23. Kapitola

2. května 2014 v 23:35 | you-kNow-Who |  Co mi život dal (a vzal)
Dnes máme Zikmunda, tak si ho ještě chvíli užijeme... ale... pokračování v další kapitole.

23. Kapitola


Chtěl navázat rozhovor, ale mladík, kterého vezl do centra, s ním nějak odmítal komunikovat. Přišel mu podivně zamyšlený.

"Jsem Filip." Zkusí to znovu.

"Kryštof." Vylétne z mladíka zcela automatick.y Filip se zakření. To šlo snadno. Přestal se zřejmě kontrolovat. Letmo se po něm podívá, aby zjistil, že se na něj Kryštof dívá.

"Za ten pád se ještě jednou omlouvám."

Kryštof mávne zdravou rukou. "Nech to být." Paže ho chvíli bolela, než se tak nějak bolest rozprostřela a teď už z ní zbýval jen tlak, který snadno přešel myšlenkami. "Myslíš, že vypadám naivně?" vyhrkne ze sebe najednou.

Filip se na něj překvapeně ohlédne, když zastaví na semaforech. "Prosím?" Vždyť ho neznal, jak se mohl ptát na něco takového?

"Prostě odpověz." Pobídne ho Kryštof, očekávaje nějakou odpověď.

"Známe se zhruba pět minut, možná ani to ne. A za tu dobu jsem tě stihl sejmout k zemi nákupnímm košíkem a pouze jsem se dozvěděl, jak se jmenuješ. Jak bych mohl posoudit něco takového?"

"Přijdu ti jako naivní člověk? Odpověz popravdě, neurazím se."

Filip zakroutí nechápavě hlavou. "Tak tedy ne, nepřijdeš mi takový. Spíš uzavřený. Jako by ses chtěl chránit, aby ti nikdo neublížil." Pokrčí Filip rameny. Psychologii lidí znal velmi dobře. Vždyť Zikmund ji praktikoval na všechny své klienty i zaměstnance. A Kryštof působil jistým způsobem ztraceně. "Ale ne, naivní mi nepřijdeš."

"Tak proč mě Matyáš s Leem podvádí?"

Překvapeně se po něm otočí. Již podruhé za krátkou dobu. "Kamarádi?" Zeptá se, ale sám pochybuje o odpovědi.

Kryštof si odfrkne. "Kdyby ano, tak mě to tak nežere… je to… složité…" Podívá se z okýnka na své straně, aby pohled upřel na dvojici jdoucí po chodníku. Projedou kolem nich a jím projede podivné bodnutí. Sklopí pohled ke svým dlaním.

"Vážně? Zní to docela zajímavě. Tedy… jak víš, že tě podvedli?" Zeptá se Filip se zájmem. Něco mu to až bolestně připomíná. Jeho vlastní hloupost, díky které měl doma přítele, který mu sice nic nevyčítal, ale stačilo, že si to vyčítal on sám.

Povzdychne si. Má to říct někomu, koho nezná? I když měl vnitřní pocit, který mu říkal, že toho muže zná. Jen si nemohl vzpomenout odkud. "Můj… přítel… no… je to vážně složité. Já a Matyáš a Leo se známe z baru, který Matyáš vlastní…"

Zastaví na parkovišti u náměstí, před první kašnou. Odepne si pás a natočí se čelem ke Kryštofovi. "Matyáš… majitel baru? Takže ty chodíš s majitelem tohohle baru?" řekne významně a pobaveně se zazubí. "Tak to ten pocit, že už jsem tě někdy viděl, nebyl jen vymyšlený."

"Takže se mi to nezdálo?" Pobaveně se zasměje Kryštof. "Říkal jsem si, že už jsem tě viděl."

"No, můj student určitě nejsi. Obličeje svých studentů si pamatuji. Bohužel. Později mě budou strašit ve snech." Uchechtne se.

"Student?" Zapátrá Kryštof v paměti a zbledne. Nijak to však slovně nekomentuje. "No… jo… Matyáš a já… spolu chodíme. Už vlastně asi ne." Ušklíbne se bolestně. "Protože je tady Leo, který si dělá, co chce. Leo, který se vždycky zjeví v nevhodnou dobu. Leo, který vždycky všechno dostane."

"Říkal jsi, že jste kamarádi…" pronese nechápavě.

"Jo… byli… než mě připravil o práci. Do té doby jsem byl ochotný tak nějak respektovat fakt, že mu nestojím ani za blbý: jsi v pořádku?" Ušklíbne se.

"Teď zrovna tak nevypadáš…" konstatuje Filip.

"Dík, bez tebe bych si nevšiml."

"Takže… o co jde? Čas mám, klidně mi to řekni celé. Nebo jestli chceš, tak můžeme někam zajít?"

***

"Zigi, nechovej se jako malé dítě a chvíli buď dospělým, prosím tě o to." Filip s vyčítavýsvého přítele, když ho po svém příchodudomů nachytal s notebookem a prací rozloženou před sebou. Bylo mu jasné, že ho najde zabořeného do práce. Znal toho svého workoholika až moc dobře. "Víš, že doktor říkal, že se máš šetřit. Jsi doma jen pár dní."

"Ale už je mi mnohem líp, Filipe. Vážně mě nebaví se jen tak válet v posteli… a to už vůbec nemluvím o televizi, ve které dávají samé hrůzy z Venezuely. Nechápu, jak to lidé můžou sledovat. Vždyť je to úplné vymýtání mozků."

"Spíš dodělávání bezmozků?"

Zikmund se rozesměje. "Jo, nebo tak nějak. Cos mi přivezl dobrého?" Odloží notebook a odhrne si deku z kolen, aby se pomalu zvedl. Pořád ještě to nebylo ono, i když byl doma a mohl se svobodně pohybovat. Svobodně, dokud nepřišel Filip. Přejde k taškám, které jeho přítel odložil na linku v kuchyni. Zklamaně nakrčí čelo. "Žádná čokoláda? Káva?"

Kolem pasu ho obejmou horké dlaně. "Zigi, víš, že to nesmíš. A dokud nebudeš v pořádku, tak to ani kupovat nebudeme. Žádná káva. Žádná čokoláda. Máš teď nařízený zdravý režim. Musíme si na to zvyknut." Vklouzne dlaněmi pod tričko na hladké bříško a tváří se přitiskne k jeho zátylku. Přivře oči. Po té Kryštofově zpovědi se cítil zvláštně. Možná nahlédnul do situace, ve které se ocitl Zikmund. Alespoň pocitově mu to tak přišlo.

Zikmund chce něco zamručet v odpověď, ale když si uvědomí, jak se k němu Filip tiskne… "Děje se něco? Ještě ráno jsi odmítal i moje objetí, abych se náhodou nevyčerpal." Zabublá pobaveně a otočí se k němu čelem. Vtiskne polibek na nakrabacené čelo. Dlaněmi mu vklouzne do vlasů.

"Dneska jsem někoho potkal…"

"Hm? A znám toho dotyčného nebo dotyčnou?" zeptá se zvědavě. Když byl zavřený doma a neměl příliš kontakt s venkem, stával se z něj pořádně zvědavý tvor.

"Řekl bych, že i jo… tedy… jak jsme spolu byli nedávno v baru. S barmanem chodí jeden mladík. Jmenuje se Kryštof. Já ho po jméně neznal, ale kdybys ho viděl, tak by ti to taky došlo…" Usměje se na Zikmunda. "Měli jsme zajímavý rozhovor… nechceš se posadit? Víš, že by ses neměl namáhat."

"Neodváděj pozornost od tématu. Myslím, že vím, co moje kosti zvládnou."

"Zigi… tady přece nejde o kosti." Zatváří se Filip vyčítavě. A s posumáním sleduje Zikmundův pohyb rukou k židli stojící za ním. Přitáhne si ji od stolu a způsobně se na ni usadí. "Sedím… dozvím se, o čem jste mluvili nebo se můžu zase postavit?" poškádlí ho s lehkou ironií v hlase. "Nezmínil by ses o tom, kdybys to nechtěl řešit."

"Zeptal ses…"

"Dobrá… tak abych šel zpátky do obýváku…" zarazí ho dlaň na rameni v polovině pohybu.

"Chtěl bych ti něco říct… na něco jsem… přišel."

Zikmund zůstane zaraženě sedět na místě. Zvedne k Filipovi svůj prázdný pohled v očekávání čehokoliv, co teď přijde. Protože… Filip nevypadal jako někdo, kdo by si z něj chtěl udělat legraci. Mluvil vážně. Ruka mu automaticky vystřelí k srdci, které vynechá dva údery.

"Zigi… ne… tohle ne. Jenom mě vyslechni… nedělej závěry, prosím." Filip si před něj klekne. Uchopí ho za dlaň tisknoucí se k hrudnímu koši. Neunikl mi ten pohyb ani strnulost, která projela Zikmundovým tělem. Bylo mu v mžiku jasné, na co myslí.

Škrobeně přikývne, ale stejně ho ten pocit neopouští. Sklouzne pohledem po Filipových tvářích, než jej zvedne a zahledí se do duhovek upírajících na něj svůj pohled. "Takže…" odkašle si, když mu selže hlas.

"Měl bych… bavili jsme se převážně o Kryštofovi a jeho… složitých vztazích. A myslím, že to, že jsem se bavil v podstatě s cizím člověkem, který o mě nic neví, a který neměl v rozhovoru zábrany... bylo to podivně osvobozující."


"Chtěl jsem jednoho a přišel druhý. A já najednou nevěděl, který bude vhodnější. Moje srdce si vybralo. Jenže on... nechtěl, tak jsem se upínal k druhému, který byl dostupnější. Bez výsledku, protože jsem na tom s vyjadřováním citů asi jako pařez." Řekne s bolestným úšklebkem. "Měl jsem raději nechat otce, aby mě zmátil tak, že bych zapoměl… nemusel bych si tímhle procházet. Co jsem komu udělal, že se to děje? Chtěl jsem jen klid a být šťastný."

Filip se natáhne přes malý stolek, aby zachytil dlaň, kterou měl Kryštof položenou na dřevěné desce. "Takhle mluvit nesmíš. Všechno se musí dít z nějakého důvodu…" Sám věděl, o čem mluví. Byť si to nechtěl přiznat, najednou viděl všechno jasněji. Vcítil se do kůže někoho cizího mnohem snadněji než do kůže svého přítele, díky zachování chladného rozumu. A to mu teď otevíralo pomyslná zadní vrátka k tomu celému, co se stalo.

"Jenže já bych rád věděl, na čem jsem, víš? Nesnáším nejistotu, do které mě staví tím chováním. Žil jsem v nejistotě takovou dobu… až dokud jsem se neodstěhoval. Neumíš si představit, jak se žije v rodině, kde se řeší tvoje orientace několik let v kuse. Kdy je ti předhazována špína rodiny, která se stala, přitom jsem ještě nebyl ani na světě…" Povzdychne si a pohlédne Filipovi do očí. "Jen jsem tady chtěl začít žít nějak… jinak… normálně. Jenže mi to asi není souzené. Prostě se s tím budu muset smířit."

Zamračí se. "Nemusíš se přece smiřovat s ničím. Jen se stačí postavit a začít znovu. Padat budeme neustále, ale když máš pevný bod, kterého se chytnout a vstaneš, jde to lépe. No tak, Kryštofe. Z toho, cos mi řekl… nemůžeš na sto procent vědět, že ti dva spolu něco mají…"

"Neviděl jsi je…" namítne.

"Neviděl, ale taky si nemyslím, že by tě podváděli a ještě se ti tím tak chlubili… ne když jsi předtím s Matyášem strávil několik bezchybných týdnů."

"Možná mi chtěli dát najevo, ať vypadnu?"

Filip se pousměje a zakroutí hlavou. "Nebo to je všechno úplně jinak…"

...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 3. května 2014 v 0:37 | Reagovat

Tak mě John nakonec vzbudil, ale nelituji toho. :)
Bacha, ať Zigimu nepřivodíš další infarkt. Chudákovi. A snad si Kryštof nechá od Filipa nějak rozumně poradit.

2 Wieta Wieta | 3. května 2014 v 12:20 | Reagovat

Zigi je nepoučiteľný workoholik :D poznám ten pocit :D som rovnaká :D Kryštof podľa mňa preháňa....predčasné závery nikam nevedú :)

3 KATKA KATKA | 3. května 2014 v 14:27 | Reagovat

doufám že se situace u těch tří brzy vyjasní klidně Leovi někoho najdi Kryštof totíš na trojku nevypadá :-D

4 Karin Karin | 3. května 2014 v 20:12 | Reagovat

To je tak když od něčeho utečeme aniž zjistíme pravdu měl zůstat a věděl by na čem je. ;-)

5 Nade Nade | Web | 4. května 2014 v 15:18 | Reagovat

Jéžiš! Vážné rozhovory. Nedivím se, že se Zigimu zachvělo srdíčko, protože jak to mám já, tak vážný rozhovor je jen synonymum pro "budou problémy" nebo "je to v hajzlu".
Je příjemná úleva, že tady to není tak zlé. :-D  :-D
Díky, těším se na pokračování.

6 KalamityJane KalamityJane | Web | 7. května 2014 v 14:59 | Reagovat

Uááá, takový konec! Už mi kluci chyběli, díky za kapitolu, byla skvělá jako obvykle. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama