13. Kapitola

14. prosince 2013 v 11:18 | you-kNow-Who |  Poslední rána
Tak schválně... kolik z vás mě bude chtít po přečtení zabít?

13. Kapitola

Vytrhne se z pevného sevření. Zatne přitom zuby tak hodně, že ho napadne myšlenka, jak snadno se asi dá plastový chránič prokousnout. Postaví se proti svému soupeři čelem. Vlasy mu sice na hlavě zůstaly, ale neměl tušení kolik jich spadne na zem, až cop rozplete. Což by mělo být to poslední, co ho v tuhle chvíli mělo zajímat. Neměl by se spíš zaměřit na to, co v davu těch poblázněných lidí dělá Rosťa? Hrdelní zavrčení soupeře mu nedovolí nad tím dál přemýšlet.
Jen taktak se mu vyhne do strany, za což si vyslouží nejen potlesk, ale i smích. Díky bohu, že neslyšel, co dělali během jeho pádu k zemi a následné pauze, kdy se snažil dát dohromady. Rozlije se v něm pocit zuřivosti, který ho potlačí dopředu. Ignoruje bodání v žebrech i to, že se nemůže pořádně nadechnout. Vyrazí pěstí v rukavici vyjít vstříc mohutnému tělu před sebou. Střetne se se zpevněným břichem. Hned na to nasadí salvu ran. Adrenalin kolující v jeho těle ho popohání kupředu. Sází jednu ránu za druhou hlava nehlava. Když nebyly pravidla, bylo jedno kam se trefuje. A pak, když si uvědomí soupeře schouleného do obranné pozice, si dovolí ustoupit od něj o pár kroků dozadu a s posledním kopem udeří do místa, které soupeře vždycky poslalo k zemi. Zůstane hledět na nehybné tělo před sebou. Nebude to trvat dlouho a vzpamatuje se, ale pochyboval, že by se vyhecoval k dalšímu boji. Bylo to bolestivé a citlivé tak, že sebemenší špatný pohyb tělem znamenal další ochromení. Taky si to zažil. Později se ten chvat naučil a vypiloval ho k dokonalosti. Je mu zvednuta paže na důkaz vítězství, ale neraduje se. Jen se bolestivě předkloní a zuřivě zažene slzy zpátky do očí. Nesmí ukázat slabinu. Ale nejde to. Částečné otupení se začalo vytrácet a zranění o sobě dávalo vědět v bolestném tepání.

Někdo mu hodí přes záda jeho župan. Je doveden do toho malého kumbálu, který si říká šatna. Až potom si uvědomí, že ho celou dobu táhnul Alexander s pronikavě hnědýma očima. Co ten tady dělá? Řešit to bude třeba později. Znovu se předkloní, tentokrát se zasténáním. Strhne z rukou rukavice a odhodí je. Bandáže pod nimi má úplně propocené, ale neřeší to. Teď ho zajímá spíš stav hrudníku. Okamžitě začne rozmotávat už povolený obvaz. Prsty se dotknou postiženého místa dřív než se dolů i podívá. Zbledne a prudce se usadí na malou pohovku za svými zády. Nebylo pochyb, že teď už žebra byla zlomená.

"Pěkně ses vybarvil…" Jeho těla se dotknou další prsty, citelně chladnější, ale spíš víc profesionálnější.

"Jsi snad doktor nebo co?"

"Budoucí." Zazubí se na něj a hnědýma očima proběhne pobavené zablýsknutí. "Zvedni ruku."

Udělá tak. Nebo se o to spíš pokusí. "Sakra." Sykne, když zjistí, že to nebude tak jednoduché. Skousne pevně zuby k sobě. Chránič už někde během cesty strčil do kapsy županu.

"Nerad to říkám, ale co bylo naražené, teď už je zlomené. To je cítit i bez rentgenu." Prsty promačkají postižené místo a on sebou ublíženě cukne. "Chce to led, než otečeš. Jak se ti dýchá?" Povídá se na něj zkoumavým pohledem a prsty se přesunou k jeho očím, aby zkontrolovaly stav zornic. "Pořád jsi trochu v šoku…"

"Překvapivě." zaironizuje.

"Opatrně s tím tónem." ozve se za jeho zády nebezpečně. Šéf mu tady ještě chyběl. "Pěkná podívaná, i když je mi líto tvých zlomených žeber."

Ušklíbne se. Tak tomu by nevěřil ani kdyby chtěl.

"Přitahuješ moc pozornosti. Takže ti musím s politováním říct, že už jsi mi k ničemu… tady máš svoje peníze. Přesně podle dohody." Položí před něj na stolek tučnou obálku.

Neskrývá překvapení, když se na něj podívá. "Cože?"

"Jak jsem řekl a jak jsi dobře slyšel." řekne pevně a rozhodně. A Jakub nezvládne nic jiného než šokovaně přihlížet tomu, jak ten muž z místnosti zase odchází i se svými gorilami. Když v tom se ještě na okamžik otočí. "Abych nezapomněl. Nebo spíš ty… naše dohoda o mlčenlivosti stále platí. Někomu jen slovem cekneš a uvidíš, čeho jsem schopný." Je mu věnován zářivý úsměv. "Věřím, že jako dlouhodobý účastník všech zápasů budeš při smyslech i v téhle věci a necháš si to pro sebe. Kuřátko… jdeme." Pokyne Alexandrovi sedícímu vedle něj, aby se k nim přidal. Ten se zvedne a bez jediného slova se nechá obejmout kolem ramen.

Jakub se v místnosti ocitne sám. Konsternovaný tím, co se právě teď stalo. Prsty na žebrech se jemně stisknou, aby si i on sám nahmatal rozsah svého zranění. Slzy bolesti se konečně překlenou přes víčka očí.


Zůstane sedět ještě nějakou dobu než se úplně vzpamatuje. Podivně otupělý zíral již nějakou dobu před sebe a neměl se k tomu, aby se zvednul. Nebylo proč. Nikdo na něj venku už určitě nečekal. Nechtěl do Víti vkládat žádné naděje. Nepřineslo by mu to v tuhle chvíli nic dobrého.

Pomalu se začne zvedat. Obálku schová do kapsy u bundy. Ty peníze byly tím jediným, proč se dnes pustil do zápasu.

Začínal mu docházet i fakt, že je zase volný. Zase si za sebe bude zodpovídat sám, takže to znamenalo, že může jít do svého soukromého podnikání bez strachu, že by po něm někdo chtěl nějaký podíl na zisku. Všechno bylo jen na něm. Může zkusit začít od začátku s čistým štítem.

"Kubí?" Překvapeně se ohlédne od hromádky svého oblečení na Víťu, který se náhle zjeví v místnosti. "Viděl jsem je odcházet…"

Kuba na něj zkoumavě pohlédne. Kdo mu naposledy řekl Kubí? Už to bylo pěkně dávno.

"Děje se něco? Hloupá otázka, co?" Pousměje se a pomalu k němu přejde, aby si už za chůze prohlédnul tu rudou parádu, která se Jakubovi na žebrech vytvořila. Modřina, která se tam vytvořila předtím, už nebyla vidět. Místo toho se v zarudnutí tvořila nová, mnohem tmavější. Stáhne ze svých boků kraťasy a začne se pomalu, jak jen mu to jedna ruka dovoluje, mlčky oblékat.

***

"Jsi v pořádku?"

Zavrtí hlavou jako že není. "Brzy budu." Pokusí se o úsměv, který mu vůbec nejde. Víťa ho přes naléhání dotlačil do nemocnice, kde mu přikázali žebra stahovat a zůstat v klidu. Na zlomená žebra sádra neexistovala, což byla škoda. "Díky za odvoz." Vystoupí ze svého auta, ruku na poraněné straně žeber pevně fixovanou obvazem k tělu.

"Klidně tu zůstanu, opravdu…" pokusí se Víťa protestovat, když ho Jakub požádá o svoje klíče od auta. To jeho stojí hned vedle.

"Není třeba. Zvládnu to, ale díky."

"Kubo…"

"Vážně to zvládnu. Nejsem dítě." řekne rozhodně.

"Jak myslíš.. kdybys něco potřeboval, tak číslo na mě máš." Kuba přikývne na souhlas. I když toho asi nevyužije. Byl podivně rozpolcený do všech stran.

"Díky, Víťo. Za všechno."

Smutný pohled, který je mu věnován, se mu podivně zapíše do paměti. Na jednu stranu se s ním nechtěl loučit, na druhou se cítil dost špatně na to, aby do toho Víťu ještě víc tahal. Mlčky sleduje, jak druhý muž nasedá do svého auta a odjíždí pryč, po zasněžené příjezdové cestě. Ještě chvíli tam jen tak stojí, i když už je dávno pryč.

Podívá se na svoje boty a povzdychne si. Jeho zrak však najednou upoutají stopy bot, které tam určitě nebyly ani když odjížděli. A on s Víťou měli úplně jiné. Tahle stopa byla hrubá a bylo jich tu hned několik. Rozhlédne se kolem sebe. Někdo u něj snad byl? Dům vypadá v pořádku a neporušeně. Zakroutí hlavou. Mohl to být kdokoliv, kdo za ním třeba přijel a on nebyl doma. Nebo jen někdo, kdo procházel kolem a po pěšině dál do lesa. Vyloví klíče v kapse bundy a zapadne do svého ztichlého domu. S překvapením zjistí, že černý kocourek ho snad poprvé za celou dobu nepřijde přivítat. Pomalu ze sebe stáhne bundu, kterou měl přes jedno rameno pouze přehozenou. Dá si prášek na bolest, dlouhou horkou sprchu a půjde si lehnout. Měl toho plné zuby.

Rozsvítí světlo v kuchyni a strne s pohledem na muže oděné do tmavého.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lucilka lucilka | 14. prosince 2013 v 12:01 | Reagovat

O_O kdy bude pokračování ???? Už se nemužu dočkat, jak to celé dopadne :-D

2 Tichá myška Tichá myška | E-mail | 14. prosince 2013 v 12:39 | Reagovat

Voldy... Dúfam, že máš pokračko už napísané a pridáš ho ešte dnes! (Prosím :-D ) A o čo, že ten chlap v kuchyni je Rosťa? :-?

3 Voldy Voldy | 14. prosince 2013 v 12:51 | Reagovat

[1]: Já si to ještě rozmyslím, kdy dám pokračování :-D

[2]: Já teda nevím, ale těch mužů v kuchyni je víc :-D

4 Medvidek Medvidek | 14. prosince 2013 v 13:17 | Reagovat

Ahoj, moc dlouho nerozmýšlej... jsem zvědavý jako opička. Taky jsem spoléhal na Rosťu, poslední větu jsem si špatně přečetl, bylo mi divné že píšeš o několika stopách ve sněhu a najednou jeden chlap v kuchyni.
Tak nás moc netrap a přidej ;-)  ;-)

5 yellow yellow | 14. prosince 2013 v 13:45 | Reagovat

Bere Nagini úplatky? :D Hledám někoho, kdo tě zaškrtí. :D

6 Voldy Voldy | 14. prosince 2013 v 16:15 | Reagovat

[4]: Medvídek je zvědavý jako opička, to zní hezky. Přidám hned jak se mi bude chtít, musím vás taky občas trochu napnout *angel*

[5]: Teď abych se bála, že mi příště na poštu přijde balíček s bombou na rozšíření úsměvu 8-O Nagini úplatky rozhodně nebere :-D

7 KATKA KATKA | 14. prosince 2013 v 18:41 | Reagovat

bože ten všivej policajt se mi znechutil , Víťa měl jít každopádně sním , to chce signální ohně a SOS :-)

8 ada ada | 14. prosince 2013 v 20:08 | Reagovat

otec?
mal by si tú výpoveď vypýtať aj písomne. len pre istotu pri človeku ako šéf nikdy nevieš čo si zmyslí.
Kde bol Víťa celý súboj?

9 Wieta Wieta | 14. prosince 2013 v 20:20 | Reagovat

ježiš mária :D ja už chcem vedieť, čo sa tam vlastne deje :D asi som natvrdlá, ale ja to vážne ešte stále nechápem :D a kto sú tí muži sakra? :D

10 Medvidek Medvidek | 15. prosince 2013 v 12:07 | Reagovat

Tak jsem tajně doufal, že v 11:18 a ono nic :-(

11 barbor barbor | Web | 15. prosince 2013 v 12:22 | Reagovat

no to čumím... takto :O to aby čím skôr bola ďalšia časť... celkom mám strach o kocúrika :(

12 Voldy Voldy | 15. prosince 2013 v 12:33 | Reagovat

[10]: Za chvíli se pokusím ji přidat :)

13 Karin Karin | 2. února 2014 v 22:47 | Reagovat

Kruci písek kdo to je asi nikdo koho by rád viděl. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama