbí se mi, když jsou spolu.

7 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 3. října 2014 v 9:08 | Reagovat

hmmm....a nechcel by Eliot len tak náhodou ďalšieho domáceho "mazlíčka" ? Že by k Berry pribudol Vojta s mačacími uškami (ktoré kľudne môže dostať ako darček od Eliota *devil smile* xD) ??? :D  :D A pokojne by na tej pohovke mohli spať obaja, keď je taká pohodlná :D

8 Marketa Marketa | E-mail | 4. října 2014 v 0:22 | Reagovat

Nádherná povídka, těším se a jsem zvědavá na další kapitolu :-)  :-D Moc krásný :-)

9 Karin Karin | 4. října 2014 v 22:49 | Reagovat

Krásně jak si k sobě hledaj cestu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama