19. Kapitola

15. září 2014 v 15:20 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
19. Kapitola


Čas, který trávil s Vojtou, ubíhal příliš rychle. A i přesto, že chtěl, aby jeho rekonvalescence proběhla co možná nejrychleji a mohl se Vojta vrátit do běžného života, teď mu to přišlo až příliš rychlé. Byl v centru jen pár dní a už udělal tolik pokroků. O to víc ho utvrdil fakt, že problém z řečí vycházel z Vojtova psychického stresu. Psychika si s tělem dělala co chtěla a pokud nebylo něco v pořádku, uměla to dát náležitě najevo.

"Kde zase jsi?" ozve se kousek od něj pobaveně. Stále ještě ten hlas nebyl jistý, ale byl. To bylo hlavní.

Probere se. "Prosím?" vrátí se do reality. Pohlédne na Vojtu, který před ním leží přikrytý jen přes boky, protože mu zrovna masíroval nohy.

"Mluvil jsem na tebe a ty jsi někde mimo…" Jeho hlas byl zabarvený chrapotem, nesprávnou intonací a bylo v něm ještě něco navíc. Něco, co nedokázal identifikovat.

"Aha, promiň, zamyslel jsem se." Pronese omluvně a pohled zase sklopí, aby se podíval, jak pokračují jeho ruce v masáži.

"Děláš to často?" Ta zvědavost v hlase je víc než hmatatelná.

"Samozřejmě, je toho dost, co musím vyřizovat, takže ano, přemýšlím hodně." Usměje se. Nechápe, kam tím Vojta směřuje. Připomene mu to však chvíli, kdy se Vojta ztratil ve svých vzpomínkách a on se ho ptal, zda je tam dobře. Pousměje se.

"Zvládáš toho opravdu hodně…" Ten obdiv v jeho hlase je hmatatelný. Eliot se mu podívá do očí, na rtech stále úsměv.

"Měl jsem příliš divoké mládí, než abych si to teď chtěl pokazit. Nechci už to zažít, proto se snažím dosáhnout co největších cílů." Řekne prostě.

"Chceš o tom mluvit?" vyklouzne z Vojtových úst naprosto nečekaně. Nečekaně pro Eliota. Vojtu jeho život zajímal. Chtěl o něm vědět víc. Do teď o něm věděl jen to, že bydlel s Berry a Max byl jeho kamarád a kolega. Byl lékařem… ale čeho vlastně?

Eliot se zarazí. Chtěl o tom mluvit?

Ano.

Chtěl. Ale jeho myšlenky nedokázaly přejít přes rty. Na okamžik si připadal podobně bezmocný jako Vojta v prvních týdnech, když s ním mluvil a on mu nemohl odpovědět.

Položí mu nohu do peřiny a přejde k němu blíž. "Rozmasíruju ti i ruku." Natáhne se pro Vojtovu operovanou ruku a začne ji promazávat. Vojtův pohled úspěšně přehlíží. Přemýšlí, co na to odpovědět. Uvědomuje si, že něco říct musí. "Je to složité." povzdychne si nakonec.

"Pochopím…"

Eliot ho zarazí mávnutím ruky. "Nejde o to, že nechci, neumím o tom mluvit nahlas." přizná se nakonec se svým problémem. Dusil to v sobě tolik let, až se s tím prostě naučil žít. Už nechtěl řešit, co by se stalo, kdyby… už se stalo a vrátit nic nešlo.

Nakonec se však nadechne. Prsty dál zpracovává Vojtovu paži. Dělá to tak soustředěně, že pro něj neexistuje nic jiného než ruka a vlastní myšlenky. "Měl jsem problémy s rodiči. Tedy… ze začátku vůbec ne. Byli jsme dokonalá rodinka. Miloval jsem je. A myslím, že i oni milovali mě." usměje se sám pro sebe.

Vojta zavře na okamžik oči, když mu ta zmínka připomene jeho vlastní rodinu. "Co se stalo?" zachraptí. Není mu moc rozumět, ale Eliot rozumí. Některý otázky nemusí být ani vyřčeny.

"Vyhodili mě." řekne prostě.

Ticho protne chraptivé: "Proč?"

Eliot se nadechne. Přizná se. Vojta si zaslouží znát pravdu. Už byli víc než jen lékař a jeho pacient. Byli přáteli. Alespoň on to mezi nimi tak nazýval. Věřil, že ani po Vojtově odchodu z nemocnice a centra, se od sebe neodstřihnou. A lepší se přiznat hned a postavit se tomu čelem, než potom čelit odmítnutí a nenávisti. "Jsem gay." vydechne nakonec. Odhodlaně pohlédne do Vojtových již otevřených očí. Ale nejsou plné odporu, jak očekával. Ani zmatení. A lehký úsměv na jeho rtech ho dokonale dostane. Tušil to? Řekl mu to někdo? Max?

Všechno se v něm vzedme, když ho napadne jeho přítel. Ne, to by snad Max neudělal… nebo ano?

"Nechci, aby to mezi námi něco změnilo, Vojto. Pochopím, když nebudeš chtít, abych tě ošetřoval. Nechtěl jsem ti to říct dokud se nedostaneš z nemocnice no a teď…"

"Jsem v centru…" přisvědčí Vojta. Upírá na Eliota svůj pohled. "Nevadí mi to. Ne, když… jsem taky…" sklopí na okamžik pohled, ale hned ho zase zvedne a s úsměvem pohlédne laskavě do Eliotových očí.

Eliot se nadechne. Věděl to. Max mu to řekl. Proto ho zřejmě napadlo, že i Vojtovi řekl o Eliotově orientaci, ale zřejmě se tak nestalo… neměl by svému příteli tolik křivdit. V duchu se mu omluví.

Pohladí Vojtu na předloktí a usměje se.

"Proč tě vyhodili?"

"Už jsem řekl…" odpoví Eliot. Zmatený není, ví, na co se Vojta ptá.. Ví to z jeho pohledu, kterým ho obdaří. Nedělej ze mě hlupáka. Orientace by přece neměla být něčím, co zničí rodinu. Ale byla. "Otec mě v podstatě vydědil a matka… nebránila mu."

"Nechápu…" zatváří se Vojta zmateně.

Eliot si dá s odpovědí na čas. Ani on ze začátku moc nechápal. Jenže to bylo způsobeno náhlou změnou v jeho životě. Jak se postupně uklidňoval… a později už rodiče nedokázal ani obviňovat. Ne, neudělali nic hezkého a určitě to vyvolalo spoustu otázek, ale to, co viděl v novinách… odešel z rodiny, aby se osamostatnil, protože nechtěl převzít rodinný podnik. Jak jednoduché. Dál už to ani nesledoval, nebylo potřeba. Nezajímaly ho další lži. Chtěl si vzpomínku na ně uchovat takovou, jakou měl. I když ty dobré byly zastíněné tou největší, poslední.

"Jejich společenské postavení je hodně vysoko a kdyby najednou vyšlo najevo, že jejich skoro dospělý syn je na kluky… měl jsem po otci přebírat firmu, jít v jeho stopách. Ale já… myslel jsem, že to bude v pořádku, když se jim s tím přiznám. Že budeme pořád stejná rodina jako předtím, ale mýlil jsem se." povzdychne si. Vojtova kůže mu prokluzuje pod prsty a on přemítá, jak dál.

"Chápu je, na jednu stranu. A nesnažím se je omlouvat, to ne. Nebylo to od nich hezké, když mě vykopli na ulici v podstatě bez ničeho." Vzpomene si na těch pár věcí, které si v rychlosti naházel do tašky.

Vojta zalapá po dechu. Eliot o tom mluvil tak klidně, jako by to snad ani nebylo. Nechápal, jak se s něčím takovým mohl vůbec smířit. A ještě řekl, že je chápal? To on tedy nechápal ani trochu.

"Musel jsem vypadnout okamžitě. Otec běsnil, když jsem… to o sobě řekl. Nevěděl jsem, že už se nikdy nebudu moct vrátit. A tak… jsem tady." pousměje se. Promne Vojtovi dlaň a bříška prstů.

"Nechápu…" vydechne Vojta zmateně.

"Tím si nelam hlavu. Minulost… už se nedá vrátit." Usměje se na Vojtu a tomu dojde, jak smutný ten pohled je.

"Chybí ti?" Proč se vůbec ptal? Neměl tu otázku nikdy vypustit z úst. Ale vyklouzla z něj stejně rychle, jako Eliot pustil jeho paži. Ten to však udělal jemně. Prostě ji položil, aby mu nezpůsobil bolest. On to na něj takhle vyplivl a… bolest mu způsobil. "Omlouvám se… nic mi do toho není." vyhrkne omluvně.

Eliot se pousměje, když se mu pod dlaní objeví Berryina hlava. Její oči se na něj upřou se surovou laskavostí a láskou. Pohladí ji, i přes to, že má prsty od masážního gelu. Upoutá svým chováním i Vojtu, který si při sledování toho malého představení uvědomí, že ty dva k sobě pojí obrovské pouto. Viděl to už dřív, když se Berry k Eliotovi chovala opravdu jako ke svému pánovi, ale byla i jeho kamarádka a pomocnice. Takový tichý psycholog.

Do nosu jako by ho udeřilo poznání. No jistě. Eliot se zdál tak klidný a vyrovnaný protože on měl pomoc neustále u sebe. Psycholog. Berry byla Eliotovým psychologem. Držela ho nad vodou. Pomáhala mu. Byla mu oporou, jakou člověk jen těžko nacházel.

"Chybí mi. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale dá se… dá se s tím žít. Po čase… si zvykneš a už to tolik nebolí, i když ta bolest je stále přítomná. Jsou jen dvě možnosti… smířit se, pochopit, odpustit… nebo zemřít. Není žádná jiná cesta. Neexistuje nic mezi tím. Na to jsem přišel příliš brzy."

Eliotova slova jsou pro něj jako ledová sprcha. Jako by z něj vytrhl duši a zase ji zasadil zpátky do otevřené rány. Mluvil za sebe a přitom mluvil i za něj. Zemřít… přesně to chtěl, když přišel o svou rodinu a i když se zdál být navenek klidný, uvnitř něj to vřelo a byl jako sopka, která chrlila kouř, ale láva stále nepřicházela. Nechtěl si něco takového připouštět.

Truchlil nad svou ztrátou rodiny tak úpěnlivě… Eliot mu řekl, že jeho ztráta hlasu byla způsobená psychickým vlivem spíš než poraněním. Zranění se zhojila a on stále nemluvil. Jenže všechno se změnilo, když ho vzal po takové době na hřbitov. Bylo to jako výstřel ze zbraně. Tak rychlé, nečekané a příliš hlasité.

Vojta se svému problému konečně podíval do očí. Návrat k hlasu byl jako dar za to, že našel tu správnou cestu. Zavře oči. Pohlédl by do stropu, ale byla to hloupost, nic by tam nenašel. Takhle si mohl představit své rodiče a malého brášku tak, jak je vídal. Šťastné a milující. Už nikdy je neuvidí. Už nikdy je nebude moct obejmout. Ale nebylo všechno ještě ztraceno. On tu zůstal, život musel jít dál tak, jak mu vždycky rodiče opakovali. Zůstanou navždy v jeho vzpomínkách, ale bylo načase zkusit začít znovu. S láskou, které ho naučili.

Natáhne svou paži, i když je unavený po celodenním programu. Položí svou dlaň na Eliotovu, která je zabořená do Berryiny srsti.

"Smířím se."
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 15. září 2014 v 16:37 | Reagovat

tak jsem zvědavá jestli se Vojta doví i o Romanovi teď váhám jmenoval se Roman díky za skvělý díl :-)

2 Profesor Profesor | 15. září 2014 v 18:40 | Reagovat

Tak Eliot se taky rozmluvil. Smutný příběh.

3 Karin Karin | 15. září 2014 v 20:50 | Reagovat

Je fajn že  Eliot Vojtovi řek co se mu stalo a Vojta pochopil že musí dal žít svůj vlastní život. :-D

4 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 15. září 2014 v 20:56 | Reagovat

Konečne aj Eliot zo seba dostal kus tej bolesti...
Som šťastná za Vojtu, že už krásne rozpráva :-) a Berry je ako vždy úžasná :3
Verím, že Eliot Vojtovi s tým zmierením sa pomôže.
Ďakujem :-D

5 Illidrien Illidrien | E-mail | 16. září 2014 v 18:31 | Reagovat

Tak Berry je psycholog. No to já tedy nutně potřebuji psychologickou pomoc :-D .
Jinak je moc prima, že už o sobě navzájem vědí, že kopou za stejný tým.

6 Sung Sung | 16. září 2014 v 19:22 | Reagovat

Konečně spolu můžou mluvit :-)

7 -W- -W- | 17. září 2014 v 2:56 | Reagovat

Nádherná série <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama