22. Kapitola

23. září 2014 v 23:36 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
S další částí se pokusím moc neotálet, ale o víkendu běžím jeden závod a přes týden jsem v práci od nevidím do nevidím, tak snad to zmáknu.

22. Kapitola



Eliot se nemohl na Vojtu vynadívat. Od té doby, co ho Mikael ostříhal, jako by z něj byl úplně nový člověk. Vlasy uměly udělat takovou práci. Rozhodně mu to slušelo.

Usmál se sám pro sebe, ale když konečně v lékařském pokoji našel Vojtovu složku, zamrzl mu úsměv na rtech.

Je to tady. Pomyslel si zkoušeně.

Pohlédne na hodinky na svém zápěstí. Vojta měl být v tuhle chvíli na rehabilitaci a potom ho ještě čekala vířivka. Eliot však přijel dřív, protože chtěl mluvit se svými kolegy o tom, jak se Vojtův stav vyvíjí a zda se zlepšuje. Vesměs už odpověď znal, ale chtěl se ujistit, že není jediný, kdo to tak vidí.

Jenže vozík nutný pro Vojtův život nad ním visel jako Damoklův meč. Masážemi a cvičením se snažil zvrátit ten fakt, ale v hloubi duše věděl, že to stejně nedokáže. Nebyl všemocný. Teď však bylo načase Vojtovi o téhle věci říct. Nebude schopný překonávat bez vozíku dlouhé vzdálenosti.

Povzdychne si a zadívá se na Berry u svých nohou. "Budeme to muset zvládnout."

Posadí se s hrnkem horkého čaje na pohodlnou pohovku. Bude to muset Vojtovi říct nějak opatrně. Poslední dobou byl tak nabití energií. Trochu to přisuzoval návštěvě u Mikaela, protože ty dva několikrát nachytal, jak si spolu dost otevřeně povídají a vůbec se zdálo, že jako lidi si sedli. Za což byl víc než rád. Vojta potřeboval i někoho jiného než jen jeho. Musel znovu rozvíjet sociální stránku své osobnosti.

Dokonce by řekl, že Mikael Vojtovi povídal něco o něm. Když se vracel z kuchyně s novým pitím, tvářil se Vojta víc než provinile a Mikael naopak poťouchle. Znal ho, byl to neskutečný podfukář. Ale měl ho rád, nezazlíval mu to. Věděl, že to nemyslí špatně.

Mohl by Vojtu k němu zase vzít. Nebo by mohl Mikael přijet na návštěvu za Vojtou do centra. Určitě mu zavolá.

***

"Takže je to… definitivní?" Vojta místo na Eliota hleděl na vozík vedle své postele. Nemohl tomu uvěřit. Přece se tak rychle zlepšoval… ale nohy… nebylo to ono. Věděl to Eliot a věděl to i on.

"Prozatím ano." přikývne Eliot rozhodně. On tu musí být ten silný. "Nemůžeme říct, že se to nezlepší, to ne. Ale musíme počítat i s tou variantou, že to zůstane tak, jak je. Chodit budeš, ale dlouhé vzdálenosti budou problém."

Vojta přikývne. Rozuměl tomu a stejně tomu nechtěl věřit. Doufal, že odtud odejde po svých až domů, nejen do auta.

"Jsi tu šestnáct týdnů, ještě tě deset čeká, ale už teď… po všech těch vyšetřeních… zkusíme to, Vojto. Ještě s tím zkusíme něco udělat. To ti slibuju." Eliot se posadí na postel vedle Vojty, který měl nohy spuštěné přes hranu a zdravou rukou se přidržoval, aby nespadl. K překvapení obou je to Vojta, kdo vezme Eliota za ruku.

"To je v pohodě, Eliote. Když se na to podívám… vlastně je to skvělé. Tedy… myslím to, kam jsem se díky pomoci všech tady a hlavně tebe dostal. Když jsem se před skoro rokem probudil v nemocnici ani ve snu jsem nepředpokládal, že bych to mohl přežít, natož abych chodil. Já… myslím, že to zvládnu."

Eliot nejdřív překvapeně shlédne na jejich spojené ruce. Ani nedoufal, že by… "Cvičením se dá zvrátit hodně… uvidíš. Já ti rád pomůžu." Proplete s ním prsty a pevně sevře.

"Víš nad čím jsem přemýšlel já?" Podívá se na něj Vojta náhle. Eliot zavrtí hlavou. "Jak to vypadá u mě v bytě… jestli je to vůbec můj byt."

Eliot se zarazí. To ho vůbec nenapadlo. Nějak nepřemýšlel nad tím, že by Vojta před nehodou někde bydlel… nikdy se o svém bydlení nezmiňoval… a on se neptal. Přitom to bylo tak přirozené. Mělo ho to napadnout. "Můžeme se tam zítra zajet podívat, co ty na to? Máš ráno bazén a potom volno, je sobota… a když bude hezky, mohli bychom zůstat venku." Napadne ho náhle a proto svůj nápad Vojtovi sdělí.

"To by… to by bylo fajn." Klíče měl uložené s osobními věcmi v trezoru na sesterně. Byly mu tu stejně k ničemu. A policisté mu je přivezli už do nemocnice ještě když byl v umělém spánku.

Už jen jeho byt bude pro něj velkou výzvou. Dům neměl výtah a on bydlel ve čtvrtém patře. Jenže tím Eliota dnes nechtěl zatěžovat. Když se díval na vozík, který podle Eliotových slov neměl být poslední, na kterém seděl, bylo mu z toho úzko. Prý za ním přijdou lidi a udělají mu přesný na míru, aby splňoval všechny podmínky.

I přes to, že se v něm praly pocity, získával sám nad sebou potřebnou jistotu. Jistotu pro další krok do života. Zřejmě měl žít, když tu pořád byl. A nehodlal svůj život strávit upoutaný na lůžko. Chtěl víc a ten vozík mu měl pomoci, neměl by ho hned zavrhnout.

Bude se s tím muset nějak popasovat.

***

"Bydlíš dost daleko." Usměje se Eliot na Vojtu, když zastaví před malou bytovkou v menším městě. Jeli sem přes tři hodiny. Vyjednal sice Vojtovi vycházku až do neděle, ale nenapadlo ho, že by Vojta mohl žít v úplně jiném městě než byl hospitalizovaný a následně v rehabilitačním centru.

"Asi jsem ti měl říct, že je to daleko." Vrátí mu Vojta omluvný úsměv. "Ale jsem rád, že díky tomu, že ten byt byl můj, že tu všechno zůstalo… i když… nechci to vidět vevnitř." zahledí se přes čelní sklo na dům před nimi.

Eliot překvapeně zamrká. A to mu říká jen tak? Vůbec by ho sem nebral. Myslel si, že chce domů. Nebyl tu takovou dobu. "Nemusíme tam."

"Eliote… já se bál vlézt i do auta. Nebudu se bát vlastního bytu. Jen tam bude děsný bordel." povzdychne si. To přiznání z něj vyšlo jen tak, bez zábran a zakoktání. Byla to pravda. Po smrti rodičů ho stálo velké úsilí, aby vůbec do auta nasedl. A když to překonal, vyboural se se svými přáteli. Otevře dveře od auta a když se zvedne i Eliot, zastaví ho. "Vozík není třeba, nemáme tam výtah."

Už podruhé za krátkou chvíli je překvapený. Vojta byl dnes samé překvapení. Nebo spíš utajování. Usměje se. Kdyby mu to řekl v centru, zřejmě by měl proti takovému výletu výhrady, ale když teď stáli před domem, rozhodně se nehodlal vzdát Vojtova odhodlání.

"Tak pojď, to zvládneme. Než mi řekneš, že bydlíš v posledním patře…" zadívá se na Vojtův provinilý výraz. Namísto zloby se však rozesměje. "Dobře, dostal jsi mě, to jsem nečekal. Ale zvládneme to." Vystoupí z auta, propustí Berry ze zadního sedadla. Nechtěl ji nechávat v autě, nikdy to nedělal.

Vojta se pomalu vyhrabe taky. Ještě byl nemotorný, ale alespoň se dokázal zvednout a stát. Eliot obejde auto a podepře ho. Dveře s cvaknutím zapadnou zpátky, jak je zavře. Ještě zamkne a potom už pomalými krůčky přecházejí z malého parkoviště na chodník vedoucí k hlavnímu vchodu bytovky.

"Nikdy bych tě netipoval na bytovku." usměje se Eliot. Jenže potom se zarazí. Pitomče! Zanadává si. Vojtův smutný výraz mluví za vše. Udeřil na citlivé místo. "Omlouvám se, to byla dost nevhodná poznámka."

"Ne… to nic. Jsem rád, že nebojíš mluvit normálně. Je načase, abych se s tím vyrovnal, Eliote. Proto ti upřímně říkám... nebuď překvapený z toho, co uvidíš v mém bytě."

Eliot by se nejraději zarazil v chůzi a chvíli na Vojtu zíral, místo toho však zavolá Berry k sobě a dál raději mlčí. Co uvidí u Vojty v bytě? Hlavou mu vířily všemožné představy. Tak moc se zapřemýšlel, že málem narazil do skleněné výplně dveří. "Kruci."

Vedle něj se ozve tlumený smích a cinkání klíčů.

"Doufám, že si po tom psovi uklidíte." ozve se náhle, když se dostanou do vchodu.

Eliot zvedne pohled směrem, ze kterého ta poznámka přišla. "Nemusíte mít obavy, madam, je to velmi dobře vycvičená fena." uvede na pravou míru. Berry se tváří, že jí je jedno, co se kolem ní děje. Zkoumá prostředí, ve kterém ještě nebyla.

"No jen aby." S tím se dveře zase zabouchnou.

"Tolik k vřelému uvítání. Prý madam." vyprskne Vojta smíchy. "Pro-promiň. Neměl bych se smát, já vím, ale nejde to. Tahle…" mávne rukou ke dveřím. "Paní… mě upozornila i na nesprávně učesané vlasy."

"Aha, paní Radová." řekne klidně Eliot.

"Jo, jasně." Další salvu smíchu Vojta úspěšně potlačí. Přesto se ten pohled na něj Eliotovi líbí. Jak má zčervenalé tváře a v očích mu hrají pobavené ohníčky. Netušil, že by ho mohlo pobavit zrovna tohle, ale asi měl se sousedy vlastní zkušenosti. On vlastně taky. Sousedy si člověk nikdy nevybere. A bylo jen na nich, jak se s tím dokázali vyrovnat a zda se jimi nechali ovládat nebo to neřešili.

"Pojď, čeká nás dlouhá cesta." řekne s kritickým pohledem upřeným na schodiště.


"Posaď se." Pomůže Vojtovi, aby klesnul na schody. "Odpočiň si." Zdolali úspěšně čtyři patra. Sice jim to trvalo zabralo dlouhou chvíli, ale věřil, že s trochou cviku se do toho Vojta zase dostane. "Který byt je tvůj? Dáš mi klíče?"

"Tenhle." vydechne Vojta zmoženě a prstem ukáže na dveře blíž k nim. Při šplhání ho nabíjela energií ta výzva, kterou chtěl udolat, ale teď když seděl, připadal si slabý jako moucha. Jen stěží vyhrabe z kapsy svazek klíčů. Měl je dát Eliotovi už dole pod schody. Berry sedí vedle něj, hlavu opřenou o jeho kolena. Pohladí ji po hřbetu a opře se o zeď vedle sebe. Kdyby mu Eliot tak nepomáhal a doslova ho nevynášel, nezvládl by to nikdy.

"Výborně." Eliot s odhodláním vyzkouší první klíč a s lehkým zamručením sáhne po druhém, když se netrefí tím správným. Konečně v zámku cvakne. Dveře se otevřou a jemu se tak naskytne pohled do útrob bytu.

"No páni."
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nai Nai | 24. září 2014 v 0:27 | Reagovat

Aaaaaaaaaa... Malem ze jsem neskocila do obrazovky! Ty jedna... Dosli mi i slova, coz je u me malo kdy...

Jinak vyborna kapitola, jako vzdy! :)

2 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 24. září 2014 v 0:51 | Reagovat

Takto to useknúť ! To sa robí ? :D Teraz nezaspím, keď neviem, čo v tom byte Eliota tak zaujalo :-x  :D Vojta získal späť sebavedomie a som si istá, že s jeho odhodlaním a Eliotovou podporou čoskoro bude chodiť aj bez pomoci :-D ďakujem a držím palce na závode :-)

3 yellow yellow | 24. září 2014 v 11:23 | Reagovat

Voldíku, ty jsi ďábel. :-*

4 Karin Karin | 24. září 2014 v 20:37 | Reagovat

Takhle to utnout líbí se mi Vojtův přístup k životu je to i zásluhou Eliota. :-D

5 KATKA KATKA | 24. září 2014 v 21:29 | Reagovat

tak bych nejraději Vojtu přestěhovala ani snad nemusím říkat kde :-D

6 Sung Sung | 24. září 2014 v 22:23 | Reagovat

Už aby bylo pokračování :-)

7 Profesor Profesor | 25. září 2014 v 12:19 | Reagovat

Uf, tak on bude mít Vojta vozík pořád... Ale aspoň trochu chodit bude moci, to je dobře. Moc hezká kapitola.

Ať ti to o víkendu dobře běží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama