17. Kapitola

3. září 2014 v 8:37 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Trvalo to, omlouvám se. Asi se teď budu neustále omlouvat... ale snažím se, věřte mi. A zlepší se to. V to neztrácím víru.

17. Kapitola


"Já jsem ale dobrá návštěva…" plácne se Eliot najednou dlaní do hlavy. "Něco jsem ti přivezl na zvelebení tohohle místa. Jen jsem to zapomněl v autě." usměje se. Zvedne se z křesla. "Pojď, využijeme to v rámci procházky, na kterou jsem tě chtěl stejně vzít."

Přejde k Vojtovi, aby mu pomohl, ale ten ho zastaví pohybem sešroubované paže, o kterou se stále ještě bojí opírat, i když už ji mohl zatěžovat. Mlčky sleduje, jak si Vojta už dokáže poradit sám.

Měl by z toho mít radost.

Ale postupně jím prostupovala podivná úzkost z myšlenky, že brzy už tady nebude potřeba. A on si tak zvykl trávit ve Vojtově přítomnosti většinu svého času.

Místo pomoci k němu tedy přistaví nový vozík, který Vojta dostal. Už se víc přibližoval tomu, který dostane později přímo na míru. Četl těch pár lékařských poznámek, které zapsal jeho kolega během těch pár dnů, které zde Vojta strávil za jeho nepřítomnosti. Měl najednou velké pokroky oproti stavu v nemocnici.

A Eliot věděl, že je to ta správná cesta k nejlepšímu. Konečně se totiž něco dělo i uvnitř Vojty. To bylo dobré znamení.

***

"Takže… chceš hádat, co jsem ti přivezl?" zastaví s Vojtou přímo u svého auta, které si Vojta se zájmem prohlíží. Zvedne k Eliotovi své duhovky. Zavrtí hlavou a vyčkávavě se na něj zahledí, na rtech se mu usadí mírný úsměv.

"Dobře, asi nemáš rád překvapení, takže…" Auto pípne, když zmáčkne odemykání, strčí hlavu do kufru, aby vyhrabal velkou dárkovou tašku. S úsměvem ji Vojtovi předá. "To je pro tebe."

Nechá Vojtovi prostor, aby do tašky nahlídnul a sám si rozmyslel, jak se k dárku zachová.

Vojta strčí ruku do tašky a strne. Už jen ta velikost se zdála být přehnaná, když se ale jeho prsty setkají s hebkostí, zarazí se v pohybu. Zírá do tašky na změť chlupů, než z ní vytáhne obrovského plyšového psa. Pod chlupatým materiálem může cítit protékat mikro kuličky, které plyšákovi dodávaly pocit, že se do něj musí okamžitě zabořit.

"Rády bych tě připravil o řeč, ale to by v tuhle chvíli bylo dost kontraproduktivní. Líbí?" zadívá se na něj Eliot s pobavenými ohníčky v očích.

Stačí mu i to strnulé překvapení. "Do-k-o-na-l-ý." Vydechne Vojta přistiženě do chlupů plyšáka.

"Zatím nemůžeš mít svého, což se může časem změnit, ale do té doby… všiml jsem si, jak rád se mazlíš s Berry a dvojčaty. Vzhledem k tomu, že si oba uvědomujeme, že teď už s tebou nemohu být tak často… bude se určitě hodit." Pohladí Vojtu smířlivě po rameni. Sobecky si ukradl jeho pozornost jen na sebe. A stačil k tomu obyčejný plyšák. Jenže v každém dospělém bylo kousek dítěte. A Vojta zase nebyl tak starý…

Usmívá se. Možná trochu nepřítomně, ale plyšáka už ruky nedá. Dárkovou tašku Eliotovi vrátil. Plyšák zůstal usazený na jeho stehnech. Tiskne ho k sobě jako by to byla opravdu cenná záležitost.

Taky je.

Pro něj má obrovský význam.

***

Stál bezradně před domem, který ještě nedávno býval tím jeho. Propuštěn z nemocnice celkem v pořádku, jen otřesený a s psychikou… měl ještě nějakou?

"Noví nájemníci se nastěhovali téměř okamžitě. Všechny vaše osobní věci, které se v domě nacházely, byste měl dostat co nejdřív."

Kdyby tehdy nevěřil těm slovům, tak mohl mít nyní mnohem víc věcí, než pár ušmudlaných fotografií. Ale on věřil. Doufal. Byl tak malý, když přišel o svou rodinu. Téměř nezodpovědný. Už tehdy se měl stát dospělým a ukázat, že všechno bude v pořádku.

"Měli bychom jít, vychovatelka se bude jistě vyptávat, kde se nacházíš, i když ví, že jsi se mnou." Popožene ho starší úřednice do auta, které na ně čekalo. Chtěl se jen podívat… domů.

Ale on už neměl domov.

***

"Ch-…" vychraptí ze sebe Vojta najednou, když Eliot zrovna cvičí s jeho poraněnou paží. Okamžitě přestane a pohlédne mu do očí, aby se mohl soustředit na to, co mu chce Vojta sdělit. Jen prázdně otevře ústa. Jako když ryba ve vzduchu lapá po dechu. "…t."

"Co mi chceš říct, Vojto?" Pohladí ho po paži, spíš po ní sklouzne, díky masážní emulzi. Povzbudivě se na něj podívá.

Horlivě přikývne. Přesně to chtěl. Chtěl mu něco říct. Ale nešlo to.

"M-mo-ji… r-ro-d-i…"

"Výborně, to er znělo skvěle." Vydechne Eliot pochvalně, ale stále pohledem visi na růžových rtech. Dotkne se prsty jeho hrdla. Přesně jako to dělával, kdykoliv se Vojta snažil mluvit a nešlo mu to. Chtěl ho tím gestem uklidnit, promasírovat ztuhlé hrdlo. Na čele se mu objeví vráska. "Tvoje rodina?"

Dozvěděl se o Vojtovi pravdu ze záznamů, které měl možnost vidět. A z toho, co si mohl domyslet, mu bylo jasné, že Vojtovi se o tom nemůže mluvit snadno. Jemu by to taky nešlo. Všechno do sebe zapadalo. Neznal detaily, ale i ta kostra mu stačila k odpovědím na jeho otázky. A zbytek… zbytek chtěl Vojta rozluštit už nyní.

"Pomalu, nikam nespěcháme." Usměje se na něj povzbudivě. Bolestný výraz ve Vojtově tváři ho zase rychle usadí do reality. Berry, jako by vycítila změnu nálady kolem nich, zvedne hlavu ze svých pacek a zkoumavě pohlédne jejich směrem.

Sleduje Vojtu, jak se tiskne k chundelatému plyšákovi a boj, který se v něm odehrává. Který se zrcadlí ve vyplašených očích… skoro jako ten den, kdy ho poznal. Chytne ho za ruku. Jako by to byla naprostá samozřejmost. Stiskne ji. "Nevzpomínej, Vojto, věřím, že ať už chceš říct cokoliv, bolí to…" prsty setře osamělou slzu, která sklouzne po jemné tváři. "Určitě bude ještě dost příležitostí na to, abys mi to řekl… nemusí to být teď."

Vojta se na něj podívá zoufale. Potřeboval to ze sebe dostat. Už to víc nedusit ve svém nitru. Jeho duše už byla příliš pochroumaná, než aby dokázala snášet další nátlak. Chtěl to Eliotovi říct. Chtěl nahlas vyřknout, jak moc mu to bylo líto. Chtěl...

"H-…"

To jediné písmeno a tak plné emocí.

"R…o…b."

Vráska na Eliotově čele se prohloubí. Rob? Nějaký člověk? Oči se rozšíří náhlým poznáním. Hrob. Vojtova rodina zahynula… "Chtěl by ses…" musí polknout, než dokončí svou myšlenku, jinak by se mohlo stát, že by se mu zlomil hlas a to v tuhle chvíli nechtěl. On měl být ten silný, který Vojtovi pomůže. "Chtěl bys navštívit hrob svých rodičů?"

Plaché, neznatelné přikývnutí.

Zamyslí se nad tou prosbou. "Myslím, že by se to dalo zařídit." Přislíbí. Je odhodlaný splnit mu to přání, ať ho to stojí, co chce. Ten vděk, který se náhle objeví ve Vojtových očích, za to totiž stojí.

***

"Jsme tady." Řekne potichu. Mluvit nahlas mu přijde příliš neomalené. Obzvlášť, když se ocitli před branou hřbitova. Nechtěl rušit to ticho, které tady panovalo. Měl k těmhle věcem zvláštní respekt. Cesta jim trvala o poznání déle, než předpokládal, protože Vojta se celou cestu tvářil tak zvláštně nepřístupně a smutně… sálaly z něj emoce, které jej rozechvívaly a Eliot měl problém s tím, vidět ho v takovém stavu. Chtěl ho utěšit, ale věděl, že tuhle bitvu musí Vojta vybojovat sám.

Vojta roztřeseně přikývne na souhlas. Nebyl tu tak dlouho. Ve snech ho pronásledovaly myšlenky na to, jak hrob teď vypadá. Taková doba… a nikdo se o něj jistě nepostaral.

Eliot mlčky vystoupí z auta, přistaví Vojtovi vozík, a když vidí, jak se mu nedaří ovládnout ruce ani zbytek těla, pomůže mu tím, že si ho vezme do náruče a na vozík rovnou posadí. Berry dnes nechal doma. Bylo zbytečné ji sem brát. Navíc měl starost o Vojtu, proto chtěl být ve střehu jen pro něj. Zavře dveře, trochu s vozíkem couvne a zastaví se u kufru auta. "Koupil jsem nějaké květiny…" položí mu smuteční kytici na klín. Ten překvapeně bolestný pohled zřejmě nikdy nezapomene. "Musíš mi říct, kam máme jít." Vydechne šeptavě.

Vojta němě ukáže rukou před sebe. Vidí malý náhrobek už z dálky. Zarostlý břečťanem tak, že je vidět jen kousek z něj. Sevře svazek květin na svém klíně do pěsti. Takhle by to tu vypadat nemělo.

Eliot se nemusí dál na cestu ptát. Vojtův pohled je zabodnutý do jednoho místa tak upřeně, že ho ani nevnímá. A podle fotografie… pousměje se. Vojta teď vypadal jako kopie svého otce. Ale oči a nos zdědil po matce. Mezi nimi je malý chlapec, kterého objímají. Zřejmě Vojtův bráška.

Položí mu dlaň na rameno. Není třeba žádných slov. "Můžu odstranit ten břečťan?" nelíbilo se mu, jak se ta rostlina plazila po mramorové desce. Po nepatrném kývnutí si klekne na zem a natáhne se, aby narušil rostlině cestu. Několikrát musí pořádně zabrat, aby dokázal vytrhnout rostlinu i s kořeny. Nikdy tenhle druh neměl rád. Přikrýval věci, které měly zůstat odhalené. Vytvářel nepříjemné stíny…

Smete poslední kousky z desky a vstane, aby vzal květinu a položil ji na ni. Ještě jednou se dotkne Vojtova ramene, a když si všimne slz na jeho tvářích, odstoupí od něj, aby mu dal soukromí. "Stačí na mě mávnout. Budu poblíž."

Pomalými kroky se vzdálí mezi další náhrobky. Nedívá se na tváře, které se na něj dívají z fotografií ukrytých za sklem. Mlčky hledí na Vojtu, který se mu hroutí před očima. Ale nemůže zasáhnout. Ne teď. Vidí, jak se pomalu sesune z vozíku, i ten bolestný škleb v jeho tváři, když ho něco zabolí.

Zdá se mu to jako nějaký sen, když se Vojta lehce pousměje, natáhne se, aby pohladil fotografii a potom květiny. Pronese nějaká slova, kterým Eliot nerozumí. Ani nechce rozumět. Tohle bylo příliš intimní.

Znovu se objeví slzy. Vojtova dlaň je hrubě setře. Mlčenlivé slzy se změní do zajíkavých. Trhá ho zevnitř nářek, který je tlumený Vojtovou nemožností použít řádně svůj hlas. Přistoupí k němu, už se dál na něj nemůže dívat, jak trpí. Klekne si vedle něj na úzký pruh trávy a přitáhne si ho do náruče. Sevře.

"Nejsi sám."
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 3. září 2014 v 17:52 | Reagovat

chudáček statečný někdy jít dál bolí a Eli ho podrží jsem moc dojatá :-)

2 Karin Karin | 3. září 2014 v 19:46 | Reagovat

Je to smutné ale má Eliota. :-)

3 Profesor Profesor | 3. září 2014 v 20:39 | Reagovat

"Nejsi sám." - Ještěže toho Eliota má.
Moc pěkné, i když hodně smutné.

4 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 4. září 2014 v 1:16 | Reagovat

Tiež som bola dojatá a je dobré, že Vojta má niekoho, ako je Eliot :-) myslím, že práve to teraz Vojta potrebuje najviac - vedieť, že NIE JE sám ! :-x :D Vďaka za ďalšiu časť :-D

5 sisi/ctenar sisi/ctenar | 4. září 2014 v 23:13 | Reagovat

Klídeček pohodičku :) :D ty rozhoduješ :D :P :D

6 Sung Sung | 5. září 2014 v 16:18 | Reagovat

Ještě že má Eliota.

7 Voldy Voldy | 6. září 2014 v 23:36 | Reagovat

Pokud si tento vzkaz někdo přečte, bude vědět, že blog.cz nefunguje - přihlašování na blogy nereaguje a nejsem jediná, takže to bude asi nějaký větší výpadek. Proto další kapitolu dostanete hned, jak se zase rozběhne ;-) pokud nebude fungovat vůbec, stěhuju se. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama