17. Kapitola

2. dubna 2014 v 21:18 | you-kNow-Who |  Co mi život dal (a vzal)
Cesty vlakem a autobusem dokážou být inspirativní... skoro jsem ani nevystoupila... Děkuji za vaše povzbudivé komentáře. Přemýšlela jsem o délce této povídky a popravdě netuším kolik dílů ještě... takže budeme překvapení všichni. A prosím... kdyby to bylo nějak... já nevím... o ničem nebo naopak moc, zastavte mě. Ještě jednou díky.

17. Kapitola


Filip přecházel společným bytem a dával dohromady věci, které by se mohly Zikmundovi v nemocnici hodit. Nějaké drobnosti a čisté oblečení. Znal svého přítele, takže nebylo pochyb o tom, že hned jak se probere a zjistí, že není umytý a oholený, bude mít problém. Usměje se svým myšlenkám a vzápětí posmutní. Byl vážně tak zaslepený, že se mu teď vybavovaly věci, které bral během každého dne jako samozřejmost?

Mobil, který našel zapadlý mezi polstrováním gauče, měl stále v kapse. Dávno zapípal, když se vybil. Ale i tak ho nevytáhnul. Proto teď hledal nabíječku. Měl pocit, že jí naposledy viděl v ložnici, takže jeho kroky vedly tam, ale na první pohled se zdálo, že tam nabíječku nenajde. Otevře Zikmundův noční stolek a strne.

Semišová krabička se výmluvně krčila v rohu šuplíku přihrnutá ze stran věcmi tak, jako by ji chtěl dotyčný schovat.

Zarazí svou ruku v půli pohybu. Co to..? Skousne si ret. Není to to, co si myslel? Nedá mu to. Zvědavost je mnohem větší než jeho vůle. Ticho pokoje protne jemné cvaknutí drobného zámečku na krabičce.

Zůstane zírat na dva prsteny s rytím na povrchu.

Matrace se pod jeho vahou prohne, jak na ní ztěžka dosedne. "Zikmunde…" Vydechne dojatě. Vlastně… co čekal, že objeví? Jistě, určitě čekal nějaký šperk, ale ne… dojde mu jeden holý fakt.

Zikmund si ho chtěl vzít. Vytvořit s ním oficiální pár i před státem. Zapečetit společné roky tím největším krokem.
A on se mezitím choval jako naprostý idot.

Zikmund ho chtěl požádat o ruku a on se místo toho zdržoval venku s Patrikem a nepřemýšlel nad důsledky. Zrovna v době, kdy měl Zikmund náročné období v práci, kdy dělal přesčasy, aby si vybudoval novou pozici… věděl, jak je pro něj kariéra důležitá, ale to neznamenalo, že by ho Zikmund nějak zanedbával, to právě naopak.

A když do Zikmunda neustále někdo ryl, že je mezi nimi moc velký věkový rozdíl, že to nemá budoucnost… a Zikmund jim chtěl tímhle krokem nejspíš dokázat, že on to myslí vážně a jejich slova pro něj nic neznamenají.

Nebo to bylo jinak?

Zikmund ho miloval. A on jeho. Jeho city se nezměnily ani o trochu, i když se víc věnoval práci. Ušklíbne se. Nemohlo mu ujít, jak na něj dělá Patrik oči. Musel by být slepý, aby to neviděl, ale nijak na to nereagoval. Opravdu neměl zájem.

Povzdychne si. Všechno najednou začínalo dávat smysl. Zaklapne krabičku a položí ji zpátky na stejné místo. Tohle se vůbec nemělo stát. Doktor mu vysvětlil všechny faktory, které se mohly podílet na Zigiho zdravotním stavu a postupně vyloučily všechny podněty, o kterých věděl, že Zikmund nedělá. Takže zbývalo přepracování a stres.

Stres, který vyvolal on svojí hloupostí.

Prohrábne si zoufale vlasy, tohle vždycky dělal Zigi, když kolem něj procházel. Miloval to jeho škádlení letmými doteky. Ne… nesmí myslet na to, co by se mohlo dít, kdyby se Zikmund nedovolal na záchranku sám, když on tu nebyl, aby mu pomohl.

Proč vlastně dělal to, co dělal..? Ta otázka mu vrtala hlavou a on nenacházel jinou odpověď než tu, že ho chvílemi deprimoval fakt, že neví, kdy přesně Zikmund přijede z práce. Vždycky mu zavolal, že už končí nebo že se zdrží, ale i tak na něj často večer čekal. Nechtěl čekat. Chtěl se taky chvíli bavit. A Patrikova přítomnost byla uvolňující. Mohli se bavit o blbostech a během toho pracovat na Patrikově školním projektu. A když se k nim potom přidal i Sam, připadal si, jako by se ocitl zpátky na střední a mohl nezávazně blbnout.

Jenže taky se měl zamyslet nad tím, že už dávno není na střední a na vysoké už učí. Taky už neměl věk na to, aby se choval jako dvacetiletý. Měl se chovat dospěle a bavit se stejně tak. Patrik byl ten, kdo si to ještě mohl dovolit, i když jeho chování někdy se rovnalo pubertálním sklonům.

Teď se musí všechno změnit. Zikmund bude potřebovat pomoct a podržet a on se toho hodlal chopit. Nenechá ho, aby se tím plácal sám. Byli přeci partneři. A partneři by si měli vzájemně nejen porozumět, ale i pomáhat.

***

Zikmund se pomalu probíral. Nechutná pachuť v ústech ho dusila. Nevzpomínal si, že by byl nějak nemocný. Kromě té dočasné chřipky, v krku už ho dávno nebolelo. Chtěl si polknout, ale měl příliš vyschlé hrdlo. Zlehka zamrká, aby odehnal opar spánku. Pomalu protáhne prsty, až potom natáhne ruce.

Zarazí se.

Otevře oči a zmateně zatěká očima po meruňkově vymalovaném pokoji. Tohle nebyla jejich ložnice. Kde to byl? Až potom mu dojde zvuk pípajícího přístroje a nálepky na hrudi, které tahaly jeho chlupy při každém nádechu. A kanyla vedoucí z jeho paže až do infuze, která visela nad jeho hlavou.

Je v nemocnici?

Projde jím poznání. Vybaví se mu, jak mu nebylo dobře, jak ho bolelo na hrudi a cítil se slabý jako moucha. Musel omdlít. Zašátrá dlaní kolem sebe. V každém filmu měli lidé u lůžka zvonek. Bylo něco takového i tady? Podaří se mu něco nahmatat a trhne sebou, když se nad ním po stisknutí rozsvítí světlo.

Přijde mu to jako věčnost, než se otevřou dveře. Takže to by zvonek. "Dobrý den, sestra říkala, že už jste se probudil, tak pro mě rovnou nechala poslat. Jak se cítíte?"

Zikmund zamrká na příchozího staršího muže oděného do bílého pláště. "Co se stalo?" Zachroptí.

"Měl jste infarkt. Ale nebojte se, záchranka pro vás přijela včas, takže se nerozšířil. Trochu jsme vám upravili jednu žílu na srdíčku, a když budete dodržovat klid a správný režim, budete brzy zase v pořádku. Jak se teď cítíte? Máte bolesti?"

Zikmund se zarazí. Infarkt? Nebyl přece zase tak starý… panebože. Měl infarkt. Najednou se mu před očima promítne situace, jak klečí u pohovky a snaží se vytočit záchranku. Zamrká, když se vedle něj ozve odkašlání. "Já… promiňte, jsem trochu… zmatený." Vydechne. Soustředěně si v myšlenkách projede celé své tělo. Dokonce zkušebně zahýbá prsty. Zavrtí hlavou. "Ne, žádné bolesti."

Doktor zřejmě potěšený jeho odpovědí se usměje. "Zavolám kolegovi, který vás ošetřoval, aby se za vámi přišel podívat a vyšetřil váš stav podrobněji, určitě vám k tomu řekne víc než já. Teď k vám pošlu sestřičku, kdybyste cokoliv potřeboval, zazvoňte si, ano? Teď ještě není vhodný čas na to, abyste vstal z lůžka." S těmi slovy se otočí ke dveřím pokoje, aby ho opustil, ale Zikmund ho zarazí.

"Pane doktore… byl tady někdo za mnou?" Vydechne s tichou prosbou o souhlasnou odpověď.

"Ale jistě, vašeho přítele jsem před pár hodinami poslal domů, aby si trochu odpočinul. Seděl u vás skoro dva dny."

Nechá Zikmunda v pokoji samotného. Po té odpovědi se cítí, jako by mu spadl ze srdce tunový kámen. Takže neodešel k Patrikovi? Má o něj zájem? Jenže teď… měl infarkt, je starý a… Filip už o něj určitě dál nebude stát. Vydechne. Ne, na tohle nesmí myslet. Musí se dát co nejdřív dohromady. Měl spoustu práce, která nemohla čekat na vyřízení dlouho. A musí si s Filipem pořádně promluvit. Říct mu, jak se cítil. Vždyť spolu nemluvili pořádně… zavře oči. Ještě byl příliš unavený.

Říkal doktor opravdu dva dny?

Jeho život se teď změní o sto osmdesát stupňů. Bál se myšlenky, jak to dopadne.

***

"Musíš si teď o mě myslet, že jsem strašná bábovka." Vzlykne Kryštof, když rehabilitační sestra znovu pohne jeho rukou. Tenktokrát naposledy. S rozloučením je nechá za plentou osamotě. "Neměl jsi sem chodit. Měl jsi zůstat doma, já bych to zvládnul."

Matyáš jemně setře slzy, které vyklouznou z Kryštofových očí a usměje se. Přiznat se k tomu, že moc nevěřil, že by sem Kryštof sám došel? To vůbec ne. "Nejsi žádná bábovka, Štůfku. Chápu, že to není příjemné."

"Myslím, že až budu tu ruku moct používat… že tě asi zabiju. Beztak za to můžeš ty, to ty jsi mi tuhle príma rehabilitaci domluvil." Zamračí se.

Matyáš to přejde s úsměvem. "Uznej ale, že ti s rukou sestra hýbala tak, že je to opravdu pokrok. Nemohl jsi pomalu stisknout ani prsty."

Povzdychne si. Matyáš měl pravdu. Jenže ani absolvování rehabilitace ho nezachraňovalo od faktu, že operaci bude muset podstoupit. Celá ruka nevypadala vůbec dobře.

Přistávající vrtulník je donutí oba dva ohlédnout se k oknu. Viděli odtud na místo, kde vrtulník zrovna přistával. Žlutá sanita již stála u okraje a záchranáři z ní vyčkávali s nosítky.

Matyáš kývne bradou k oknu. "On je na tom určitě hůř než ty. A jestli ti ta operace pomůže, tak nechci slyšet žádné protesty." Usměje se na něj a skloní se, aby mu dal polibek na čelo a podal mu oblečení. "Tak šup, ať odtud můžeme vypadnout."

Kryštof se pousměje. Matyáš to s ním uměl. Dost rychle ho prokouknul, ale nestěžoval si. Bylo to příjemné. Jenže tady byla ještě otázka jeho práce. To bylo něco, čím nechtěl nikoho zatěžovat. Jenže bez práce se neobejde… každá koruna navíc pro něj byla dobrá. A s rekonvalescencí, kterou obnášela operace ramene… u svého zaměstnavatele si asi už neškrtne.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 2. dubna 2014 v 21:44 | Reagovat

Filip si konečně uvědomil co dělal za kraviny i když neumyslně. :-P

2 KATKA KATKA | 3. dubna 2014 v 9:50 | Reagovat

před Zigim je dlouhá cesta a nejedná se jen o uzdravení , zdělit někdy pocity a myšlenky tomu druhému je velice těžké snad se jím to podaří , tahle povídka je naprosto skvělá :-)

3 yellow yellow | 3. dubna 2014 v 9:59 | Reagovat

Tak jsem ráda, že se Zigi probral. Docela jsem po patnácté kapitole bála, abys ho nenechala umřít. Naštěstí jsem si teď přečetla poslední dvě kapitoly najednou, takže se mi ulevilo. ;)
A koukám, že Matyáš už s Kryštofem pěkně mává. :D

4 Wieta Wieta | 3. dubna 2014 v 11:52 | Reagovat

Zigi s Filipom budú mať teraz ťažké obdobie...ale jasné, že to zvládnu :D však? :D

5 KalamityJane KalamityJane | Web | 3. dubna 2014 v 18:54 | Reagovat

taky pevně věřím, že to Filip a zigi ustojí ♥ Moc bych jim to přála. Tihle dva si mě získali nejvíc, ale i další páry mám ráda, povídka je suprově vyvážená. Děkuju

6 Nade Nade | Web | 3. dubna 2014 v 20:44 | Reagovat

Uf, Zigi bude zřejmě v pořádku. Už se těším, až se ti dva potkají z oka do oka. Určitě si toho budou mít hodně co říct.
Díky, moc se těším na pokračování. :-D

7 Voldy Voldy | 6. dubna 2014 v 16:45 | Reagovat

Musím říct, že Zigiho bych zemřít nenechala. V mém životě je poslední dobou nějak moc smrti. Ne, zůstávám se svým psaním u happyendů, ale záleží na tom, kdo na závěr bude s kým a jak. Tak vždycky bude vypadat moje psaní. Nudné? Možná, ale kdo píše, tak ví, jak to chodí. O co v psaní každému jde... co nás u psaní drží a jakým způsobem se potřebujeme představit. Každý do psaní dává něco jiného a něčím jiným chce i vyjít. Beztak si myslím, že zrovna u mě nemáte o drama nouzi, i když to není kdo ví jak dobře napsané...

Díky za vaše povzbudivé komentáře. Neuvědomujete si, jak moc mě vaše slova těší. Obzvlášť, když se vám povídka líbí. I přes to, že na začátku to bylo trochu hektické a chvíli nám všem trvalo, než jsme se zorientovali. Tenhle příběh se ještě trochu zaplete a rozplete.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama