8. kapitola

20. července 2014 v 19:18 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Po náročnějším týdnu jsem musela vypadnout, proto jsem se vařila ve vlastní šťávě na kole a honila kilometry i během toho nafotila několik stovek fotek. Ale bylo to příjemné. A tak jsem zpět, čerstvá a připravená psát Vám dál.

8. kapitola



"Ahoj, jsem Radim."

Eliot se lehce poleká. Zvedne pohled od rozečtených skript a upře ho na vyššího muže v jeho věku. Znal ho. Byli oba dva v prvním ročníku. Jenže od té doby, co se o něm mezi studenty začalo povídat jako o tom bezdomovci, kterého vyhodili rodiče na ulici, se o něj zajímalo stále více lidí.

"Ne, nedám si autogram." Zamračí se. Potřeboval se učit a tenhle kluk ho vyrušoval. Zaboří pohled zpátky do skript, ale vůbec nevnímá, co čte. Písmenka jsou jen prázdnými písmenky bez smyslu. Nad jeho hlavou se ozve smích.

"Dobrý, ale proto tu nejsem… nechceš se přidat k nám? Studujeme to samé." Kývne ke knize s anatomií, která byla jedna z těch pěti, které měl Eliot u sebe.

Znovu k němu zvedne pohled, tentokrát nevěřícný. Ohlédne se po partě lidí, kteří je sledují, jedna z dívek mu dokonce zamává, když si všimne, že se na ně dívá. Zavrtí hlavou. "Nevím, prčo bych měl..?" zvedne tázavě obočí. Snaží se nedat najevo svoje rozpoložení. Chtěli ho nějak využít ve svůj prospěch?

Radim si odsune volnou židli a sedne si na ní. Ocitne se tam Eliotovi mnohem blíž než před chvílí. "Nic v tom nehledej, prostě jsme si říkali, že bys tu nemusel sedět tak sám… jak jsem říkal, studujeme to samé a ve více lidech to mnohem líp jde." Usměje se na něj upřímně a Eliot je donucený si toho kluka prohlédnout znovu. Byl lehce oplácaný a nebylo na něm nic výjimečného. Snad jen ten upřímný úsměv, kterým ho špikoval…

"Tak… tak dobře." Přikývne nakonec po chvíli rozhodování.

Když nad tím večer zpětně přemýšlí, uvědomí si, že se vlastně dobře bavil. Našel si konečně přátele?

***

"Eliote, měl byste jít domů a pořádně se vyspat. Tady vás stejně nebude dnes potřeba. Vojtu si musí vzít na starost i další vaši kolegové." Snažila se mu domluvit staniční sestra, když ho viděla, jak si jde k automatu pro další kávu.

Pousměje se. "Já vím, sestři, ale potřebuju vědět, že bude můj klient v pořádku."

"Stalo se snad někdy, že by u nás nebyl někdo v pořádku? V rámci našich možností, samozřejmě." Usměje se na něj mile.

"O to vůbec nejde. Pracujeme teď na velmi křehké hranici a já se chci jen ujistit, že bude po vyšetření v pořádku a potom budu moct jít v klidu domů."

"Zavolala bych vám, kdyby se něco dělo."

Povzdychne si, prohrábne si rozcuchané vlasy a chvíli přemýšlí, jak odpovědět, aby to neznělo příliš hloupě. "U Vojty se těžko odlišuje, zda je to v pořádku a zda už ne."

"Záleží vám na něm."

"Je to můj pacient a bude ještě dlouho mým klientem, sestři. Kdyby mi na něm nezáleželo, nedostal bych se tam, kde jsem teď." Jen on sám však věděl, jak moc mu na něm záleželo. Ještě že nad hlavou nenosil viditelnou stupnici, která by lidem ukazovala, komu na kom jak moc záleží. Svět by byl vzhůru nohama.

***

"Pozvi ho na rande a už s tím neotálej nebo ti ho někdo vyfoukne a potom budeš hořce litovat, Ráďo."

Eliot se zastaví za rohem, neměl by poslouchat, ale hlasy, které slyšel, moc dobře znal. A tak je šel pozdravit, jenže to by nesměl zaslechnout své jméno.

"Vždyť ani nevím, jestli je opravdu gay, Elis."

Ozve se zachechtání. "Nevíš? Propaluje tě pohledem a vzdychá u toho, kdykoliv do něj hustíš nějaké ze svých částí výzkumu, Radime! To mi řekni, který heterosexuál by to dělal?"

"Možná se jen ve mně shlédnul… třeba jsem nějaký Eliotův vzor nebo nevím."

Viděl přímo před očima, jak Radim nerozhodně pokrčil rameny, i když je neviděl. Schovaný byl dobře. V hlavě mu šrotovalo. Radim ho chtěl pozvat na rande a bál se ho oslovit, aby ho neposlal do háje? Vždyť… dal mu už párkrát najevo…

"Ahoj Eli, zrovna o tobě mluvíme!" ozve se zvonivý hlas Elišky, která spatří mihnutí jeho rukávu, když se chce spakovat ze svého úkrytu. Okamžitě zrudne.

"Ahoj lidi." Snaží se znít vyrovnaně a naprosto v pohodě, ale cítí, jak se mu klepe hlas. Jemu! Cvičil si hlasivky každý den. Správnou výslovnost. Všechno. "Vážně? A o co jde?"

"Ale… tady Radim by tě chtěl po…" svá slova už nedořekne, protože jí Radim netaktně dupne na nohu, jen bolestně vykvikne a začne mu nadávat.

"Požádat o pomoc s jedním školním projektem…" skočí jí Radim do řeči. Usměje se celkem provinile.

Eliot pozvedne obočí. "Vážně? Měl jsem pocit, že slyším něco jiného." Pousměje se. "Ale jestli chceš, klidně tě na to kafe pozvu já."

Nikdy nepochopil, kde se v něm to odhodlání udělat takový krok, vzalo. Nikdy nebyl takový, ale tím dnem z něj spadly všechny zábrany a najednou mu přišlo, že může volně dýchat. Už nebyl schovaný v ulitě. Napřímil se v zádech a zvedl bradu, aby všichni věděli, že i on patří na tenhle svět. Konec bylo skrývání vlastní identity.

***

Nemocniční chodbou chtěl projít v klidu, ale splašené srdce ho nutilo neustále zrychlovat. K pokoji už skoro dobíhal. Takhle se chová autorita? Lidé sedící v čekárně se po jeho spěchu zahledí. Není divu, kdy vidíte běhat lékaře? Dnes si na sebe musel vzít bílý plášť, protože projednával s ostatními kolegy Vojtův zdravotní stav, když ho najednou sestřičky odvolali, protože Vojta se po něm ptal.

Napsal to na tabulku a tvářil se zoufale.

Tak zněl vzkaz, který mu přisel do mobilu. Už jen to, že Vojta svůj vzkaz napsal sestřičkám! Něco se muselo dít, proto vypadl ze zasedačky a rázoval si to přes půl nemocnice k jednomu jedinému pokoji.

"Jsem tady." Vydechne, když do pokoje vpadne jako velká voda. Křehké tělo sebou na posteli cukne, jak ho vyleká Eliotův náhlý příchod. "Sakra." Zakleje si Eliot pod nos, když si to uvědomí. Zavrtí hlavou, aby dostal ledabylé myšlenky z hlavy a mohl se na Vojtu soustředit. "Omlouvám se. Stalo se něco?"

Prohlédne si ho profesionálním okem. Hledá jakékoliv známky problému. Najde je až ve Vojtově bolestí zkroucené tváři, která se snaží tvářit přívětivě a stylem: nic se neděje, mě si nevšímejte. "Vojto?"

Vojta k němu zvedne své stydlivé oči, chvíli hledí do těch jeho, než se odhodlá podat mu tabulku, na kterou celou dobu smolil malými kostrbatými písmenky svůj vzkaz.

"Och." Vydechne překvapeně, když mu dojdou jeho slova. Úsměv se začne rozšiřovat. Uvědomí si, co to znamená. Vojta chtěl jít sám na záchod, jenže ho zradily nohy a do cesty se mu připletlo pár překážek. Kolikrát mu opakovat, že to nebude hned? Jenže potom se zarazí ve svém usmívání. Vojta by si to mohl vyložit špatně. "Nic se neděje, všechno dáme do pořádku. Stejně jsem sestrám říkal, že ti ten džus ještě nemají dávat." Oddychne si, že to není nic vážného. Tuhle malou nehodu zlikvidují celkem rychle.

Vojta zakroutí záporně hlavou, rudý musí být až na zadku, ale nemůže přece po Eliotovi chtít, aby mu pomohl i takhle… na to měl přeci sestřičky. A potom uvědoměle zamrká, když mu dojde Eliotův bílý plášť a ta cedulka… ta velmi výmluvná cedulka nesoucí jeho jméno...

Eliot sklouzne pohledem na svůj hrudník, kam se zabodl Vojtův pohled. Pousměje se. Začne si sundávat bílý plášť, odhodí ho na židli. "Vždycky se v něm strašně dusím, proto tuhle práci nedělám oficiálně, ale jen jako… no… s Berry, víš?" Vyhrne si rukávy od své sportovní mikiny a nakloní se k Vojtovi. "Co bys řekl na sprchu? Mytí na posteli je možná fajn, ale není nad pořádný proud teplé vody." Usměje se a začne Vojtovi rozepínat knoflíčky své košile, kterou mu dal. Cítí, jak se pod jeho doteky Vojta uvolní. Celé to napětí z trapné situace je pryč. Přesně to chtěl. Bílý plášť lidi spíš děsil. Lékaře všichni brali jako posly těch horších zpráv, sestřičky tady byly na uklidnění…

Špinavé a mokré pyžamové kalhoty vezme a hodí je v koupelně do koše na špinavé prádlo, aby je zítra vynesli a pokud možno vrátili Vojtovi v čistém stavu. Potom se pro něj vrátí. Odpojí jedinou kapačku, na kterou byl ještě stále připojený a nahého si ho vezme do náruče a zlehka ho přenese až do koupelny.

"Vana by byla lepší, ale tohle nám musí stačit." Povzdychne si, když Vojtu usazuje do speciální koupací židle. "I když… myslím, že na rehabilitačním vany mají, zkusím ti to domluvit. Musí už tě z toho ležení všechno bolet a tam bychom mohli zkusit i trochu plavat… že mě to nenapadlo dřív…" zakroutí hlavou. Mluví páté přes deváté, mluví si spíš sám k sobě, ale hlavní je, že Vojta se zdál být klidný a neprotestoval proti jeho počínání.

Pustí nejprve vlažnou, osprchuje Vojtovi nejprve nohy, aby si zvykl, a potom mu baterii vloží do držáku. "Opři se a chvíli si to užívej, zajdu si ještě odložit, ať nejsem turch. A taky pro ručník."

V pokoji ze sebe svlékne mikinu, sundá si boty i ponožky a bosý se vrátí. Kraťasy se mu dnes hodily, i když se na ten lékařský sněm měl obléknout zřejmě vhodněji… jenže on porušoval pravidla neustále. Proto nemohl dělat svou práci naplno a raději se věnoval Berry, jejímu výcviku a také výcviku dalších psů lidem, kteří to potřebovali. A práce v kanceláři bylo něco, co mu práci jen zpestřovalo a nenutilo ho usínat na vavřínech. Bořil zažité mýty a…

…dařilo se mu.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sung Sung | 20. července 2014 v 21:08 | Reagovat

Těším se na pokračování :-)

2 KATKA KATKA | 20. července 2014 v 21:43 | Reagovat

moc skvělý díl a zase nám odhalil kousek minulosti :-)

3 Karin Karin | 20. července 2014 v 22:29 | Reagovat

Tak že začal randit z Radimem ale asi to nedopadlo dobře. ???

4 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 20. července 2014 v 23:13 | Reagovat

Ďakujem za ďalšiu časť :-)

5 Profesor Profesor | 21. července 2014 v 10:43 | Reagovat

Pěkná kapitola. Zase odhalila kousek Eliotovy minulosti.

6 Nade Nade | Web | 21. července 2014 v 17:20 | Reagovat

Tahle kapitola mi vyzněla vcelku optimisticky. Uvidíme, jak to s nimi bude (bylo) dál. :-D

7 Illidrien Illidrien | E-mail | 21. července 2014 v 20:02 | Reagovat

Děkuji za další kousek mých oblíbenců.
Něco málo jsem si o canisterapii našla. Spousta věcí mě překvapila - třeba, že ne každý pes, který skvěle zvládá kynologický výcvik je vhodný pro canisterapii apod.
Jen mi není jasná ještě jedna věc: když má někdo psisko vhodné ke canisterapii, musí i ten člověk mít nějaké znalosti? Lékařské, rehabilitační, terapeutické nebo stačí, když je "jen" páníček a spolupracuje u pacienta s výše uvedenými  odborníky?
A abych nezapomněla na nejdůležitější dotaz - jak je označen takovýto pejsek? Vím, že vodící slepečtí psi mají trojúhelníky na kšírách. Ostatní pomocníci mají taky trojúhelníky nebo jiný tvar nebo jinou barvu?
Jo a pořád jsem děsně zvědavá, co je sympaťanda Berry za rasu :-) .

8 Voldy Voldy | 21. července 2014 v 20:19 | Reagovat

[7]: Většinou stačí, pokud má člověk znalosti o výcviku svého psa a ví, co dělá. Potom stačí spolupráce s různými středisky. Moje zkušenost však je, že spousta lidí s těmito psy měli vzdělání v nějaké sociální sféře... Já jeden čas docházela do domova důchodců a do ústavu pro mentálně handicapované, kde jsme se psem canisteraputem trávili vždy jedno odpoledne v týdnu. V těchto zařízeních je nutné být hodně obezřetný. Člověk musí být sám vyrovnaný, aby dokázal ochránit sebe i psa (pod psychickým vlivem) a zároveň dokázal pomoci ostatním. Také je to spolupráce velmi dlouhodbá.

Označení těchto psů je podobné jako u vodících nebo asistenčních. Je to žlutý trojúhelník, jen nenese popis: pes asistent nebo pes vodící, ale pes canisterapeutický. :) Setkat se na ulici můžeš i s: Asistent ve výcviku.

Výhodou u canisterapeutických psů je, že to může být jakákoliv vychovatelná rasa. Ve zmíněném domově důchodců měli jeden čas jorkšíra, kterého všichni milovali. U malých psů je výhoda, že mohou do postele, aniž by zabrali příliš místa a potěší stejně jako pes velký.

Rasu Berry se dozvíte. Na nic nespěchat. Není to sice žádné velké tajemství, ale odhalení si nechávám až na určitou chvíli. :)

9 Voldy Voldy | 21. července 2014 v 20:29 | Reagovat

[7]: Jen pro zajímavost - existuje i pes signální. Je pro neslyšící (učí se upozorňovat na zvuky) nebo lidi se záchvatovitým onemocněním. Psi totiž dokáží vycítit přicházející záchvat (epilep./narkoleps./diabet.) mnohem dříve než to člověk pozná sám na sobě. Tady je však hodně důležité, aby ten pes měl tu přirozenou vlastnost "vycítit a upozornit", je to vrozené a prací s lidmi se může naučit jen způsobu, jak upozornit. Takže na tohle se ne každý pes hodí.

10 Illidrien Illidrien | E-mail | 21. července 2014 v 20:35 | Reagovat

[8]: Tak tohle je luxusní. Taková obsáhlá odpověď a takovým fofrem. Děkuji. V případě, že mě napadnou další záludné otázky, nebudu váhat je použít :-D .
Ještě jednou díky.

11 Illidrien Illidrien | E-mail | 21. července 2014 v 20:39 | Reagovat

[9]: Tak o těch už jsem něco málo slyšela. Mám ten dojem, že v televizi šel nějaký dokument z Ameriky, kde tyto pejsky cvičí v ženské věznici. Prospívá to oběma stranám - chválihodný počin.
Začínám se obávat, že Ti tu tak trochu "zaspemuju" komentáře, ale aspoň se dozvím něco zajímavého z první ruky.
Děkuji :-)

12 Voldy Voldy | 21. července 2014 v 21:01 | Reagovat

[10]:[11]: Jelikož jsem zrovna na příjmu - chystám Vám za chvíli vložit další kapitolu - tak nevidím problém v odpovědi. :)

Ano, o tom už jsem taky slyšela. A přijde mi to jako dobrá věc. Péče o psa totiž přináší do života velké změny. A mnoho lidí v takové chvíle pozná smysl života.

Klidně se ptej na cokoliv, co tě napadne. Na co odpověď znám, s tím nemám problém podělit se. U Srdce Cyklisty jsem taky vysvětlovala pravidla cyklistiky. ;) Mě to problémy nedělá. A komentářům taky ne... ale pokud by ti to přišlo jako spamování, mám e-mail, klidně můžeš psát i tam. Stačí poslat sovu. :) voldyzjupiteru@email.cz

13 Voldy Voldy | 21. července 2014 v 21:04 | Reagovat

[12]: Jen na tom mailu nejsem tak často, jako na blogu. :-P

14 Ari Ari | Web | 22. července 2014 v 10:01 | Reagovat

Velmi se těším na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama