10. Kapitola

26. července 2014 v 12:03 | you-kNow-Who |  Vyryto v duši
Pardon, jelikož plánujeme tajnou výpravu v horách s kopečky přes 3000 m.n.m, tak musíme plánovat důsledněji... potom kontrola výbavy na lezení i ježdění... zabírá to dost času, proto vás zanedbávám... ale vynasnažím se dát to dohromady, aby nikdo z vás během mé nepřítomnosti nestrádal.

10. Kapitola



Neměl nejmenší tušení, jak dlouho před Vojtou klečel. Slané slzy mu protékaly mezi prsty, jak lehounce držel Vojtovy tváře ve svých dlaních, aby se nemohl odvrátit. Hleděl do těch očí skoro bez mrknutí a prostě čekal a dával mu čas, aby se uklidnil.

Když se zdá, že je po pláči, pomalu se zvedne a zvedne i Vojtu do své náruče, aby ho přenesl na postel. Posadí ho a za zády mu naaranžuje polštář, aby to bylo pohodlnější. Sám si sedne na okraj postele tak, aby mu dobře viděl do obličeje a byl blíž, než by měl být jako lékař. Jenže oni už dávno porušili status lékaře a pacienta, kdy?

Když se z nich stali přátelé…

Mohli se tak vůbec považovat? Trávili spolu teď hodně času, kdyby to tak nebylo nebo by Vojta protestoval, určitě by nebyli na takové cestě jako teď.

Jemně uchopí Vojtovu bradu do svých prstů a zvedne ji, aby mu viděl do uslzených očí. "Vojto, cokoliv se mezi námi řekne, mezi námi taky zůstane. Já jen potřebuji, abys věděl, že abych ti mohl pomoci, potřebuju vědět, co se ti stalo. Není to o tom, že bych chtěl vyzvídat. Jen nevím… já bych ti pomoct chtěl." Přizná se tiše. Myslí to upřímně.

***

"Ahoj, už jsi doma?" otočí se ke dveřím na pohublého mladíka, který se na něj usměje, sotva ho spatří. Jen slabé přikývnutí a náhle se octne v jeho náruči.

"Chyběl jsi mi." Zamumlá mu do rtů, zatímco Eliotovi bere z prstů vařečku, kterou míchal omáčku v hrnci.

"Ty mě taky… ale nejdřív bych se najedl… mám hlad jako vlk." Zachraptí, když se od sebe odtrhnou. "A ty bys měl taky…"

Nechtěl narážet na to, co mu přikázal doktor. Jen chtěl konstatovat, že byl celý den v práci a jestli viděl nějaké jídlo, tak to byl možná nějaký kus koláče v kantýně. Jenže slovíčková chyba se vyskytla. Náhle nebyl tisknut do náruče, ale dívaly se na něj hněvivé oči. Ty oči, které před pár sekundami přetékaly láskou. Dveře bouchnou stejně hlasitě, jako mu dá mozek pomyslnou facku.

Povzdychne si, zklamaně, zlomeně… chtěl mu pomoct. Neustále mu dokazoval… a snažil se nemít narážky. A tohle vůbec nebyla narážka. Věděl, že se Radim snaží, věděl to. Proto vyvařoval, aby měli samá dobrá jídla a nalákal ho na ně… Přitom chtěl jen pomoct… pomoct, aby měl svého přítele zase zpátky. Aby se mohli šťastně smát. Aby ho mohl krmit napečenými dobrotami a smát se s ním…

Jenže aby toho nebylo málo, byla tady Berry. Berry, která nechápala jejich hádky. Vždyť to… ani hádky nebyly. Jen vyřčená slova, která urazila.

Jenže Berry se postupem času stala Radimovi stejným trnem v oku jako jídlo.

***

Zachytí Vojtovu hlavu, když začne klimbat. Stále ještě neměl dost energie na fyzický výdej, proto museli postupovat pomalu. Přitiskne ho ke svému tělu a vydoluje zpod jeho těla polštář, který by mu mohl překážet. Sice nebylo tak pozdě, ale pokud byl unavený, chtěl ho nechat prospat. Jen musí sundat i pás, který měl stále Vojta nasazený. Vyhrne košili, aby ho rozepnul a po takovém čase ulevil staženému místu. Naprosto profesionálně si s Vojtou manipuluje, aby ho příliš nevytrhl ze spánku, než ho propustí a přikryje až po bradu.

"Zkus teď spát. Řeknu sestričkám, aby ti večeři schovali, že jsem tě unavil." Usměje se. Bylo jedno, že se nic nedozvěděl, i tak to dnes byl pokrok dopředu. Vojta přestával kontrolovat svoje schovávané emoce a bylo jen otázkou času, než se rozpovídá… nebo rozepíše. A potom už bude cesta snadnější. Stále složitá, ale snadnější.

Pokoj opustí až v momentě, kdy se Vojtův dech zkrátí a přenese do klidného spánku.

***

"Váš přítel je momentálně dost na hraně, Eliote. Ve vší úctě, jste můj kolega, copak jste si toho nevšiml?" ten káravý hlas a pohled, který ho probodne výčitkou.

Ale on pohled nesklopí, neukáže svou slabinu. Radim byl jeho slabina. Miloval ho, chtěl s ním strávit svůj život, ale poslední dobou se spíš odcizovali. Odcizovala je rozdílnost názorů. On měl rád toho Radima, který byl trochu při těle, který se smál a rozdával radost kolem sebe. Jenže potom se rozhodl zhubnout, chtěl ho v tom podpořit, podporoval ho, ale ze dne na den se to zvrtlo. Už se mu domů nevracel usměvavý Radim, ale Radim, který vyhledával sebemenší pobídku k hádce, které se zachytil a Eliotovi ukázal, že je něco špatně.

"Zavolám k němu psychologa, to jídlo se musí vyřešit dřív než spadne ještě hlouběji. Musíte mu v tom teď pomoct, Eliote. Bude vás potřebovat."

A jemu nezbude nic jiného než přikývnout, protože o Radima nechce přijít. Navíc mu mohl pomoci i on. Byl přeci lékař. A Radim by to měl vědět taky. Měl by si uvědomit, že je v průseru… to, že fakultu nedokončil, nic neznamenalo.

***

Pohladil Jamieho po hlavě, když mu strčil do lýtka vlhkým čumákem a dožadoval své denní dávky potravy.

"Už to bude, ty nedočkavče. Ne že svého budoucího pána sníš. Měli tě pojmenovat jinak." Zasměje se a sehne se, aby mu na určené místo položil misku se žrádlem. "Berry, Baky." Zavolá i zbytek psího osazenstva. Bacall se přiřítí s tryskovou rychlostí, Berry naopak s rozvahou vkročí do místnosti za ním. Dnes byla klidnější víc než jindy, tušila, že s jejím pánem není něco v pořádku.

Pousměje se a pohladí fenku po hlavě. Jaké by to bylo, kdyby vychovali její štěňata? Byla by stejná jako ona nebo divočejší? Méně zvladatelná? Měl by se poptat po známých, kteří mají psa stejné rasy, zda by je nechtěli připustit. Ale bylo jasné, že Berry bude velmi náročná milenka, co se výběru partnera týče. Uculí se vlastní myšlence. Kdyby tak tušila, co na ní plánuje… ale byla to fenka a byla dost zkušená na to, aby zvládla porodit a vychovat svá vlastní štěňata. Navíc s jejími genetickými dispozicemi a vlohami… mohla by to být štěňata k nezaplacení pro další lidi, kteří potřebují pomoc.

Zaúkoluje se, že nesmí zapomenout kontaktovat Berryina původního majitele, od kterého si ji odnesl jako malé štěňátko.

***

"Tak vezmete si nějaký nebo ne?" ozve se chraplavý hlas postaršího muže, který už lehce nervózně přecházel sem a tam po nádvoří, protože se ten kluk nemohl rozhodnout, které štěně si vezme. Nebo nevezme.

Eliot na něj zamrká. "Já se nemůžu rozhodnout… určitě si jedno vezmu, jen nevím které…" hlas má naplněný zoufalstvím. Nečekal, že se kolem něj všechny štěňata nashromáždí a bude lapen do pasti krásně se dívajících nevinných očí a jemných chundelatých kožíšků. Zatímco je hladil, dorážela na něj úplně všechna stejně. Poradili mu, ať si vezme nějaké živé. Což se v živém bílém chumlu špatně odhadovalo.

Šťastně se usměje, když po něm začne jedno ze štěňat sápat. Jemné štěknutí si říká o jeho plnou pozornost. "Vezmu si tohle." Ukáže na sněhobílou fenku, která na něj upírá svůj pronikavý pohled.

"No konečně." Uleví se majiteli a zvedne fenku do vzduchu. Ten kluk tu strávil několik hodin. Nebyl na to zvyklý. Většinou lidé přijeli, chvíli si štěňata prohlíželi a nakonec odjeli. Se štěnětem nebo bez něj. "Jak se bude jmenovat?" řekne, tentokrát už mile, zatímco štěněti připíná růžový obojek s čipem.

Eliot se na fenku zahledí. "Berry, bude se jmenovat Berry."

Už když seděl v autě, šťastný, že si nakonec vybral. Se štěnětem přikurtovaným do speciálního pásu pro psy na sedadle spolujezdce. Měl si všimnout, že Berry nebude jen tak obyčejná na výcvik, pro který ji chtěl.

Berry totiž sledovala z klubíčka svého nového páníčka a od té doby ho již nepustila z očí.

"Teď už budeš jen moje, Berry. Budeme určitě dobří přátelé."

***

Vojta ležel na posteli, nechával sebou manipulovat, jak se sestřičkách zlíbilo. Nechals e dokonce odvézt i na další vyšetření… ale spolupracoval s nimi. Eliot a Berry a zbytek té smečky, kterou s sebou přivedl… mu vlila podivný pocit do těla.

Jen byl zmatený, proč se Eliot ještě neukázal. Normálně už s ním byl několik hodin… ale dnes… po tom včerejším fiasku…

Vyděsí se, tělo se napne… vzdal to s ním snad?

Sledoval dveře a hypnotizoval je. Doslova si přál, aby se tu Eliot už ukázal. Omluví se mu, pokud to bude potřeba. Jen aby se vrátil a nevzdával to s ním…

Těla se po chvíli zmocní neklidný spánek.

***

Autem se ozýval zpěv. Nakonec se přidal i Vojta, který nechtěl… přece nebude zpívat. Už nebyl dítě… ale byl donucen uvolněnou atmosférou, která je nutila zpívat všechny. Bylo jedno, že to bylo falešné. Důležité bylo, že byli šťastní. Sám pro sebe se usměje a zpívá dál.

Ostré zatroubení protne jejich zpět, čas se na okamžik zastaví, vše kolem nich ztichne. Ozve se výkřik jeho matky, otec něco zakřičí. Bráška vedle něj se v sedačce rozbrečí a on jen zmateně hledí, nechápe, co se to děje.

Všude kolem je najednou ticho.

Zmateně mrká, když se kolem nich ocitne spousta lidí oblečených do stejných nebo podobných věcí. Otáčí hlavu za probleskováním zářivých proužků na jejich oděvech. Je napomínán, aby to nedělal, ale jemu přece nic není… chce zpívat, tohle se nikdy nestalo… bude zpívat dál a rodiče se určitě přidají i bráška… ale místo toho se z hrdla dostane jen zoufalý dětský skřek.

"Chudák kluk… jemu se nic nestalo a přitom přišel o celou rodinu."

Nebyl dospělý. Byl zase jen dítětem, které se chtělo ztratit v záhybech matčiny sukně a schovat se před světem.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 26. července 2014 v 13:47 | Reagovat

Hodně silný díl. Oba toho mají za sebou moc.

Přeji hezkou výpravu.

2 KATKA KATKA | 26. července 2014 v 14:22 | Reagovat

Eliot jako profesionál to  musel mít o to horší že přesně věděl co Radimovi hrozí ale co dělat když chybí spolupráce skvělý díl děkuji :-)

3 Ari Ari | Web | 26. července 2014 v 19:50 | Reagovat

Těším se na pokračování.

4 Karin Karin | 26. července 2014 v 21:32 | Reagovat

Radim nechtěl pomoc tak to nešlo Vojta si začíná na Eliota zvykat a to je dobře. :D

5 Yuuki Nanami Yuuki Nanami | 28. července 2014 v 13:46 | Reagovat

Možno keby sa zveril Eliot Vojtovi so svojimi trápeniami, tak by to pomohlo a Vojta by konečne tiež povedal (napísal) Eliotovi, čo ho trápi :-?  :-) inak sa ani nedivím, že po tom, čo sa Vojtovi (a jeho rodine) stalo prestal rozprávať...musel to byť veľký šok a bolesť...

Inak ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu :-D

6 chattanooga chattanooga | Web | 21. června 2015 v 7:31 | Reagovat

neon půjčka zlín :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama