13. Kapitola

15. srpna 2014 v 11:45 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Třináctka je pro spoustu lidí špatným číslem. Já se třináctého narodila. Bylo to špatné? :-))) U kluků bude třináctá kapitola ve znamení odhalování a změn.

Přijměte prosím mou pokornou omluvu za tuto vůbec ne klasickou odmlku mezi jednotlivými kapitolami. Návrat do práce nebyl tak hladký, jak bych si po dovolené představovala - vůbec se mi tam nechtělo a potom se mi už nechtělo ani zapínat počítač, natož otvírat blog. Ale vracím se do svých kolejí a rozepisuji se. Moje svědomí to velmi oceňuje. Už jen aby přestalo hloupnout připojení k internetu. Bavte se.

13. Kapitola


Roztíral po pokožce masážní olej příjemně vonící květinami. Přivřenýma očima sledoval své prsty, jak se pohybovaly, kde měly stisknout trochu víc a kde naopak zjemnit. Masíroval mlčky, nechtěl narušit Vojtovu relaxační chvilku. Usmíval se sám pro sebe a byl rád, že měl Vojta zavřené oči. Berry by ho nikdy neprozradila. Mrkne jejím směrem. Spala s dvojčaty na rozložené dece kousek od křesla, ve kterém tady trávil nejvíc času. Za chvíli se sem budou moct nastěhovat. Ve skutečnosti tu teď trávil víc času než doma nebo ve firmě, takže tu opravdu skoro bydlel.

Zakroutí si sám pro sebe hlavou a uchopí Vojtovu druhou nohu, aby ji promasíroval úplně stejně jako předchozí. Sklouzne dlaněmi po podbřišku kolem ručníku, který měl Vojtovi poskytovat alespoň trochu pocit soudnosti a ne přílišného odhalení, i když mu už tolikrát pomáhal do sprchy a převlékal ho. Částečně to bylo i proto, kdyby náhodou vkročil do pokoje někdo nepovolaný.

Stehenní sval je poddajný, od třísel až ke kolenu ho hněte, prsty se snaží zabrat co největší plochu, až se přistihne, že ho spíš hladí. Ale neslyší žádné stížnosti, jen tiché oddechování. Jen nesmí do doteků vkládat nic sexuálního, aby Vojtu nevyděsil. Byl tu jako lékař. Jako někdo, kdo má pomoci. Ne jako nadržený svůdník, který se neudrží při pohledu na nahé tělo.

Musel ale uznat, že se začínalo pod jeho dohledem pomalými krůčky měnit k lepšímu. Pořád byl Vojta nelidsky pohublý, ale už se mu alespoň vracela barva. Všechno chtělo svůj čas, žádný spěch, který by zahojil schránku, ale vnitřek by zůstal rozbitý.

Pomalu se dostává až ke konečkům prstů. Ví, že Vojta má problémy s citlivostí v nohách. Měl světlé a tmavé dny. Při těch světlých se mu dařilos na nohy alespoň postavit, při těch tmavých však ztrácel naději na uzdravení a vzdoroval Eliotovým pokusům o cokoliv.

Jenže to nebylo nic, s čím by nepočítal. Věděl dobře, že ne každý den bude růžový a plný duhových poníků.

Když skončí, přikryje Vojtu přikrývkou a přesune se k ramenům. Musel začít i s cvičením sešroubovaného ramene. Dostal k tomu povolení, když poslední snímek prokázal dostatečné zhojení.

Vojta na něj jedním okem bezděčně mrkne. Pohled je nic neříkající, prostě se na něj jen dívá. A potom se jemně usměje a Eliot se přistihne, že jen zírá.

Ještě se na něj nikdy takhle neusmál. Jistě, smál se, ale tenhle jemný úsměv se dotýkal i očí a patřil jen jemu…

***

Co se děje? Objevilo se napsáno na čistém listu papíru, když si uvědomil, jak hrozně Eliot vypadá. Měl zarudlé oči a neustále popotahoval. Jsi nemocný?

Eliot se nakloní, aby si ta slova přečetl. Okamžitě se omluvně pousměje, když mu dojde jejich význam. "Omlouvám se, někde jsem musel nastydnout." Zachraptí. Ráno se probudil totálně vyčerpaný. Přitom šel spát po dlouhé době celkem brzy. Rozhodně brzy s ohledem na předchozí týdny. Předtím chodil spát jako normální člověk. V krku měl škrábavě sucho, nos ucpaný. S tím si poradil ihned, na to už měl fígl, ale bolavý krk ho nechtěl opustit bez boje s jeho imunitním systémem.

Měl bys jít domů.

Eliot se i přes bolest hrdla zazubí. "Dnes jsi nějak výřečný, že ty se mě chceš zbavit?" ale cítí se naprosto pod psa. Berry kolem něj ochranitelsky chodila, připravená zřejmě kdykoliv zasáhnout a i štěňata byla oproti svým zvykům klidnější. "Zvládnu to. Sestřičky mi slíbily ten hnusný čaj, který uzdraví každého tak rychle, aby mohl jít co nejdřív domů." Zašklebí se nešťastně.

Vojta ho zachytí za ruku, donutí ho, aby se mu podíval do očí. Do očí, které ho doslova vyhánějí, aby šel do postele a vypotil to.

"Vážně budu v pořádku. Když mě chytí nějaký bacil, většinou mě i rychle opustí. Asi zjistí, že u mě nic hezkého nenajde." Uchechtá se. Svůj humor prostě neztrácel. Už v něm byl hluboce zakořeněný. A možná tomu tak bylo dobře. Přestal díky němu propadat zbytečným panikám a lépe se vyrovnával s věcmi, které chtěly trápit jeho duši. "Neboj, líbat tě nebudu, abych tě nenakazil."

Zarazí se oba dva.

Eliot by si nafackoval. Vyjeveně na Vojtu hledí, čeká na reakci, ale žádná nepřijde. Jen zkoumavý pohled. Uleví se mu. Křičet by na něj Vojta asi nedokázal, nebyl v takové fázi, kdy by si mohl hrát se svým hlasem, ale výraz v jeho očích by ho jistě uměl usadit na zadek.

"Zkusíme dneska chodit?" přeběhne raději zpátky k tomu, proč tady ve skutečnosti je.

***

Něco bylo jinak.

"Vojto? Co to s tebou je? Proč jsi takový?" jindy laskavý hlas zní nyní spíše káravě. Choval se jako pitomec, ale copak někdo z nich mohl pochopit, jak se uvnitř sebe cítil? Byl zmatený ze všech těch pocitů a poznatků. A bál se.

"Nic mi není." Vytrhne se z lehkého sevření dřív, než by zesílilo. Jenže vzápětí zjihne. Sklopí pohled ke svým nohám. "Mami… co kdybych se zamiloval do někoho, kdo není zrovna ideální?" řekne tak tiše, že žena sedící vedle něj má co dělat, aby ta slova vůbec pochytila.

Pousměje se. Takže jejich syna trápily první lásky? "Vojtí… kdybyste se měli opravdu rádi, nebránili bychom ti, vždyť to víš." Natáhne se, pohladí ho po hubené paži. "Pořád budeš náš syn. Lidi dělají chyby, ale musíme si umět navzájem odpouštět. Neboj se svého srdce."

Nadechne se. Slova nejdou protlačit přes rty. Přesto s tím chce jít ven.

"Asi… asi se mi víc než holky…" polkne. "…líbí kluci."

***

Rozkašlal se, když v zasedačce zvýšil hlas na svého kolegu. Cítil, jak ho horečka spaluje zevnitř, ale bylo důležité, aby se dnešní schůze účastnil. Byla to jeho firma, musel vědět, co se v ní děje. A obzvlášť musel dohlížet, když se něco dělo.

V nemocnici byl dnes jen krátce, aby Vojtu nenakazil. Přeci jen ještě nebyl úplně fit a Eliota by mrzelo, kdyby ho nakazil svými bacily a přivodil mu nějaké nepříjemnosti. Nepamatoval si, kdy naposledy byl takhle nemocný.

Už když vcházel do firmy, věděl, že to byl špatný nápad. Byl slabý jako moucha. Psiska dnes po cestě z nemocnice vysadil doma a doufal, že najde byt tak, jako když odcházel a ne jako kůlničku na dříví.

"Eliote, běž domů, dnes už nám v ničem nepomůžeš, a jestli můžu být upřímná, vypadáš vážně hrozně. Uvař si čaj, lehni si a spi. Jsi vystudovaný doktor, k čertu. Copak nevíš, že v určitou chvíli si nemáš zahrávat?" zakroutí nad ním hlavou jeho sekretářka. "Já zapomněla. Kovářova kobyla chodí bosa." Usměje se a vezme ho jemně za loket. "Všechno ti zaznamenám, neboj se. Nenechám je odejít se suchou nití." Mrkne na něj pobaveně.

***

"Eli, zlato? Otec s tebou chce mluvit." Ozve se od dveří vedoucích do jeho pokoje.

"Jasně, už jdu." Zaklapne počítač a zvedne se ze svého místa, aby mohl seběhnout do přízemí a vklouznout do obýváku, kde už oba rodiče seděli.

"Jsi náš jediný syn. Jsi dědic toho, co jsme s tvou matkou vybudovali. Pamatuj na to, Eliote. Ta cesta po naší vyšlapané cestě nebude jednoduchá. Najdou se lidé, kteří ti budou házet klacky pod nohy. Jsem hrdý na to, co nám s matkou dokazuješ." Přátelské poplácání po rameni doprovází upřímný úsměv. Eliot v sobě našel odhodlání nezklamat je. Vystudovat to, co chtěl, ale zároveň se postarat i o to, co budovali rodiče.

"Nezklamu vás."


"Já bych… chtěl bych vám něco říct." Stál hrdě, tak, jak ho otec učil. V postoji s bojovně vystrčenou hlavou se chtěl konečně odhodlat k tomu, co už nějakou dobu plánoval. Věřil, že ho rodiče pochopí. "Nechci vám to tajit. Chci k vám být upřímný, když si tím jsem už sto procentně jistý." Sklouzne pohledem z jednoho na druhého. "Jsem gay."

V obývacím pokoji se rozhostí hrobové ticho. Hodiny, jejichž tikot nebyl normálně k zaslechnutí, zněl nyní jako hlasité odbíjení jeho osudu. Na moment se zarazí. Dostaví se pochybnosti. Byl to opravdu dobrý nápad?

Tik-ťak. Tik-ťak.

Netušil, kolik času uběhlo, než se otec stačil vzpamatovat z jeho slov. Než jeho mozek vykalkuloval vycházející závěry. "Nemůžeš být gay. Jsi můj dědic… nemůžeš…" zvedne k němu pátravý pohled. "Jenom si z nás utahuješ, že ano?" zasměje se rozpačitě, ale když vidí odhodlání ve tváři svého syna… pohled mu najednou ztvrdne. Žádné vtipy.

Realita.

Tváře zrudnou rozhořčením, možná hanbou. "Už nejsi můj syn, Eliote." Promluví hněvivě. Tak chladný a prázdný. Žádné jiné emoci nebo pocity k němu, jako k synovi. Jen hněv. "Sbal si a odejdi. V tomhle domě odteď nejsi vítán. Něco takového pod střechou nestrpím."

"Ale tati… vždyť přece…" naprosto nechápal, co se to děje. Nebyl přeci jediný, kdo by žil s člověkem stejného pohlaví? Vždyť měli i známé, kteří tak žili. Věděli, že takový život je stejně skvělý jako v heterosexuálním pojetí.

Hleděl do chladných očí a už se neodvážil pohlédnout vedle na svou matku, která mlčela. Nevnímal její slzy. Nevnímal nic kolem sebe. Jen hněv svého otce. Kam se poděla láska, se kterou do teď žili? Byla tak vrtkavá? Proč najednou tak otočil? Co udělal?

Řekl pravdu.

***

Vojta otočil hlavu za zvukem otevíraných dveří. Myslel si, že Eliot nepřijde, když včera odcházel totálně mrtvý a ještě mu říkal, že musí do práce. Bylo na něm vidět, že z něj nemoc odčerpává mnoho sil.

Překvapeně vykulí oči, když zjistí, že ve dveřích se objevil někdo úplně jiný než Eliot. Vysoký muž určitě v Eliotově věku. Černé kalhoty, černá mikina, černé vlasy… černý pes… s mírným úsměvem se protáhne do místnosti. Zavře za nimi dveře a podívá se na Vojtu zpříma. Hnědé oči zabodnou pohled do těch tmavě modrých. "Dobrý den, jsem Max a jsem tu místo Eliota."
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbor barbor | 15. srpna 2014 v 13:50 | Reagovat

návrat do práce je vždy ťažký... viem, o čom hovorím :D ja som bola v takej kríze minulý týždeň. no ale teraz k poviedke. max? no toto... to sa nám tam znova rysuje nejaký ten problémik :) neviem sa dočkať ďalšej časti

2 Illidrien Illidrien | E-mail | 15. srpna 2014 v 15:41 | Reagovat

No, počkej, počkej. Jak jako konec kapitoly, když jsi nám to nejdůležitější neřekla - jak se jmenuje ten černý pes? To jako budeme muset čekat do dalšího dílu? No to přeci nemůžeme vydržet! :-D  No ták, tak alespoň malou nápovědu ;-) .

3 Profesor Profesor | 15. srpna 2014 v 15:48 | Reagovat

Co se stalo? To  je Eliot tak nemocný, že ho musel nahradit někdo jiný? Opravdu se teď těším na další část.

Doufám, že se teď po návratu z dovolené už máš líp. Ať se daří.

4 Karin Karin | 15. srpna 2014 v 21:03 | Reagovat

Doufám že se Eliot brzo vrátí. :-D

5 KATKA KATKA | 15. srpna 2014 v 21:39 | Reagovat

myslím že nejsem sama komu chybí Eliot doufám že se honem uzdraví :-)

6 KATKA KATKA | 15. srpna 2014 v 21:39 | Reagovat

myslím že nejsem sama komu chybí Eliot doufám že se honem uzdraví :-)

7 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 16. srpna 2014 v 17:58 | Reagovat

Tak teraz som plná otázok a očakávania na ďalšiu časť. To sa robí, takto to useknúť ?! :D Dúfam, že ten Max niečo nepokazí...Vojta je ešte stále dosť citlivý a potrebuje opatrný prístup. Nech už je Eliot späť :-)

PS: Skoro mi zabehla žuvačka, keď som čítala tú vetu: "Neboj, líbat tě nebudu, abych tě nenakazil." :D

8 Sung Sung | 16. srpna 2014 v 19:30 | Reagovat

Snad se Eliot brzy uzdraví :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama