2. Kapitola

4. července 2014 v 16:25 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Milí čtenáři,
naše hlavní postava prochází právě změnou jména. Přišla mi stížnost, že už je tu moc Michalů. Beru na vědomí a měníme. Alespoň, že přišla teď a ne na konci povídky. ;-)

2. Kapitola


Prosklenou stěnou bylo vidět na ležící pacienty na oddělení jednotky intenzivní péče. Vše bylo dostatečně odzvučené, aby byli co nejmíň rušeni okolními hlasy a mohli se zotavovat v klidu, podle pravidel nemocnice.

Přes sklo bylo vidět postavu ležící na posteli blíž ke dveřím, ale obvazy nedovolovaly komukoli nahlédnout pod ně. Následky nehody byly zlé, s konečnou diagnózou a prognózou zdravotního stavu se však muselo počkat do doby, dokud se pacient neprobudí z umělého spánku, aby mohli určit rozsah škod, které nemohly objevit žádné technologie.

"Je to chudák, nikoho nemá…"

Sestřičky si po nemocnici špitaly. Pravidelně ho kontrolovaly a nejedna z nich se během své kontroly dotýkala konečků prstů, které vyčuhovaly zpod bílých obvazů. Nejsi sám.

***

Rány se hojily, zlomené kosti srostly, jen duše zůstávala nedotčena. Pohled vyděšených a zmatených očí provázel všechny, kteří vstoupili do pokoje. Nedokázali mu porozumět. Lékaři našli způsob komunikace, ale zmatený mozek omámený léky, nedovoloval logické uvažování. Informace se pletly, ztrácela se linka, kterou potřebovali splést. A jelikož bylo nutné jej stále držet pod léky, nebyla šance, že by se dozvěděli něco navíc.

Nebyl nikdo, kdo by zodpověděl jejich otázky.

***

"Vojto! Chytej!" zvedl pohled ke svému otci, natáhl ruce a zachytil barevný míč do rukou. Okamžitě ho hodil do strany na svého mladšího brášku, který chytal stejně pohotově jako on.

"Chlapi, umyjte si ruce a k obědu!" ozval se ženský hlas ze dveří terasy vedoucí na zahradu.

"Maminko, ty jsi stejně ta nejlepší máma pod sluncem." Na tváři jí přistála mlaskavá pusa od syna a vzápětí i od manžela. Ten nejmenší je objal kolem nohou.

***

Pohyboval se mezi realitou a snem. Za zavřenými víčky se mu promítaly útržky života, který teď prožíval sám. Neklid očí pod víčky tišily doteky sestřiček, kdykoliv pípající přístroj zaznamenal zvýšenou aktivitu.

Bílé zdi, pípající přístroj… matně si uvědomoval, že je v nemocnici. Že ještě neodešel za svou rodinou.

Po tváři steklo několik slz a nebyl nikdo, kdo by je otřel.

V krku ho pálila trubice, kterou mu do plic vháněli kyslík. Říkali, že ji vytáhnou, proč ještě nebyla venku? Zdálo se mu to snad? Včera? Dnes? Nemohl si vzpomenout co je za den, jak dlouho tady je, nedokázal artikulovat, aby se zeptal. Čas neúprosně běžel a on stále tápal. Natahoval dlaně, chtěl se chytit záchranného lana, ale ono ho vždy jen o kousek povytáhlo a zase zmizelo. Vyčerpáním usnul.

***

Prázdný byt na něj dýchnul osaměním. V kuchyni byla jen stará linka, stůl a dvě židle. V pokoji, který měl být zřejmě obývákem, byla jen stará dřevěná stěna s policemi a malý konferenční stolek, který vrzal při sebemenším pohybu. Ložnice byla prázdná úplně. Na zemi ležela jen nová matrace, kterou si koupil. Na ní byl stále smotaný spacák a malý polštářek. Znovu prošel celým bytem.

Hledal někoho, kdo by se na něj usmál a řekl: "Všechno bude v pořádku." Jenže nikdo nepřišel.
Zůstala jen temná samota, která se kolem něj plazila. Už dávno neplakal, neměl co. Zmuchlanou fotku přitisknutou na prsech v bundě, blíž k srdci.

Byl konec a on měl začít žít.

***

Pípající přístroje postupně odváželi. Každý den za ním chodil někdo jiný, aby se pokusil přivést ho zpátky k životu. Copak to šlo, když už neměl pro co žít? Zmrzačený a sám. Zoufale se uchechtával při každé takové myšlence. Pokaždé mu to vehnalo slzy do očí, ale nikdo nebyl schopný mu pomoct tak, jak potřeboval.

Napojený jen na několik přístrojů zůstával v nemocnici. Cvičil tak, jak mu ukazovali, nevzpíral se. Upadl to apatie, ze které se nikdy nemohl dostat sám.

*** *** ***

Za okny univerzity bylo temno. Tmavé mraky se sbíhaly, proplétaly a bylo jen otázkou času, kdy se k hromům a bleskům přidá i déšť. Počasí jako by vystihovalo situaci uvnitř budovy. Poslední zkouška než vstoupí do profesního života.

Byl poslední.

"Eliote!" vyslovení jména připomínalo facku. Připadalo mu, že ji i dostal, ale nekomentoval to. Zaklapl sešit, ze kterého se snažil našrotit co nejvíc informací, i když věděl, že už je to stejně k ničemu. "Koukejte jim to pořádně nandat, já vím, že vy na to máte." Usmála se na něj jeho dlouholetá profesorka, která ho provázela předmětem po celou dobu studia.

Roztřeseně přikývne. Je to jen zkouška.

***

Procházel městem se dvěma malými štěňaty. Berry musel nechat doma, protože ona by je moc rozptylovala. Dělala jim náhradní matku a malí chlupáčci ji nechávali v klidu. Bacall a James dostali svá jména, aby se mohli učit své budoucí celoživotní práci.

Pousmál se na ně, teď už to bylo zcela oficiální. "Jamie, pojď." Popohnal štěně, které se chtělo zdržet u jednoho ze stromů o něco déle.

Už si na sebe zvykli, zvládli hygienu, teď šlo hlavně o povely. O naučení pejska, aby slyšel na své jméno. Aby věděl, že jde o něj.

***

"Zapomeň na mě."

Dveře se zabouchly. Zůstal stát na chodbě. Štěně pobíhající kolem jeho nohou nechápalo situaci, která se děla. Netušilo, proč jeho páníček, jindy tak živý a neustále hrající si s ním, je najednou tak mlčenlivý.

Eliot hleděl na zavřené dveře nějakou dobu. Možná čekal, že se zase otevřou a v nich bude vysmátý obličej jeho přítele. A jeho usměvavé rty se pohnou a řeknou mu, že to bylo celé myšleno v žertu, že ho jen zkoušel. Jenže klíče ležící na botníku byly jako výsměch. Přívěsek malého pejska, který mu kdysi daroval jen z legrace, na nich však nebyl.

Polknul.

Štěně doráželo na jeho nohy. Jemné poštěkávání se změnilo v kňučení. Zvířata uměla přece vycítit lidské emoce. Klesne na kolena.

Je konec.

***

Prošel nemocniční chodbou, Berry šla poslušně vedle jeho nohy, jak byla naučená. Její sněhobílá srst se vyjímala i v bílé chodbě. Žlutá vestička na těle ji odlišovala. Visačka u obojku z ní dělala lékařku. Aby taky ne, ve svém oboru byla jednou z nejlepších.

Svou přítomností zaujala pohledy přítomných v čekárně, zatímco on vyřizoval potřebné pro vstup na pokoj ke svému pacientovi. Přišel v civilu a nepotřeboval bílý plášť, aby ho lidé řadili do kategorie lékařů. Stačila mu stejná visačka, jakou měla Berry. Napnutá atmosféra nemocničního oddělení se náhle uvolnila. Přítomnost psa, který mezi ně dobrovolně vstoupil a mlčky si je prohlížel, vyvolávala úsměvy na rtech.

"Berry, jdeme." S úsměvem sleduje její ladné pohyby. Věděla dobře, co dělá. Vážně mu tuhle fenku sneslo samo nebe.

Zaklepe na dveře pokoje, kde byl Vojtěch ubytovaný. Vstoupí dovnitř bez vyzvání. Pohlédne na spící tvář. Zatím vypadá velmi klidně. Snad tomu tak bude i v následujících dnech. Posadí se na volnou židli, když Berry nedostane žádný povel, ulehne k nohám postele. On nějaký povel později jistě přijde. Hnědý pohled psích očí zmizí za zavřenými víčky. Usměje se. On jediný spát nehodlá.

Rozhlédne se po pokoji. Byl to malý pokoj. Dvoulůžkový, ale momentálně dlouhodobě vyhrazený jen pro jednoho pacienta, kterého nechtěli rozrušovat přítomností někoho jiného. Kromě bílé zde byla sytě zelená barva. To ho příjemně překvapilo. Měl zkušenost spíše s oranžovou nebo růžovou. O doplňcích tu nemohla být řeč. Spoře vybavený pokoj měl kromě dvou postelí a nočních stolků ještě jídelní stůl a dvě židle.

Vytáhne si z batohu desky a poznámkový sešit, který si sem přinesl, aby si mohl dělat poznámky. Uvědomoval si, že tohle bude běh na dlouhou trať. Jen ještě netušil, co si pro něj osud připravil.

Tělo měl Vojta celé dolámané, ale jak se dočetl, vše bylo zahojené. Ležel tady už nějakou dobu. Zůstaly jen šrouby v paži, zablokovaná řeč a pochroumaná duše. On tady byl hlavně proto, aby mu pomohl najít ztracenou jistotu. Šok, který zažil, musel být opravdu silný, že z toho přišel o hlas. Nepochyboval o svém úsudku. Hlasivky byly v pořádku, centrum řeči také nepoškozeno. Neví proč, ale natáhne se, aby ho pohladil po prstech, které svíraly přikrývku. Nedovedl si představit, jak mu muselo být, když tu byl sám.

Víčka se zatřepotají, jak Vojta začne procitat. Zmatené oči chvíli hledí před sebe, než si uvědomí, že není v pokoji sám. Eliotovi dojde, že to je pravá chvíle na to, aby začal mluvit.

"Ahoj Vojto, slíbil jsem, že zase přijdu, tak jsem tady." Řekne jemně a usměje se na něj. "A nejsem tu sám." Víčka se zmateně zatřepotají, v očích se zaleskne. Nechápe, jak to myslí. Nikdo jiný tu přeci není. "Berry. K noze." Zavelí. Fenka zbystří, na povel se zvedne. Dva kroky k posteli a její hlava se ocitne u Vojtovy dlaně. "Vojto, tohle je Berry. Berry, Vojta." Fenka zvědavě začichá, vlhký jazyk olízne dlaň.

Vojtěch zůstane na fenku zírat se zatajeným dechem. Jak se sem dostala? Donutí se odtrhnout pohled od psí hlavy ležící na jeho posteli a otočí se na Eliota, který si ho s úsměvem prohlíží. Otevře ústa, ale nevyjde z nich ani hláska. Stiskne rty pevně k sobě, přivře oči. Cukne sebou, když na tváři ucítí dotek. Vlhký dotek. Zalapá po dechu. Černý čumák se objeví v jeho zorném poli, zamžiká na něj, ale stejně rychle jako se objevil, tak rychle i zmizí. Ovane ho horký dech a čerstvě oholenou tvář mu olízne hrubý jazyk.

Rozesměje se.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Illidrien Illidrien | E-mail | 4. července 2014 v 18:47 | Reagovat

Páni, zajímavý námět. Jestli můžu být tak smělá, máš nějaké zkušenosti s asistenčními psy? Ještě jsem se s žádným nesetkala osobně.
Těším se na další vývoj. Berry je sympaťanda, moc se mi líbilo představování. Nejen, že pacientovi byla představena Berry, ale dle bontonu i naopak :-) .
Jsem sklerotik - nebylo někde napsáno, co je Berry za rasu?

2 Voldy Voldy | 4. července 2014 v 20:12 | Reagovat

[1]: Smělá být nemusíš, ptát se můžeš. Ano, mám zkušenost s asistenčními psy. I s canisterapeutickými a jejich výcvikem. A ne, Berry a její rasa ještě nebyla prozrazena, všechno přijde. :-)

3 Karin Karin | 4. července 2014 v 21:22 | Reagovat

Doufám že  Vojtěch se začne zajímat odění kolem sebe :-)

4 Sung Sung | 4. července 2014 v 21:24 | Reagovat

Asistenční psi umí zázraky :-)

5 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 4. července 2014 v 22:04 | Reagovat

:-) mě Michalové nevadí :D

6 Sarelle Sarelle | 4. července 2014 v 22:09 | Reagovat

Úvod do této povídky na mě působil dost pochmurně, ale čím dál víc se to zlepšuje. Ráda bych viděla Vojtěchův nový zájem o dění kolem za pomoci Berry, která se jeví jako ideální zprostředkovatel. A mám pocit, že svoji důležitou roli zahraje i Michal/Eliot (jestli jsem změnu odvodila správně ._.) :-D

7 barbor barbor | 5. července 2014 v 0:04 | Reagovat

nie som schopná napísať viac, ako že budem  netrpezlivo čakať na ďalšiu časť ;) ale keby som nebola taká unavená, tak by som napísala, že je to skvelé, lebo to skvelé je :D

8 Martina Martina | 5. července 2014 v 8:55 | Reagovat

I já mám tu čest každý týden vidět canisterapeutické pejsky v akci. Pro nás i pro klienty je úterý nejhezčí den v týdnu :) Těším se na další díl!

9 El El | 5. července 2014 v 10:33 | Reagovat

Jakýkoliv pes umí zázraky nemusí být asistenční :) a miluje je :) a tahle povídka se mi zalíbila, těším se jak se dál vše vyvine... :-P i přesto že se v tom ztrácí " jako vždy můj problém! tak si nenechá ujít další díl :) :-D

10 Nade Nade | Web | 6. července 2014 v 7:32 | Reagovat

Pejskové jsou prostě moc fajn. Svou bezprostředností dokážou člověka donutit, aby s nimi blbnul jako malý harant. :-D
Díky, těším se na pokračování.

11 Voldy Voldy | 8. července 2014 v 11:23 | Reagovat

[9]: Zlato, v čem přesně se ztrácíš? :-)

Díky Všem za komentáře, jsem ráda, že pejsi působí na mé čtenáře stejně jako na mě. Ať je pes asistenční, vodící nebo canispetapeutický nebo prostě jen člen rodiny, jsou bezprostřední a skvělí.

12 Profesor Profesor | 8. července 2014 v 20:37 | Reagovat

Pejskové se mi moc líbí. Snad se Vojta s Berry skamarádí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama