6. Kapitola

14. července 2014 v 22:38 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
6. kapitola



Čekal, byl trpělivý, masíroval Vojtovi hrdlo, ale přes pootevřené rty se nepřenesla ani hláska. Snahu zarazily až horké slzy, které dopadly na jeho ruce a Vojtovy paže, které se rychle zvedly, aby je setřel. Aby o nich Eliot nevěděl. "To nic." Řekne jemně.

Musel to být psychický blok. Všechno by tomu víc než nasvědčovalo. Nikdo za ním do nemocnice nechodil. Nechtěl komunikovat s nikým a svůj boj zezačátku prohrával. Jenže oni ho vytáhli nahoru, protože ještě nebyl jeho čas.

Povzdychne si. Sevře tělo pažemi, obejme ho a bradu si opře o jeho hlavu. Zahledí se na Berry, která k nim tryskem běží i s ukořistěným míčkem. Zarazí se. Co to dělal? Nenápadně se stáhne, žádné cuknutí, nic. Prostě jen zvedne svou hlavu a povolí svůj stisk. "Promiň."

Jeho tichá slova probudí Vojtu z naprostého očarování. Užíval si to objetí. Bylo pevné, spontánní a říkalo jediné. Držím tě.

***

"Bál jsem se."

"Neboj se, zlato. My jsme tady navždy pro tebe, ať se bude dít cokoliv."

Objal svou rodinu. Už neplakal. Věděl, že by ho neopustili. Jen momentální strach byl větší než víra. Odřená kolena se zahojí. Poraněná duše by se hojila hůř.

***

Schoulí se do sebe. Vzpomínky. Uměly tak bolet. Zavře oči, nereaguje na Berry, která doráží na jeho dlaň a doslova mu cpe míček, aby ho znovu hodil.

První slzy uniknou z očí a on se potichu rozbrečí.

"Vojto?" Eliot zmateně zamrká. Nakloní se přes Vojtovu paži, aby mu lépe viděl do tváře, ale jmenovaný ho od sebe odstrčí. Rukama obejme své nohy, s hlavou u kolen nechá své slzy stékat na plátěné kalhoty.

Eliot pohlédne na klubíčko, které se mu choulí u kolen a na Berry, která na něj doráží svým čenichem. Míček zůstal ležet v trávě, pro tuhle chvíli zapomenutý. Přitáhne si ho k sobě do náruče, tváří na prsa v místě srdce. Chabý odpor slabých paží ignoruje. Jen ho chce obejmout, podržet. Prsty vklouzne do krátkých vlasů a druhou paží ho pevně obejme kolem zad.

"Nic se neděje, tady ti nikdo neublíží. Klidně plakej, uleví ti to." Tichým hlasem k němu promlouvá, konejší duši. Mluví o hloupostech, jen aby ho uklidnil. V hlavě mu přitom běhají myšlenky na to, co se mu mohlo stát. Možná by měl víc zapátrat, ale přišlo mu to jako slídění… ošetřující lékaři možná věděli, sestřičky se zmínili o policii a výslechu, kterého nebyl Vojta schopen… povzdychne si. Měl tolik otázek, ale všechny musel odsunout stranou, dokud o nich nebude Vojta chtít mluvit sám.

Sedí tam nějakou chvíli, než se Vojta uklidní a usedavý pláč se změní na pravidelný dech. Usnul? Pousměje se. Nedivil by se. Muselo ho to vyčerpávat. Všechny ty události, všechno, co se kolem něj dělo. A Eliot byl vůči Vojtovi neúnavný, chtěl mu co nejrychleji dokázat, že mu pomůže. Spěchal snad moc? Nebo si dovolil moc, když ho objal? V nemocnici ho přece masíroval. Pomáhal mu i s toaletou… přece by jedno objetí…

…jenže to byla jeho práce.

Objetí bylo moc intimní. A co teprve pro člověka, který strávil takovou dobu sám, bez kousku intenzivněji projeveného citu? Hlupáku! Zanadává si.

Ohlédne se, když Berry zbystří. Pohled mu padne na mladičkou sestřičku, která k němu vede dvě ztřeštěná štěňata. Zvedne ruku, rázně ji zastaví. Teď ne.

Jenže jeho pohyb Vojta ucítí, zvedne k němu zarudlé oči. Oči plné studu, ponížení a strachu.

Eliot němě zavrtí hlavou. S pohledem upřeným do smutných hlubin ho jemně pohladí po tváři. "Všechno, co si řekneme nebo co se stane, zůstane jen mezi námi, pamatuješ?" Usměje se na něj.

Překvapení ve Vojtově tváři mluví za vše. Nebude ho nijak odsuzovat? Jenže Eliot jako by žil tím, co se dělo a myslel ještě dál. Neohlížel se dozadu. Neptal se.

"Myslíš, že jsi připravený na malé překvapení, o kterém jsem ti říkal nahoře?" Trochu neohrabaně vytáhne z kapsy kapesník, aby Vojtovi otřel mokré tváře, a nabídne mu ho na vysmrkání. Ten s mlčenlivým díky přijme, a po chvilce váhání přikývne.

Starostlivost v tváři vystřídá zářivý úsměv. "Výborně." Na chvíli zapomenout, odstrčit špatné myšlenky. Nacpat do hlavy ty dobré a potom pomalu pracovat na tom, co je jeho úkol. Eliot se ohlédne, Vojtu stále v náruči. Zřejmě bude potřeba ho trochu jistit, protože dvojčata budou řádit. Zapíská. "Jamie, Baky." Zvolá nahlas, což sestřička vezme jako povel k odepnutí vodítek. "Neboj se, ano?" šeptne do Vojtova ucha, když se k nim rozběhne chlupatá smršť.

***

"Maminko, chtěl bych pejska."

"Vojtíšku, víš, že psa mít nemůžeme. Bráškovi by to nedělalo dobře na zdraví, víš. Mohl by onemocnět." Laskavá dlaň ho pohladí ve vlasech, snaží se mu vysvětlit, proč to nejde.

"To je škoda, víš to? Chodil bych s ním na procházky. Byl by to skvělý kamarád."

"Já vím, Vojtíšku. Až budeš dospělý a budeš žít s vlastní rodinou, tak si pejska můžete pořídit. Bude to stejně dobrý kamarád, jako by byl teď."

***

Nestačil ani zalapat po dechu, když k němu doběhly dvě bílé koule. S hravým štěkotem kolem nich poskakovaly, dorážely a hlavně olizovali. Olizovali každý kousek kůže, na který dosáhli.

Rozesměje ho to. Syrovým smíchem vycházejícím z hrdla. Eliot by v tu chvíli přisahal, že cítil ty vibrace, které hrdlo vytvářelo. Oněměle zůstane na Vojtu zírat. Tak dokonalý smích.

Vojta, jako by si pod jeho upřeným pohledem náhle uvědomil, co se to stalo. Vykulí oči, otevře ústa a nadechne se, aby něco vykřikl. Po takové době znovu slyšet svůj hlas… Nadšení z něj přímo čiší.

… jenže hlasivky neopustí žádný další zvuk.

Zklamání se dotkne jeho očí. Eliota ten pohled velmi silně zasáhne. Sevře mu dlaň ve své, povzbudivě se usměje, na chvíli zapomene, že má hlídat tři psy. "Na tom zapracujeme." Pronese s nadějí v hlase. "Víme, že tam hlas je." Usměje se zářivě a pohladí ho na krku v místě hlasivek. "Budeš zase mluvit."

Teď už byl ten slib reálný.

***

"Mamííííí…"

"Vojto, víš, že nesmíš tolik křičet. Probudíš brášku." Malému chlapci se dostane lehkého pokárání. Zarazí se v půli kroku. Indiánské kladivo mu zůstane nečinně v ruce. Čelenku s barevnými pírky nakřivo.

"Promiň, mami." Zjihne.

***

Auto se zastavilo.

Kolem nich se rozlehlo ohlušující ticho. Bylo děsivé.

Zmatené oči těkaly z místa na místo, snažily se určit, co se stalo. Mozek nechtěl spolupracovat. Nastalo absolutní zmatení.

A potom, po chvíli absolutního ticha se ozval křik. Křik úpěnlivě prosící o pomoc, plný zoufalství. Stejně rychle jako se rozlehl krajinou, tak i zanikne.

Byl konec.

***

Vojta nemá moc příležitostí nad něčím přemýšlet. Dva malí psi kolem něj běhají a skáčou a radostně štěkají, když se vítají s Berry. S rukama propletenýma, jak se je snaží zachytit, se tázavě ohlédne na Eliota, který je stále blízko něj, vlastně se o něj opírá a Eliot ho přidržuje.

"Mám je u sebe ve výcviku, víš? Říkal jsem si, že bychom si to mohli dnes zpestřit, když je venku tak hezky. Za divočinu se na mě nikdy nezlobí." Zazubí se a vytáhne z kapsy pamlsky. Pokyne jedním slovem, jako mávnutím proutku se z divochů stanou na místě sedící čertíci. Usměje se, podrbe je na boku hlavy a pamlsek strčí Vojtovi do ruky. Rozesměje se, když se k němu ty dvě koule namáčknou, div, že ho nepovalí.

Nechá Vojtu, aby se s nimi pomazlil. Zářivé oči mu jsou dostatečným zadostiučiněním, že udělal rozhodně dobře.

Trochu se stáhne v mysli k situaci, které byl před chvílí svědkem. Totální kolaps a potom smích. Neměl by to dělat, ale měl pocit, že by měl trochu zapátrat po Vojtově rodině. Proč za ním nikdo nepřišel? Něco se muselo stát. Něco vážného, jinak si to neuměl vysvětlit.

***

Protlačí Vojtu i s vozíkem zpátky do patra oddělení nemocnice, na kterém měl pokoj. Vojta má Jamieho posazeného v klíně a ten se tváří jako pán, že se veze. Berry s Bakym místo toho hrdě kráčí vedle nich. Bylo až úsměvné, jak se malé štěně snažilo vyrovnat dospělé fence. Ale možná bylo dobře, že s ní psi, které cvičil, přicházeli do styku.

Berry jim otevře po pokynu příslušné dveře a s vrtěním ocasu je propustí dovnitř. Ještě že na chodbě nebylo moc lidí, kteří by si jejich procesí všimli. Nerad by v tuhle chvíli strhával pozornost. Už tak stačilo, že byli v nemocnici tři psi, i když řádně označení.

"Jamie." Psí oči k němu zvednou pohled, jazyk olízne černý čumák a hned seskočí dolů. Hravě se otočí kolem své osy v kruhu a s jemným štěknutím se odporoučí ke svému bráškovi.

"Můžeme?" Pohlédne na Vojtu, aby si vyžádal svolení k přesunu. Usměje se na něj povzbudivě, když zjistí, že Vojta se netváří moc nadšeně. Vezme ho do náruče a už od dveří ho donese do postele. Vážně skoro nic nevážil. "Nechám ti tu košili? Kalhoty ti asi sestřičky nenechají, ale myslel jsem si, že bys jí mohl využít. Všiml jsem si, že máš jen erární věci."

Vojtova reakce se mu však nelíbí. Oči sklopené k rukám, povolný všemu, co by chtěl. Povzdychne si. Posadí se na okraj postele hned vedle Vojty. Nejdřív mu položí dlaň na rameno, a když se nesetká s jinou reakcí, vyjde s ní o kousek výš. Palcem přejede po čelisti. Až v té chvíli se k němu zvednou smutné duhovky.

"Vojto? Co se děje?"

Prsty, které sevřou pevně jeho vlastní, ho překvapí. Zahledí se mu do očí. Chce si v nich přečíst, co mu chce říct. Jenže nevidí nic. Nedokáže v nich číst. Jen zoufalství, smutek, strach... z čeho? Z osamění?
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 barbor barbor | 15. července 2014 v 0:31 | Reagovat

že ma prekvapilo a potešilo, keď som uvidela ďalšiu časť... zatiaľ toho veľa nevieme, ale krásne to plynie... naznačuješ, prezrádzaš a pritom stále ukrývaš :) páči sa mi to. veľmi

2 Sung Sung | 15. července 2014 v 12:17 | Reagovat

Smutné, ale aspoň že je naděje :-)

3 Illidrien Illidrien | E-mail | 15. července 2014 v 17:40 | Reagovat

No páni, další díl mých oblíbenců, jsem nadšena. Jen teda místo záslužné činnosti (vaření večeře, uklízení, učení se angličtiny, ...) si na internetu hledám informace o canisterapii a zrovna teď zadávám do vyhledávače dotaz na psiska s bílou srstí - děsně mě zajímá co je Berry za rasu. Děkuji za další díl. :-)

4 Voldy Voldy | 15. července 2014 v 18:50 | Reagovat

[3]: rasu se brzy dozvíte, nech se překvapit :-) díky, jsem moc ráda, že se vám povídka líbí. <3

5 Sarelle Sarelle | 15. července 2014 v 19:28 | Reagovat

Byla jsem mile překvapena rychlým sledem přidávání kapitol. Ale jsem potěšena a s napětím očekávám, kam se nám to vyvine. :-)

6 Profesor Profesor | 15. července 2014 v 20:30 | Reagovat

Uf, tohle je kapitola. Vojta se dostal Eliotovi pod kůži. A nejen jemu, řekla bych. I mne Vojtův příběh velice zajímá.
Štěňátka jsou pěkný prvek.

7 Karin Karin | 15. července 2014 v 20:40 | Reagovat

Krásna povídka doufám že se Vojta z toho dostane. :-)

8 KATKA KATKA | 16. července 2014 v 16:27 | Reagovat

tak by mě zajímalo co si myslí Vojta pořád to je na hraně zahojit lidskou duše prostě není jednoduché jestli to vůbec jde snad potlačit smutné vzpomínky a nahradit je těmi laskavými :-)

9 Nade Nade | Web | 16. července 2014 v 20:31 | Reagovat

Eliot je úžasný, a navíc mu na Vojtovi začíná asi záležet víc, než čekal. Taky by mě zajímalo, co se mu vlastně stalo.
Díky, moc se těším na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama